Článek
Reklamní slogan „Jistota desetinásobku“ na billboardu znamenal v devadesátých letech něco jako výhra ve Sportce. Stačilo jen svou kuponovku použít podle návodu a peníze byly na cestě. Teda skoro. Hranice byly po čtyřiceti letech konečně otevřené, komunismus byl poslední zápis v dějepisu a v Čechách se začal rozjíždět ten pravý kapitalismus. Jenže měl jeden malý háček. Téměř nikdo pořádně nevěděl, jak vlastně funguje. Lidé dostali kuponové knížky a najednou měli pocit, že se z nich přes noc stali akcionáři. Včera ještě stáli frontu na banány a dneska z nich mohl být burzovní magnát. Ke snu chybělo už jen Lamborghini před panelákem a možná trochu větší garáž. A právě v tuhle chvíli se objevil Viktor Kožený, pozdější Pirát z Prahy. Mladý, sebevědomý, vystudovaný na Harvardu, se zkušeností z Londýna a především s talentem říct lidem přesně to, co chtěli slyšet. Když mi dáte své kupony, udělám z vás boháče. Ne možná. Ne snad. Desetinásobek. Jistota. To už nebyla nabídka, to byla skoro státní záruka z úst člověka, kterého ještě včera nikdo neznal. A Kožený navíc vypadal přesně jako člověk, kterému byste peníze svěřili. Žádný strejda v umaštěné vestě s kufříkem plným podezřelých papírů. Harvard, drahý oblek, sebevědomý výraz a řeči, kterým se dalo rozumět, i když člověk ve skutečnosti vůbec nechápal, kudy běží zajíc. Kožený se vrátil do Československa v roce 1990 právě ve chvíli, kdy se tady rodil nový kapitalismus, a krátce dokonce působil jako poradce ekonoma Dušana Třísky, jednoho z mužů spojených s přípravou kuponové privatizace. Zatímco běžný občan se teprve snažil pochopit, co je akcie, fond a privatizace, Kožený už viděl něco mnohem zajímavějšího. Obrovský státní majetek, který se měl během několika let rozdělit mezi miliony lidí, a k tomu miliony lidí, kteří vůbec netušili, co s ním mají dělat. Lepší kombinaci si snad ani nemohl přát. Vznikly Harvardské investiční fondy a přišla nabídka, která se prostě odmítala opravdu těžko. Svěřte mi své kuponové body a já je rozmnožím. Žádné složité grafy, žádné finanční tabulky a žádné večerní studium ekonomie. Prostě mi dejte kupony a čekejte na zázrak. A teď přichází největší ironie celého příběhu. Ono to opravdu fungovalo. Přibližně 300 tisíc akcionářů si v první fázi skutečně vyzvedlo výnos odpovídající desetinásobku původní investice. A tím Kožený získal přesně to, co potřeboval. Nejen peníze, ale hlavně důvěru. Protože když vám někdo jednou rozmnoží peníze desetinásobně, přestanete ho vnímat jako podezřelého chlapíka z billboardu a začnete ho považovat za finančního génia. Možná skoro za českého Ježíše, jen místo chleba rozmnožuje kupony. A lidé mu proto začali svěřovat stále víc. Harvardské fondy získaly obrovské množství privatizačních bodů a jejich prostřednictvím majetek v desítkách podniků. Kožený rychle zbohatl a jeho jmění se v té době odhadovalo na stovky milionů dolarů. Z mladého muže s velkým plánem byl najednou jeden z nejvýraznějších finančních hráčů českých devadesátek a všechno to vypadalo jako americký sen přestěhovaný do Prahy. Jenže zatímco obyčejný Čech už přemýšlel, jestli si za své budoucí miliony koupí Favorita, byt nebo rovnou chatu, Kožený už nakupoval ve výrazně vyšší cenové kategorii. A právě tady se pohádka o rychlém zbohatnutí začíná pomalu měnit v kriminálku. Protože desetinásobek byl teprve začátek. Kožený už dávno nepočítal tisíce. Počítal miliardy.
A tady začíná druhá část jeho příběhu. Ta už nemá s americkým snem mnoho společného a mnohem víc připomíná finanční thriller. Harvardské fondy se postupně změnily v obrovský majetkový kolos. Do příběhu vstoupil také Boris Vostrý, Koženého blízký spolupracovník. Fondy vlastnily podíly v desítkách českých podniků a podle pozdější obžaloby docházelo v polovině devadesátých let k rozsáhlým převodům majetku prostřednictvím dalších společností, mimo jiné na Kypru. Pro obyčejného akcionáře to samozřejmě nebyla úplně jednoduchá věc ke sledování. Ten viděl především svoje akcie a vzpomínal, jak mu kdysi někdo slíbil desetinásobek. Co se dělo za kulisami, bylo podstatně složitější. A právě v tom byl problém. Český kapitalismus byl tehdy mladý, pravidla se teprve rodila, kontrolní mechanismy kulhaly a finanční gramotnost obyvatel byla zhruba na úrovni znalosti esperanta. Všichni věděli, že mají akcie. Jen málokdo věděl, co přesně s nimi kdo dělá. Pokud tehdy někdo řekl „offshore společnost na Kypru“, většina lidí si představila cestovní kancelář, která nabízí dovolenou za levno. Jenže v tomto případě se přes Kypr nevozily opalovací krémy, ale majetek. Později soudy řešily celou řadu transakcí a převodů. Případ se týkal mimo jiné 110 obchodů s cennými papíry z let 1995 a 1996. Český soud nakonec dospěl k závěru, že Kožený s Vostrým způsobili lidem škodu v miliardách korun. Kožený dostal deset let vězení, Vostrý devět let. Jenže české vězení mělo tehdy jeden zásadní problém. Kožený v něm nebyl. Už předtím totiž pochopil jednu důležitou zásadu moderního finančního podnikání: když se začnou příliš intenzivně zajímat policisté, státní zástupci a novináři, je dobré změnit adresu. A tak se Pirát z Prahy přesunul na Bahamy. Většina z nás by čekala, že se bude nějakou dobu skrývat ve sklepě. Kožený to vzal opačně. Nešel pod do krytu, ale k moři. Usadil se v luxusní komunitě Lyford Cay, kde mezi jeho sousedy patřili i lidé jako Sean Connery. Zatímco český střadatel řešil, jestli mu zbylo alespoň na nové pneumatiky, jeho bývalý finanční guru si mohl těšit, na výhled z terasy nebo z jachty. Tohle už nebyla Praha devadesátých let. Tohle byl kapitalismus v režimu „problém vyřešen změnou adresy“.
A protože jedna privatizace člověku zřejmě nestačí, Kožený si našel další. Tentokrát si vybral Ázerbájdžán. Česká republika mu už byla evidentně malá, takže se rozhodl podívat po něčem větším. A co je větší než české továrny a fondy? Samozřejmě že ropa. V Ázerbájdžánu se v druhé polovině devadesátých let snažil vydělat na privatizaci státního ropného průmyslu. Nakupoval privatizační poukázky a snažil se získat podíly v tamním ropném sektoru. Přilákal zahraniční investory a celý projekt začal vypadat jako jeho další velká životní trefa. Jenže tentokrát už se o Koženého nezajímali pouze čeští vyšetřovatelé. Američané tvrdili, že v rámci ázerbájdžánského projektu docházelo k obrovskému uplácení tamních představitelů. Americká obžaloba hovořila o penězích, akciích a dalších hodnotných darech a o korupčním schématu, které mělo zajistit výhodné postavení při privatizaci ropného průmyslu. A tady už šlo opravdu do tuhého. V roce 2005 byl Kožený na Bahamách zatčen na základě americké žádosti o vydání. Po letech to tedy vypadalo, že Pirát z Prahy konečně narazil na někoho, komu nestačí poslat dopis s omluvou a změnit adresu. Kožený skončil ve vazbě a Spojené státy chtěly jeho vydání. Jenže jeho příběh opět dostal nečekaný obrat. Koženému se podařilo vydání z Baham zablokovat a do Spojených států se nakonec nedostal. V roce 2012 britský Privy Council rozhodnutí o jeho vydání nepodpořil. A tak se Kožený znovu vrátil do svého ostrovního života. Český rozsudek deset let vězení, americké stíhání kvůli Ázerbájdžánu, obrovské finanční spory a na druhé straně palmy, moře a luxusní vila. Je to skoro jako kdyby někdo napsal návod na útěk před spravedlností a zapomněl do něj přidat kapitolu „co dělat, když nemáte peníze“. Protože právě peníze byly v Koženého příběhu vždycky tak trochu univerzálním švýcarským nožem. Když bylo potřeba cestovat, cestovalo se. Když byl potřeba právník, byl právník. Když bylo potřeba koupit čas, koupil se čas. A když bylo potřeba změnit prostředí, stačilo přesunout život o pár tisíc kilometrů. Kožený přitom nepůsobil jako člověk, který by se po všech těch kauzách chtěl zavřít do jeskyně. Naopak. V pozdějších rozhovorech mluvil například o prodlužování lidského života a o možnosti digitálního uchování osobnosti. Po miliardových finančních kauzách tedy přišla další logická fáze. Když už se nepodařilo zajistit nesmrtelnost bankovního účtu, proč nezkusit nesmrtelnost člověka? V případě Koženého by to ostatně nebylo úplně špatné. Některé příběhy totiž odmítají zemřít stejně urputně jako jejich hlavní hrdina.
A jak vlastně dopadl samotný Pirát z Prahy? Zatímco většina lidí v jeho věku už pomalu přemýšlí o důchodu, zdraví a o tom, jestli si ještě někdy pořídí nové auto, Kožený má za sebou život, který by vydal na několik románů. Třikrát se oženil a má pět dcer. Jeho rodinný život se přitom odehrával stejně bouřlivě jako jeho podnikatelská kariéra. Manželství přicházela a odcházela, děti rostly a Kožený mezitím postupně měnil adresy, státy i společenské kruhy. Z Prahy přes Londýn až na Bahamy, kde nakonec zakotvil a vytvořil si svět, který měl od českých problémů pořádně daleko. V době největší slávy si užíval život playboye, pohyboval se mezi bohatými a slavnými lidmi a jeho jméno bylo spojováno s luxusem, jachtami, vilami a životním stylem, o kterém si běžný český akcionář mohl nechat jen zdát. Dnes už je sice z někdejšího finančního enfant terrible třiašedesátiletý muž, ale jedna věc se za ty roky nezměnila. Do českého vězení nikdy nenastoupil. Český soud mu pravomocně uložil deset let vězení a náhradu škody v řádu miliard korun, jenže rozsudek zůstal v Česku a Kožený zůstal na Bahamách. A právě tady dostává celý příběh poněkud absurdní pointu. Zatímco lidé, kteří mu kdysi svěřili své kupony, mohli roky přemýšlet, kam zmizely jejich peníze, Kožený mohl přemýšlet, kam si dát další drink. Jeho skutečný dnešní majetek není veřejně přesně známý a tvrdit, že stále žije stejně okázale jako v době své největší slávy, by bylo příliš jednoduché. Jisté ale je, že si zachoval něco, co mu český soud vzít nedokázal. Svobodu. A tak má dnes za sebou tři manželství, pět dcer, miliardovou kauzu, pravomocný desetiletý trest, desítky let života v zahraničí a především českou justici, která na něj stále nemá dosah. Někteří lidé z jeho příběhu odešli chudší, jiní rozčarovaní a další s velmi drahou životní zkušeností. Kožený z něj odešel po svém. Ne s čistým štítem, ne bez následků, ale bez vězeňské cely. A to je možná největší ironie celých českých devadesátek. Muž, který kdysi sliboval desetinásobek, nakonec sám získal něco, co se žádným kuponem koupit nedalo. Třicet let náskoku před spravedlností. A zatímco české soudy stále mají na papíře deset let vězení a miliardový účet, Viktor Kožený dnes slaví třiašedesátiny na Bahamách. Takže jestli někdo tehdy říkal, že české devadesátky byly divoké, tak měl pravdu.
