Jednička, pětka nebo pár vět?

„Děti se přece na jedničky těší.“ „Jak rodiče poznají, že něco neumí?“ „Bez známek se nebudou učit.“ „A kdo bude všechno to slovní hodnocení psát?“

Když dnes čtu české diskuse o rušení známek v prvních třídách, mám pocit, že jsem se vrátil v čase. Stejné debaty jsem vedl už kolem roku 2010, když jsem se jako ředitel české základní školy pokoušel zavádět slovní hodnocení. Od té doby uplynulo patnáct let. Změnily se osnovy, technologie, děti i svět kolem školy.

Argumenty zůstaly pozoruhodně podobné. Mezitím jsem ale dostal možnost podívat se na celý spor ještě z úplně jiné strany. V roce 2019 jsem začal učit v bavorské Montessori škole, kde děti dlouhou dobu klasické známky prakticky nedostávají.

A světe div se – začal jsem pochybovat zase já. Není to už příliš benevolentní? Jak dítě pozná, že něco neumí? Jak to poznají rodiče? Co ho donutí zabrat? Teď jsem vstoupil do osmého školního roku a měl jsem dost času sledovat, co se skutečně stane. A můj dnešní závěr asi nepotěší ani jeden z obou táborů:

Známky jsou podle mě docela dobrá věc. Jen ne vždy a ne ke všemu.

Patnáct let. Stejné otázky

Nedávno za mnou přišli čeští rodiče, kteří stejně jako já pracují v Německu. Jejich dítě chodilo do školy bez klasických známek a bylo na nich vidět, že z toho nejsou úplně klidní. Rozuměl jsem jim dokonale. Vysvětloval jsem, jak náš systém funguje a proč bych se ho po svých zkušenostech nebál.

Skutečně je ale přesvědčil až IZEL. Informationen zum Entwicklungs- und Lernprozess– informace o vývoji a procesu učení. Dokument, který naši žáci dostávají místo klasického vysvědčení se známkami.

V matematice prvňáčka v něm nenajdete prostě „Matematika – 2“. Najdete číselné řady, desítkovou soustavu, sčítání, odčítání, násobení a další oblasti. U každé z nich je zaznamenáno, kam se dítě dostalo. Od prvního seznámení přes základní a upevněné znalosti až po stav, kdy učivo bezpečně ovládá a dokáže své znalosti použít při řešení nových úkolů.

Jednotlivé školní roky jsou navíc zaznamenávány různými barvami. Postupně tak nevzniká jen vysvědčení, ale docela podrobná mapa vývoje dítěte.

Rodiče si IZEL prohlédli a jejich nedůvěra zmizela. Zjistili totiž, že o znalostech svého dítěte vědí víc, ne méně. Vidí, co mu jde. Co mu sedí. Co mu nesedí. Kde postupuje a kde se zastavilo.

A nikde kvůli tomu nemusí svítit pětka.

Problém nemusí nejdřív dostat číslo

Absence pětek samozřejmě neznamená, že problémy přehlížíme. Když dítě delší dobu nepostupuje, řešíme to. S dítětem i s rodiči. Hledáme příčinu a cestu dál. Někdy společně dojdeme i k tomu, že pro dítě bude lepší ročník zopakovat. S rodiči spolupracujeme velmi úzce. Vysvědčení si mohou přijít převzít osobně a probrat ho s učitelem. U některých rodin na osobním rozhovoru přímo trváme.

Časem jsem si uvědomil něco, co mi připadá důležitější než spor o jedničky a pětky:

Kdo to všechno bude psát?

Tuhle námitku znám od roku 2010 také. A rozumím jí. Kdyby měl učitel několikrát ročně ke každému dítěti vytvářet několikastránkový pedagogický elaborát, také bych se bránil.

Jenže tak to fungovat nemusí. U nás základ IZELu připraví sekretariát a my učitelé si, řečeno poněkud nepedagogicky, vesele křížkujeme. Samozřejmě musím vědět, proč ten křížek dělám právě tam. Musím dítě znát, sledovat jeho práci a vědět, co zvládá. Ale to není administrativa. To je moje práce.

Ani průběžné formativní hodnocení prvňáčka nemusí být román. Někdy jsou to dvě nebo tři věty. Při běžné výuce si s dítětem prostě sednu, podíváme se na jeho práci a řekneme si, co už zvládá a co ještě potřebuje procvičit.

Ale děti se přece těší na jedničky

Některé určitě ano. Děti, které k nám přijdou z jiných škol, se na známky někdy skutečně ptají. Jsou na ně zvyklé. A jistě existuje dítě, které poběží domů s jedničkou a bude na ni právem pyšné.

Jen si nejsem jistý, zda jednička, smajlík nebo hvězdička hrají v životě prvňáčka tak zásadní roli, jakou jim někdy přisuzujeme my dospělí. Na jedničky se občas těší víc rodiče a prarodiče než děti. Není na tom nic divného. Vyrostli jsme v systému, kde jednička znamenala úspěch a pětka průšvih.

Jenže když jedničku odstraníme, úspěch dítěte tím nezmizí. Musíme se pouze naučit dívat se na něj podrobněji.

Být úspěšným dítětem, třeba i premiantem třídy, znamená mnohem víc než mít samé jedničky. Umět pracovat samostatně. Spolupracovat. Být zvídavý. Dokázat pomoci druhému. Nevzdat něco, co mi nejde. Převzít odpovědnost za vlastní práci. Udělat za rok obrovský pokrok, i když jsem stále ještě někde za ostatními.

Jakou známku na tohle napíšeme?

Kdy známky začnou dávat smysl

U starších žáků se situace mění. Sedmáci a často ještě osmáci si užívají poměrně bezstarostný školní život. Hledáme jejich silné stránky, snažíme se je motivovat a pomáháme jim zjistit, kudy by jednou chtěli jít. A potom se něco přepne.

Někdy v osmé třídě, někdy až v deváté si dítě řekne: Chci studovat. Chci jít dál.

Občas je skoro neuvěřitelné, co to s ním udělá. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Z dítěte, které ještě před pár měsíci školu příliš neřešilo, je najednou student.

S blížícími se závěrečnými zkouškami ale vstupuje do hry ještě jedna důležitá věc. Montessori škola může učit jinak. Může jinak organizovat výuku, motivovat děti i hodnotit jejich pokrok. Může se dlouho obejít bez klasických známek. Pokud ale naši žáci chtějí získat příslušné zakončení vzdělání a pokračovat dál, musí obstát u zkoušek a splnit požadavky vzdělávacího systému stejně jako ostatní.

Můžeme si do značné míry zvolit cestu. Cílovou čáru si ale neposouváme. Proto v devátém a desátém ročníku děti pravidelně píší testy, především z němčiny, matematiky a angličtiny. Pracujeme s úlohami odpovídajícími požadavkům závěrečných zkoušek, počítáme body a převádíme je také na známky.

Ne proto, abychom děti po letech bez známek konečně začali strašit pětkami. Potřebujeme vědět, odkud vyrážejí a jak daleko mají k cílové čáře. Když žák z testu získá určitý počet bodů, známka mu poskytne velmi jednoduchou informaci: Tady stojíš. Tamhle se potřebuješ dostat. Pokud chceš dosáhnout svého cíle, tady ještě potřebuješ přidat.

V tu chvíli číslo není odměnou za poslušnost ani trestem za chybu. Je to měřidlo. A v této roli mi známka dává velký smysl. V první třídě nepotřebuji především vědět, zda je dítě „za jedna“ nebo „za tři“. Potřebuji vědět, odkud vyšlo, co už zvládlo, kde se zastavilo a kam se posunulo. K tomu mi podrobné kriteriální hodnocení poskytuje mnohem víc informací než jediné číslo.

Před závěrečnou zkouškou potřebuji navíc vědět, jak daleko je dítě od cíle, který už není jen jeho nebo náš, ale je společný i pro ostatní žáky. A tam může být známka zatraceně dobrým nástrojem.

Nejsme první

Nejde přitom jen o zvláštnost jedné Montessori školy. Evropa žádný jednotný recept nemá. V Norsku přicházejí číselné známky od osmého ročníku. V Dánsku jsou průběžné známky povinné od osmého ročníku, i když mohou za určitých podmínek přijít dříve. Ve Finsku mohou školy v prvních třech ročnících používat slovní nebo číselné hodnocení, od čtvrtého ročníku už číselné.

A nemusíme jezdit ani tak daleko. V běžné bavorské základní škole se písemné práce prvňáčků nehodnotí číselnými známkami. Stejné je to ještě v prvním pololetí druhé třídy. Místo čísla dostává dítě komentář popisující jeho výkon.

Česko tedy nevstupuje na neprobádané území. Tyto příklady zároveň neříkají, že máme známky zrušit. Ukazují něco mnohem prostšího: Nemusíme dítě známkovat od první chvíle, abychom jeho výkon brali vážně.

Co má dítě vlastně vědět?

Za těch sedm let a během právě začínajícího osmého školního roku se změnil hlavně můj pohled na samotné hodnocení. Přestal jsem přemýšlet o známkách a slovním hodnocení jako o dvou soupeřících světech. Dnes mě mnohem víc zajímá, jakou informaci dítě z hodnocení skutečně dostane.

Známky jsem nezavrhl. Spíš jsem se je naučil používat s větším respektem. Dítě potřebuje vědět, kde stojí. Potřebují to vědět jeho rodiče a samozřejmě i učitel. Jen k tomu nepotřebujeme vždy číslo od jedné do pěti.

IZEL mi ukáže, co dítě zvládá. Rozhovor může ukázat, proč se mu něco daří nebo nedaří. Průběžná práce ukazuje, jestli postupuje.

A známka? I ta má svoje místo. Než ji ale dítěti napíšu, stojí za to položit si jednu jednoduchou otázku: Co mu tím číslem vlastně chci říct?

Pokud mu odpověď pomůže zjistit, kde stojí na cestě k cíli, známka může být skvělým nástrojem.

Pokud ne, prozatím se bez ní nejspíš obejdeme.

A prvňáček?

Myslím, že ten to přežije.

Informace a zdroje