Článek
Nejdřív musím vysvětlit, co je u nás sběrný dvůr. Papírově je to místo, kam se vozí větve a suť. Ve skutečnosti je to římské fórum naší vesnice: chodí se tam s bioodpadem a odchází se s politickým názorem. Kdo chce vědět, co si vesnice myslí, nemusí dělat průzkum - stačí se v sobotu dopoledne postavit k váze a poslouchat. Provoz dvora řídí správce, člověk klidný jako hladina rybníka, což se mu, jak uvidíte, velmi hodí.
Předminulý víkend jsem tam vezl bioodpad a byl jsem si podán. Dvakrát, pro jistotu, aby to sedlo. Podal si mě Pamětník - pětaosmdesátiletý bývalý starosta, který pamatuje všechny starosty včetně sebe a s odstupem let dospěl k závěru, že jediný dobrý byl on. Seznam mých provinění přednesl v tempu, které by mu mohl závidět dražebník: že jsem podepsal smlouvu s energetickým gigantem (nepodepsal), že chci před volbami rozkopat celou vesnici a pak zmizet (nechci, a kdybych chtěl zmizet, udělám to rovnou, rozkopávání je zbytečný mezikrok), že jsem „syn donašeče“ (tady se komentáře zdržím, protože nevím, kde bych začal) a že jsem pro vesnici nikdy nic neudělal. Jako bonus přihodil čerstvou fámu: že si prý za domem tajně stavím solární elektrárnu. Celé to sledoval správce dvora, který u toho vážil něčí suť a tvářil se, že váží suť.
To ale byla jen předehra. V sobotu na dvůr dorazil jiný exstarosta - ano, máme jich víc, vesnice naší velikosti si drží průměrně tři bývalé starosty v aktivní záloze — a ten si přijel vyřídit účty přímo se správcem. Slovo dalo slovo, a když slova přestala stačit, rozhlédl se exstarosta kolem sebe a ve swapovém koutku, kam lidé nosí věci, které už nepotřebují, ale je jich škoda, si vybral berli. Obyčejnou zdravotní berli po nějakém uzdraveném spoluobčanovi. A touto berlí počal výhružně šermovat.
Správce, věrný své pověsti, nereagoval vůbec. Stál a díval se, jako se dívá na špatně vytříděný plast. Exstarosta chvíli šermoval do prázdna, pak ho to přestalo bavit a odšoural se. Přihlížející se později shodli na dvou věcech: zaprvé, že možná nebyl úplně střízlivý, a zadruhé, že berle byla dobrá volba, protože ji po sobě aspoň nemusel uklízet - swapový koutek je samoobslužný oběma směry.
Večer se celá věc přelila do zastupitelského chatu, kde jeden kolega zastupitel přispěl výrokem, že jestli si správce nedá pokoj, tak se „k exstarostovi přidá“. Čímž jsme se dostali do situace, kdy člen vedení obce v písemné formě zvažuje připojení se k šermu berlí. Místostarosta, náš hlas rozumu, to uzemnil řečnickou otázkou, jestli jsem tedy měl na Pamětníka u kontejnerů taky vzít klacek, a pak přidal větu, kterou navrhuji vytesat nad vchod do úřadu: že civilizovaný začátek by možná byl, kdybychom si prostě vzájemně nenadávali. Ve vesnickém kontextu je to vize odvážná jako plán na kolonizaci Marsu, ale od něčeho se začít musí.
A aby toho nebylo málo, poslední zprávy z terénu hlásí: Pamětník zahájil kampaň. Chodí dům od domu a sbírá hlasy proti mně. Žádná kandidátka, žádný program, čistá esence: jeden muž, jedny dveře za druhými, heslo „proti starostovi“. Osmdesát pět let, a energii má, že by mohl rozvážet obědy. Kdyby ji napřel pro vesnici místo proti ní, máme tu do roka metro.
Konec epizody. V té příští se dozvíme, jestli se berla vrátila do swapového koutku, kdo vynáší ze soukromého chatu a proč se mám omluvit za větu, kterou jsem napsal správně. Zůstaňte naladěni.
