Článek
Nejdřív, jak se obecní traktor vůbec dostane do cizí stodoly. V lednu obec koupila z evropských dotací traktor. Krásný, červený, s příslušenstvím, přesně ten typ stroje, u kterého se každý chlap ve vesnici zastaví a řekne „hm, pěkný“. Jenže obec nemá stodolu. Tak ho bývalý starosta uskladnil u místního podnikatele, který se staral o obecní zeleň a kterému tady nikdo neřekne jinak než Mafián. Proč zrovna Mafián, to už dnes nikdo přesně neví, ale nikdo o té přezdívce ani na vteřinu nepochybuje.
Pak se to zvrtlo, jak se to na vesnici zvrtne vždycky: přes faktury. Starosta začal Mafiánovi rozporovat fakturaci za zeleň a přestal platit. Mafián si řekl, že když obec neplatí, traktor nikam nepojede, a nechal si ho jako „zástavu“. Že na to nemá žádný právní nárok, ho netrápilo - na vesnici je držba devět desetin práva a stodola je lepší než exekutor.
Mezitím se situace dál vyvíjela, a to výhradně k horšímu. Mafián zkrachoval. K tomu mu vypršel nájem pozemku, na kterém ta stodola stojí. Takže rekapitulace stavu, který jsem zdědil: obecní traktor stojí v cizí stodole na pozemku, který už nepatří ani tomu, kdo traktor neoprávněně zadržuje, a klíče od toho všeho má člověk v insolvenci. Kdyby tohle byl zápočtový příklad z právnické fakulty, studenti by si stěžovali, že je moc vykonstruovaný.
A do toho jedna drobnost: dotační úřad ohlásil fyzickou kontrolu. To znamená, že přijede komise a bude chtít vidět traktor. Představil jsem si, jak komisi vysvětluji, že traktor fyzicky existuje, jen ho drží jako rukojmí zkrachovalý zahradník, a že se určitě domluvíme. Představa to byla natolik živá, že jsem se rozhodl jednat.
Plán byl jednoduchý. Zjistil jsem, komu pozemek se stodolou skutečně patří, a domluvil se s ním. Sepsali jsme protokol, že si obec svůj majetek odváží s jeho souhlasem, podepsat, orazítkovat - konečně se hodilo některé z těch mnoha razítek. Žádné páčení zámků, žádná noční akce s baterkami. Přijeli jsme za bílého dne jako slušní lidé, kteří si jdou pro svoje.
Slušní lidé ovšem nepočítali s tím, že traktor bude zabrzděný a nepojízdný. Náhradní klíče neexistují — respektive existují jedny, a ty má Mafián. Takže se ten krásný červený stroj musel ze stodoly dostat silou, chytrostí a přesouváním po centimetrech. Tři hodiny. Tři hodiny se parta chlapů potila kolem traktoru, který obci patří, na pozemku, jehož majitel stál vedle a fandil nám. Nejlegálnější krádež v dějinách kraje, a přesto jsme se všichni instinktivně ohlíželi přes rameno.
Traktor jsme odtáhli na statek o sto metrů dál. A teď to podstatné: neschovali jsme ho. Stojí na otevřeném prostranství, viditelný z veřejné cesty, červený jako požární zbrojnice. Kdo jde okolo, nemůže ho minout.
Večer to Mafián zjistil. Přijel, obhlédl prázdnou stodolu a zavolal policii — na obec, že jí někdo ukradl traktor, který jí zadržoval on. Nad tou logikou se musí člověk na chvíli zastavit a smeknout. Pak nasedl do auta a jal se projíždět vesnici a traktor hledat. Vesnici, kterou projedete za čtyři minuty. Traktor stál sto metrů od jeho stodoly, na ráně, u cesty. Nenašel ho.
Kamarádi z práce - dělám v kyberbezpečnosti, což se v tomhle příběhu ukáže jako opakovaně relevantní - mi k tomu poslali odborné stanovisko: technika se prý jmenuje hiding in plain sight, schovávání na očích, a používají ji nejlepší útočné skupiny světa. Jsem rád, že obec drží krok s moderními trendy aspoň v něčem.
Jak to stojí dnes: čekám, až se ozve policie, abych jim celou věc vysvětlil, protokol v ruce. Konzultoval jsem to pro jistotu se třemi právníky a všichni tři se shodli, že bych neměl jít sedět. Tři ku nule. S takovým skóre se dá žít. Jednání s Mafiánem o penězích za uskladnění budou dlouhá, ale traktor je doma, komise ho uvidí a vesnice má novou historku na dvacet let dopředu.
Ponaučení pro budoucí pověřené: když chcete na vesnici něco schovat, dejte to doprostřed návsi. Tam se nikdo nedívá.
