Wobevt. Příběh kluka, kterého měla rákoska naučit říkat „r“

Fyziku jsem objevil až dlouho poté, co jsem se ji učil ve škole.

Ve škole pro mě byla fyzika předmětem. Měla své vzorce, poučky, postupy a správné výsledky. Spíš pruda než nadšení. Teprve mnohem později se pro mě stala způsobem, jak se dívat na svět. Začal jsem ji nacházet v obyčejných věcech kolem sebe. V přírodě, v technice, v magnetu položeném na stole. Přestal jsem se ptát, co si mám zapamatovat, a začal se ptát, proč se to děje. A někde na té cestě jsem potkal Michaela Faradaye. Dnes patří mezi mé nejoblíbenější vědce.

Jeho životopis přitom nezačíná jako příběh budoucího velikána vědy. Narodil se roku 1791 do chudé rodiny. Otec byl kovář, vzdělání dostal Michael jen skromné a jako mladý chlapec nastoupil do učení ke knihaři. Se školou měl navíc zkušenost, která se mi při dnešním pohledu na jeho život zdá téměř neuvěřitelná.

Malý Michael měl potíže s výslovností písmene „r“. Ve svém příjmení i ve jménu svého bratra Roberta. Učitelka se ho snažila přimět ke správné výslovnosti způsobem, který tehdejší doba připouštěla – trestem. Podle tradovaného rodinného příběhu poslala jeho staršího bratra Roberta koupit rákosku, kterou měl být Michael bit. Robert místo toho odešel domů a všechno řekl matce. Ta své děti ze školy vzala. Další Michaelovo formální vzdělávání už bylo velmi omezené. Představa je to skoro groteskní. Dítě neumí správně vyslovit hlásku, a tak pošleme jeho bratra pro nástroj, kterým z něj správnou výslovnost vytlučeme.

Faraday se svého zvláštního „r“ údajně úplně nezbavil ani v dospělosti Když na ten příběh v mysli narazím, jako bych slyšel pokusy malého Michaela správně vyslovit jméno svého bratra: „Wobevt Fawaday. Wobevt.“ Moje soukromá připomínka malého kluka, kterému chtěl kdysi někdo rákoskou opravit něco, co opravit neuměl.

Škola mu mnoho dát nestačila. Michael nastoupil do učení ke knihaři. Pracoval mezi knihami. A četl je. Zajímala ho elektřina, chemie a přírodní jevy. Dělal si poznámky, kreslil a experimentoval. Nikdo v jeho okolí tehdy nemohl vědět, že se jeho jméno jednou objeví v učebnicích fyziky.

Byl to mladý knihařský učeň, který chtěl vědět, jak svět funguje. Dostal se na přednášky slavného chemika Humphryho Davyho. Pečlivě si je zapisoval, poznámky svázal a poslal je samotnému Davymu. Ten mu nakonec dal příležitost pracovat v Royal Institution. Dveře se otevřely. A Faraday jimi prošel a nezastavil se.

Elektromagnetická rotace, elektromagnetická indukce, cesta k elektromotoru a generátoru, zákony elektrolýzy, práce s magnetismem, světlem a siločarami. Za jeho jménem dnes stojí tolik objevů, že při jejich prostém vyjmenování snadno zmizí člověk, který je udělal. Faraday neměl matematické vzdělání srovnatelné s řadou velkých fyziků své doby. Přesto dokázal fyzikální svět neobyčejně dobře vidět. Jeho nástrojem nebyla jen rovnice. Byla jím představivost, pozorování, experiment a vytrvalost. A zvědavost. Ta se jeho životem táhne jako nit.

Mám rád i Faradaye mimo laboratoř. Jeho vztah k Sarah, ženě, se kterou prožil většinu života. Jeho skromnost i tvrdohlavost. Víru, která byla důležitou součástí jeho života. Také jeho vztah k penězům, funkcím a společenským poctám. Zdá se, že potřeba poznávat pro něj znamenala víc než potřeba být bohatý nebo slavný. Nechci z něj ale dělat světce. Byl člověkem své doby, se svými hranicemi a rozpory. O to zajímavější mi připadá.

Natur und Technik

Dovolte mi malou vsuvku. O bavorském školství nepíšu proto, abych je stavěl proti českému nebo rozhodoval, které je lepší. Několik let mám možnost poznávat školu z druhé strany hranice a dívat se na některé věci trochu jinýma očima. Pokud z té zkušenosti může být něco inspirativního pro lidi, kterým české školství leží na srdci, připadá mi škoda nechávat si to pro sebe.

Když se mě někdo zeptá, co vlastně v Německu učím, občas odpovím jednoduše: „NT. Natur und Technik.“ Příroda a technika. Na první pohled to zní skoro jako dva světy, které někdo omylem strčil do jednoho předmětu. Les, voda, rostliny a zvířata na jedné straně. Motory, elektřina, stroje a energie na druhé.

Ve skutečnosti k sobě mají mnohem blíž, než by se podle názvu mohlo zdát. V bavorském školství je přírodovědná výuka hodně spojená s tím, co děti skutečně potkávají kolem sebe. Fyzika není jen vzorec na tabuli. Je to pohyb auta, brzdná dráha, elektřina, páka, motor nebo energie, kterou je potřeba odněkud získat. Přírodní vědy zase snadno vyjdou ze školní budovy k potoku, do lesa, do krajiny, zemědělství nebo vodního hospodářství.

Podobné propojení s každodenním životem potkávám i v jiných oborech. Třeba v matematice. Nestačí jen umět vypočítat procenta. Důležité je také poznat, co ta procenta znamenají, jestli je nabízená sleva skutečně výhodná nebo co se skrývá za čísly ve finanční nabídce.

Tohle propojení mám rád. Svět kolem nás není rozdělený na vyučovací předměty. A pořád nám zbývá docela slušný prostor přinést do výuky něco vlastního. Něco, co nás samotné fascinuje a o čem doufáme, že by mohlo na chvíli fascinovat i děti. V mém případě třeba vesmír.

Planetárium v kumbálu

Chtěl jsem dětem v hodinách NT zprostředkovat něco, co se do školní učebnice nevejde snadno – pohled na skutečně temnou noční oblohu. Mléčnou dráhu, planety, galaxii v Andromedě, fascinující pohledy do hloubi vesmíru.

Jenže ani v Německu nelétají pečení holubi sami do huby. Spousta dobrých školních nápadů narazí na dvě docela obyčejné věci: peníze a dopravu. Naše děti dojíždějí z velkých vzdáleností a finanční zatížení rodin se snažíme držet při zemi. Výprava do planetária ve velkém městě proto nebyla zrovna na vrcholu seznamu možností.

Za sportovní halou ale máme malou místnost. Stůl, pár židlí a elektroniku k ovládání ozvučení haly. Zkrátka kumbál. Má však jednu úžasnou vlastnost. Nemá okna. Je to snad jediné místo ve škole, kde lze i uprostřed dne udělat opravdovou tmu.

Začal jsem tedy hledat způsob, jak dostat vesmír tam. Na e-shopu s bazarovým zbožím jsem objevil domácí planetárium s výměnnými disky zobrazujícími různé vesmírné objekty a úkazy. V podstatě velmi sofistikovaná hračka. Tahle měla jednu drobnou chybu. U nabídky stálo: gebrochen. Rozbité.

Hledal jsem dál a našel ještě dva podobné projektory. Byly velmi levné, a tak jsem to risknul. Objednal jsem je a čekal, co přijde. Přišly tři přístroje, z nichž žádný nebyl úplně v pořádku. Po nějakém laborování a bastlení se mi ze tří podařilo sestavit dva funkční komplety s různým obsahem. A tak vzniklo naše planetárium v kumbálu. Nadšeně jsem zorganizoval první projekce. Výsledky byly různé. U některých skupin jsem měl podezření, že největší radost z fascinující podívané mám já. Jiné děti se nechaly strhnout.

Učím převážně druhý stupeň, takže člověk musí počítat i s věkem, kdy je někdy společensky bezpečnější tvářit se, že vás vznik vesmíru příliš nevzrušuje. Jedna kolegyně z prvního stupně, sama nadšená pozorovatelka přírody, moje snažení nějakou dobu sledovala. Jednou mě zastavila na chodbě. „Někoho ti pošlu.“

Připravoval jsem zrovna projekci pro skupinu starších žáků. Myslím, že byli ze sedmé nebo osmé třídy. Stáli před dveřmi kumbálu a čekali, až všechno připravím. Najednou mezi ně přicupital malý kluk. Byl drobný, měl bystré oči a na zádech batoh, který vypadal skoro větší než on. „Ahoj, já jsem Vladi,“ pozdravil jsem ho. „Henwy,“ špitl. Mluvil tiše a jeho řeč nebyla úplně zřetelná. Povzbudivě jsem se na něj usmál a podržel mu těžké dveře. Vešel dovnitř mezi velké děti.

Zhasli jsme. Nad našimi hlavami se rozsvítilo hvězdné nebe. Všechno ztichlo. První efekt zabral. Na úvod jsem zvolil disk s galaxií v Andromedě. Spirální ramena většinou zaujmou i největší škarohlídy. Vtom se ze tmy ozval Henryho hlas. „Jé, Andromeda. Sousední galaxie!“ Zbystřil jsem.

Během projekce se postupně osmělil a začal se přidávat k mému komentáři. Na kluka z druhé třídy měl fascinující znalosti astronomie. Nakonec jsme spolu začali vybírat program, který bychom mohli ukázat ostatním dětem z prvního stupně.

Krátce nato přišla dlouho očekávaná mise Artemis. Po dlouhé době se lidstvo znovu vydávalo směrem k Měsíci a Henry měl nové téma. Každé ráno jsme spolu prohodili pár slov o probíhajícím letu. V naší škole doprovázíme děti na cestě mezi autobusovou zastávkou a školou. Když přicházely děti od autobusu, jeho postavičku nešlo přehlédnout. Malý kluk prohnutý pod velikým batohem. Postupně jsem se dozvěděl, že Henryho rodina žije trochu jiným způsobem a doma nemá běžný přístup k některým zdrojům informací. Začal jsem mu tisknout články a fotografie. Pečlivě si je ukládal do školních desek.

Jednoho rána už na mě čekal. „Už vím, proč museli protáhnout dráhu a obletět Zemi!“ A nadšeně mi začal vysvětlovat gravitační manévr. Jindy jsem mu při přezouvání podržel batoh. Málem utrhl ruku. „Proboha, Henry, co v tom batohu pořád taháš?“ Rozepnul ho. A vytáhl obrovskou Encyklopedii vesmíru. Musel jsem se usmát. Záhada batohu byla vyřešena.

Po několika týdnech jsem se dozvěděl, že Henry ze školy odchází. Jeho rodina se dostala do složité situace a musela se odstěhovat. Mrzelo mě to. Na rozloučenou jsem mu vytiskl velký barevný snímek pořízený vesmírným teleskopem Jamese Webba a zalaminoval ho. Chtěl jsem mu na něj něco napsat a dlouho jsem nevymýšlel. „Nikdy se nevzdávej svých snů, astronaute. Vladi“

Henry si obrázek vzal. V očích měl slzy. Opatrně ho zasunul do své velké encyklopedie. A potom odešel. Díval jsem se za malým klukem a jeho obrovským batohem. A nemohl jsem nemyslet na Michaela Faradaye.

Budoucí životopis

Henry byl v naší škole jen krátce. Zůstalo mi po něm několik zvláštně živých obrazů. Malá postavička pod obrovským batohem. Jeho hlas ze tmy, který jako první poznal Andromedu. Nadšené ranní hlášení o letu k Měsíci. A veliká encyklopedie, kvůli které jsem konečně pochopil, proč je jeho batoh tak těžký.

V životě učitele se to stává. Děti přicházejí, nějaký čas jdeme vedle nich a potom pokračují jinam. Někdy máme několik let. Jindy jen několik měsíců. Nevíme, co z toho krátkého společného kusu cesty zůstane.

S Michaelem Faradayem je to jiné. Jeho příběh už můžeme číst odzadu. Víme, kam ho zavedla zvědavost mladého knihařského učně, který četl knihy, jež mu procházely rukama. Víme, co objevil a co po něm zůstalo. Je proto snadné podívat se na malého Michaela a zahlédnout v něm budoucího Faradaye. Jenže tehdy tam žádný slavný Faraday nestál. Byl tam kluk z chudé rodiny, s nevelkým vzděláním a vadou řeči. A jeho budoucí životopis nikdo neznal. Stejně jako ho neznáme u dětí, které dnes sedí před námi.

Jak by Michael Faraday dopadl ve škole dnes?

Nemyslím Faradaye z učebnic. Toho poznáme bezpečně. Myslím toho kluka předtím, než měl čím dokázat, že jednou změní naše chápání elektřiny a magnetismu. Co bychom viděli? Jeho představivost? Vytrvalost? Hlad po poznání? Nebo bychom především velmi přesně zjistili, co zatím neumí? Nevím.

Michael Faraday byl výjimečný člověk. Za každým dítětem s vadou řeči samozřejmě nečeká budoucí velikán vědy. O to tady ani nejde. Škola se od Faradayových časů změnila. Naštěstí. Rákoska už nepatří k běžným pedagogickým prostředkům a o učení, vývoji dítěte i rozdílech mezi lidmi víme nesrovnatelně víc. Občas mě ale napadne, zda jsme všechny rákosky opravdu odložili.

Některé dnes nemusí být ze dřeva…

Za plentou a na jevišti

Třináct let jsem byl v Čechách ředitelem. Většinu času jsem stál spíš za plentou. Snažil jsem se poskládat školu tak, aby učitelé měli možnost děti objevovat, dát jim prostor a podržet je ve chvíli, kdy to potřebovaly. Když se něco podařilo, nebyl důvod, aby na jevišti stál ředitel. To místo patřilo učiteli a dítěti. Dnes jsem v Německu zase obyčejným kantorem. A stojím na jevišti.

Vidím děti přímo před sebou. Jejich otrávené obličeje i chvíle, kdy se jim rozsvítí oči. Dítě, které se půl hodiny trápí s něčím zdánlivě jednoduchým, dokáže vzápětí položit otázku, která mě samotného nenapadla. Experiment někdy vyjde nádherně. Jindy názorně demonstruje hlavně skutečnost, že učitel nemá všechno pod kontrolou. I to patří k vědě.

Faraday byl vedle výzkumníka také mimořádným popularizátorem. Dokázal předvádět přírodní jevy tak, aby v lidech probouzel úžas a chuť ptát se. Jeho slavné přednášky pro mladé posluchače nebyly jen předáváním hotových poznatků. Věda před nimi ožívala.

Když dnes chystám pokus pro své žáky, je mi tahle část Faradaye velmi blízká. A někdy k tomu není potřeba laboratoř. Stačí kumbál bez oken, tři rozbité projektory, ze kterých člověk sestaví dva funkční, a jeden malý kluk s batohem větším než on. Nevím, jestli jsem někdy učil dalšího Michaela Faradaye.

Doufám, že jsem za ty roky několik svých žáků inspiroval. Jako ředitel jsem mohl především vytvářet prostor, aby jejich schopnosti objevili a podpořili jiní. Dnes před nimi stojím sám. A s přibývajícími roky si stále méně troufám rozhodovat o tom, co z některého dítěte jednou nebude.

Když se dívám na třídu, neočekávám, že tam sedí budoucí slavný fyzik. Jen nevím, kdo tam sedí. A někdy si při tom vzpomenu na dva malé kluky. Jednoho, jehož bratra kdysi poslali pro rákosku, protože neuměl správně vyslovit „r“. A druhého, který o dvě století později vstoupil do temného školního kumbálu, podíval se na světlo vzdálené galaxie a tiše řekl: „Jé, Andromeda. Sousední galaxie!“

Jeden pracoval mezi knihami a četl všechno, co mu přišlo pod ruku. Druhý si svou knihu o vesmíru nosil každý den na zádech. O jednom už víme, kam ho jeho zvědavost zavedla.

O druhém ne. A tak je to správně.

Rákoska zmizela. Wobevt zůstal.

Zdroje