Článek
Trojská válka je dodnes jedním z nejslavnějších příběhů starověku a samotná dnešní Trója je přitom v podstatě jen hromada kamení s turistickým potenciálem, nic více. Jenže když si většina lidí představí Tróju, vidí něco úplně jiného. Vidí krásnou Helenu, Parida, Achilla, Hektora, Agamemnóna, Odyssea a samozřejmě dřevěného koně a starověkou romanci, která i po tisících letech pořád žije díky Homérově Iliadě. A také desetiletou válku, která podle legendy vypukla kvůli ženě tak krásné, že kvůli ní stálo za to přeplout Egejské moře a několik let se navzájem zabíjet. V kontextu toho co Homér vypráví, tak dnešní partnerské problémy vypadají vedle toho poněkud skromně. Někdo někoho zablokuje na telefonu, někdo si změní heslo k Twiteru a někdo napíše na Facebook, že už nikdy nebude věřit lidem. Paris měl poněkud ambicióznější řešení. Vzal Helenu a odvezl ji do Tróje. A tím vznikl problém, který se podle Homéra pokusilo vyřešit celé řecké vojsko. Jenže právě tady začíná mnohem zajímavější část příběhu, protože skutečná Trója nebyla řeckým městem. Archeologické naleziště u dnešního Hisarlıku v severozápadním Turecku ukazuje, že zde stálo významné město už tisíce let před Homérem. Pozdně bronzová Trója měla mohutné opevnění, citadelu a rozsáhlé dolní město a její poloha byla strategickým jackpotem. Ležela nedaleko Dardanel, tedy v místě, které spojovalo Egejské moře s cestami do Černomoří. Trója proto nebyla zapomenutá díra na konci světa jako dnes, ale významné centrum na křižovatce obchodních a politických zájmů. A právě proto kolem ní nebyl nikdy úplný klid. Zároveň není možné představovat si tehdejší svět jako dvě dokonale oddělené party, jednu řeckou a druhou trojskou, které se na sebe přes moře dívaly jako dnešní sousedé přes plot. Egejské moře nebylo hranicí, ale dálnicí. Pluly po něm lodě, obchodovalo se, cestovalo a lidé si vyměňovali zboží, technologie i kulturní vlivy. V Tróji byly nalezeny předměty a keramika spojené s mykénským Řeckem, což dokládá intenzivní kontakty mezi oběma oblastmi. To ovšem neznamená, že Trójané byli Mykéňané. Kdybychom podle dovážené keramiky určovali národnost, museli bychom dnes prohlásit polovinu Evropy za Číňany jen podle toho, kolik má doma porcelánu. Trója patřila do západoanatolského světa a právě zde přichází na scénu další zajímavý hráč, který Homéra vůbec nepotřeboval. Chetité. Jejich říše byla jednou z velmocí pozdní doby bronzové a v jejich archivech se objevuje země jménem Wilusa. Mnoho odborníků ji spojuje s Trójou, protože název nápadně připomíná řecké Ílios, tedy jedno z označení Tróje. V chetitských textech se navíc objevuje Ahhiyawa, kterou řada badatelů spojuje s mykénskými Řeky. A najednou máme před sebou svět, ve kterém se na západě Anatolie skutečně pohybují lidé a mocnosti, jejichž jména nápadně připomínají pozdější Homérův svět. Historie tady začíná být podezřele zajímavá a nepřesná.
Ještě zajímavější v příběhu Troje je muž jménem Alaksandu, který byl vládcem Wilusy a kolem roku 1280 př. n. l. uzavřel smlouvu s chetitským králem Muwatallim II. A teď si dejme malou historickou pauzu, protože tady se člověk musí držet zpátky. Alaksandu totiž nápadně připomíná Alexandrose, což je jméno, které Homér používá pro Parida, trojského prince. Neznamená to samozřejmě, že jsme právě našli Parida s jeho občanským průkazem a můžeme slavnostně prohlásit záhadu za vyřešenou. Historie takhle hodná nebývá. Podobnost jmen může být významná, ale sama o sobě nic nedokazuje. Zajímavá je ovšem kombinace všech okolností. Máme Wilusu, kterou lze pravděpodobně spojit s Trójou, máme Alaksandua jako jejího vládce, máme Ahhiyawu, kterou mnozí odborníci spojují s mykénským Řeckem, a máme dochované zprávy o politických konfliktech v západní Anatolii. Najednou už Trója nevypadá jako město, které si někdo vymyslel u táboráku, aby měl co vyprávět dětem. Zároveň ale stále nemáme důkaz, že proběhla přesně ta válka, jakou popisuje Homér. To je zásadní rozdíl. Mykénští Řekové skutečně existovali. Byli to lidé kultury, která rozkvétala na řecké pevnině přibližně mezi 17. a 12. stoletím př. n. l. Používali lineární písmo B, které zapisovalo nejstarší známou podobu řečtiny. Homérovi Achajci, Danaové a Argivští proto mají velmi pravděpodobný historický základ právě v tomto světě. A v čele řecké výpravy proti Tróji podle legendy stál Agamemnón, král Mykén a bratr spartského krále Meneláa, jehož manželkou byla Helena. Agamemnón měl být nejvyšším velitelem řeckého vojska, což zní velkolepě, dokud nezjistíme, jakým způsobem tento muž řešil problémy. Když se řecké loďstvo shromáždilo v Aulidě a nemohlo vyplout kvůli bezvětří, věštec Kalchás oznámil, že bohyně Artemis požaduje oběť Agamemnónovy dcery Ifigeneie. Podle některých verzí ji Artemis nakonec zachránila, podle jiných zemřela. Každopádně Agamemnón si tím u své manželky Klytaimnéstry rozhodně nevylepšil rodinnou atmosféru. Řekové nakonec díky bohům vypluli a začalo dlouhé obléhání Tróje. A protože řecká mytologie nerada nechává problémy jednoduché, Agamemnón se vzápětí pohádal s nejlepším bojovníkem celé armády. Achilles byl uražen, když mu Agamemnón odebral Bríseovnu, a rozhodl se přestat bojovat. V běžné armádě by to byl problém. U Achilla to byl problém strategického významu, protože právě on dokázal Trojanům způsobovat největší škody. Hektor mezitím bránil město a Paris se dál staral o to, aby byl důvod celé války dostatečně osobní. Trója se tak podle Homéra dostala do situace, kdy proti ní stojí obrovská řecká výprava, její největší hrdina trucuje ve stanu, velitel má problém s vlastním egem a uvnitř města je princ, který celý tenhle cirkus možná odstartoval tím, že si své nádobíčko nedokázal uchovat pod suknicí. Kdyby tehdy existovaly sociální sítě, pravděpodobně by válka měla několik milionů komentářů a nejméně tři tisíce lidí by tvrdily, že mají informace přímo od zdroje.
A potom přichází Odysseus, muž, který dokázal, že když nemáte dost síly, můžete vždycky použít dostatečně drzý podvod. Zatímco Achilles měl pověst téměř nezastavitelného válečníka a Agamemnón byl nejvyšším velitelem, Odysseus byl především mazaný. A právě jemu tradice připisuje nejslavnější trik celé války, dřevěného koně. Řekové údajně ze zoufalství předstírali odjezd a jako svůj poslední trik zanechali před Trójou obrovskou dřevěnou konstrukci a uvnitř schovali vybrané bojovníky. Trójané koně vtáhli za hradby a během noci řečtí vojáci vylezli ven, otevřeli brány a vpustili dovnitř své spolubojovníky. Z dnešního pohledu je to fascinující vojenská lest, ale také poněkud zvláštní rozhodnutí obránců města. Po deseti letech války před vámi nepřítel nechá obrovského dřevěného koně a vy si řeknete: „To bude určitě dárek.“ Přesto je třeba zdůraznit, že samotný dřevěný kůň patří především do tradice řeckých eposů a nemáme archeologický důkaz, že se přesně taková událost skutečně stala. Trója však skutečně zanikla a archeologické vrstvy ukazují, že její obyvatelé zažili násilí, požáry i velké otřesy. Problém je, že kolem roku 1200 př. n. l. se hroutila celá civilizace pozdní doby bronzové. Zanikala mykénská palácová centra, padala chetitská říše a rozpadala se rozsáhlá obchodní síť východního Středomoří. Trója tak nemusela být obětí jedné jediné slavné války. Mohla být zničena v rámci širšího chaosu, který tehdy zasáhl celý region. A právě z těchto událostí se mohl postupně zrodit příběh, který později dostal podobu Homérovy Iliady. Homér navíc žil několik století po době, do níž bývá případný historický konflikt kladen. Jeho básně tedy nejsou válečným deníkem. Jsou výsledkem dlouhé ústní tradice, v níž se staré vzpomínky mísily s pozdějšími představami, legendami a samozřejmě pořádnou dávkou bohů, hrdinů a dramatických efektů. A zatímco Agamemnón se po pádu Tróje vydal domů, čekalo ho něco, co by si po deseti letech války opravdu nepřál. Jeho manželka Klytaimnéstra mu totiž nezapomněla Ifigeneii a po jeho návratu z Tróje ho nechala zavraždit. S ním zemřela také trojská princezna Kassandra, kterou si Agamemnón přivezl jako válečnou kořist. Kassandra přitom podle báje přesně věděla, co se stane. Měla dar vidět budoucnost, ale nikdo jí nevěřil. Což je další krásný příklad toho, jak řecké báje dokázaly člověku nadělit schopnost, kterou by každý moderní člověk chtěl, a zároveň mu zajistit, že mu bude úplně k ničemu.
Odysseus měl po pádu Tróje také namířeno domů, jenže jeho cesta se změnila v jeden z největších dobrodružných příběhů starověku. Zatímco ostatní hrdinové řešili, kdo koho doma potká nebo zabije, Odysseus se vydal na desetiletou dovolenou, o kterou vůbec nestál. Potkal Kyklopa Polyféma, kterému vypíchl oko, a tím si proti sobě poštval jeho otce Poseidóna. Potom narazil na kouzelnici Kirké, která jeho muže proměnila ve vepře, na Sirény, jejichž zpěv lákal námořníky do záhuby, na Skyllu a Charybdu a na další nástrahy, které by normální člověk považoval za dostatečný důvod změnit zaměstnání. Jeho muži navíc dokázali sežrat posvátný dobytek boha Hélia, protože zjevně ani po letech války nezvládli pochopit jednoduché pravidlo „na cizí posvátná zvířata se nesahá“. Odysseus nakonec dorazil na Ithaku, kde zjistil, že jeho žena Pénelopé je obklopena nápadníky, kteří už si prakticky rozebrali jeho majetek a čekají, až definitivně přestane být živý. Pénelopé je však stejně chytrá jako její manžel a celé roky je dokázala držet od těla. Odysseus se vrátil v přestrojení, poznal situaci a nakonec se s nápadníky vypořádal. Člověk by řekl, že po dvaceti letech války a cestování konečně přijde zasloužený klid. Řecká mytologie ovšem klid považuje za poněkud podezřelý stav. A tak se celý příběh uzavírá stejně krvavě, jako začal. Trója možná skutečně byla dějištěm velkého konfliktu, ale nemáme jistotu, že proběhl přesně podle Homéra. Trójané pravděpodobně nebyli Řekové, ale rozhodně nežili v izolaci od řeckého světa. Byli součástí propojeného světa Egeidy a západní Anatolie, v němž se obchodovalo, uzavíraly smlouvy a také válčilo. A možná právě proto je Trója dodnes tak fascinující. Na jednom místě se totiž potkávají skutečné archeologické dějiny s jedním z největších literárních příběhů všech dob. Máme skutečné město, skutečné hradby, skutečné mocnosti, skutečné války a k tomu příběh o Heleně, Achillovi, Hektorovi, Agamemnónovi a Odysseovi. Co z toho je historická skutečnost a co je básnická licence, se po více než třech tisících letech stále snažíme rozplést. A možná je na tom celé nejlepší právě to, že kdyby Homér opravdu seděl někde u stolu a poslouchal dnešní historiky, jak se přou o Wilusu, Ahhiyawu, Alaksandua a dřevěného koně, možná by se jen pousmál. Protože zatímco my hledáme důkazy, on už dávno vyhrál. Vytvořil totiž příběh, o kterém se lidé hádají dodnes. A to je výkon, před kterým by i Netflix musel uznat, že má konkurenci.
Pokud vás příběh zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.
