Komunistická strana Německa (KPD)

Ve vřavě revoluce 1918/19 založili zástupci Spartakovy ligy a „Mezinárodních komunistů Německa“ koncem prosince 1918 v Berlíně Komunistickou stranu Německa (KPD). Novou stranou se chtěli jasně vymezit vůči dvěma dalším stranicko-politickým reprezentacím dělnického hnutí - SPD a USPD -, které byly vnímány jako příliš umírněné. Cílem KPD, která byla silně bolševická, bylo dokončit revoluci v Německu podle sovětského ruského vzoru. Komunisté viděli svůj politický vzor v nemilosrdném boji Vladimíra Iljiče Lenina proti jakémukoli opozičnímu hnutí v sovětském Rusku. Svoboda pro disidenty, kterou požadovala zejména Rosa Luxemburgová, nehrála v KPD žádnou roli.

Ve straně neměly politické postoje Luxemburgové a Karla Liebknechta většinu. Zatímco oba vůdci skupiny Spartakus na počátku roku 1919 prosazovali účast v nadcházejících volbách do Národního shromáždění, aby parlament využili také jako jeviště pro boj proti demokratickému parlamentarismu, většina členů KPD chtěla nastolit diktaturu proletariátu výhradně prostřednictvím masových stávek a ozbrojených povstání. Berlínské spartakiádní povstání z ledna 1919 však bylo krvavě potlačeno provládními jednotkami Freikorpsu jménem sociálnědemokratického lidoveckého poslance Gustava Noskeho. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová byli přitom zajati: 15. ledna je zavraždili příslušníci gardové střelecké divize. Tyto vraždy dvou populárních osobností KPD, z nichž byli obviněni vládnoucí sociální demokraté, trvale upevnily hluboký rozkol v dělnickém hnutí a vedly k další radikalizaci uvnitř komunistické strany.

Na rozdíl od bolševiků v sovětském Rusku se spartakovcům a komunistům nepodařilo během revoluce 1918/19 získat výraznější vliv na dělnické masy. Naopak, i v prvních letech Výmarské republiky šířila KPD v Německu „strašidlo bolševismu“ prostřednictvím radikalismu své agitace a ozbrojených pokusů o povstání, jako například v březnu 1920: když se KPD 6. června 1920 poprvé zúčastnila voleb do Říšského sněmu, získala pouze 2,1 % hlasů a směla do Říšského sněmu vyslat pouze dva poslance, Claru Zetkinovou a Paula Leviho (1883-1930). Neochota KPD účastnit se voleb pod Leviho předsednictvím vedla již dříve k rozkolu ve straně: Na ustavujícím sjezdu strany v dubnu 1920 anarchisticky orientovaná Komunistická dělnická strana (KAPD) jakoukoli účast v parlamentarismu rezolutně odmítla. KPD, která v té době čítala kolem 90 000 členů, ztratila v důsledku rozkolu téměř polovinu svých stranických soudruhů ve prospěch KAPD, které však kvůli směrovým bojům a rozkolům nebylo souzeno dlouhé trvání.

Na druhou stranu se KPD podařilo výrazně zvýšit počet členů, když se v prosinci 1920 spojila s více než 300 000 levicově smýšlejícími členy USPD a vytvořila Jednotnou komunistickou stranu Německa (VKPD), která se brzy vrátila ke svému starému názvu KPD. Strana měla svá centra ve velkých městech a průmyslových oblastech severního, západního a středního Německa. Deklarovala podporu Komunistické internacionále (Kominterně) a jejím plánům na světovou revoluci. KPD se tak dala do služeb zahraničněpolitických zájmů Sovětského svazu a přijímala pokyny z Moskvy.

Když v roce 1923 hrozilo, že se Německo propadne do inflace a politického chaosu, nabídla se KPD jako „záchranné lano v beznadějné situaci“. Zároveň se zdálo, že situace je příznivá pro vytoužený převrat proti nenáviděné Výmarské republice po vzoru ruské říjnové revoluce z roku 1917. Na podzim 1923 ohrožoval republiku „německý říjen“ plánovaný KPD ve spolupráci se sovětským vedením z Hamburku, Saska a Durynska, který říšský prezident Friedrich Ebert s pomocí Reichswehru ukončil silou. Následný celostátní zákaz KPD byl zrušen již v březnu 1924. Ve volbách do Říšského sněmu 4. května 1924 získali komunisté pozoruhodných 12,6 % hlasů, a tím i 62 křesel v Říšském sněmu. Nástup relativní politické a hospodářské stabilizace od roku 1924 a s ním i odvrat mnoha Němců od radikálních politických hesel byl však pro KPD patrný již v následujících volbách do Říšského sněmu 7. prosince 1924, kdy získala pouze devět procent hlasů. Také její členská základna v následujících letech klesla, do roku 1930 na zhruba 120 000 soudruhů.

V roce 1925 byl předsedou KPD jmenován Ernst Thälmann, jeden z předních funkcionářů hamburských komunistů, kteří byli považováni za obzvláště radikální. Vrátil stranu na přísně moskevský kurz, který jeho předchůdce Ruth Fischer (1895-1961), usilující o samostatné vedení strany, k nelibosti Josefa Stalina opustil. Thälmann se již v roce 1924 stal prvním předsedou nově založeného Svazu bojovníků Rudé fronty (RFB). Samozvaná bojová organizace KPD sloužila k demonstraci vlastní síly a v následujících letech se zapojila do krvavých pouličních a halových bojů s policií, národněsocialistickým Sturmabteilung (SA) a říšským praporem Schwarz-Rot-Gold. Vedle RFB byly nejdůležitějšími agitačními nástroji KPD bojové noviny a deníky, které vydávala, například „Rote Fahne“ (Rudá vlajka) a „Arbeiter-Zeitung“ (Dělnické noviny).

Stranické časopisy a stranické orgány jako „Die Kommunistin“ a „Die Kämpferin“ měly za cíl politizovat ženy a získat je pro revoluční boj. Podíl členek KPD se od počátku 20. let do roku 1933 zvýšil z necelých 10 % na přibližně 15 %. Komunistky byly organizovány v Rudé lize žen a dívek (RFMB), která byla založena v roce 1925 jako bezpartijní masová organizace. Její činnost byla zaměřena nejen na politickou agitaci, například na boj proti potratovému paragrafu 218 a za emancipaci žen, ale soustředila se především na boj proti těžkému postavení proletářských vrstev obyvatelstva. V roce 1925 byl také založen „Komunistický svaz mládeže Německa“ (KJVD) jako nástupce „Komunistické mládeže Německa“ (KJD). Jejím cílem bylo politicky senzibilizovat a indoktrinovat mládež, především z dělnického prostředí, pomocí atraktivních rekreačních akcí a agitačních kurzů.

Ve Výmarské republice se pevně organizovaná a centralizovaná KPD neustále snažila zvýšit svůj vliv v dělnickém hnutí proti konkurenční SPD. Od konce 20. let komunisté stále častěji obviňovali sociální demokraty ze zrady dělnického hnutí. Na 12. říšském stranickém sjezdu KPD v Berlíně-Weddingu v červnu 1929 - posledním ve Výmarské republice - prohlásili boj proti sociálnědemokratickému „sociálfašismu“ za hlavní cíl své budoucí politiky. Vzájemné výhrady proto zabránily často propagovanému vytvoření „jednotné rudé fronty proti fašismu“ po začátku světové hospodářské krize s nástupem NSDAP.

Politicky ze světové hospodářské krize s jejími sociálními dopady nejvíce těžila KPD spolu s NSDAP. Do konce roku 1932 vzrostl počet jejích členů na téměř 300 000. Do voleb do Říšského sněmu 6. listopadu 1932 zaznamenala KPD trvalý nárůst hlasů a jako třetí nejsilnější strana nakonec mobilizovala téměř šest milionů voličů. Mnoho lidí postižených existenčně ohrožující nezaměstnaností a marně čekajících v dlouhých frontách před úřady práce spojovalo svou poslední naději s komunismem. Na počátku třicátých let komunisté rozpoutali agitaci proti demokratickému zřízení a „vládnoucímu finančnímu kapitálu“ a „vládnoucí buržoazii“, která neměla v KPD obdoby. Ty komunisté považovali za hlavní viníky hospodářské a sociální bídy, v jejímž důsledku věřili, že kapitalismus je u konce a „sovětské Německo“, po němž toužili, je na dosah. Vnitřní politika v Německé říši se však vyvíjela opačným směrem, než v jaký doufala KPD, protože z revolučních nálad těžila především NSDAP.

Po převzetí moci národními socialisty začalo v únoru 1933 pronásledování politických disidentů. Národní socialisté vydali zákazy demonstrací a publikací proti KPD a obsadili její stranické sídlo, dům Karla Liebknechta v Berlíně. Během několika týdnů bylo několik tisíc komunistických funkcionářů vzato do „ochranné vazby“ příslušníky SA po celém Německu, zavražděno nebo donuceno uprchnout do zahraničí. Tváří v tvář teroru a značně omezeným volebním možnostem KPD opět prokázala značný potenciál a ve volbách do Říšského sněmu 5. března 1933 získala 12,3 %. Nicméně 81 komunistických poslanců nemělo možnost nastoupit do práce v Říšském sněmu: Jejich mandáty byly zrušeny na základě výnosu o požáru Říšského sněmu 8. března 1933. Struktury KPD byly nacistickým režimem zcela rozbity a její členové - pokud nebyli deportováni do koncentračních táborů - byli nuceni odejít do exilu nebo do ilegality.