Článek
Národního osvoboditele utlačovaných národů španělské Ameriky si málokdo představí jako milionáře, který vyrůstal mezi otroky, spal s vdanými šlechtičnami, utíkal atentátníkům oknem a nakonec chtěl vládnout doživotně jako diktátor. Jenže přesně takový byl Simón Bolívar, muž, který osvobodil velkou část Jižní Ameriky od španělské nadvlády a dodnes nesmiřitelně rozděluje historiky. Jedni v něm vidí geniálního vojevůdce a zachránce velké části jihoamerického kontinentu, druzí ctižádostivého politika, který chtěl jen vyměnit jednoho vládce za druhého. Pravda je ale mnohem složitější. Bolívar nezapadal ani do jedné z těchto škatulek. Byl totiž něco mezi Napoleonem, Jamesem Bondem, Casanovou a politikem, kterému by dnešní marketingové agentury utrhaly ruce. Narodil se roku 1783 v Caracasu jako dědic jednoho z největších majetků ve španělské Americe. Čekalo na něj dědictví v podobě plantáží, dolů, stovek otroků, luxusních domů i početného služebnictva. Kdyby jen trochu chtěl, mohl celý život popíjet víno ve stínu palem a řešit maximálně to, jestli si pořídí dalšího koně nebo rozšíří svůj majetek o další otroky, které tehdy přivážely lodě do přístavu La Guaira nedaleko jeho Caracasu. Jenže osud s ním měl úplně jiné plány a začal je psát sérií osobních tragédií. Ve dvou letech přišel o otce, v devíti o matku a jeho největší životní rána přišla krátce po svatbě. Milovaná manželka María Teresa zemřela na žlutou zimnici pouhých několik měsíců po svatbě. Bolívar později přiznal, že kdyby nezemřela, možná by se z něj nikdy nestal revolucionář. Jinými slovy, dějiny Latinské Ameriky možná změnila jediná osobní tragídie. Mladý aristokrat po její smrti odjel do Evropy, kde obdivoval Napoleona, hltal myšlenky osvícenských filozofů a na římském vrchu Monte Sacro údajně přísahal, že se nevrátí ke klidnému životu, dokud neosvobodí Jižní Ameriku od španělské nadvlády. Napoleon byl tehdy jeho velkým vzorem, ale když se nechal korunovat císařem, Bolívar v něm začal vidět muže, který zradil ideály revoluce. Zní to romanticky. Jenže romantika brzy skončila a začala jedna z nejkrvavějších válek 19. století.
Bolívar rozhodně nebyl žádný svatoušek. Měl neskutečně obrovské charisma a ženy mu doslova padaly k nohám. Historici odhadují, že milenek měl současně až desítky a nezáleželo mu na tom, jestli šlo o šlechtičnu, vdovu nebo manželku významného politika. Mladé, zralé, bohaté i chudé, Bolívar je příliš nerozlišoval. Diplomaté si občas stěžovali, že jim slavný osvoboditel bez nejmenších rozpaků flirtuje s manželkami přímo na plesech. Největší láskou jeho života se ale stala Manuela Sáenzová, provdaná aristokratka z Quita. Kvůli Bolívarovi opustila svého manžela a místo poklidného života začala organizovat špionáže, přenášet tajné zprávy a pomáhat plánovat vojenské operace. Když v roce 1828 vtrhli atentátníci do prezidentského paláce, byla to právě ona, kdo je zdržel tak dlouho, aby Bolívar mohl utéct oknem. Představa, že nejslavnější muž Jižní Ameriky leze v noční košili z okna, zatímco jeho milenka zadržuje ozbrojené spiklence, připomíná spíš scénu z dobrodružného filmu než učebnici dějepisu. Jenže historie občas napíše příběhy, na které je i Hollywood krátký. Bolívar jí pak začal říkat La libertadora del Libertador ted Osvoboditelka osvoboditele a bez všeho přehánění jí vděčil za svlj život. Nebylo to navíc poprvé, kdy měl namále. Španělé na jeho hlavu neustále vypisovali vysoké odměny, několikrát unikl zajetí doslova o vlásek a po jedné z porážek se skrýval na Jamajce jako uprchlík bez armády, bez peněz a téměř bez naděje. Vypadalo to, že jeho sen definitivně skončil. Jenže právě tam napsal slavný Dopis z Jamajky, ve kterém vysvětloval, proč se španělská říše v Americe musí zhroutit. Krátce nato mu pomocnou ruku podal prezident Haiti Alexandre Pétion. Poskytl mu lodě, zbraně, střelivo, dobrovolníky i peníze. Chtěl za to jediné – aby po vítězství zrušil otroctví. Bolívar souhlasil. A osud si znovu pohrál s ironií. Muž, který vyrůstal obklopen stovkami rodinných otroků a sám je zdědil jako součást rodinného majetku, se nakonec stal jedním z nejvýznamnějších mužů, kteří začali otroctví v severní části Jižní Ameriky postupně bourat.
Pak přišlo něco, co vojenské učebnice dodnes označují za jednu z nejodvážnějších operací dějin Jižní Ameriky. Bolívar se rozhodl přejít Andy. Ne po silnici. Ne v létě. Ale přes horské průsmyky ve výšce přes čtyři tisíce metrů. Jeho vojáci byli zvyklí na tropické vedro, ne na led, sníh a mráz. Koně padali vyčerpáním, mulám zamrzaly nohy a desítky mužů umíraly zimou nebo výškovou nemocí. Odhaduje se, že ještě před rozhodující bitvou přišel zhruba o třetinu své armády. Španělé si byli jistí, že je z této strany nikdo nemůže napadnout, a právě proto tam téměř neměli obranu. Bolívar dorazil s vyčerpanou armádou a u Boyacá zvítězil. Jediným tažením otevřel cestu k osvobození dnešní Kolumbie a o dva roky později vítězství u Caraboba definitivně zajistilo nezávislost Venezuely. Roku 1824 pak tažení vyvrcholilo bitvami u Junínu a Ayacucha, které prakticky ukončily španělskou nadvládu nad většinou Jižní Ameriky. Když se dnes mluví o Hannibalovi se slony nebo Napoleonovi v Alpách, Bolívarovo tažení bývá neprávem opomíjeno. Přitom šlo o výkon, ze kterého by dnešní instruktoři přežití dostali kopřivku. Bolívar navíc vyhrával hlavně tím, že se pohyboval rychleji než jeho protivníci a opakovaně útočil tam, kde ho Španělé vůbec nečekali. Spal sotva pár hodin denně, diktoval několik dopisů najednou různým písařům a na koni trávil i šestnáct hodin denně. Nebyl vysoký ani mohutný, měřil asi 167 centimetrů a byl spíš hubený než svalnatý. Jenže energie měl za tři generály dohromady. Vojáci vzpomínali, že je dokázal uštvat k smrti. Jenže každá legenda má svou odvrácenou stranu. Bolívar postupně získával stále větší moc a začal být přesvědčený, že obyčejná demokracie je pro Latinskou Ameriku příliš nebezpečná. Navrhl proto prezidenta na doživotí s právem určit svého nástupce. Ano, muž, který celý život bojoval proti králům, přišel s nápadem, který krále nápadně připomínal. Odpůrci začali mluvit o diktátorovi, příznivci o zachránci. Bolívar tvrdil, že bez silné ruky se nově osvobozené státy rozpadnou. A měl pravdu i neměl. Války skončily, ale místo jednotného státu přišly hádky, převraty a rozdělování moci. Jeho vysněná Velká Kolumbie, zahrnující dnešní Kolumbii, Venezuelu, Panamu a Ekvádor, se začala rozpadat ještě za jeho života. Z člověka, kterého ještě před pár lety vítaly desetitisíce lidí jako spasitele, se stal politik, kterého mnozí nenáviděli.
Na vrcholu slávy se Simón Bolívar mohl pyšnit něčím, co se podařilo jen hrstce lidí v dějinách. Osvobodil území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy, Ekvádoru, Peru a vznikl dokonce stát, který dostal jeho jméno. Bolívie. První bolivijská ústava navíc nesla výrazný Bolívarův rukopis a počítala s prezidentem voleným na doživotí. To je pocta, o které si většina politiků může nechat jen zdát. Bolívar se stal doslova celebritou své doby. Lidé si schovávali jeho podpisy, nosili jeho portréty a některé ženy si prý uchovávaly prameny jeho vlasů jako relikvie. Jenže za kulisami se všechno rozpadalo. Místní elity se hádaly o moc, provincie chtěly vlastní vládu a generálové, kteří ještě včera stáli po jeho boku, začali plánovat, jak se ho zbavit. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Tropické nemoci, nekonečné cesty, stres i roky strávené ve válce si vybraly svou daň. Roku 1830 rezignoval a ve věku pouhých sedmačtyřiceti let zemřel téměř bez moci i bez většiny svého majetku. Krátce před smrtí pronesl hořká slova: „Ten, kdo slouží revoluci, orá moře.“ Ani po smrti ale neměl klid. V roce 2010 nechal venezuelský prezident Hugo Chávez jeho ostatky exhumovat, aby prověřil teorii o otravě. Přímý důkaz se však nenašel a většina odborníků dodnes považuje za nejpravděpodobnější příčinu smrti tuberkulózu. Simón Bolívar tak zůstává jednou z nejrozporuplnějších postav moderních dějin. Byl aristokratem, který bojoval proti aristokracii, vyrůstal mezi svými otroky a později podporoval jejich osvobození. Hlásal svobodu, ale věřil v silnou téměř neomezenou moc prezidenta. Osvobodil miliony lidí, přesto zemřel přesvědčený, že jeho životní dílo se rozpadlo. A kdyby žil dnes, nejspíš by měl miliony sledujících na sociálních sítích, každý jeho milostný románek by řešil bulvár a titulky novin by se každý den přely, jestli je spasitel, nebo diktátor.
Pokud vás příběh Simóna Bolívara zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie. a nakonec tohle
