Článek
Bylo sucho, jaké pamatují jen ti nejstarší a Pamětník, který pamatuje všechno. Kytky na návsi vadly, tráva na hřišti dostávala barvu slámy a půda praskala tak, že se do spár dala schovat propiska. A v tu chvíli dostal soused nápad, který zněl naprosto rozumně — a to je věta, kterou v téhle vesnici začíná většina problémů: „Zavoláme hasiče, ať to zalijou.“
Naši dobrovolní hasiči jsou parta, která nikdy neřekne ne. Přijela cisterna s nádrží na osm kubíků a začala velká sobotní zálivka. Záhony dostaly napít, hřiště dostalo napít, a co si budeme povídat — zaléval se i leckterý kout, který to nutně nepotřeboval, protože když už máte v ruce proudnici a v zádech osm tun vody, je těžké přestat. Kolem se mezitím rozvinul ten nejlepší druh vesnické akce: nikdo nic neorganizoval, a přesto se sešla půlka vesnice. Sedělo se, klábosilo, děti běhaly kolem hadic. Idyla jak z náborového letáku na venkov.
Pak byla nádrž prázdná a přišla logistická část operace: doplnit. Cisterna zajela k hydrantu, napojila se — a tady se poprvé projevilo, co jsem do té doby znal jen z technických zpráv, totiž že tlak v našich hydrantech je veličina spíše teoretická. Voda tekla, ale tempem, které by se dalo popsat slovy „spíš kape“. Osm kubíků byste takhle nabírali do večera.
Naštěstí máme hned přes silnici sousední vesnici. Doslova přes silnici — deset metrů. Tak se popojelo těch deset metrů k jejich hydrantu, v logické úvaze, že tam bude tlak lepší. Nebyl. Byl úplně stejný, ale to už cisterna sála naplno a my jsme stáli kolem a povzbuzovali vodovodní řad, jako se povzbuzuje unavený kůň.
A po chvíli začali přicházet místní. Nejdřív jeden, pak dva, pak malý hlouček, a všichni s toutéž opatrnou otázkou: jestli prý nevíme o nějaké havárii, protože jim doma přestala téct voda. Podívali jsme se po sobě. Podívali jsme se na cisternu, která právě lačně vysávala jejich vodovodní řad. A protože jsme nechtěli šířit paniku, zvolili jsme komunikační strategii, za kterou by se nemusela stydět žádná tisková mluvčí: vysvětlili jsme, že hasiči testují hydranty, aby v případě požáru věděli, kde se dá čerpat voda.
Technicky vzato to ani nebyla lež. Něco jsme skutečně otestovali, a to velmi důkladně. Otestovali jsme, že tahle vodovodní soustava neutáhne jednu žíznivou cisternu a dvě vesnice zároveň. To je přesně ten typ poznatku, který chcete mít v šuplíku dřív, než tady někdy doopravdy začne hořet — takže ten test byl, při vší komičnosti, možná to nejužitečnější, co se ten den stalo.
Domů jsem šel s kytkami zalitými, hřištěm zalitým a s jistotou, že v pondělí zazvoní na úřadě telefon. Buď sousední obec, nebo rovnou vodárny, a v obou případech hovor začne stejnou větou, kterou náš úřad slýchá poslední dobou často: „Co jste to tam zase vyváděli?“
Zatím nevolal nikdo. Buď se nic nestalo, nebo si v sousední vesnici zvykli. Nevím, která možnost mě děsí víc.
