K. H. Frank prodával nenávist. Z knihkupce se stal krvavý pán Protektorátu

Existují lidé, kteří se do dějin zapíší tím, že vynaleznou lék na zákeřnou nemoc, postaví architektonický skvost nebo napíší román, který přežije věky. A pak jsou tu tací jako Karl Hermann Frank. Muž, jehož hlavní životní kvalifikací a talentem byla schopnost proměnit jakýkoliv osobní nezdar v rasovou zášť a každý vlastní komplex v mašinérii na zabíjení. Když se 22. května 1946 houpal na oprátce na dvoře pankrácké věznice za přihlížení několika tisíců poměrně spokojených diváků, pravděpodobně mu konečně došlo, že jeho vysněná kariéra v Třetí říši měla někde systémovou chybu. Ale nepředbíhejme. Každý velký příběh zla někde začíná a v případě K. H. Franka to nebylo na žádném temném hradě, ale v celkem idylických Karlových Varech, kde se vůně lázeňských oplatků mísila s nekompromisním germánským šovinismem a zarytou vírou v nadřazenost vlastní rasy.

Karl Hermann se narodil v roce 1898 do rodiny, kde se u nedělního oběda místo počasí řešilo, jak moc Češi utiskují poctivé Němce a v čem jsou jim Němci nadřazeni. Otec, zapálený nacionalista, vtiskl mladému Karlovi do hlavy jednu zásadní věc: za všechno špatné na světě mohou Češi. Mladý Frank se sice pokusil vystudovat práva na německé univerzitě v Praze, ale studium ho zjevně bavilo méně než hospodské potyčky a politikaření. Po čtyřech semestrech zamával akademické půdě na rozloučenou a ze studií utekl. Svůj handicap, kterým bylo chybějící pravé oko, o něž přišel při dětské nehodě s nožem, se naučil kompenzovat skleněnou náhradou a nesmírně přísným, až skelným pohledem, kterým se snažil zastrašit okolí. Když se z vás nestane právník, co uděláte? Otevřete si knihkupectví. Frank se tedy stal obchodníkem s literaturou. Jenže nečekejte, že by v jeho krámku v Lokti a Karlových Varech lidé kupovali Goetheho nebo Shakespeara. Frankův sortiment se skládal převážně ze sudetoněmecké propagandy, rasových pamfletů a brožurek vysvětlujících, proč je křivka německého nosu nadřazena všemu ostatnímu. Brzy zjistil, že prodej Mein Kampfu a nenávistných plátků mu sice nenaplní peněženku k prasknutí, ale vybuduje mu skvělou síť kontaktů mezi místními radikály. A když se v roce 1933 na scéně objevil tělocvikář Konrad Henlein se svou Sudetoněmeckou stranou (SdP), Frank neváhal ani vteřinu. Pochopil, že tohle je ten správný expresní výtah vzhůru. Z neúspěšného studenta a průměrného prodavače bezcenného papíru se ze dne na den stal šéf propagandy a místopředseda strany, který dokázal zblbnout statisíce sudetoněmeckých obyvatel řečmi o tom, jak jsou v Československu utlačováni.

V letech 1935 až 1938 to byl právě Frank, kdo v pražském parlamentu předváděl teatrální výstupy. Zatímco Henlein hrál navenek pro západní diplomaty roli „umírněného politika“, který se chce jen dohodnout, Frank plnil úlohu zuřivého biče. Pravidelně vyvolával skandály, urážel české poslance a posílal do Berlína hlášení o tom, jak prý československá policie terorizuje německou menšinu. Vrcholem jeho divadýlka byl incident v Chebu v roce 1937, kde se dostal do potyčky s policií a udělal ze sebe okamžitě mučedníka nacistické věci. Když pak po Mnichovské dohodě v podzimu 1938 zabraly hitlerovské armády pohraničí, Frank prožíval osobní triumf. Henlein sice dostal titul župního vedoucího, ale Frank mířil výš. Dobře věděl, že skutečná moc neleží v sudetoněmeckých tělocvičnách, ale v černých uniformách SS. Vetřel se do přízně samotného Heinricha Himmlera. Himmlerovi se tenhle jednooký fanatik líbil – neměl žádné skrupule, oplýval bezmeznou servilitou k Berlínu a národním fanatismem. Frank vynalezl zkratku ke kariéře: vstoupil do SS a bleskově dostal hodnost SS-Brigadeführera. Z člověka, který ještě nedávno balil knihy do balicího papíru, se stal muž, před nímž salutovali generálové.

Když 15. března 1939 napochodoval Wehrmacht do zbytku ořezaných českých zemí a Hitler zřídil Protektorát Čechy a Morava, bylo potřeba rozdělit koryta a křesla. Do funkce říšského protektora byl jmenován stárnoucí aristokrat Konstantin von Neurath. Měl sloužit jako jakási kultivovaná fasáda pro zahraničí – diplomat v rukavičkách. Jenže hned pod ním seděl jako státní tajemník Karl Hermann Frank, který rukavičky nenosil ani v zimě. Frank dostal pod kontrolu celou bezpečnostní mašinérii: policii, obávané gestapo i jednotky SD. Formálně byl Neurathovým podřízeným, ale v praxi to vypadalo úplně jinak. Zatímco Neurath psal memoranda a užíval si luxusu na Hradě, Frank úřadoval v Petschkově paláci a na Hradčanech. Ovládl strach. Rychle dal Čechům najevo, že jakékoliv vzpomínky na Masarykovu republiku budou tvrdě trestány. Když v říjnu a listopadu 1939 vyšli studenti do ulic připomenout si vznik Československa, byl to právě Frank, kdo osobně dohlížel na zásahy. Po smrti studenta Jana Opletala neváhal: nechal zavřít české vysoké školy, devět studentských vůdců nechal bez soudu popravit a více než tisícovku mladých lidí poslal do koncentračního tábora Sachsenhausen. Pro Franka to byla skvělá příležitost ukázat Berlínu, že má v Protektorátu pevnou ruku. Češi mu brzy začali přezdívat „krvavý pes“ nebo „jednooký ďábel“. Frankovi to nevadilo – naopak, čím více se ho lidé báli, tím bezpečněji se ve své funkci cítil.

Přestože se Frank snažil, seč mohl, v Berlíně v roce 1941 nabyli dojmu, že český odboj pořád vystrkuje růžky a česká válečná výroba neběží tak hladce, jak by si Vůdce přál. Neurath byl poslán na „zdravotní dovolenou“ a do Prahy dorazil muž, který měl Frankovi ukázat, jak vypadá doopravdy chladnokrevné zlo: Reinhard Heydrich. Pro Franka to byla tvrdá rána pod pás. Doufal, že se protektorem stane sám. Místo toho musel sklopit hlavu a dělat dvojku muži, který byl mladší, bezohlednější a v nacistické hierarchii nepoměrně mocnější. Frank se s tím vyrovnal po svém – stal se Heydrichovým nejhorlivějším vykonavatelem. Když 27. května 1942 českoslovenští parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš provedli na Heydricha atentát, pro Franka to byl obrovský šok, ale zároveň životní šance. Heydrich ležel v nemocnici na Bulovce a Frank okamžitě převzal otěže. Vyhlásil prvotřídní teror, druhé stanné právo, kterému se dnes říká heydrichiáda. Frank denně podepisoval seznamy popravených, které se pak červeným písmem vylepovaly po ulicích. Chtěl dokázat Hitlerovi, že situaci zvládne. A pak přišel nápad, který se stal synonymem pro nacistickou bestialitu. Když gestapo zachytilo falešnou stopu spojující parašutisty s obcí Lidice, Frank neváhal. Osobním telefonátem Hitlerovi do hlavního stanu vyjednal schválení exemplárního trestu. Dne 10. června 1942 byly Lidice zastřelením mužů, deportací žen a dětí a srovnáním domů se zemí vymazány z mapy. Frank se osobně přijel na zkázu vesnice podívat. O čtrnáct dní později potkal stejný osud osadu Ležáky. Frank byl na vrcholu své zvrácené moci. Během několika týdnů nechal popravit přes tisíc lidí. Věřil, že český národ definitivně zlomil a že mu Berlín tuto krvavou práci nikdy nezapomene.

V roce 1943 se Frank konečně dočkal oficiálního uznání, po kterém tak toužil. Byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. Nový říšský protektor Wilhelm Frick byl už jen starý pasivní úředník, takže Frank se stal absolutním a jediným pánem nad Protektorátem. Vládl zemi, kde kolabovalo zásobování, kde lidé poslouchali pod trestem smrti zahraniční rozhlas a kde se válečná mašinérie Třetí říše pomalu, ale jistě hroutila pod údery Spojenců. Zatímco se německá fronta rozpadala na východě i na západě, Frank žil ve své vlastní realitě. Fanaticky věřil, že Německo nakonec použije zázračné zbraně nebo že se západní Spojenci spojí s Hitlerem proti Sovětskému svazu. Ještě v dubnu 1945, kdy už byl Berlín obklíčen a Vůdce se připravoval na sebevraždu v bunkru, Frank vydával rozkazy k popravám odbojářů a vězňů. Kudy chodil, tudy vyhrožoval, že pokud má Třetí říše padnout, utopí Čechy v krvi. Když 30. dubna 1945 pronesl v rozhlase svůj poslední velký projev, varoval před jakýmkoliv povstáním a vyhrožoval, že každé hnutí odporu bude utopeno v krvi. Češi už se ho ale nebáli. Smáli se mu. Když 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, mocný ministr najednou zjistil, že jeho skvělé gestapo balí kufry a němečtí vojáci myslí jen na to, jak se dostat do amerického zajetí. Frank se ještě pokoušel vyjednávat s Českou národní radou, nabízel předání moci a snažil se hrozit tím, že Praha bude zničena. Nikdo už ho nebral vážně. Jeho čas vypršel.

Ráno 9. května 1945, kdy už do Prahy vjížděly první sovětské tanky, Karl Hermann Frank nasedl do svého luxusního automobilu a v doprovodu rodiny a ozbrojené eskorty se pokusil o únik na západ. Jeho plán byl jednoduchý a naivní: dostat se k Američanům, vzdát se jim a přesvědčit je, že on byl vlastně jen řádný správce, který chránil české země před bolševismem. Dojel však jen do Rokycan. Tam ho zastavila americká hlídka. Frank se snažil vystupovat sebevědomě, legitimoval se a požadoval zacházení odpovídající jeho vysoké hodnosti. Američané však velmi dobře věděli, s kým mají tu čest. Namísto čaje s generálem Pattonem skončil Frank v zajateckém táboře ve Wiesbadenu. Tam prošel výslechy, při nichž se pokoušel tvrdit, že o vyhlazení Lidic vlastně nerozhodl on, ale Hitler, a že on jen tlumočil rozkazy. Spojenci neměli pro jeho výmluvy žádné pochopení. Na základě mezinárodních dohod byl v srpnu 1945 spoutaný Frank naložen do letadla a převezen zpět do Prahy. Kruh se uzavřel. Pán nad životem a smrtí se vrátil do města, kterému šest let terorem rval duši.

Proces s K. H. Frankem byl událostí roku. Konal se na jaře 1946 před Mimořádným lidovým soudem v Praze. Do soudní síně na Pankráci se tlačily stovky novinářů z celého světa i obyčejných lidí, kteří chtěli vidět pád nacistického mocipána. Frank seděl na lavici obžalovaných v obnošené uniformě bez hodností a výložek. Jeho skleněné oko chladně zíralo do blikajících blesků fotoaparátů. Jeho obhajoba byla průhledná a ubohá. Neustále opakoval dvě věty: „Plnil jsem jen rozkazy“ a „Chránil jsem český lid před ještě horšími osudy“. Když soudce předkládal důkazy o Lidicích, Ležácích, masových popravách a mučení v Petschkově paláci, Frank tvrdil, že byl pouze prostředníkem mezi Berlínem a Prahou. Snažil se působit jako technokrat moci, neosobní úředník, který jen posílal papíry. Jenže obžaloba měla k dispozici stovky dokumentů s jeho vlastnoručními podpisy, rozkazy k popravám a cynickými poznámkami na okrajích spisů. Dne 21. května 1946 padl očekávaný verdikt: trest smrti oběšením. Podle tehdy platného právního řádu měl být trest vykonán do dvou hodin od vynesení rozsudku, ale Frank požádal o milost prezidenta Edvarda Beneše. Milost byla zamítnuta. Poprava byla stanovena na následující den, 22. května 1946. Dnešní den před osmdesáti lety tak Franka čekala poslední cesta. Exekuce byla veřejná a odehrávala se na dvoře pankrácké věznice. Na tribunách a v okolí se shromáždilo kolem 5 000 diváků – mezi nimi lidé, kteří přežili koncentrační tábory, vdovy po popravených odbojářích i obyčejní Pražané. Když Franka přivedli k žebříku a kat mu nasazoval oprátku, bývalý státní ministr se ještě pokusil o poslední gesto fanatismu. Podle svědků zvolal: „Deutschland lebt auch ohne uns!“ (Německo žije i bez nás!) a krátce nato kat zatáhl za páku. Muž, který z knihkupeckého pultu vystoupal až na vrchol nacistického aparátu a po léta rozséval smrt a strach, skončil na oprátce. Jeho tělo bylo anonymně pohřbeno do hromadného hrobu na Ďáblickém hřbitově. Karl Hermann Frank tak dostal přesně to, co si po léta poctivě budoval – místo na smetišti dějin a věčnou památku jako symbol zla, které bylo nakonec spravedlivě potrestáno.

Zdroje: Biografický slovník českých zemí – Karl Hermann Frank • Politické procesy – proces s K. H. Frankem • Novinky – proces s K. H. Frankem a jeho poprava

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.