Článek
Příšerný zvyk skalpování nebyl vynález indiánů, ale Evropanů. Proč Britové začali platit lovcům skalpů za zabíjení?
Odměny za skalpy zní jako něco, co bychom čekali spíš v béčkovém westernu než v úředních dokumentech britské koloniální vlády. Jenže v Severní Americe 18. století to nebyl film, ale realita. Na celé věci je nejzajímavější, že za tím stála britská koloniální správa. Abychom pochopili, jak se vůbec mohlo stát, že se lidská hlava, respektive její skalp, dostala do úředního ceníku, musíme se vrátit do doby, kdy byla Severní Amerika jedním velkým bojištěm Britů, Francouzů a domorodých národů. Massachusetts Bay získala zakládací listinu roku 1628 a od roku 1630 začal do oblasti proudit mohutný proud puritánských osadníků. Kolonie rostla, osady přibývaly a Britové si postupně ukrajovali stále větší kus země. Jenže tu byl jeden drobný detail. Ta země už někomu patřila. Na územích dnešního Maine, New Hampshire a dalších částí Nové Anglie žili Abenakové a další národy wabanakijského světa. A těm se představa, že jednoho dne dorazí Evropané, postaví dům, pevnost, plot a následně prohlásí okolí za britské území, příliš nezamlouvala. Konflikt proto nebyl jen soubojem Londýna s Versailles. Pro lidi, kteří v této krajině skutečně žili, šlo o mnohem praktičtější otázku. Kdo bude mít půdu, kdo bude mít obchod a kdo bude rozhodovat o tom, co se bude dít za jejich dveřmi. Wabanakiové opakovaně protestovali proti rozpínání britských osad a část z nich se spojovala s Francouzi, kteří pro ně představovali důležitého spojence proti britskému tlaku. Z evropského pohledu to byla geopolitika. Z domorodého pohledu poněkud jednodušší problém. Někdo se stěhuje na váš pozemek a tvrdí, že je teď jeho. A tak se z celé věci postupně stal pořádný severoamerický guláš, ve kterém se míchala evropská mocenská politika, obchod, náboženství, půda a domorodý odpor. Britská koloniální vláda chtěla tento odpor silou zlomit. Jenže měla problém. Lesy byly obrovské, nepřehledné a lidé, proti kterým bojovala, se v nich vyznali podstatně lépe než vojáci z koloniálních posádek. A poslat do takového prostředí pravidelnou armádu nebylo zrovna chytré ani levné. Vojáci potřebovali zbraně, zásoby, dopravu, ubytování a hlavně plat. A tak se objevil nápad, který by dnes někdo možná označil za velmi efektivní outsourcing. Proč platit celou armádu, když lze zaplatit jen výsledek? Stačí vypsat odměnu a o zbytek se postarají zájemci. Válka se tak dostala do poněkud zvláštního ekonomického modelu. Koloniální vláda nemusela každého lovce nepřátel zaměstnat, vyzbrojit a živit. Stačilo říct, kolik zaplatí za výsledek. Dnešní personalista by možná mluvil o práci na výkon. Tehdejší úředník měl pro totéž podstatně méně elegantní výraz. Přines skalp a dostaneš peníze.
Systém odměn za skalpy nebyl navíc v Massachusetts úplnou novinkou. Koloniální úřady ho využívaly už během předchozích konfliktů a v roce 1722 ho znovu výrazně posílily v souvislosti s válkou, kterou dnes známe jako Dummerovu válku nebo čtvrtou anglo wabanakijskou válku. Dne 25. července 1722 vydal guvernér Massachusetts Bay Samuel Shute proklamaci, v níž označil východní Indiány, kteří se postavili proti kolonii, za rebely, zrádce a nepřátele krále. Potom přišla ta opravdu pozoruhodná část. Koloniální vláda stanovila finanční odměny za jejich skalpy. V roce 1722 byla za skalp nepřátelského indiánského muže ve věku dvanácti let a více stanovena odměna sto liber. U jiných kategorií byly částky nižší a sazby se v průběhu konfliktu měnily. Už samotná existence takového ceníku je šílená. Koloniální úřady totiž musely nějakým způsobem určit, za jakých podmínek a komu bude odměna vyplacena. Nestačilo tedy pouze přijít z lesa a říct: „Tady něco mám, kde je pokladna?“ Předložený skalp měl sloužit jako důkaz a úředníci museli posoudit, zda odpovídá stanoveným podmínkám. Vznikla tak poněkud bizarní kombinace válečného násilí a administrativy. Na jedné straně muž, který riskoval život v lesích, na druhé straně úředník, který potřeboval ověřit, zda je všechno podle předpisů. K dokonalosti chybělo už jen úřední potvrzení a fronta u okénka. Sto liber ovšem nebyla žádná drobná prémie. Pro obyčejného kolonistu šlo ale o značnou částku, která mohla představovat přibližně roční příjem koloniálního učitele. Dnes bychom tomu mohli říkat výkonový bonus. Jen poněkud méně korporátní. Tady nebylo potřeba překonat prodejní plán, získat nového zákazníka nebo uzavřít výhodný obchod. Stačilo přežít výpravu, zabít nepřítele a přinést důkaz. Skalp přitom samozřejmě nebyl měnou. Nešlo s ním zaplatit pivo ani koupit boty. Byl úředním dokladem, na jehož základě stát vyplatil peníze. A právě tady začíná být celá věc opravdu zvláštní. Vláda vlastně vytvořila systém, ve kterém měl lidský život podle okolností konkrétní peněžní hodnotu. A čím vyšší odměna, tím zajímavější byl lov. Systém přitahoval muže, pro které nebyla válka jen povinností, ale také možností výdělku. Jedním z nejznámějších byl kapitán milice John Lovewell. V únoru 1725 vedl výpravu, při níž bylo zabito deset Abenaků a získány jejich skalpy. O několik měsíců později vyrazil znovu proti Pequawketům. Dne 8. května 1725 se jeho oddíl dostal do těžkého boje a Lovewell padl spolu s řadou svých mužů. Z výpravy, která měla přinést další skalpy a další peníze, se stala katastrofa. Přesto se z Lovewella později stal v koloniální paměti hrdina a jeho poslední boj vstoupil do legend. Je to jeden z paradoxů celé historie. Muž, který vyrážel do lesů za odměnou za zabité nepřátele, mohl být současně oslavován jako statečný obránce kolonie. Historie zkrátka někdy dokáže z účetní položky udělat hrdinský příběh.
Ještě jeden mýtus je však třeba uvést na pravou míru. Skalpování nebylo výhradně indiánskou praktikou a zároveň nebylo evropským vynálezem. Některé domorodé národy Severní Ameriky tuto praktiku znaly ještě před příchodem Evropanů a podobné válečné trofeje znaly i jiné kultury v různých částech světa. Hérodotos například popisoval skalpování u Skythů. Rozdíl tedy nespočíval v tom, že by Evropané objevili nějakou neznámou formu násilí. Spočíval v tom, že koloniální moc dokázala z válečné trofeje vytvořit oficiální finanční mechanismus. A Britové v tom rozhodně nebyli jediní. V různých obdobích využívali podobné odměny také Francouzi a Nizozemci. Ani domorodé národy přitom nebyly pouhými figurkami v evropské hře. Uzavíraly spojenectví podle vlastních zájmů, někdy s Francouzi, jindy podle situace jinak. Každá strana se snažila využít evropského soupeření ve svůj prospěch. Jenže právě systém odměn za skalpy ukazuje, jak snadno se může válka změnit v něco, co připomíná obchodní nabídku. Vláda stanoví částku, zájemce podstoupí riziko a po návratu se řeší, zda splnil podmínky. Na celé historii je proto možná nejděsivější právě její obyčejnost. Žádná démonická ceremonie, žádné tajemné rituály. Jen úřední dokument, stanovená částka a podmínky pro její vyplacení. Člověk zemřel, někdo přinesl skalp, úředník ověřil nárok a pokladna vyplatila peníze. Brutalita byla stará jako lidstvo samo. Děsivější bylo její úřední zpracování. Válka se dostala do světa paragrafů, sazeb a rozpočtů. Z lidské smrti se stala položka, kterou bylo možné evidovat, ocenit a následně proplatit. A právě v tom spočívá možná nejčernější ironie celé věci. Když se zabíjení dostane do rukou byrokracie, nemusí už vypadat jako chaos. Může vypadat jako dobře organizovaná státní politika. Stačí několik řádků na papíře, podpis a přesně stanovená sazba. Úředník nemusí nikoho zabít. Lovec nemusí být úředníkem. Každý si jednoduše odvede svou část práce. Jeden stanoví cenu, druhý ji přijme a třetí ji po splnění podmínek vyplatí. A tím se z násilí stane systém. Možná právě proto působí příběh koloniálních odměn za skalpy i po třech staletích tak nepříjemně. Nejen kvůli samotné brutalitě, ale kvůli tomu, jak snadno ji lze převést do řeči peněz, paragrafů a úředních razítek. Protože ve chvíli, kdy stát stanoví cenu za lidský život, už nejde jen o válku.
Pokud vás příběh odměn za lidské skalpy zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.
