Článek
Od roku 2003 jsem se v různých obdobích věnoval osobnímu rozvoji, lektorské činnosti, koučinku, psychoterapii, ale také astrologii, regresní terapii a duchovnímu provázení. Za těch třiadvacet let jsem se setkal s dlouhou řadou lidí a jejich životních příběhů. Velmi brzy jsem si uvědomil jednu skutečnost, kterou mi potvrzují také kolegyně a kolegové z různých pomáhajících profesí, a kterou jistě vnímáte také vy.
Většina lidí řeší lásku
Naprostá většina lidí, podle obecné zkušenosti přibližně sedm až osm z deseti, přichází s otázkami lásky, vztahů, partnerství, manželství. Někdo hledá životního partnera, jiný prožívá manželskou krizi, rozchod, nevěru, manipulaci, osamělost nebo nenaplněnou touhu po lásce. Další se snaží porozumět svým rodičům, dětem či blízkým.
Láska a vztahy jsou tedy pro většinu lidí nejdůležitější životní téma. Vždyť celý náš život je hlavně o vztazích. Když máme harmonické spolubytí s okolím, mnohem lépe zvládáme také práci, peníze, zdraví, bydlení, studium a další životní starosti. Právě tato zkušenost mě před čtyřmi lety přivedla k hlubšímu zamyšlení nad samotnou podstatou lásky.
Láska začíná u každého z nás
Při provázení lidí jsem si stále výrazněji uvědomoval, že partnerské a manželské problémy nelze pochopit pouze z hlediska vztahu dvou lidí. Do každého vztahu totiž vstupujeme s celou svou osobností, se svými vlastnostmi, postoji, zkušenostmi, přesvědčeními, obavami, očekáváními a způsoby chování.
Představme si člověka, který je popudlivý, vznětlivý, snadno se rozčílí, vyvolává konflikty, usiluje o převahu nad druhými, a především sleduje vlastní prospěch. Hádá se s příbuznými, sousedy, kolegy v zaměstnání, úředníky i neznámými lidmi. Ve veřejném životě se projevuje nesnášenlivě, odsuzuje politiky, celé skupiny obyvatel, jiné národy a snadno propadá nenávisti vůči těm, kteří mají jiné názory.
A nyní si položme jednoduchou otázku. Jak může člověk s takovým postojem k životu vytvářet harmonický, láskyplný a naplňující partnerský vztah? Samozřejmě může milovat a toužit po lásce. Ale jeho osobní postoje a způsoby chování budou významně ovlivňovat také jeho nejbližší vztahy. Právě zde nacházíme důležitý poznatek. Láska k jednomu člověku souvisí s naším celkovým způsobem života a vztahování k druhým.
Naše schopnost milovat se projevuje nejen v manželství a partnerství, ale také v rodině, přátelství, zaměstnání, sousedských vztazích a v našem postoji ke společnosti. Proto otázka lásky přesahuje hranice romantického a intimního vztahu. Začíná u každého z nás, v našem osobním životě, a postupně se otevírá vztahu k druhým lidem, celému lidstvu, přírodě, Vesmíru a Bohu, Stvořiteli, nebo tomu Něčemu nad námi, jak se dnes často říká.
Láska jako umění a způsob života
Když jsem začal tuto zkušenost hlouběji promýšlet, vrátil jsem se také k autorům, které jsem poznával během svého psychoterapeutického, filosofického a spirituálního vzdělávání. Zvláštní význam pro mě získal Erich Fromm a jeho kniha Umění milovat.
Fromm upozorňoval, že lidé se často soustřeďují na otázku, jak najít člověka, který je bude milovat, místo aby se zabývali vlastní schopností milovat. Láska podle něj představuje umění, kterému se člověk učí. Vyžaduje péči, odpovědnost, úctu, poznání a osobní zralost.
Erich Fromm: Schopnost milovat je základním cílem terapie
Fromm přímo píše: „Analytická terapie je ve své podstatě snahou pomoci člověku získat nebo znovu získat schopnost milovat. Pokud tohoto cíle není dosaženo, lze dosáhnout pouze povrchových změn.“ Zdroj: Erich Fromm, Psychoanalysis and Religion, Yale University Press, 1950, str. 87. A co je ještě zajímavější, Fromm na téže straně výslovně píše, že láska se svou podstatou nemůže omezovat na jediného člověka.
Láska nebo sebeprosazení, úspěch a výkon?
Při dalším studiu jsem však s překvapením zjistil, že láska jako ústřední téma osobního rozvoje nemá v současné psychologické a koučovací praxi tak výrazné postavení, jaké bychom vzhledem k její životní důležitosti očekávali. Mnoho psychologických a koučovacích přístupů se věnuje sebepoznání, sebevědomí, dosahování cílů, zvyšování výkonnosti, komunikaci, autenticitě, zvládání stresu nebo životní spokojenosti. To všechno jsou důležitá témata. Ale proč se mnohem častěji neptáme na něco ještě základnějšího? Jak se stát člověkem, který dokáže skutečně milovat? Jak rozvíjet schopnost žít v lásce a dobru? Vždyť právě pouze schopnost milovat může zásadně proměnit náš vztah k sobě samým, našim blízkým i celému světu.
Láska a současná společnost
Při hledání odpovědí jsem si stále výrazněji uvědomoval také společenský rozměr celé otázky. Erich Fromm, stejně jako další myslitelé, již v polovině dvacátého století kritizoval nastupující konzumní společnost a upozorňoval na rozpor mezi potřebou lásky a společenským prostředím, které člověka vede především k soutěživosti, výkonu, spotřebě a hromadění majetku.
Láska není v módě
Frommovo pojetí lásky jako základní lidské schopnosti však zůstalo do značné míry stranou hlavního proudu společenského myšlení. Není divu. V době, kdy se západní společnost stále výrazněji orientovala na hospodářský růst, spotřebu, konkurenční boj a individuální úspěch, nebyla jeho kritika konzumerismu a sobeckého individualismu právě populárním poselstvím. Fromm připomínal, že smyslem lidského života není především mít, získávat a vlastnit, ale být, milovat a pečovat o druhé. Jeho myšlenky tak představovaly nepohodlnou protiváhu nastupující konzumní společnosti. Právě proto zůstává jeho výzva k rozvíjení schopnosti milovat mimořádně aktuální i dnes.
Žijeme ve společnosti, která nás neustále vybízí k úspěchu, osobnímu prosazení, ekonomickému růstu a spotřebě. Reklama nás přesvědčuje, že ke štěstí potřebujeme stále více věcí, zážitků a peněz. Přitom dobře víme, že ani majetek, ani společenské postavení, ani profesní úspěch samy o sobě nezaručují lásku, harmonické vztahy a dobrý život. Láska nás totiž vede také jiným směrem. K péči o druhé, soucitu, laskavosti, solidaritě, odpuštění, altruismu a odpovědnosti za společný život. Zde se setkáváme s jedním ze zásadních rozporů současné společnosti. Toužíme po lásce, ale zároveň žijeme v prostředí, které nás často učí především soutěžit, získávat, hromadit a prosazovat vlastní zájmy.
Tento rozpor se projevuje nejen v partnerských vztazích, ale také v rodinách, zaměstnání, politice, hospodářství a mezinárodních vztazích. Přitom právě rozvíjení láskyplnosti, vzájemného respektu, péče a spolupráce může významně přispět k řešení mnoha problémů současného světa.
Proč nemáme ucelenou nauku o lásce?
Když jsem na základě svých dlouholetých zkušeností začal hlouběji pátrat po tématu lásky ve filosofii, psychologii, teologii a sociologii, dospěl jsem k překvapivému zjištění. Přestože láska je pro mnoho lidí nejdůležitější skutečnost života, její systematické zkoumání a promýšlení zdaleka neodpovídá tomuto významu.
Teologie má desítky specializovaných oborů, ale agapologie se mezi nimi neprosadila jako samostatná disciplína, ačkoli křesťanství hlásá, že Bůh je láska. Filosofie se po tisíciletí zabývá bytím, poznáním, pravdou a dobrem, ale ucelená filosofická nauka o lásce zůstává spíše výjimkou. Psychologie zkoumá emoce, vztahy, citovou vazbu, sexualitu, empatii či altruismus, ale jednotná a všeobecně přijímaná teorie lásky jí rovněž chybí.
Proč tomu tak je? Domnívám se, že jedním z důvodů je samotná náročnost tohoto tématu. Každé teoretické pojednání o lásce a dobru totiž automaticky vytváří otázku: „A jak v lásce a dobru skutečně žijeme my sami?“
Teologie při úvahách o lásce nevyhnutelně naráží na rozpor mezi Ježíšovým poselstvím a některými projevy církevní moci a klerikalismu. Psychologie dokáže vysvětlit mnoho projevů lásky, ale otázky jejího nejhlubšího smyslu a základu přesahují hranice empirického přírodovědeckého zkoumání.
A filosofie? Ta může vytvářet nesmírně složité ontologické, hermeneutické a fenomenologické koncepce, ale otázka, co znamená skutečně milovat a žít dobrý život, se bezprostředně dotýká svědomí, citů, odpovědnosti a každodenního jednání samotného filosofa. Láska a dobro nás totiž osobně zavazují. Když někdo hovoří o lásce, nevyhne se sdělení, jak to má se schopností milovat on sám.
Agapologie, hledání porozumění lásce
Rozhodl jsem se proto stát tak trochu filosofickým archeologem. Začal jsem vyhledávat, znovu objevovat a spojovat poznatky dávné moudrosti lidstva, filosofie, teologie, spirituality, psychologie, antropologie i sociologie, abych na jejich základě postupně sestavil ucelenější koncepci agapologie, oboru, který se snaží porozumět lásce jako hlavnímu motivu našeho myšlení a jednání a jako základním principu vývoje lidstva i Vesmíru.
V dějinách lidstva nacházíme nesmírné bohatství poznání o lásce, dobru, soucitu, milosrdenství a lidském soužití. Láskou se zabýval Buddha, Platón, Ježíš, apoštol Pavel, Augustin, ale také Erich Fromm, Carl Rogers, Viktor Frankl, Emmanuel Lévinas a mnozí další myslitelé.
Myšlenka agapologie již v minulosti existovala, mimo jiné v díle amerického filosofa Wilmona Henryho Sheldona, který již v roce 1965 vydal knihu Agapology: The Rational Love-Philosophy Guide of Life. Sheldonova agapologie se ale také nerozvinula v široce uznávanou samostatnou nauku.
Toto poznání nyní propojuji s psychologickou, psychoterapeutickou i duchovní zkušeností, a především s každodenním lidským životem. Tak postupně vzniká staro-nová agapologie, nauka o lásce jako základním principu vývoje lidstva i Vesmíru. Její praktickou součástí jsou agapeterapie, agapé koučink a další podoby osobního i společného hledání dobrého života.
Vycházím přitom z jednoduchého přesvědčení. Láska není pouze cit, který prožíváme k určitému člověku. Láska je také způsob, jakým žijeme. Je to způsob našeho vztahování k sobě, k druhým lidem, ke společnosti, přírodě, Vesmíru a Stvořiteli. Agapologie proto obrací pozornost k otázce, která provází lidstvo od nepaměti. Jak žít v lásce a dobru?
Na tuto otázku neexistuje jediná jednoduchá odpověď. Existuje však nesmírné bohatství lidské zkušenosti, moudrosti, filosofie, psychologie a spirituality, ze kterého můžeme čerpat. A právě tomuto hledání se chci věnovat. Věřím totiž, že rozvíjení schopnosti milovat patří k nejdůležitějším úkolům člověka a že láska může být nejen základem šťastnějšího osobního života, ale také cestou k lepší lidské společnosti. Láska je způsob života.
Přeji vám krásný den
Vladimír Halama
