Kam zmizeli Polabští Slované a proč má východ Německa slovanské kořeny

Kdyby se dnes slovanský Glomač od Míšně z roku 900 probudil ve stejném kraji, nejspíš by koukal na okolí jako papoušek na sníh. Řeky by tekly tam, kde si je pamatoval, kopce by pořád seděly na svém místě a některá stará jména by mu možná zněla podivně povědomě. Pak by na něj ale někdo promluvil německy a bylo by po romantice. Najednou by stál doma, a přitom by byl úplně v cizině. Velká část dnešního východního Německa totiž kolem roku 900 nebyla německá ani jazykem, ani obyvatelstvem a Germáni tu byli vzácnější než poctivý řemeslník. Od Lužice přes Braniborsko až k Baltu se rozprostíral svět slovanských kmenů. Kolem Míšně žili Glomači, v okolí Braniboru Havolané a Stodorané, dál Linoni, Ukrani, Lutici a na severu Obodrité. Nebyli to žádní bezejmenní chudáci roztroušení po lesích, jak se nám občas snažila namluvit novější historiografie. Měli svá hradiště, místní vládce, obchod, řemesla, vlastní bohy, války a také dost sousedských sporů na to, aby si dokázali komplikovat život úplně sami a spolehlivě. Jenže od západu se postupně začal tlačit jiný svět, ozbrojený ocelí a svatými obrázky. Nejprve přišla vojenská a politická moc, potom správci, biskupství, noví osadníci, města a nové právo. Neznamenalo to ale, že by původní slovanské obyvatelstvo najednou zmizelo jako pára nad hrncem. Právě naopak. Výzkum DNA dnes dokazuje, že slovanské populace ve východní části dnešního Německa zanechaly v místním obyvatelstvu pořádně tlustou genetickou stopu. Kraj se postupně germanizoval, jenže jeho slovanské obyvatele nikdo mávnutím kouzelného proutku nevymazal. Ti lidé tam dál žili, měli děti a jejich potomci tam zůstávali dál. Měnil se hlavně svět kolem nich. Němčina získávala stále větší význam v obchodě, správě i městském životě a vedle sebe po dlouhou dobu žili lidé mluvící různými jazyky. Brali se mezi sebou, obchodovali spolu, pracovali na stejných polích a jejich děti vyrůstaly v prostředí, které už bylo jiné než svět jejich dědů. Jedna generace ještě mluvila slovansky, další možná používala oba jazyky a vnuci už přešli hlavně na němčinu, protože byla krátce a dobře výhodnější při obchodu a ve městě nebo při jednání s úřady. Po několika staletích tak mohl na stejném místě žít člověk, jehož předkové byli z velké části Slované, ale on už sám vůbec netušil, že se v jeho rodině kdysi mluvilo úplně jinak. Dnešní Sas tak může mít mezi dávnými předky chlapíka, který před více než tisíci lety mluvil slovansky, žil pár kilometrů od dnešní Míšně a vůbec by nerozuměl tomu, co na něj jeho vlastní potomek dnes německy volá přes ulici. A právě tady je hlavní pointa celého příběhu. Východní Německo se v mnoha oblastech nestalo německým tím, že by Slované jednoduše sbalili kufry a zmizeli, ale tím, že jejich potomci během několika generací a staletí změnili jazyk, kulturu a prostředí, ve kterém žili. Minulost se ale odmítla uklidit úplně. Města, řeky a celé oblasti dodnes nesou slovanská jména, Lužičtí Srbové dodnes mluví slovanským jazykem a polabština přežila v části dnešního Dolního Saska ještě hluboko do novověku. Takže když dnes projíždíme Saskem, Braniborskem nebo Meklenburskem a vidíme krajinu, která působí dokonale germánsky, ve skutečnosti se díváme na místo, pod jehož dnešní mapou pořád leží ještě jedna. Starší, slovanská a tak trochu utajená.

Ve 10. století začal tlak ze západu výrazně sílit, protože saským panovníkům začala být jejich vlastní zahrádka malá. Saský král Jindřich Ptáčník v zimě 928/929 dobyl slovanský Brennaburg, dnešní Braniborsko nad Havolou, a o několik desetiletí později už v oblasti vyrůstala biskupství v Braniborsku a Havelbergu. Roku 968 se navíc Magdeburk stal silným církevním centrem. Na první pohled by se mohlo zdát, že je hotovo a vymalováno: Sasové přišli, pevnosti padly, biskupové se nastěhovali a všichni Slované si druhý den běsivě koupili učebnici němčiny pro samouky. Jenže takhle přímočaře dějiny bohužel nebo bohudík nefungují. Vojenské podrobení změnilo především to, kdo vybíral výpalné, pardon, dávky, kdo seděl na pevnosti a kdo chtěl místní obyvatelstvo hromadně pokřtít. Jazyk vesnic tím ale přes noc fakt nezmizel. Slované dál žili na svých územích, mluvili svou řečí a trpělivě čekali na chvíli, kdy říšská moc poleví. Ta přišla roku 983. Povstání Polabských Slovanů doslova smetlo říšskou kontrolu nad značnou částí severovýchodního pohraničí, Havelberg i Braniborsko se znovu dostaly pod slovanskou převahu a první německý postup na východ dostal na dlouhou dobu tvrdou stopku. To je docela pěkná facka jednoduché představě, že německá expanze byla jedna nepřerušená vítězná krasojízda. Nebyla. Chvíli šla dopředu, pak dostala přes nos a zase couvala. Braniborsko je toho skoro učebnicový příklad. Jindřich ho dobyl roku 928/929, po roce 983 se znovu vrátilo pod slovanskou moc a teprve ve 12. století se poměry začaly definitivně měnit. Ani povstání roku 983 ale nebylo žádnou moderní „národně osvobozeneckou válkou“ s vlajkami a hymnou. Mísilo se v něm pohanství, odpor proti neustálým tributům, zájmy místních elit i obyčejná lidská nechuť nechat si poroučet zvenčí. Raný středověk totiž ještě neřešil národní programy ani vlastenectví. Člověka mnohem víc zajímalo, komu platí, kdo ho chrání a kdo mu právě vypálil vesnici. Další velká kapitola přišla roku 1147, kdy papežsky schválená křížová výprava proti pohanským Vendům přivedla do slovanských zemí armády saských knížat a horlivých církevních hodnostářů. Jindřich Lev táhl proti obodritskému Dobinu, zatímco Albrecht Medvěd, německy Albrecht der Bär, zamířil k Demminu a Štětínu. Přezdívka „Medvěd“ se s tímto askánským knížetem skutečně pojila a do dějin Braniborska se zapsal opravdu výrazně, hlavně tím, že se nezastavil před nicím. Ani jeho tažení ale nebylo žádné hollywoodské finále ve stylu „jedna výprava a Slované končí“. Výsledky byly nejednoznačné a mnohem důležitější než samotný válečný úspěch byl další politický a christianizační tlak, který po výpravě následoval. O ten se postaral čas a vytrvalost. O deset let později, roku 1157, Albrecht Medvěd konečně ovládl Braniborsko a položil základy Braniborské marky. To už byl skutečný zlom. Jenže ani tehdy místní Slované nezmizeli v obláčku kouře jako kouzelníkův králík. Pořád tam byli. Jen se kolem nich začal pomalu, ale jistě měnit svět.

Skutečná proměna přišla hlavně od poloviny 12. století a pokračovala na plné pecky během 13. a 14. století. Historici ji označují jako Ostsiedlung, tedy východní osidlování a zemský rozvoj. Ten název ale trochu svádí k představě nekonečného davu Němců pochodujících na východ s vlajkou, lopatou a budovatelským nadšením. Ve skutečnosti to byl pestřejší babylon. Přicházeli Sasové, Frankové, Frísové, Vlámové, Nizozemci i lidé z Porýní. Místní vládci a to včetně těch našich českých je často zvali zcela záměrně. Potřebovali totiž vykácet lesy, odvodnit mokřady, založit nové vesnice, rozšířit ornou půdu, vybudovat města a hlavně vytřískat z toho vyšší příjmy do vlastní kapsy. Albrecht Medvěd například nepůsobil jen jako válečník, ale také jako pragmatický panovník, který chtěl nově ovládané území osídlit, hospodářsky vytěžit a pevně začlenit do své moci. Přiváděl proto mimo jiné vlámské a nizozemské rodiny, které měly skvělé zkušenosti s odvodňováním mokřadů a získáváním nové zemědělské půdy z bažin. Kolem roku 1100 nechal Wiprecht z Groitzsche přivést francké osadníky, roku 1154 uzavřel míšeňský biskup smlouvu s vlámskými osadníky pro novou ves. Fungovali lokátoři, což byli v podstatě středověcí realitní developeři bez kravaty a hypoték, kteří sehnali lidi, vyměřili půdu a zorganizovali nové sídlo. Novým osadníkům se nabízely dědičné pozemky, osobní svoboda nebo dočasně nižší dávky. Pro rolníka ze západu, který doma neměl šanci získat ani metr vlastní půdy, to znělo jako nabídka, která se neodmítá. A teď přichází zásadní věc: domácí Slované nebyli vyhnáni. Někteří skutečně přišli o lepší půdu nebo se dostali do horšího právního postavení. Násilí, války a sociální nerovnost byly velmi skutečné. Ale mnozí zůstávali, vstupovali do nově zakládaných vesnic, stěhovali se do předměstí a měst, pracovali vedle příchozích a uzavírali s nimi sňatky. Archeologie v Braniborsku dokonce zachycuje ve druhé polovině 12. století slovanské řemeslníky pracující s barevnými kovy hned vedle pravděpodobně přistěhovalých německých kovářů. To není obraz dvou armád stojících proti sobě na život a na smrt. To je prostě sousedství. Jenže nebylo úplně rovnoprávné. Němčina postupně zcela ovládala správu, obchod, soudy, městský život a řemesla. Německé městské a vesnické právo vytvářelo nový hospodářský rámec. Pozor ale, „německé právo“ automaticky neznamenalo „jen pro německé obyvatelstvo“. Do těchto struktur mohli vstupovat také Slované. Přesto jazyk vrchnosti, městských elit a lepších ekonomických příležitostí získával stále větší výhodu. A právě tady se odehrávalo něco velmi obyčejného a přitom historicky zcela neúprosného. Dědeček doma mluvil pouze slovansky. Jeho syn už uměl i německy, protože chodil prodávat na trh. Vnuk mluvil německy ve městě a slovansky už jen doma s rodiči. Pravnučka slovansky ještě rozuměla, ale dětem už odpovídala raději německy, aby z nich něco bylo. Nikdo rodinu nevyhnal. Nikdo ji nevyvraždil. Za čtyři generace ale zcela zmizel její původní jazyk. V Braniborsku jsou ještě ve 14. století doloženi Slované v Postupimském Kietzu a některé slovanské komunity ve městech a jejich předměstích přežívaly až do 15. století. Některé pozdější cechy už naopak začaly vyžadovat „čistě německý původ“ a slovanská řeč mohla být před soudy sociální nevýhodou. Tohle je skutečná germanizace středověku. Ne že jednoho dne přijede armáda a druhý den všichni mluví německy. Je to stovky let trvající kombinace moci, přistěhovalectví, práva, ekonomiky, společenské prestiže a smíšených rodin.

Nejlepší důkaz, že celý proces nebyl žádné jednorázové vymazání z povrchu zemského, máme dodnes přímo před očima. Stačí otevřít mapu. Východní Německo je poseté slovanskými názvy jako koláč makovými zrnky. Brandenburg sám vyrůstá ze slovanského Brennaburgu. Lužice nese jméno po slovanských Lusících. Jména zakončená na -itz, -ow nebo pozdější poněmčené varianty slovanských názvů potkáme na každém kroku. Existují dokonce názvy typu Wendisch-Rietz nebo Wendisch-Buchholz, které přímo a bez obalu připomínají někdejší slovanské obyvatelstvo. Jazyk zmizel, ale místopis odmítl spolupracovat s germánským narativem. Němci mohli změnit řeč, správu i obyvatele měst, ale kopec, řeka nebo vesnice si svoje staré jméno často tvrdohlavě nechaly. A ještě zajímavější je, že slovanské jazyky v Němericích nepřežívaly jen někdy do vrcholného středověku. Polabština v oblasti Lüneburského Wendlandu vydržela až do počátku 19. století. To už fakt není doba Oty Velikého ani křižáků. To už po Evropě pochoduje Napoleon. Zatímco se střílí z mušket, vznikají moderní státy a průmyslová revoluce klepe na dveře, někde v Dolním Sasku ještě dožívají poslední mluvčí jazyka, jehož kořeny vedou k Polabským Slovanům raného středověku. A v Lužici se slovanská řeč udržela dodnes. Hornolužičtí a Dolnolužičtí Srbové jsou živým pozůstatkem světa, který kdysi zabíral mnohem větší část dnešního Německa. Když dnes přijedete do Budyšína a uvidíte double-ceduli Bautzen/Budyšin, nedíváte se na skanzenovou dekoraci vyrobenou pro turistické atrakce. Díváte se na přeživší kus jazykové mapy staré více než tisíc let. Právě Lužice krásně ukazuje, že německá politická vláda nemusela automaticky znamenat okamžité poněmčení. Jazyková změna byla různě rychlá podle regionu, měst, vrchnosti i počtu přistěhovalců. A teď se vracíme k nejzajímavější otázce: proč úplně stejně neskončily Čechy? Němečtí kolonisté přece přicházeli i sem. Zakládali města, dolovali stříbro, osidlovali pohraniční oblasti a v některých krajích se němčina stala absolutně dominantní. Rozdíl byl především v tom, že tady už stál institucionalizovaný český stát. Přemyslovci vytvořili politický celek, který se stal součástí Svaté říše římské, ale nepřestal být Českým knížectvím a později Českým královstvím. Podobně Piastovci vytvořili Polsko. Polabští Slované takovou dlouhodobě životaschopnou střechu nad headou nevytvořili. Proto bylo snazší přetvořit jejich území politicky, hospodářsky a nakonec i jazykově. Není fér z toho dělat pohádku o „silných a moudrých Němcích versus slabých Slovanech“. Obodrité nebo Lutici dokázali být po dlouhá období velmi nepříjemnými a nebezpečnými soupeři. Rok 983 je toho dostatečným důkazem. Jenže několik staletí postupné integrace, migrace a mocenské převahy nakonec udělalo svoje. A tak zůstává paradox, který je možná nejlepší tečkou za celým příběhem. Slované západně od Čech většinou nezmizeli tak, že by jednoho dne sbalili uzlíky a odešli. Mnozí zůstali přesně tam, kde žili jejich rodiče a prarodiče. Jen jejich potomci začali používat jiný jazyk. Dnešní rodilý Němec z Braniborska tak klidně může mít mezi svými předky lidi, kteří před tisíci lety mluvili slovansky, žili na slovanském hradišti a o budoucím „Deutschlandu“ neměli ani nejmenší tušení. Dějiny někdy nepotřebují krvavé stěhování národů. Stačí, aby se během několika století změnilo, kdo drží půdu, kdo řídí město, v jakém jazyce se obchoduje a jakou řečí začne matka mluvit na svoje děti.

Zdroje: Polabští Slované, středověká kolonizace směrem na východ, Domowina, organizace Lužických Srbů.

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.