Článek
Jiří Kajínek je přesně ten typ člověka, kolem kterého si každý může vytvořit vlastní verzi pravdy a pak se jí držet jako posledního piva na hasičském plese před zavíračkou. Pro jedny je to chladnokrevný vrah, který dostal doživotí po zásluze. Pro druhé nevinná oběť systému, který si potřeboval najít někoho, na koho se dá celý případ pohodlně hodit. A pro další je Kajínek především symbolem českých devadesátek. Doby, kdy se s nově nabytou svobodou nerozjížděly jen první podnikatelské sny, nové obchody a honba za rychlými penězi, ale také veksláctví, podsvětí, korupce, podivné kšefty a ještě podivnější známosti. Stačilo znát správného člověka, který znal dalšího správného člověka, a najednou jste měli otevřené dveře, o kterých ostatní ani nevěděli. Právě v tomhle světě se Kajínek pohyboval a rozhodně v něm nebyl žádným nováčkem. Jedna věc je totiž jistá. Nebyl to nevinný andílek, kterého jednoho rána omylem sebrali z tramvaje. Jeho kriminální minulost sahala hluboko před plzeňské vraždy. Už za socialismu se dopouštěl krádeží a vloupání, opakovaně končil ve vězení a postupně si vybudoval pověst člověka, který se dokáže dostat tam, kam by se běžný člověk dostával pouze s klíčem, občankou a pořádnou dávkou štěstí. A především měl jednu vlastnost, která se ve vězení příliš nehodí. Nesnášel, když byly dveře zamčené. Kajínek nebyl typický pouliční rváč, který nejdřív rozdává rány a teprve potom přemýšlí. Jeho pověst stála spíš na plánování, chladné hlavě, technických schopnostech a schopnosti zmizet ve chvíli, kdy začalo být horko. Z vězení se navíc nepokoušel utéct jen jednou. V roce 1994 uprchl z vazební věznice v Českých Budějovicích a později se pokusil dostat z Valdic. Oba pokusy skončily jeho dopadením. Jenže pak přišel rok 1993 a Plzeň. A tentokrát už nešlo o trezor, zamčené dveře ani útěk z basy. V oblasti Českého údolí byli 30. května zastřeleni Štefan Janda a Julián Pokoš. Vojtěch Pokoš střelbu přežil. Právě jeho svědectví se později stalo jedním z nejdůležitějších bodů celého případu. Podle obžaloby byl střelcem Kajínek a vraždy měly souviset s prostředím tehdejšího plzeňského podsvětí. A tady se z obyčejné kriminálky začíná stávat pořádně zamotaná detektivka. Objevily se rozpory ve svědeckých výpovědích, otázky kolem identifikace pachatele i pochybnosti o některých důkazech. Kajínek od začátku tvrdil, že vraždy nespáchal a že se stal obětí manipulace. Jenže soudy měly jiný názor. Kajínek byl nakonec pravomocně odsouzen za vraždu Štefana Jandy, vraždu Juliána Pokoše a pokus o vraždu Vojtěcha Pokoše. A tím by normálně příběh skončil. Jenže u Kajínka normálně nefungovalo skoro nic.
A pak do příběhu vstoupila televize Nova a pořad Na vlastní oči. Reportéři Josef Klíma a Janek Kroupa začali Kajínkův případ znovu rozebírat a přinášet svědectví a informace, které otevíraly další otázky kolem vyšetřování, policie i samotného průběhu případu. Najednou se z vězně odsouzeného na doživotí stal celostátní televizní příběh. A protože Češi mají pro příběhy o člověku, který údajně bojuje s mocným systémem, slabost, začal se kolem Kajínka rodit obraz lidového hrdiny. Jenže právě tady je potřeba přibrzdit. To, že měl člověk bohatý trestní rejstřík, automaticky neznamená, že spáchal konkrétní vraždu. Stejně tak ale samotné pochybnosti neznamenají, že byl nevinný. A právě někde mezi těmito dvěma póly se celý Kajínkův příběh pohybuje dodnes. Na jedné straně máme pravomocný rozsudek. Na druhé straně svědectví, která vyvolávala otázky, informace o podivných vazbách v prostředí plzeňského podsvětí a novináře, kteří tvrdili, že případ nemusí být tak jednoduchý, jak vypadá v soudním spise. O možné účasti některých policistů se v průběhu let také opakovaně hovořilo. A právě tady začíná česká disciplína, ve které jsme světová velmoc. Z jedné pochybnosti udělat důkaz. Z jednoho svědectví udělat absolutní pravdu. A z toho všeho následně vytvořit hospodskou jistotu, že „se přece ví, jak to bylo“. Jenže co se skutečně ví? Kajínek měl rozsáhlou kriminální minulost. To je fakt. Za plzeňské vraždy byl pravomocně odsouzen. To je také fakt. Stejně jako je faktem, že kolem případu existovaly a dodnes existují pochybnosti. Kajínek navíc svůj vlastní příběh vyprávěl velmi dobře. Přiznával krádeže, vloupání a útěky z vězení, ale vraždy odmítal. V jeho podání vznikl obraz inteligentního zločince s vlastním kodexem, který sice kradl, ale nebyl vrah. A to je z hlediska mediálního příběhu téměř dokonalá kombinace. Vezměte recidivistu, přidejte doživotní trest, tajemství, údajně zmanipulované vyšetřování, zkorumpované devadesátky, policisty, podsvětí a útěk z vězení. Hollywood by vám za takový scénář ještě poděkoval. Jenže v Česku to nestačilo. Musel přijít ještě jeden útěk. A ten už byl skutečně jako vystřižený z akčního filmu.
V roce 2000 totiž Kajínek utekl z Mírova. A ne z nějaké okresní věznice, kde by hlídač zrovna četl noviny. Mírov patřil k nejpřísněji střeženým věznicím v zemi. Kajínek se 29. října dostal ven a dalších čtyřicet dní po něm policie pátrala. Překonal zabezpečení věznice, využil lano z prostěradel a zmizel. Z vězně se rázem stal nejhledanější muž v republice. A pak přišla další kapitola, při které by český scenárista nejspíš dostal od producenta pokyn: „Tohle už je moc.“ Kajínek se nakonec ukrýval v bytě Ludvíka Černého, muže odsouzeného v kauze takzvaných orlických vražd. Pokud byste takovou zápletku napsali do scénáře, někdo by vám řekl, že to divákovi nebude připadat uvěřitelné. Jenže ono se to skutečně stalo. Kajínek byl 8. prosince 2000 zadržen a putoval zpět za mříže. Jenže útěk udělal pro jeho legendu přesně to, co potřebovala. Z odsouzeného vězně se stal mediální fenomén. Reportáže, rozhovory, dokumenty, knihy a nakonec film Kajínek z roku 2010. Zločin se změnil v příběh, příběh v mediální fenomén a mediální fenomén v produkt. Kajínek navíc dokonale zapadl do atmosféry devadesátých let, kdy se v novinách střídaly příběhy podnikatelů, mafiánů, veksláků, policistů, tunelářů a lidí, kteří měli pocit, že pravidla jsou hlavně pro ty ostatní. A pak přišel rok 2017. Prezident Miloš Zeman udělil Kajínkovi milost a prominul mu zbytek doživotního trestu. Najednou bylo o další kapitolu postaráno. Jedni jásali, druzí zuřili a třetí vysvětlovali prvním dvěma, že ničemu nerozumějí. Jenže milost není zproštění viny. Rozsudek nezmizel a Kajínek nebyl právně prohlášen za nevinného. Prostě dostal milost a mohl opustit vězení. A právě tím se celý příběh dostal do naprosto absurdní české koncovky. Máme člověka s dlouhou kriminální minulostí, pravomocně odsouzeného za dvě vraždy a pokus o třetí. Máme svědectví přeživšího, které hrálo zásadní roli při jeho odsouzení. Máme pochybnosti, televizní reportáže, otázky kolem vyšetřování, útěk z Mírova, ukrývání u člověka spojeného s orlickými vraždami, film a nakonec prezidentskou milost. A po tom všem pořád nemáme odpověď, která by dokázala přesvědčit úplně všechny. Pro jedny zůstává vrahem, který unikl spravedlnosti. Pro druhé mužem, kterého systém semlel. A pro třetí je především dokonalou připomínkou doby, kdy česká realita dokázala být divočejší než česká fikce. Kajínek tak není jednoduchý hrdina ani jednoduchý padouch. Je to především jeden z největších českých kriminálních příběhů moderní doby. Příběh, ve kterém se potkaly vraždy, vězení, podsvětí, média, policie, politika, film a prezident. A možná právě proto pořád funguje. Protože některé případy mají jasný začátek, jasný konec a tlustou čáru. Kajínek má místo ní doživotí, útěk z Mírova, prezidentskou milost a několik pořádně velkých otazníků. A v české kotlině, kde se historky dědí rychleji než rodinné recepty na bramborový salát, je to kombinace, která jen tak nezmizí.
Pokud vás příběh Jiřího Kajínka zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé příběhy z české i světové historie.
