Článek
Asiento de negros nebylo jen obyčejné povolení k obchodu. Byla to smlouva mezi španělskou korunou a obchodníky s lidmi, která jim dávala právo dodávat zotročené Afričany do španělských kolonií v Americe. Španělská koruna tak z dovozu zotročených Afričanů udělala regulovaný monopolní obchod. Držitel asiento získal právo zásobovat kolonie, postaral se o nákup i přepravu a koruna vybírala poplatky. Zároveň si tím mohla nad tím špinavým kšeftem trochu umýt ruce. Otroky nenakupoval král osobně, královská loď je nepřevážela a královští úředníci nemuseli stát v přístavu a počítat, kolik lidí právě dorazilo. Stačilo udělit privilegium, vybrat poplatek a nechat obchodníky, ať se postarají o zbytek. Za tímto úředním názvem se přitom skrýval obrovský mezinárodní obchod. Do systému se postupně zapojovali obchodníci z různých evropských zemí a španělská koruna z jejich soupeření těžila. Kdo získal asiento, získal přístup k obrovskému trhu španělské Ameriky. Kdo ho nezískal, mohl jen čekat na další příležitost. Celý systém tak nebyl pouze o přepravě zotročených lidí přes Atlantik. Byl také o penězích, privilegiích a přístupu na jeden z nejvýnosnějších trhů tehdejšího světa. Kořeny tohoto systému sahaly do prvních desetiletí španělské kolonizace Ameriky. Po Kolumbově výpravě roku 1492 začali Španělé využívat původní obyvatele k nucené práci a část z nich byla násilně zotročována. Domorodá populace Karibiku však rychle mizela pod tlakem nemocí, válek, násilí a koloniálního pracovního systému. Ve Španělsku se současně ozývali kritici zacházení s Indiány, mezi nimi dominikán Bartolomé de las Casas, který požadoval, aby byli považováni za svobodné poddané koruny. Rozhořel se tak vážný právní a teologický spor o jejich postavení v říši. Indián měl být podle koruny svobodným poddaným krále, zatímco Afričan mohl být do Ameriky dovezen jako otrok. Jenže koloniální hospodářství mělo mnohem praktičtější otázku: kdo bude pracovat na plantážích? A právě proto se ve velkém otevřely dveře Africe. V srpnu 1518 dostal systém první jasnou podobu. Král Karel I. udělil svému vlámskému oblíbenci Laurentu de Gouvenotovi monopol na dovoz až 4 000 zotročených Afričanů během osmi let. Gouvenot se však do Afriky otroky chytat nevydal. Své privilegium okamžitě prodal dál za 25 000 dukátů a získali ho mimo jiné janovští obchodníci působící v Andalusii. První velká lekce systému asiento tak byla jednoduchá: král udělil monopol, držitel ho prodal a další už zařídili lodě, nákup i přepravu. Z královského podpisu se stal obchodovatelný majetek a z lidského utrpení regulovaný obchod.
Španělská koruna přitom nepotřebovala jen otroky. Potřebovala také peníze. A tady je jedna z nejzajímavějších věcí celého systému. Slovo asiento neznamenalo pouze smlouvu o obchodu s otroky. V širším španělském finančním systému označovalo také krátkodobé úvěrové a finanční dohody mezi korunou a bankéři. Španělský král si půjčoval peníze proti budoucím příjmům a bankéři za to dostávali různá obchodní práva, daňové příjmy nebo privilegia. Úrok mohl dosahovat až 12 procent. Jinými slovy, španělská monarchie byla nejen koloniální velmoc, ale také věčně trochu zadlužený podnik, který potřeboval peníze na války, armádu, správu impéria a další královské radosti. A právě tady se ukazuje, proč byl systém asiento tak důležitý. Koruna nepotřebovala všechno organizovat sama. Stačilo jí kontrolovat pravidla, udělovat licence a vybírat peníze. Casa de Contratación v Seville kontrolovala obchod a pohyb lidí do Nového světa. Koruna vybírala poplatek za každou takzvanou „pieza“, tedy standardizovanou jednotku otrocké pracovní síly, nikoli jednoduše za každého jednotlivce. I samotný člověk tak dostal v účetnictví svého druhu obchodní jednotku. A zatímco v Seville úředníci počítali poplatky, na druhé straně Atlantiku čekaly kolonie. Hlavními vstupními přístavy byly Cartagena de Indias a Veracruz. Odtud se zotročení Afričané dostávali dál do Venezuely, Karibiku, Limy a přes Panamu až do oblasti Horního Peru a k dolům v Potosí. Mezi lety 1595 a 1622 směřovala přibližně polovina všech dovezených zotročených Afričanů do Mexika. A protože obchod byl regulovaný, přirozeně vznikal další obchod, který regulovaný nebyl. Část lidí překračovala oficiální kvóty a byla prodávána ilegálně. Úředník říkal „tolik“, obchodník slyšel „tolik oficiálně“. Zbytek se nějak ztratí v účetnictví.
V 16. století měli v celém systému jednoznačně navrch Portugalci. A měli k tomu dobrý důvod. Portugalsko mělo díky svým africkým državám, obchodním stanicím a dlouholetým zkušenostem s obchodem na africkém pobřeží k tomuto byznysu mnohem blíž než Španělé. Španělská koruna sice ovládala obrovskou část Ameriky, ale na africkém pobřeží jí chybělo to nejdůležitější: vlastní zázemí. Proto se musela obracet na Portugalce, kteří už měli vybudované obchodní sítě a přesně věděli, kam pro „zboží“ vyrazit. Od 60. let 16. století pocházela velká část zotročených lidí dodávaných do španělských kolonií z oblasti Horní Guineje, zejména ze Sierra Leone. Po založení portugalské kolonie Angola v roce 1575 se však těžiště obchodu začalo přesouvat na jih. Z Angoly se postupně stal jeden z hlavních zdrojů zotročených Afričanů pro celý španělský koloniální systém. A pak přišel rok 1580. Portugalsko se dostalo pod vládu španělského krále a vznikla takzvaná Iberská unie. Dvě koruny se ocitly na jedné hlavě a obchod dostal ještě větší prostor. Roku 1595 vzniklo významné asiento, které získali portugalští obchodníci a finančníci. Luanda se postupně změnila v hlavní nástupní místo tohoto obchodu a portugalské lodě začaly ve velkém přepravovat zotročené Afričany přes Atlantik. Čísla ukazují rozsah celé operace. Záznamy z Veracruzu a Cartageny naznačují, že až kolem 85 procent zotročených lidí přicházejících do těchto španělských přístavů pocházelo z Angoly a bylo přepravováno portugalskými loděmi. A nešlo o několik lodí, které by se jednou za čas objevily na obzoru. Mezi lety 1595 a 1640 se v držení asiento vystřídala řada portugalských obchodníků, například Pedro Gomes Reynel, João Rodrigues Coutinho, Gonçalo Vaz Coutinho nebo António Fernandes de Elvas. U některých kontraktů už šlo o skutečně obrovské operace. Manuel Rodrigues Lamego například získal povolení vyslat do Afriky 59 lodí a podle záznamů bylo nakoupeno přibližně 8 000 zotročených Afričanů, především v Luandě. Z afrického pobřeží pak jejich cesta pokračovala přes Atlantik do španělských přístavů v Americe. Cartagena v dnešní Kolumbii a Veracruz v dnešním Mexiku nebyly jen přístavy. Staly se důležitými distribučními uzly, odkud byli zotročení lidé posíláni dál do Venezuely, Karibiku, Panamy a přes Portobelo také směrem k Limě a do horního Peru. Luanda, Cartagena a Veracruz tak vytvořily tři důležité body jednoho obrovského systému, ve kterém se lidské životy převáděly na čísla v účetních knihách a nákladové seznamy lodí. Jenže pak přišel rok 1640 a všechno se začalo komplikovat. Portugalsko se vzbouřilo proti španělské nadvládě, Iberská unie skončila a z dosavadních obchodních partnerů byli rázem političtí protivníci. Španělé se pokusili dostat k africkému obchodu přímo. Vysílali vlastní lodě a snažili se navázat kontakty v Angole. Jenže bez portugalských sítí a zkušeností to šlo podstatně hůř. Španělsku tak nezbylo než hledat nového dodavatele.
A tady už začíná být celý příběh ještě zajímavější, protože asiento se postupně mění v evropskou bitvu o monopol. Po polovině 17. století se do obchodu výrazně zapojili Holanďané a jejich Západoindická společnost. Významným centrem se stalo Curaçao, které fungovalo jako skladiště a překladiště pro zotročené Afričany určené pro španělské kolonie. Lidé byli na nizozemských lodích přepravováni za otřesných podmínek a následně prodáváni do španělské Ameriky. V 60. letech 17. století získali významné asiento janovští finančníci Domenico Grillo a Ambrogio Lomellini. Jejich kontrakt počítal s dodáním 24 000 zotročených lidí během sedmi let. Obchod měl být realizován za pomoci nizozemských a anglických obchodníků. A teď si představme atmosféru tehdejšího finančního světa. Španělská státní pokladna je v problémech, koruna potřebuje peníze, obchodníci chtějí monopol a nizozemští bankéři hledají příležitost. V roce 1669 už byla španělská monarchie téměř v bankrotu a amsterodamská banka Coymans přepravila do Cádizu stříbro v hodnotě přibližně 500 000 florinů, aby získala subkontrakt. To už nebyl nějaký okrajový obchod. Do systému byli zapojeni bankéři, státy, obchodní společnosti, lodě a mezinárodní finanční kapitál. A právě zde se objevil další hráč, který měl později změnit celý Atlantik: Británie. Po válce o španělské dědictví získali Britové v roce 1713 prostřednictvím Utrechtského míru právo na asiento. Británie dostala třicetileté privilegium dodávat do španělských kolonií 4 800 zotročených Afričanů ročně a k tomu právo vysílat obchodní loď do Portobela. Britské asiento ale nebylo jen o otrocích. Stalo se také kanálem pro pašování britského zboží do španělské Ameriky. Španělsko se snažilo svůj koloniální obchod držet pod kontrolou, Britové zase zjistili, že monopol se dá využít jako výborné dveře do španělského trhu. Konflikty kolem tohoto systému nakonec přispěly k válce mezi Británií a Španělskem v roce 1739, známé jako válka o Jenkinsovo ucho. Britové se svých práv vzdali až smlouvou z Madridu v roce 1750. Španělská koruna pak asiento odkoupila zpět od South Sea Company a začala systém postupně měnit. A právě tady je konec jedné éry. To, co začalo roku 1518 jako královská licence pro několik tisíc lidí, se během dvou století změnilo v mezinárodní obchodní systém, ve kterém se vystřídali Portugalci, Janované, Nizozemci, Francouzi a Britové. Španělský král přitom po celou dobu držel v ruce nejdůležitější kartu: právo říct, kdo smí obchodovat. A samozřejmě za to chtěl zaplatit. Historie tak ukazuje jednu poněkud nepříjemnou pravdu. Otroctví nebylo pouze chaotické násilí. V případě španělského impéria se z něj stal také právní, finanční a administrativní systém. Smlouvy, licence, monopoly, banky, přístavy, lodě a účetní knihy. A když se jeden obchodník dostal ke královskému privilegiu, další už jen čekal, kdy mu ho vyrve z ruky. Vítězem měl být ten, kdo měl peníze, lodě a správné kontakty. Jen jediný člověk v celé téhle hře neměl právo nabídnout vlastní cenu. Ten, který byl prodáván.
Pokud vás příběh zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.
