Článek
Václav dostal svatozář a Boleslav pověst bratrovraha a přídomek Ukrutný. Jeden se stal symbolem české země, druhý zůstal hlavně jako bratr, který ho nechal zabít. Jenže právě ten druhý udělal pro upevnění českého státu obrovský kus práce. Václav dostal kostely, sochy, státní svátek a pevné místo v národní paměti, zatímco Boleslav v učebnicích zůstal hlavně jako muž spojený s vraždou ve Staré Boleslavi. Smrt svatého Václava mu zajistila pověst padoucha, ale další desítky let z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších přemyslovských vládců. Za jeho panování Čechy zesílily natolik, že už nebyly jen jedním z mnoha knížectví někde mezi říší a slovanským východem. Zatímco Václav se postupně stal symbolem české země, Boleslav budoval správu, vojsko, hradiště, obchodní zázemí a postavení Přemyslovců mezi okolními vládci. A právě tady přichází největší ironie celého příběhu: člověk spojovaný se smrtí svatého Václava se zároveň podílel na tom, aby se z jeho zavražděného bratra stal český světec a patron země. Boleslav samozřejmě nebyl žádný mírumilovný vládce, který by řešil spory dlouhými poradami a čekal, až se všichni rozumně dohodnou. Žil v desátém století a tehdejší politika měla k dnešní diplomacii asi stejně blízko jako dřevěné hradiště k modernímu parlamentu. Kdo chtěl vládnout, potřeboval vojáky, peníze, pevnosti a hlavně pověst člověka, kterému se nevyplatí odporovat. A právě v tom byl Boleslav mimořádně dobrý. Ostatně vyrůstal v rodině, kde se mocenské spory rozhodně neřešily v rukavičkách. Jeho babička Ludmila byla zavražděna na příkaz jeho matky Drahomíry, jeho bratr Václav skončil mrtvý po střetu s Boleslavem a za pár desetiletí se z obou obětí stali světci. Přemyslovská rodina tak během několika generací dokázala produkovat současně knížata, světce i mrtvé příbuzné, což je na jednu dynastii docela slušný výkon. A uprostřed toho všeho stál Boleslav, muž, kterému dějiny přisoudily roli padoucha, přestože právě on položil podstatnou část základů státu, který po něm přežil další staletí.
Bratr světce, vnuk světice a syn ženy, která si také uměla zařídit pořádek
Boleslav se narodil pravděpodobně po roce 909, často se uvádí období kolem roku 915, jako syn českého knížete Vratislava I. a Drahomíry. Jeho rodokmen vypadal na první pohled téměř vznešeně. Dědečkem byl Bořivoj, jedním z prvních historicky doložených Přemyslovců, a babičkou Ludmila, pozdější světice. Jenže pod naleštěným rodinným erbem se skrývala domácnost, ve které rozhodně nebyla nouze o politické napětí. Ludmila patřila k prvním výrazným představitelkám křesťanství v Čechách a po smrti svého syna Vratislava měla značný vliv na výchovu vnuků Václava a Boleslava. Jejich matka Drahomíra měla ovšem vlastní představu o tom, kdo bude tahat za nitky. Spor mezi tchyní a snachou nakonec roku 921 skončil na Tetíně, kam Drahomíra poslala muže, kteří Ludmilu uškrtili. Podle tradice vlastním závojem. Pokud tedy Boleslav později dospěl k názoru, že se politické problémy občas řeší fyzickou likvidací soupeře, rozhodně se s touto metodou nesetkal poprvé až jako dospělý. Jeho rodinné prostředí mu poskytovalo poměrně názornou praktickou výuku. Ludmila se později stala světicí a patronkou země, což přidává celé rodinné historii další vrstvu ironie. Boleslav tak byl vnukem světice, bratrem budoucího světce a synem ženy, která dala budoucí světici zavraždit. Kdyby někdo podobný rodokmen vymyslel pro televizní seriál, scenáristovi by nejspíš vyčetli, že příliš tlačí na pilu. Václav, Boleslavův starší bratr, se po smrti otce postupně ujal vlády a pozdější legendy z něj vytvořily téměř dokonalý obraz křesťanského knížete. Ve skutečnosti byly poměry mnohem složitější. Přemyslovci pevně ovládali hlavně střední Čechy a autoritu nad ostatními oblastmi museli neustále prosazovat. Na západě sílili Sasové, na jihu leželo Bavorsko, severovýchod obývaly slovanské kmeny a do střední Evropy pravidelně vpadali Maďaři. V takovém prostředí byl každý slabší vládce pozvánkou pro sousedy, aby se přišli podívat, co by se dalo odnést. Někteří historici navíc připouštějí, že v samotné dynastii mohl existovat spor o to, zda měl silnější nárok na vládu Václav, nebo právě Boleslav. Jisté to není, ale ukazuje to, že jejich konflikt nemusel být jen příběhem závistivého mladšího bratra. Mohlo jít o mnohem širší mocenský střet. A ten skončil 28. září, pravděpodobně roku 935, ve Staré Boleslavi. Václav byl zabit a Boleslav převzal vládu. Zda byla vražda od začátku naplánovaná, nebo se střet mezi bratry zvrhl a rozhodující rány zasadili Boleslavovi družiníci, dnes spolehlivě určit nedokážeme. Prameny jsou převážně legendární a jejich autoři měli jasno hlavně v tom, kdo měl být světcem a kdo padouchem.
Kníže, který pochopil, že bez peněz, vojáků a pevných hradišť se stát staví dost špatně
Když Boleslav nastoupil k moci, nestačilo mu jen odstranit soupeře a pohodlně se usadit na knížecím stolci. Trůn v desátém století totiž nebyl křeslo, na kterém člověk seděl automaticky až do důchodu. Bylo nutné každý den dokazovat, že má dost síly na to, aby na něm zůstal. Boleslav velmi rychle pochopil, že Přemyslovci potřebují pevnější správní systém, vojenskou sílu a především příjmy. Za jeho vlády proto rostl význam soustavy hradišť. Dnes při slově hradiště vidíme val, pár kamenů, informační ceduli a rodinu s kočárkem. Tehdy šlo o skutečná centra moci. Sídlila tam knížecí posádka, vybíraly se dávky, shromažďovaly zásoby, organizovalo vojsko a kontrolovala okolní krajina. Kdo ovládal hradiště, ovládal území. Boleslav také potřeboval dobře placenou družinu. Voják totiž i v desátém století chtěl jíst, pít, mít zbraň a ideálně také pocit, že služba knížeti je výhodnější než služba jeho sousedovi. Praha přitom ležela na mimořádně důležité obchodní trase spojující západní Evropu s oblastmi směrem ke Krakovu, Kyjevu a dále na východ. Přes české země proudila sůl, kožešiny, koně, stříbro, luxusní výrobky a bohužel také otroci. Raný středověk měl k dnešní představě lidských práv ještě opravdu velmi daleko. Obchod ale přinášel příjmy, příjmy umožňovaly živit vojsko a vojsko zase pomáhalo zajistit, aby příjmy chodily dál. Systém byl prostý a účinný. S Boleslavovým obdobím se spojují také počátky českého mincovnictví. Někteří numismatici kladou první denáry už přibližně do doby kolem roku 955, jiní jsou opatrnější a část nejstarších emisí spojují až se závěrem jeho vlády nebo s Boleslavem II. Jisté však je, že právě v době prvních Boleslavů se český stát výrazněji zapojil do peněžního hospodářství. A mince nebyla jen praktický kus stříbra. Byla také reklamní plocha panovníka, jen podstatně odolnější než dnešní billboard. Když na ní bylo knížecí jméno, každý obchodník zároveň dostával zprávu, kdo tu drží moc. Z některých mincí známe dokonce jméno ženy označované jako Biagota, která je považována za Boleslavovu manželku. O této kněžně ovšem prakticky nic dalšího nevíme. Neznáme bezpečně její původ ani to, zda byla matkou všech Boleslavových známých dětí. Její jméno nám tak doslova zůstalo hlavně na několika kouscích stříbra. Na manželku jednoho z nejmocnějších českých knížat poněkud stručný životopis, ale desáté století se bohužel neobtěžovalo archivovat rodinné fotografie ani rozhovory pro ženské časopisy.
S Otou nejdřív válčil, potom mu poslal vojsko a mezitím rozšiřoval českou moc
Boleslav se rozhodně nechoval jako panovník, který by po nástupu na trůn hledal hlavně klid. S německým králem Otou I. se dostal do dlouhého konfliktu, který ukazuje, že český kníže měl dost sebevědomí i prostředků na to, aby se nejsilnějšímu vládci východofranské říše několik let vzpíral. Kolem roku 950 však přišel okamžik, kdy Boleslav uznal Otovu převahu a mezi oběma stranami došlo k urovnání vztahů. Nebyla to bezpodmínečná kapitulace českého státu ani proměna Boleslava v poslušného německého úředníka. Přemyslovci si zachovali vlastní dynastii, správu i značnou míru politické autonomie. Boleslav jednoduše pochopil, že politika není soutěž o to, kdo se nechá zabít se vztyčenou hlavou. Někdy je výhodnější válku ukončit a připravit se na další problém. Ten přišel velmi rychle v podobě Maďarů. Jejich jízdní výpravy po desetiletí sužovaly značnou část Evropy a roku 955 se Ota I. rozhodl jejich tlak definitivně zastavit v bitvě na řece Lech. Na jeho straně bojovaly také české oddíly spojené s Boleslavem. Ještě před několika lety tedy oba panovníci stáli proti sobě, nyní bojovali na stejné straně. Středověká politika v kostce: v pondělí se snažíte souseda porazit, v pátek s ním jdete do války proti někomu třetímu. Žádná věčná přátelství, žádná věčná nepřátelství, zato poměrně věčné zájmy. Boleslavova moc se mezitím rozšiřovala směrem na východ. Přemyslovský vliv zřejmě zasahoval na Moravu, do části Slezska a patrně i k významným obchodním trasám směrem ke Krakovu. Někdy se starší Boleslavova říše zakresluje na mapách tak sebevědomě, že skoro připomíná malou středoevropskou velmoc s pevně danými hranicemi. Tak jednoduché to nebylo. Raně středověká moc nevypadala jako moderní stát. Kníže ovládal důležitá hradiště, cesty a místní elity a vymáhal dávky. Mezi dvěma mocenskými centry často existovalo široké území, kde nikdo přesně nevěděl, komu se bude platit příští rok. Přesto je zřejmé, že Boleslavova vláda představovala výrazné rozšíření přemyslovského vlivu. Z lokální dynastie se stávala mocnost, kterou už sousedé nemohli jednoduše přehlížet. A právě v tom spočívá Boleslavův největší historický význam: nevybudoval moderní stát, ale vytvořil strukturu, z níž se stát mohl postupně vyvinout.
Z dětí udělal knížete, polskou kněžnu, řeholnici i mnicha a rodina se rozlezla po celé střední Evropě
Boleslavova rodina je sama o sobě skoro samostatný historický seriál. Z potomků, kteří se dožili dospělosti, známe především Boleslava II., Dobravu neboli Dubravku, Mladu a Strachkvase, známého také pod jménem Kristián. Každý z nich skončil úplně jinde a dohromady ukazují, jak dobře Přemyslovci pochopili, že stát se nestaví jen mečem, ale také sňatkem, církví a diplomacií. Syn Boleslav II. nakonec zdědil vládu a pokračoval v budování přemyslovského státu. Dcera Dubravka byla provdána za polského knížete Měška I. a jejich sňatek patřil k významným událostem česko-polských vztahů desátého století. Měšek krátce poté přijal křest a Dubravka v polské tradici získala důležité místo v příběhu christianizace Polska. Pro Boleslava šlo zároveň o krásnou ukázku diplomacie, při níž člověk nemusel nikoho probodnout. Stačilo provdat dceru a získat spojení s rostoucí polskou mocností. Další dcera Mlada byla poslána do Říma, kde měla jednat o založení pražského biskupství a ženského kláštera u svatého Jiří. V Římě vstoupila do řeholního života pod jménem Marie a stala se první abatyší kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Mise byla významná nejen nábožensky, ale také politicky. Vlastní biskupství totiž znamenalo větší prestiž a pevnější postavení českého státu v křesťanské Evropě. Samotné pražské biskupství vzniklo až kolem roku 973, tedy na sklonku Boleslavova života nebo těsně po jeho smrti, ale dlouhodobé snahy o jeho založení patří už do jeho doby. A potom tu byl Strachkvas, jehož život obklopuje ještě víc legend. Podle pozdější tradice se narodil právě v době vraždy svatého Václava a měl dostat jméno připomínající „strašnou hostinu“. Tohle vyprávění je ale nutné brát s rezervou. Strachkvas se stal mnichem v Řezně a později se objevuje v souvislosti s pražským biskupstvím. Tradičně byl také ztotožňován s Kristiánem, údajným autorem slavné legendy o svatém Václavu a Ludmile, ale ani to není mezi historiky jisté. Každopádně výsledná rodinná bilance působí skoro absurdně. Otec má pověst bratrovraha, jeden syn vládne, dcera pomáhá christianizovat Polsko, druhá jedná s papežem a zakládá klášter a další syn odchází mezi mnichy. Přemyslovci evidentně uměli obsadit většinu dostupných kariérních pozic desátého století.
Zavraždil Václava a potom pochopil, že mrtvý světec může být pro dynastii velmi užitečný
Největší ironií Boleslavova života zůstává jeho vztah k mrtvému bratrovi. Člověk by čekal, že panovník, který se dostal k moci po jeho smrti, bude chtít Václava co nejrychleji vymazat z paměti. Jenže Boleslav udělal téměř pravý opak. Václavovy ostatky byly přeneseny ze Staré Boleslavi do Prahy a uloženy v chrámu svatého Víta. Tento krok výrazně podpořil vznik a rozvoj svatováclavského kultu. Jestli za tím byla lítost, náboženské přesvědčení nebo dokonale chladná politická kalkulace, to už dnes nerozmotáme. Dost možná od všeho něco. Z mocenského hlediska to však bylo geniální. Živý Václav představoval konkurenta. Mrtvý svatý Václav už nemohl chtít knížecí stolec, zato mohl celé dynastii dodat posvátnou legitimitu. Přemyslovci najednou nebyli jen rodina, která se dokázala velmi efektivně zbavovat vlastních příbuzných. Byli rodem světce. A nejen jednoho, protože v rodinném rodokmenu už byla také Ludmila. Boleslav tak vládl v poněkud bizarní situaci: jeho matka nechala zavraždit jednu budoucí světici, on sám byl spojen se smrtí budoucího světce a dynastie nakonec oba jejich kulty využila jako jeden ze základů vlastní legitimity. Dnešními slovy řečeno, Přemyslovci dokázali katastrofální rodinné vztahy proměnit v mimořádně úspěšnou značku. Svatý Václav se postupně stal patronem země a symbolem české státnosti, zatímco Boleslav zůstal mužem ve stínu. Jenže právě za jeho vlády se české země hospodářsky, vojensky i politicky výrazně upevnily. Církev přitom nebyla jen otázkou osobní víry. Biskupství, kláštery a vazby na Řím a říši byly součástí mezinárodní politiky stejně jako válka nebo sňatek. Boleslav tedy nebudoval jen vojsko a hradiště. Připravoval také zemi na to, aby byla plnohodnotnou součástí křesťanské Evropy.
Svatý Václav dostal svatozář, Boleslav udělal špinavou práci
Boleslav I. zemřel nejspíše roku 972. Jeho hrob se dosud nepodařilo spolehlivě určit a i v tom je trochu symboliky. Muž, který patřil k nejvýznamnějším vládcům raných českých dějin, zanechal výraznější stopu v podobě státu než v podobě vlastního náhrobku. Přídomek Ukrutný, pod kterým ho dnes známe, je navíc pozdější a souvisí především se smrtí Václava. Rozhodně nejde o objektivní hodnocení celé jeho vlády. Boleslav byl tvrdý, vedl války, vybíral dávky a soupeře určitě nešetřil. Jenže panovníci desátého století obecně nebyli skupinou lidí, kteří by vyhrávali ceny za jemnost. Moc se držela silou, věrnost se kupovala dary a hranice se posouvaly vojskem. V tomto světě nebyl Boleslav žádnou podivnou výjimkou. Výjimečný byl spíš v tom, jak úspěšně dokázal všechny dostupné nástroje využívat. Bojoval s Otou a potom se s ním spojil. Rozšiřoval území, využíval obchod, upevňoval síť hradišť, jeho rodina navazovala kontakty s Polskem i Římem a zároveň se rozvíjel kult člověka, jehož smrt Boleslava pronásledovala po celý zbytek dějin. Václav nakonec dostal svatozář a stal se symbolem země. Ludmila dostala svatozář také. Boleslav dostal slovo Ukrutný. Jenže právě on odvedl značnou část práce, díky níž přemyslovské Čechy přežily a mohly dále růst. Nebyl hrdina v moderním smyslu a rozhodně není důvod z něj hrdinu vyrábět. Nebyl ale ani jednoduchý padouch z legendy. Byl tvrdým, pragmatickým a mimořádně schopným vládcem své doby. Zatímco jeho slavnější bratr se stal symbolem českého státu, Boleslav budoval hradiště, živil vojsko, vybíral dávky, uzavíral spojenectví, posílal děti do evropské politiky a vytvářel mocenskou strukturu, která po něm zůstala. Václav se stal symbolem státu a Boleslav zajistil, aby vůbec bylo co symbolizovat.
Zdroje: Česká televize – Český stát za Boleslava I., Univerzita Karlova – Stará Boleslav, přemyslovský hrad v raném středověku, Encyclopaedia Britannica – Bohemia a odborná literatura k počátkům přemyslovského státu a vládě Boleslava I. ČT edu
