Článek
Náš starosta rezignoval. Nebylo to úplně nečekané - poslední rok úřadoval stylem, kterému se v korporátní hantýrce říká „quiet quitting“ a na vesnici „nikdo ho tři měsíce neviděl“. Když člověk zmizí na čtvrt roku z vesnice, kde se ví o každém novém plotu dřív, než ho stavebniny stihnou přivézt, je to výkon hodný zápisu do kroniky. Pak se jednoho dne objevil, položil na stůl rezignaci a bylo.
Svolalo se zastupitelstvo. Sedmičlenné, jako všude, kde se do zastupitelstva kandiduje větou „tak já tam teda půjdu, když nikdo nechce“. Probrali jsme situaci a pak přišla ta chvíle, kterou zná každý, kdo někdy seděl na poradě, kde se hledal dobrovolník: ticho, klopení očí, náhlý zájem o vzor ubrusu. Já jsem v tom tichu udělal chybu začátečníka — zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Kdo se rozhlédne první, prohrál. Všichni ostatní už se totiž dívali na mě.
A tady je ten právnický háček, který se naučíte, až když vás to potká. Nestal jsem se starostou. Starosta se volí, a na to teď není vhodná chvíle. Stal jsem se, cituji přesně, „členem zastupitelstva pověřeným výkonem pravomocí starosty“. Úřední čeština dokáže jedním souslovím vystihnout celou moji situaci: práci máte kompletní, odpovědnost taky, jenom titul vám nikdo dát nechtěl. Zkuste se tak představit do telefonu. Než dořeknete funkci, druhá strana to vzdá a zavěsí. Doma mi říkají „pane pověřený“.
Druhý den jsem si šel převzít úřad. Inventura obecního majetku, který mi prošel rukama, netrvala dlouho: dva počítače, jeden freemail, přes který obec komunikuje se státem i s občany, jedna wifina a router, jaký má doma každý, kdo v roce 2019 zašel do elektra na slevy. K tomu razítka. Razítek kupodivu dost — na malé obci se razítko množí přirozenou cestou.
Pak jsem chtěl do datové schránky, protože tam stát posílá všechno důležité. Ukázalo se, že přístup do ní neměl nikdo. Čtrnáct dní jsem sháněl nové přístupy a představoval si, jak v té schránce mezitím tiše přistávají lhůty, výzvy a upomínky, jedna za druhou, jako pošta ve strašidelném domě.
A ještě jedna věc se při přebírání úřadu nepřevzala, protože fyzicky nebyla k mání: traktor. Obecní, nový, z dotací. Věděli jsme, kde je. To bylo na celé věci to nejhorší.
Ale to už je jiný příběh. Vlastně hned ten další.
