Český puškař nabízel Rakousku budoucnost. Vídeň raději zvolila razítka

V roce 1866 u Hradce Králové nešlo jen o to, kdo ovládne střední Evropu, byla to brutální srážka dvou odlišných světů a memento, jak nehorázně drahá bývá úřednická zabedněnost tváří v tvář technologickému pokroku. Obě mocnosti poslaly do pole obří armády a obě věřily ve vlastní neporazitelnost, jenže zatímco Prusové vyrukovali se zbraněmi nové éry, c. k. armáda jako by si odskočila ze skanzenu napoleonských válek. Rakouský pěšák musel do své předovky Lorenz prach i střelu složitě cpát zepředu a utloukat je nabijákem, což znamenalo stát u toho jako terč na střelnici a zvládnout nejvýše dvě rány za minutu, zatímco Prus s jehlovkou Dreyse si naproti tomu v klidu zalezl za terénní vlnu, otevřel závěr, vložil náboj a vleže sypal do nepřítele pět až šest ran za minutu. Vypadalo to, jako by na start Formule 1 dorazil jeden ze soupeřů s koňským povozem. Korunu celému debaklu nasazuje fakt, že rakouští úředníci měli pruskou jehlovku v rukou s mnohaletým předstihem, ale místo rázného jednání raději produkovali stohy posudků a nechali čas utíkat mezi prsty. Nastoupila klasická úřednická slepota plná razítek a řečí, že starý systém je přece prověřený časem, protože novinky byly drahé a měnit zaběhané pořádky se pohodlnému c. k. aparátu vůbec nechce. Jenže když pak u Hradce začaly létat ostré kulky, ukázalo se, že hory papíru nikoho před smrtí neochrání. Konkrétní čísla z krvavých jatk u Sadové a Chlumu odhalují drsnou realitu této technologické propasti, když Rakousko se svým saským spojencem ztratilo přes 44 000 mužů v mrtvých, raněných, zajatých a nezvěstných, zatímco Prusové odcházeli se ztrátami pouhých 9 000 mužů. Děsivý poměr pět ku jedné v neprospěch Rakouska přitom nevznikl proto, že by císařští vojáci bojovali méně statečně, bylo to právě naopak rakouská pěchota předváděla až sebevražednou odvahu. Důstojníci vychovaní ve skostnatělé doktríně zaveleli k bodákovému úderu v sevřených šicích, a tak tisíce mužů vybíhaly na volné prostranství přímo proti masivnímu olověnému krupobití. Pruská divize díky rychlonabíjecím puškám vytvořila během několika minut neprostupnou hradbu ze střel, zatímco rakouští vojáci museli při zdlouhavém nabíjení vestoje bezbranně čekat na smrt.

Největší ironií celého debaklu zůstává, že Rakousko nemuselo utrácet za cizí patenty ani kopírovat pruské vzory. Přímo pod nosem mělo geniálního konstruktéra Sylvestra Krnku, který Vídni už kolem roku 1848 nabízel vlastní, nepoměrně vyspělejší zadovku. V císařských kancelářích však vládl pohodlný alibismus, podle něhož byl nejlepším vynálezem ten, který se stihl včas zamést pod koberec. Krnkova puška ale připadala byrokratům moc nová, moc drahá a v podstatě zbytečná, protože stará předovka přece ještě střílela. Fungovala sice jako děravý deštník v průtrži mračen, ale úředně bylo všechno v nejlepším pořádku. Technická převaha Krnkova řešení byla přitom drtivá. Využil otočný klapkový závěr vyklápěný do strany a nahoru, což představovalo mimořádně robustní, spolehlivý a jednoduchý mechanizmus, který se na rozdíl od složitého odsuvného závěru pruské jehlovky Dreyse téměř nezanášel střelným prachem. Propastný rozdíl spočíval i ve střelivu, protože zatímco pruská zbraň spoléhala na papírový náboj se zápalkou uvnitř, kam musela dlouhá ocelová jehla prorazit cestu skrz prachovou náplň a v agresivním žáru se extrémně opalovala, ohýbala a lámala, Krnkův systém navíc už sáhl po moderním celokovovém náboji. Kovová nábojnice se při výstřelu v komoře roztáhla, dokonale utěsnila unikající plyny směrem ke střelci a zásadně zvýšila úsťovou rychlost i bezpečnost zbraně. Pro státní pokladnu byl navíc největším lákadlem Krnkův geniální koncept konverze, kdy stotisíce starých předovek Lorenz ležících v armádních skladech šlo za zlomek ceny upravit na moderní zadovky prostým odříznutím zadní části hlavně a namontováním klapky, aniž by bylo nutné stavět nové továrny. Když Krnka pochopil, že vídeňskou zeď hlouposti neprorazí, odešel se svojí nabírkou do carského Ruska, kde jeho konstrukci rychle přijali do výzbroje jako pušku M1867 Krnka. Zatímco ve Vídni se dál vedly nekonečné akademické debaty, ruské zbrojovky chrlily tisíce kusů. Rozdíl na bojišti působil drasticky, neboť císařský pěšák musel vestoje absolvovat zdlouhavý rituál připomínající pečení složitého koláče, zatímco voják s Krnkovou zadovkou vložil náboj do komory a z krytu sypal jednu ránu za druhou. Rakouská předovka proti tomu působila jako pokus zastavit parní lokomotivu kosou a přestože ani pruská jehlovka nebyla bezchybná, Krnkův systém ji v mnoha ohledech překonával o celé generace.

Tenhle příběh tak představuje učebnicový příklad státu, který ignoruje vlastní talenty a dá přednost byrokracii před odborníky. Kdyby ministerstvo ve Vídni Krnkovi naslouchalo už v roce 1848, mohla mít monarchie moderní výzbroj i taktiku s předstihem a Hradec Králové nemusel skončit jako jednostranná střelnice. Následky rakouské porážky byly drtivé a celoevropské. Rakousko definitivně ztratilo svůj staletý dominantní vliv v Německém spolku a pruský kancléř Otto von Bismarck získal zcela volnou ruku k vytvoření Severoněmeckého spolku a následnému sjednocení Německa pod pruskou taktovkou v roce 1871. Habsburkové utrpěli historickou ostudu jen proto, že jakýsi úředník kdysi napsal, že předovky bohatě stačí. Geopolitické otřesy zasáhly i vnitřní uspořádání samotné monarchie. Drasticky oslabená Vídeň se ocitla na pokraji finančního i politického zhroucení a musela v roce 1867 přistoupit k takzvanému rakousko-uherskému vyrovnání. Vznikla tak duální monarchie, v níž Maďaři získali rovnoprávné postavení, zatímco české země, které nesly hlavní tíhu válečných škod i průmyslového výkonu, vyšly naprázdno. Porážka zároveň vyvolala obrovský psychologický efekt uvnitř c. k. armády. Otřásla mýtem o neporazitelnosti rakouského dělostřelectva a jízdy a vynutila si kompletní a drahé přebudování celého systému výcviku, vojenské doktríny i logistiky. Aby byla fraška dokonalá, po katastrofě u Hradce Králové se rakouská armáda sice narychlo rozhoupala k modernizaci, ale místo osvědčeného a propracovaného Krnkova systému zvolila lacinější a polovičatou konverzi Wänzl. Ta sice představovala rychlou záplatu na spáchanou ostudu, ale technicky šlo jen o provizorní kompromis, čímž monarchie starou chybu jen vylepšila chybou novou. Příběh Sylvestra Krnky však jeho odmítnutím ve Vídni zdaleka neskončil. Rusko zavedlo jeho pušky M1867 ve velkém měřítku a zbraň prošla zatěžkávací zkouškou v rusko-turecké válce v letech 1877–1878. V náročných podmínkách na Balkáně, v blátě, mrazu a písku, prokázaly Krnkovy pušky mimořádnou odolnost a spolehlivost. Ruská armáda díky nim drtila osmanské síly a Krnkův závěr se zapsal do dějin vojenství jako jeden z nejlepších konverzních systémů 19. století.

V rodinné tradici navíc s obrovským úspěchem pokračoval jeho syn Karel Krnka. Ten zdědil po otci výjimečný konstruktérský talent a vypracoval se mezi světovou špičku v oboru palných zbraní. Karel Krnka se zaměřil na vývoj samonabíjecích zbraní a ve spolupráci s Georgem Rothem stál u zrodu legendárních pistolí, jako byla Roth-Krnka či slavná armádní pistole Roth-Steyr M1907 – vůbec první samonabíjecí pistole přijatá do výzbroje hlavních sil jakékoliv významné světové armády. Jméno Krnka tak zapsalo český génius do světové historie palných zbraní hned dvakrát, i když mateřská země oběma konstruktérům zpočátku házela pod nohy především klacky. Sylvestr Krnka mezitím přihlížel, jak jeho vynález slouží cizí mocnosti, zatímco jeho vlast marně doháněla ujetý vlak. Jde o typicky český osud: génius přišel s přelomovým nápadem, doma ho úřady odmítly, cizina ho s díky přijala a vlast si jeho hodnotu uvědomila až ve chvíli, kdy už bylo pozdě. V roce 1866 za to monarchie zaplatila tisíci zbytečně zmařených životů a ztrátou velmocenského postavení v Evropě. Především však šlo o historickou osobnost, která spolu se svými osudy jasně ukázala, že dějinné katastrofy nemusejí začínat jen velkými armádami nebo geniální taktikou soupeře. Někdy bohatě postačí pár razítek, zaslepená byrokracie a skupina úředníků pevně přesvědčená, že budoucnost počká.

Zdroje: Vojenský historický ústav Praha – Sylvestr Krnka a jeho konstrukce • Digitální studovna Ministerstva obrany – Historie a vojenství, studie o Krnkovi • Ministerstvo obrany ČR – Ročenka 2016, Mýtus jménem Krnka a 150 let od Hradce Králové vhu.cz

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.