Článek
Erich Fromm, významný psycholog, psychoanalytik a humanistický filosof, napsal v roce 1950 ve své knize Psychoanalysis and Religion úžasnou a z hlediska vývoje psychologie radikální, přelomovou větu: „Analytická terapie je ve své podstatě snahou pomoci člověku získat nebo znovu získat schopnost milovat. Pokud tohoto cíle není dosaženo, lze dosáhnout pouze povrchových změn.“
Tato myšlenka mě přivedla k hlubšímu zamyšlení nad samotnou podstatou lásky. Co vlastně znamená milovat? Proč je člověk schopen pečovat o druhého, přinášet pro něj oběti, a někdy dokonce položit vlastní život? Je láska pouze výsledkem biologického vývoje a psychologických potřeb, nebo je něčím hlubším?
A co když právě v otázce lásky nacházíme společné místo, na kterém se mohou setkat psychologie, filosofie, teologie, spiritualita? Domnívám se, že právě zde se otevírá jedna z největších možností agapologie, oboru, který promýšlí lásku jako základní princip vývoje lidstva i Vesmíru.
Erich Fromm: Schopnost milovat
Fromm ve své známé knize Umění milovat upozorňuje, že lidé se často mnohem více zabývají otázkou, jak najít někoho, kdo je bude milovat než otázkou vlastní schopnosti milovat. Láska podle něj není pouze příjemný cit, romantické vzplanutí nebo fyzická přitažlivost mezi dvěma lidmi. Je schopností, kterou člověk rozvíjí a uskutečňuje ve svém životě. Projevuje se péčí, odpovědností, úctou a poznáním druhého člověka. Milovat znamená přát druhému dobro, zajímat se o jeho život, radovat se z jeho štěstí a podporovat jeho rozvoj.
A především, láska se neomezuje na jediného člověka. Schopnost milovat se projevuje v našem vztahu k partnerovi, dětem, rodičům, přátelům, ale také k ostatním lidem, společnosti, přírodě a celému světu. Fromm tak otevírá zásadní otázku: Jak se stát člověkem, který skutečně dokáže milovat?
Láska, která přesahuje vlastní prospěch
Při hledání odpovědi si můžeme všimnout jedné skutečnosti. Láska často vede člověka k jednání, které přesahuje jeho vlastní zájmy, pohodlí a osobní prospěch. Představme si rodiče, kteří celý život pečují o postižené dítě. Manžela, který po mnoho let s láskou pečuje o nemocnou ženu. Člověka, který anonymně pomáhá neznámým lidem, aniž by očekával odměnu nebo uznání.
A někdy jde láska ještě dál. V roce 1941 se polský františkán Maximilián Kolbe v koncentračním táboře Auschwitz dobrovolně přihlásil na smrt místo jiného vězně, otce čtyř dětí. Podobné příběhy nacházíme v dějinách i v každodenním životě. Rodiče riskují život při záchraně svých dětí. Lidé se obětují za své blízké, za svůj rod, kmen, město, komunitu. Vystavují se nebezpečí, aby zachránili druhého člověka.
Zajímavé je, jak takové jednání hodnotíme. Člověka, který se obětuje pro druhé, nepovažujeme za někoho, kdo nerozumně a naivně promarnil svůj život. Naopak v něm vidíme mimořádnou odvahu, lidskost, dobro a lásku. Maximilián Kolbe byl svatořečen. Film Titanic získal obrovskou proslulost právě obětí Jacka. Jako bychom v těchto činech rozpoznávali něco, co přesahuje běžnou starost člověka o sebe sama. Láska nás dokáže přivést až za hranice vlastního já.
Láska a hranice přírodovědeckého vysvětlení
Biologie a psychologie nám poskytují mnoho důležitých poznatků o vzniku a vývoji lidského chování. Evoluční biologie vysvětluje rodičovskou péči, spolupráci, příbuzenský altruismus i vzájemnou pomoc. Současné evoluční poznání tedy nelze ztotožňovat s představou, že život je pouze sobeckým bojem všech proti všem. Přesto zde zůstává otázka, kterou samotné vysvětlení biologických mechanismů nevyčerpává. Proč považujeme lásku, soucit a sebeobětování za dobro? A jaký je jejich nejhlubší smysl?
Můžeme popsat biologické okolnosti rodičovské péče. Můžeme zkoumat psychologické motivy altruismu. Můžeme pozorovat, jak se při prožívání lásky mění činnost lidského mozku. Ale znamená to, že jsme tím plně porozuměli lásce?
Právě zde se přírodovědecké poznání setkává s filosofií. Přírodověda a psychologie zkoumá, jak láska vzniká a projevuje se. Filosofie se ptá, co láska znamená, jakou má hodnotu a jak souvisí s dobrým životem. Teologie a spiritualita otevírá ještě hlubší otázku: Co když láska není pouze vlastností člověka, ale patří k samotnému základu skutečnosti? Tyto otázky se mohou vzájemně doplňovat. Každá z nich nám umožňuje porozumět jinému rozměru téhož lidského života.
Abraham Maslow a sebetranscendence
Legendární americký psycholog Abraham Harold Maslow je známý především svou teorií lidských potřeb a pojmem sebeaktualizace. V pozdějším období svého života však dospěl také k pojmu sebetranscendence. Sebetranscendence znamená přesahování sebe sama, vlastních potřeb, zájmů, ega a osobních hranic. Člověk se otevírá něčemu, co považuje za větší a významnější než vlastní já.
Může to být láska k druhému člověku, služba rodině, společnosti či lidstvu. Může to být oddanost pravdě, dobru, kráse nebo životnímu poslání. V tomto smyslu můžeme sebetranscendenci chápat také sekulárně. Člověk překračuje hranice vlastního egoismu a otevírá se druhým lidem a společnému dobru.
Maslow se však zabýval také vrcholnými prožitky, mystickou zkušeností a spirituálním rozměrem lidského života. Sebetranscendence tak může znamenat rovněž otevření člověka duchovní skutečnosti, která jej přesahuje. A zde nacházíme důležité spojení s Frommem. Fromm hovoří o schopnosti milovat. Maslow o schopnosti přesáhnout vlastní já. Co když jsou právě láska a sebetranscendence dvěma vzájemně propojenými stránkami lidského zrání? Co když podmínkou lásky a schopnosti milovat je právě přesažení sama sebe?
Filosofie, teologie a otázka transcendence
Filosofie se od svých počátků zabývá otázkami bytí, pravdy, dobra a smyslu lidského života. Platón spojoval lásku s cestou k vyšším podobám krásy a dobra. Další filosofové přemýšleli o vztahu člověka k celku skutečnosti, k absolutnu, nekonečnu a transcendenci.
Martin Heidegger pronesl v roce 1966 v rozhovoru pro časopis Der Spiegel legendární větu: „Už jen nějaký Bůh nás může zachránit.“ Tato věta sama o sobě nepředstavuje tradiční náboženské vyznání. Přesto otevírá otázku, zda člověk dokáže nalézt odpovědi na nejhlubší problémy své existence pouze ve vlastních možnostech.
Filosofie zde otevírá prostor transcendenci. Teologie do tohoto prostoru vstupuje se zkušeností náboženských tradic, které hovoří o Bohu, Stvořiteli, Zdroji života nebo nejvyšší skutečnosti. A spiritualita se vztahuje k osobnímu prožívání této skutečnosti. Právě zde se můžeme ptát, zda jde o zcela oddělené oblasti, nebo o různé cesty k porozumění našemu bytí.
Bůh je láska
V křesťanské tradici nacházíme nejvýznamnější větu o samotné podstatě Boha: „Bůh je láska.“ (1 Jan 4,8). Toto tvrzení má mimořádný význam. Neříká pouze, že Bůh miluje člověka nebo že člověk má milovat Boha. Říká, že láska je samotnou Boží podstatou. Jestliže je Bůh láska, pak náš vztah k Bohu představuje současně vztah k Lásce jako nejvyšší skutečnosti. Láska tak získává ontologický význam. Stává se základním principem samotného bytí.
Podobné motivy nacházíme v různých podobách také v dalších náboženských a spirituálních tradicích lidstva. V buddhismu má zásadní význam karuna, soucit a metta, laskavost ke všem bytostem. V hinduistických tradicích nacházíme oddanou lásku k Bohu, označovanou jako bhakti. V islámu je významným tématem Boží milosrdenství a v některých mystických tradicích také láska k Bohu.
Jednotlivé tradice se samozřejmě liší svým pojetím Boha, člověka i světa. Přesto v nich nacházíme společnou zkušenost, že láska, soucit a milosrdenství mají zásadní duchovní význam. A právě zde se znovu setkáváme s Frommem. Psychologie hovoří o lidské schopnosti milovat. Teologie hovoří o Bohu, jehož podstatou je láska. A spiritualita otevírá otázku našeho osobního vztahu k této transcendentní skutečnosti. Co když se všechny tyto pohledy setkávají právě v lásce?
Jakého Boha vlastně prožíváme?
Vztah člověka k Bohu však může mít velmi odlišné podoby. Psychologie náboženství se již dlouho zabývá tím, jaké obrazy Boha si lidé vytvářejí a jak tyto představy ovlivňují jejich život. Výstižně o tom psal například Karl Frielingsdorf.
Někdo si představuje Boha jako přísného soudce, který sleduje každé provinění a čeká na příležitost k potrestání. Jiný vnímá Boha jako vzdáleného Stvořitele, který svět uvedl do pohybu, ale o lidský život se příliš nezajímá. Další prožívá Boha jako nevypočitatelnou náladovou autoritu, jejíž přízeň si musí neustále zasluhovat. Někdo má představu Boha jako nebeského účetního, který zaznamenává lidské poklesky, zásluhy a provinění. A někdo vnímá Boha jako milujícího, laskavého a přijímajícího Stvořitele, který člověka provází životem.
Tyto různé obrazy Boha mohou zásadně ovlivňovat naše prožívání, emoce, úzkosti, spiritualitu, svědomí, prožívání i vztahy k druhým lidem. Pro člověka, který věří v Boha jako milující skutečnost, může být spiritualita zdrojem důvěry, naděje, přijetí a lásky.
Zde proto vzniká důležitá otázka. Nestačí se ptát pouze na to, zda člověk věří v Boha nebo nějakou vyšší skutečnost. Je také důležité, jakou povahu této skutečnosti přisuzuje a jaký vztah k ní prožívá. Je to vztah strachu, podřízenosti a obav z trestu? Nebo vztah důvěry, přijetí, vděčnosti a lásky? A právě tato otázka nás přivádí k pojmu, který považuji za důležitý pro další rozvoj agapologie.
Od spirituality k agapelitě
Slovo spiritualita pochází z latinského spiritus, tedy duch. Spiritualitou v jejím vlastním náboženském a duchovním významu rozumíme vztah člověka k duchovní, transcendentní či nadpřirozené skutečnosti. Může jít o vztah k Bohu, Stvořiteli, Zdroji, duchovnímu principu nebo k jiné skutečnosti, která přesahuje běžný materiální svět.
Samotný pojem spiritualita nám však ještě neříká, jakou povahu této skutečnosti přisuzujeme. Je Bůh přísným soudcem, vzdáleným Stvořitelem, neosobním principem, účetním, nebo milující bytostí? A právě zde nacházím důvod pro zavedení nového pojmu agapelita.
Slovo vychází z řeckého agapé, označujícího univerzální, bezpodmínečnou, všeobjímající Boží lásku. Agapelitou rozumím spiritualitu, v níž je Bůh, Stvořitel či Zdroj života chápán a prožíván jako Láska, jako milující a laskavý základ skutečnosti. Rozdíl mezi spiritualitou a agapelitou tedy spočívá v samotném pojetí transcendentní skutečnosti.
Spiritualita obecně označuje náš vztah k duchovnímu světu či transcendentnímu základu života. Agapelita vyjadřuje vztah k transcendentní skutečnosti, jejíž podstatou je láska. Jestliže přijímáme přesvědčení, že Bůh je láska, pak je agapelita výstižnějším označením našeho duchovního vztahu k Němu.
Nevztahujeme se totiž pouze k nějakému neurčitému duchovnímu horizontu. Vztahujeme se k Lásce. Agapelita proto vyjadřuje také důvěru, že samotný základ našeho bytí je milující. Že člověk není pouze osamělou bytostí v lhostejném Vesmíru, ale že jeho existence má svůj základ v Lásce. A jestliže se k tomuto Zdroji vztahujeme, pak se jeho láska může stávat inspirací také pro náš každodenní život. Láska k Bohu se projevuje láskou k člověku. Láska k člověku se stává projevem našeho vztahu k Bohu. Agapelita tak spojuje duchovní život s každodenním uskutečňováním lásky.
Rozdělený svět lidského poznání
Žijeme ve světě, kde se jednotlivé oblasti lidského poznání a duchovního života často vymezují jedna vůči druhé. Psychologie, filosofie, teologie, náboženství a spiritualita mají za sebou dlouhou historii vzájemných sporů, nedůvěry a někdy také otevřeného odmítání.
Psychologie a teologie se na sebe často dívají s nedůvěrou. Psychologie se snaží vysvětlovat lidské prožívání a chování prostřednictvím empirického zkoumání, zatímco teologie vychází také z víry, zjevení a náboženské tradice. Psychologové někdy považují náboženskou víru za projekci lidských potřeb, přání a obav. Teologové zase mohou psychologii vyčítat, že redukuje člověka na jeho biologické funkce a opomíjí duchovní rozměr jeho existence. Vzpomeňme například na Freudovo pojetí náboženství jako iluze.
Filosofie a teologie vedou spor již po staletí. Filosofie usiluje o poznání prostřednictvím rozumu, kritického myšlení a svobodného tázání. Teologie se opírá také o náboženskou víru a autoritu posvátných textů. Filosofové mohou teologii vyčítat dogmatismus a omezování svobody myšlení, zatímco teologové někdy považují filosofii za příliš spekulativní, relativistickou nebo odtrženou od Boží pravdy. Přesto se oba obory po celá staletí vzájemně ovlivňují.
Psychologie a filosofie mají společné historické kořeny, ale jejich cesty se postupně rozešly. Psychologie se stále výrazněji orientovala na empirický výzkum, měření a experimenty. Filosofie si zachovala zájem o základní otázky bytí, poznání, pravdy, dobra a smyslu života. Psychologové mohou filosofům vyčítat přílišnou abstraktnost a nedostatek empirických důkazů. Filosofové zase psychologii někdy vytýkají, že při zkoumání jednotlivých psychických jevů ztrácí ze zřetele člověka jako celek.
A neméně zajímavý je vztah náboženství a současné spirituality osobního prožitku. Mnoho spirituálně hledajících lidí se odvrací od tradičních církví a náboženských institucí. Vyčítají jim dogmatismus, rigiditu, hierarchickou organizaci, autoritářství, moralizování a snahu určovat, čemu má člověk věřit a jak má žít. Hledají čistou, ryzí, osobní duchovní zkušenost, svobodu a vlastní cestu k Bohu, Vesmíru či transcendentní skutečnosti.
Tradiční náboženské instituce zase často pohlížejí na novou spiritualitu jako na nesourodou směs esoteriky, okultismu, magie, astrologie, reinkarnace, východních nauk a nejrůznějších novodobých duchovních představ. Vyčítají jí nedostatek řádu, věroučné ukotvenosti, kritického rozlišování a někdy také sklony k pověrčivosti či duchovnímu obchodování. Vzájemná nedůvěra je tedy oboustranná. Jedni druhým vyčítají přílišnou svázanost pravidly, druzí prvním přílišnou volnost a svévoli.
A mohli bychom pokračovat. Přírodověda a náboženství se přou o původ a podstatu života, materialismus a spiritualita o povahu skutečnosti, různé náboženské tradice o pravdivost svých představ o Bohu. Všechny tyto spory mají své historické, filosofické i společenské důvody. Některé jsou velmi závažné a nelze je jednoduše odstranit.
Láska spojuje
Přesto si položme jednu otázku. Opravdu musí být tyto rozdíly překážkou vzájemného porozumění? Vždyť všechny tyto obory a tradice se nakonec zabývají člověkem, jeho životem, utrpením, nadějemi, vztahy, hledáním smyslu a touhou po dobrém životě. A existuje jedno téma, ve kterém se mohou setkat bez ohledu na své odlišné předpoklady, slovník a způsob poznávání. Tím tématem je láska.
Psychologie zkoumá naši schopnost milovat, vytvářet vztahy, pečovat o druhé a projevovat soucit. Filosofie se po tisíciletí ptá po podstatě lásky, dobra a dobrého života. Teologie se zabývá Boží láskou, milosrdenstvím a vztahem člověka k Bohu. Náboženství učí lásce k bližnímu, soucitu a odpovědnosti za druhé. Spiritualita hledá osobní vztah k transcendentní skutečnosti, který může být prožíván právě jako vztah lásky.
A zde nacházíme pozoruhodnou možnost. To, co nás rozděluje v našich představách o světě, Bohu a člověku, nás může spojovat v otázce lásky. Právě v tom spatřuji jeden ze zásadních přínosů agapologie. Může vytvářet společný prostor pro setkávání psychologie, filosofie, teologie, náboženství, spirituality i přírodovědy. Prostor, v němž si jednotlivé obory zachovávají vlastní poznatky, zkušenosti a způsoby hledání pravdy, ale společně se obracejí k otázce, která je pro lidský život zásadní: Co znamená skutečně milovat a jak můžeme žít v lásce a dobru?
Rozšíření Frommovy myšlenky o schopnosti milovat
Vraťme se nyní k Erichu Frommovi. Jeho přesvědčení, že základním cílem analytické terapie je získání nebo znovuzískání schopnosti milovat, považuji za mimořádně důležité. Domnívám se však, že tuto myšlenku můžeme ještě prohloubit.
Fromm nám ukazuje význam schopnosti milovat pro lidskou osobnost a dobrý život. Maslow otevírá otázku sebetranscendence, tedy schopnosti přesáhnout vlastní já, hranice našeho ega. Filosofie nás prostřednictvím agapismu přivádí k otázce lásky jako základního principu bytí a evoluce. Teologie, náboženství a spiritualita pak otevírají otázku vztahu k Bohu, Stvořiteli či Zdroji. A agapelita tento vztah chápe jako vztah k milujícímu Bohu, který je sám Láskou. V tomto pojetí tvoří lidská schopnost milovat a vztah k milujícímu Bohu či Zdroji dva vzájemně propojené rozměry jednoho celku.
Právě zde nacházím základní východisko agapeterapie, praktické součásti agapologie. „Základním cílem agapeterapie je získání nebo znovuzískání schopnosti milovat a otevření člověka transcendentnímu, spirituálnímu základu života, který je chápán a prožíván jako Láska.“
Toto vyjádření navazuje na Fromma, Maslowa i duchovní tradice lidstva. Schopnost milovat se zde propojuje se sebetranscendencí a se vztahem k milujícímu Zdroji. Člověk se učí milovat sebe, druhé lidi, společnost, přírodu a celý Vesmír. A současně se otevírá Lásce, kterou chápe jako samotný základ svého bytí. Takto pojatá agapeterapie respektuje osobní svobodu, zkušenost a vlastní cestu každého člověka.
Láska jako základ života
Žijeme v době, kdy se jednotlivé oblasti lidského poznání stále více specializují. Psychologie má svůj jazyk, filosofie svůj, teologie svůj a přírodověda také. Přesto se všechny zabývají jedním a týmž člověkem, který žije, miluje, trpí, doufá, hledá smysl a touží po dobrém životě. A právě láska může být jedním z míst, kde se tyto různé pohledy mohou setkat.
Agapologie chce k tomuto setkání přispět. Vychází z přesvědčení, že láska je základním motivem lidského i společenského vývoje a ve svém nejhlubším spirituálním rozměru také základním principem vývoje celého Vesmíru. Fromm nás přivedl k otázce, jak získat nebo znovu získat schopnost milovat. Maslow nám připomněl možnost přesáhnout sebe sama. A duchovní tradice lidstva nás učí, že láska je Boží podstatou, samotným Zdrojem našeho bytí.
Právě láskyplný vztah k milujícímu Zdroji nazývám agapelitou. Agapelita je spiritualita, v níž se člověk v lásce setkává s Bohem, který je sám Láskou, s láskyplným, milujícím Stvořitelem či Zdrojem života. V níž prožívá Boží přítomnost jako lásku a nechává se Bohem milovat. Agapelita je tedy vzájemný vztah lásky mezi člověkem a Bohem. A jestliže je láska samotným základem našeho bytí, pak se její uskutečňování může stát také smyslem našeho života.
Přeji vám krásný den
Vladimír Halama
