Mauser C96: německá pistole s násadou jako od koštěte, která dobyla svět

Kdokoliv pochybuje o německém smyslu pro praktičnost, ještě nejspíš neviděl Mauser C96. Na sklonku 19. století přišli bratři Feederleové s nápadem na zbraň, která vypadá, jako kdyby ji po divokém večírku společně navrhli puškař, trhlý hodinář a člověk, který měl zrovna po ruce kus násady od koštěte. Paul Mauser se na výsledek podíval, zřejmě usoudil, že tohle už je dostatečně šílené na to, aby to mohlo fungovat, a nechal na zbraň dát své jméno. Roku 1895 byla konstrukce patentována a o rok později se začala vyrábět. Tak se zrodila legenda, která během dalších desetiletí prošla Evropou, Asií, Afrikou i několika pořádně krvavými válkami.

C96 totiž rozhodně nebyla krásná v klasickém slova smyslu. Byla zvláštní. Hranatá, těžká a na první pohled působila spíš jako technický experiment než elegantní pistole. Standardní provedení měřilo přibližně 31 centimetrů, mělo hlaveň dlouhou kolem 140 milimetrů a bez nábojů vážilo přes kilogram. Tohle už nebyla žádná nenápadná pistolka, kterou člověk strčí do kapsy saka a jde na ples. Mauser C96 byl poctivý kus železa. Jeho slavná rukojeť mu brzy vysloužila přezdívku „Broomhandle“, tedy něco jako násada od koštěte, a upřímně řečeno se tomu nedá moc divit. Byla úzká, dřevěná a na první pohled vypadala přesně tak, jako kdyby někdo skutečně ulomil kus násady a připevnil ho k pistoli. Právě tahle podivná rukojeť se ale stala jedním z hlavních poznávacích znaků celé zbraně. Uvnitř to bylo ještě veselejší. C96 fungovala jako samonabíjecí pistole s uzamčeným závěrem a krátkým zákluzem. Po výstřelu se hlaveň se závěrovým pouzdrem krátce pohnula dozadu, mechanismus se odemkl, závěr vyhodil prázdnou nábojnici a při návratu zasunul nový náboj do komory. Na konci 19. století to byla technicky velmi moderní konstrukce. Jenže zároveň to bylo mechanické puzzle. Jednotlivé díly byly přesně frézované a velká část zbraně držela pohromadě téměř bez klasických šroubů. Pro konstruktéra nádhera. Pro člověka, který si doma řekl, že si pistoli jen tak pro zajímavost rozebere, začátek dlouhého večera. Rozebrat ji šlo. Složit ji zpátky už mohl být jiný sport.

Ani zásobování municí nebylo zrovna ukázkou jednoduchosti. Místo zásobníku elegantně schovaného v rukojeti měla C96 pevnou nábojovou schránku umístěnou před spouští. Nejčastější verze pojala deset nábojů, ale existovaly i šestiranné nebo dvacetiranné varianty. Náboje se do zbraně zakládaly shora pomocí nabíjecího pásku. Závěr se stáhl dozadu, pásek se zasunul do vodítek a náboje se zatlačily dolů do pevné schránky. Pak se pásek vytáhl a zbraň byla připravená ke střelbě. Na svou dobu to nebylo nijak absurdní řešení, podobný princip znali vojáci i z pušek. Jenže s nástupem pistolí s odnímatelným zásobníkem v rukojeti začala C96 rychle působit trochu jako technický dědeček, který odmítá uznat, že už existují pohodlnější způsoby. Základní ráží byla 7,63 × 25 mm Mauser. Šlo o výkonný pistolový náboj odvozený od staršího náboje pro pistoli Borchardt. Střela dosahovala úsťové rychlosti přibližně 425 metrů za sekundu, což bylo na tehdejší poměry velmi slušné číslo. Právě vysoká rychlost lehké střely dávala zbrani relativně plochou trajektorii a pověst pistole, která dokáže střílet na vzdálenosti, kde už jiné pistole začínaly trochu ztrácet sebevědomí.

Naprostým vrcholem konstrukčního optimismu bylo stavitelné hledí ocejchované až na vzdálenost jednoho kilometru. Ano, kilometr. U pistole. Člověk si tedy mohl nastavit hledí na 1 000 metrů a tvářit se, že právě plánuje zasáhnout něco na druhém konci vesnice. Samozřejmě to neznamenalo, že C96 dokázala na kilometr přesně likvidovat jednotlivé cíle. Praktický účinný dostřel byl výrazně kratší, zhruba kolem 150 až 200 metrů, a i to už bylo mnohem reálnější hlavně s použitím přídavné pažby. Kilometrová stupnice na hledí byla spíš pěknou ukázkou tehdejšího technického nadšení a také trochu marketingového sebevědomí. Jenže Mauser měl ještě jednu vychytávku. Dřevěné pouzdro, ve kterém se pistole nosila, se dalo připevnit k zadní části rukojeti a během několika sekund se změnilo v ramenní pažbu. A najednou C96 začala dávat podstatně větší smysl. Z pistole se stala malá karabina, kterou bylo možné mnohem lépe stabilizovat při střelbě na větší vzdálenost. Bylo to vlastně typické řešení pro celou C96. Nic obyčejného. Když už pouzdro, tak rovnou i pažba. Když už pistole, tak skoro karabina. Když už hledí, tak rovnou kilometr.

Jedním z nejslavnějších majitelů C96 byl mladý Winston Churchill. Roku 1898 ji měl při bitvě u Omdurmánu v Súdánu, kde se jako příslušník 21. pluku kopiníků zúčastnil jezdeckého útoku. Churchill měl po starším zranění ramene problémy s používáním šavle, a samonabíjecí Mauser mu tak přišel velmi vhod. V době, kdy velká část důstojníků stále nosila revolvery s pěti nebo šesti ranami, nabízel Mauser deset nábojů a možnost rychlého přebití páskem. Churchill ve svých vzpomínkách popsal, jak během krátkého a chaotického střetu vystřílel celý zásobník a následně zbraň znovu nabil. Vedle běžných revolverů musela C96 tehdy působit skoro jako něco z budoucnosti. Dlouhá hlaveň, zásobník před spouští, automatické přebíjení a možnost připevnit pažbu. Kdyby někdo na konci 19. století chtěl vymyslet pistoli, která vypadá co nejmoderněji, nejspíš by skončil právě někde poblíž Mauseru.

Během první světové války se C96 dostala ve větším množství i do německé armády. Němci objednali variantu v ráži 9 × 19 mm Parabellum, která používala stejné střelivo jako další německé služební pistole. Jenže nastal problém. Zvenku si byly varianty v rážích 7,63 mm a 9 mm velmi podobné. A záměna střeliva by rozhodně nebyla něco, co by voják chtěl zkoušet v zákopu jen proto, aby zjistil, co se stane. Řešení bylo překvapivě jednoduché a zároveň dokonale německy názorné. Do dřevěných střenek se vyřezala velká číslice 9 a natřela červeně. Žádné malé písmenko. Žádná decentní značka. Prostě rudá devítka přes půl rukojeti, aby i ten největší unavenec pochopil, co tam má nacpat. Tak vznikla slavná varianta „Red 9“, která je dnes mezi sběrateli jedním z nejznámějších provedení C96.

Ještě větší kariéru ale Mauser C96 udělal v Číně. Tam se během první poloviny 20. století stal doslova módní záležitostí mezi vojáky, důstojníky, policisty, různými ozbrojenými skupinami a především warlordy, kterých tehdy Čína nabízela opravdu slušný výběr. Originální Mausery se dovážely po tisících. Jenže to nestačilo. Začaly se vyrábět kopie, napodobeniny a vlastní čínské varianty. Zbraň se navíc skvěle hodila do prostředí občanských válek a neustálých mocenských bojů. Měla relativně velkou kapacitu, výkonný náboj, možnost připojit pažbu a navíc vypadala tak, že člověk s ní v ruce okamžitě vypadal o něco důležitěji. Číňané dokonce vyráběli obrovské kopie v ráži .45 ACP. Protože proč zůstávat u německého originálu, když můžete vzít už tak velkou pistoli a udělat ji ještě větší. Mauser se tam zkrátka stal fenoménem.

Ve třicátých letech vznikla další zajímavá evoluce celé konstrukce. Mauser M712 Schnellfeuer dostal odnímatelné zásobníky a možnost automatické střelby. Starý Broomhandle se tak proměnil v cosi mezi pistolí a malým samopalem. Na papíře to znělo skvěle. V praxi už trochu méně. Lehká pistole střílející dávkou měla bez pažby tendenci šplhat vzhůru poměrně rychle. První střela tedy mohla mířit na cíl, druhá už trochu nad něj a další si začínaly žít vlastním životem. S připojenou pažbou byla situace samozřejmě podstatně lepší. Přesto bylo jasné, že původní konstrukce z konce 19. století už byla tlačena do role, pro kterou vlastně nikdy nevznikla.

Mauser C96 nakonec prošel koloniálními válkami, první světovou válkou, ruskou revolucí, čínskými občanskými konflikty i druhou světovou válkou. V německé výrobě vzniklo více než milion kusů a další obrovské množství kopií a odvozených konstrukcí bylo vyrobeno ve Španělsku a Číně. Přitom šlo o zbraň, která vlastně nikdy nebyla dokonalá. Byla drahá, těžká, poměrně složitá a postupem času také zastarávala. Zásobník před spouští nebyl zrovna ergonomický zázrak a vyjímatelné zásobníky konkurence byly praktičtější. Rukojeť nebyla pro každého pohodlná a automatické varianty už balancovaly někde na hranici zdravého rozumu. Jenže Mauser C96 měl něco, co spousta dokonalejších zbraní nikdy nezískala. Charakter. Stačilo se na něj podívat a člověk okamžitě věděl, co vidí. Násada od koštěte místo klasické rukojeti, zásobník před spouští, dřevěné pouzdro měnící se v pažbu a hledí, které sebevědomě slibovalo celý kilometr. Nic na něm nebylo obyčejné. A možná právě proto přežil ve vzpomínkách mnohem déle než spousta technicky lepších pistolí. Některé zbraně se stanou legendami proto, že jsou dokonalé. Jiné proto, že vyhrály válku. Mauser C96 se stal legendou hlavně proto, že vypadal, jako kdyby ho někdo navrhl bez jediné snahy být normální.

Zdroje: Royal Armouries – Arms of the First World War | Wikipedia – Mauser C96

Pokud vás příběh zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.