Vrchnost chtěla poslušnost, Kozina spravedlnost. Vyšla z toho jen šibenice

Jan Sladký Kozina byl přesně ten typ rebela, který by dnes pravděpodobně skončil s blokovaným účtem na sociálních sítích, transparentem na demonstraci, hromadou úředních podání a nakonec někde na služebně s neochvějným pocitem, že on má pravdu a okolní svět se definitivně zbláznil. Kozina nebyl ale žádným profesionálním buřičem, který by od rána přemýšlel, kde zapálit panský dvůr a koho pověsit na nejbližší lípu. Jan Sladký, zvaný Kozina podle svého statku v Újezdě u Domažlic, byl chodský sedlák, člověk poměrně zámožný, respektovaný a dobře zakotvený ve své obci. Přesto patřil mezi poddané, a právě to byla v sedmnáctém století hranice, přes kterou se příliš hlasitě diskutovat nedoporučovalo. Chodové ovšem nebyli obyčejní poddaní. Po staletí se odvolávali na zvláštní práva a privilegia, která souvisela s jejich historickou službou při ochraně zemské hranice. Měli určitou míru samosprávy, zvláštní povinnosti i výsady a především velmi silnou paměť na to, co jim kdy který panovník slíbil. Problém byl v tom, že po třicetileté válce se svět změnil. Habsburská monarchie směřovala k pevnější správě, šlechta potřebovala peníze a stará privilegia poddaných začala některým vrchnostem připadat asi tak užitečná jako závora uprostřed nově stavěné silnice. A právě tady vznikl konflikt, který Kozinu nakonec přivedl až pod šibenici. Udělal totiž chybu, která se v nerovném systému neodpouští snadno. Bral právo vážně. Věřil, že listiny, privilegia, potvrzení panovníků a staré dohody mají platit i tehdy, když se to mocnějším přestane hodit. Byla to krásná představa. Bohužel pro Kozinu spíš krásná teorie než popis skutečného fungování raně novověkého státu. Kozina přitom nebyl osamělý kverulant, který by si doma pročítal staré pergameny a každé ráno sepisoval nový dopis do Vídně. Postupně se stal jedním z hlavních mluvčích chodského odporu. A to byla podstatná změna. Jednoho nespokojeného sedláka můžete umlčet. Člověk, který začne mluvit jménem celé obce a připomínat lidem, že jejich práva možná nejsou jen ozdobnou vzpomínkou na minulost, je pro vrchnost mnohem nebezpečnější. Ne proto, že má pušku nebo armádu, ale protože vytváří precedent. A precedent bývá někdy horší než otevřená vzpoura s vidlemi a pochodněmi.

Proti Kozinovi a dalším Chodům stál Wolf Maximilian Laminger von Albenreuth, v českém prostředí známý hlavně pod jménem Lomikar. Získal chodská panství a rozhodně neměl v úmyslu provozovat historický skanzen, ve kterém budou poddaní vytahovat staleté listiny pokaždé, když po nich vrchnost něco bude chtít. Z pohledu feudálního vlastníka dávalo jeho jednání poměrně jasnou logiku. Panství mělo vydělávat, poddaní měli plnit povinnosti a staré výjimky komplikovaly správu. Z pohledu Chodů zase přicházel nový pán, který se tvářil, že jejich dlouho potvrzovaná práva jsou jen nepříjemné kusy pergamenu. Obě strany tedy vycházely ze zcela odlišné představy o tom, co je spravedlivé a co vlastně platí. Chodové nebyli žádní romantičtí rebelové z pozdějších románů. Byli to sedláci, řemeslníci a obyvatelé vesnic, kteří chtěli hlavně zachovat postavení, na které byli zvyklí. Nechtěli bourat monarchii ani zakládat chodskou republiku. Chtěli, aby jim vrchnost nevzala něco, co podle jejich přesvědčení patřilo jejich předkům a bylo potvrzeno panovníky. Kozina se proto pustil do boje tím nejnebezpečnějším způsobem, jaký tehdejší poddaný mohl zvolit. Ne za pomoci zbraní, ale pomocí práva. Chodové se obraceli na soudy, psali stížnosti, shromažďovali listiny, hledali potvrzení privilegií a snažili se dostat svůj spor až před nejvyšší místa. Jinými slovy dělali přesně to, co stát oficiálně tvrdil, že dělat mají. A právě tady začíná ta poněkud černá ironie celého příběhu. Kozina se nechoval jako anarchista. Choval se jako člověk, který věří institucím. Jenže instituce jsou velmi příjemná věc pouze tehdy, když máte alespoň přibližně stejnou možnost je využívat jako váš protivník. Laminger měl postavení, peníze a kontakty. Chodové měli staré listiny, tvrdohlavost a přesvědčení, že pravda musí nakonec zvítězit, když ji člověk dostatečně trpělivě vysvětluje. Historie však opakovaně ukazuje, že pravda bez prostředků k jejímu prosazení má někdy překvapivě slabý hlas. Spor se táhl, napětí rostlo a z právní pře se postupně stávala otázka autority. Vrchnost už nemohla jednoduše ustoupit. Kdyby připustila, že poddaní mohou svým odporem, peticemi a odvoláváním dosáhnout vítězství, mohlo by to povzbudit další. A to byl problém mnohem větší než několik vesnic na Domažlicku. Kozina se tak postupně měnil z člověka hájícího místní privilegia v symbol neposlušnosti. Nikoli proto, že by po tom toužil, ale protože mocenské systémy mají zvláštní schopnost vyrábět z neústupných odpůrců právě takové symboly, kterých se potom nejvíce bojí.

Situace nakonec přerostla hranice obyčejného sporu o robotní povinnosti a chodská privilegia. Chodové odmítali některé požadavky vrchnosti, napětí se stupňovalo a do věci vstoupila státní moc. V tu chvíli už vůbec nešlo jen o to, zda mají Chodové pravdu v jednotlivých právních otázkách. Šlo o poslušnost. A jakmile se spor přepne z režimu „kdo má podle listin pravdu“ do režimu „kdo poslouchá vrchnost“, šance poddaného na vítězství dramaticky klesají. Kozina byl spolu s dalšími představiteli odporu zatčen. Následoval proces, který rozhodně nebyl spontánním lynčem několika rozzuřených pánů. Právě naopak. Všechno dostalo úřední podobu, protokoly, obvinění a rozsudek. Raný novověk měl byrokracii rád téměř stejně jako tresty. Člověk mohl být zničen velmi civilizovaně, s razítkem, podpisem a úředně správně formulovaným dokumentem. Kozina byl označen za jednoho z hlavních původců nepokojů. Z hlediska moci to dávalo smysl. Každý odpor potřebuje tvář a každé exemplární potrestání zase člověka, na kterém bude možné ostatním ukázat, kam vede neposlušnost. Rozsudek proto neměl přesvědčit Kozinu. Neměl přesvědčit ani jeho rodinu. Měl přesvědčit ty, kteří zůstanou doma. Měl jim sdělit jednoduchou zprávu: můžete mít své listiny, můžete mít své vzpomínky, můžete se považovat za nositele starých práv, ale poslední slovo má stát a vrchnost. Chodské stížnosti přitom skutečně doputovaly až k císařskému dvoru a spor se dostával před vysoká místa monarchie. To však Kozinovi nepomohlo. Právní a správní mechanismus pracoval pomalu, zatímco represivní část systému dokázala být v rozhodující chvíli podstatně svižnější. Jan Sladký Kozina byl odsouzen k smrti a 28. listopadu 1695 popraven v Plzni oběšením. Bylo mu přibližně třiačtyřicet let. Pozdější tradice spojila popravu především s jeho údajným výrokem adresovaným Lomikarovi, kterého měl vyzvat, aby se s ním do roka a do dne dostavil před Boží soud. Právě tady je ovšem potřeba oddělit historického Kozinu od Koziny literárního. Slavná věta „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ v podobě, v jaké ji známe dnes, patří především k pozdějšímu zpracování příběhu. Přesto výborně vystihuje způsob, jakým si společnost Kozinovu smrt zapamatovala. Člověk, který neuspěl u světského soudu, se dovolává soudu vyššího. A protože Lomikar skutečně zemřel přibližně rok po Kozinově popravě, dostala legenda všechno, co dobrá legenda potřebuje – padoucha, mučedníka, prokletí a nápadně přesné načasování.

Popravou Jana Sladkého Koziny se měl chodský odpor zlomit. A krátkodobě se to také povedlo. Tvrdé tresty, věznění, pokuty a tlak na obyvatele dávaly jasně najevo, že další pokračování sporu bude drahé. Vrchnost zvítězila. Na papíře, u soudu i mocensky. Jenže dějiny mají jednu nepříjemnou vlastnost. Ne vždy respektují rozsudek. Jan Sladký Kozina mohl být v roce 1695 popraven jako neposlušný poddaný, ale tím jeho příběh neskončil. Naopak začal žít druhý život. Z místního sedláka a jednoho z vůdců regionálního sporu se postupně stal symbol. Devatenácté století, které milovalo národní příběhy, hrdiny, mučedníky a statečné sedláky vzdorující cizácké nebo panské zvůli, si Kozinu osvojilo dokonale. Největší práci v tomhle směru odvedl Alois Jirásek románem Psohlavci. Historický Kozina se v literatuře proměnil v téměř archetypálního českého rebela: tvrdohlavého, čestného, věrného starým právům a ochotného zemřít, než aby se podrobil nespravedlnosti. Skutečnost byla pochopitelně složitější. Chodský spor nebyl moderním bojem za demokracii, Kozina nebyl revolucionář v dnešním smyslu a Lomikar zase nebyl pouze karikatura zlého feudála, který ráno vstával s jedinou myšlenkou, jak dnes ublížit Chodům. Šlo o střet dvou právních, společenských a mocenských představ. Jenže právě proto je Kozinův příběh zajímavější než jednoduchá legenda. Ukazuje totiž mechanismus, který se v dějinách vrací v různých podobách znovu a znovu. Člověk se začne dovolávat pravidel, protože věří, že pravidla existují právě proto, aby omezovala mocnější. Mocnější však začne pravidla chápat jako nástroj, který má zajistit pořádek. A ve chvíli, kdy se tyto dvě představy střetnou, zjistí slabší strana velmi rychle, že vlastnit argument ještě neznamená vlastnit moc. Kozina se tak nestal symbolem proto, že by vyhrál. Stal se symbolem právě proto, že prohrál způsobem, který působil nespravedlivě. Vrchnost z něj chtěla udělat odstrašující příklad, jenže vytvořila legendu. To je jeden z největších paradoxů politické represe. Živého protivníka můžete zavřít, umlčet nebo popravit. Mrtvý protivník už se ale nedá kontrolovat. Jeho příběh si převezmou další generace a upraví si ho podle vlastních potřeb. Kozina tak po staletích přežil své soudce, úředníky i samotného Lamingera. Jeho jméno znají lidé, kteří by jen těžko dokázali vyjmenovat členy soudní komise, jež ho odsoudila. A možná právě v tom je největší ironie celého příběhu. Jan Sladký Kozina šel na šibenici jako potížista, který odmítal pochopit své místo v tehdejším společenském řádu. Dnes je připomínán jako symbol odporu proti zvůli. Pravda bez moci ho tehdy nezachránila. Paměť ale nakonec udělala něco, co nedokázal žádný z jeho právních spisů. Dala mu poslední slovo.

Zdroje: Encyklopedie Plzně – Jan Sladký Kozina popraven 28. 11. 1695, Město Domažlice – historie Chodska a Jan Sladký Kozina, Město Domažlice – Újezd, historie obce a Kozinův statek. Encyklopedie Plzeň

Pokud vás příběh zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.