Článek
Po válce se do gulagu začali dostávat ukrajinští nacionalisté, nebo jak se jim říkalo, banderovci. Zpočátku to nebyli příslušníci ozbrojených formací OUN a UPA, ale civilisté, kteří je podporovali. Když však začala porážka ukrajinských nacionalistů, objevili se i skuteční bojovníci, i když nejznámější z nich byli na místě zastřeleni důstojníky NKVD bez soudu.
Na rozdíl od politických vězňů, z nichž mnozí patřili k inteligenci nebo negramotným rolníkům a nedokázali se sjednotit, byli banderovci semknutou táborovou komunitou, která byla schopna nejen se za sebe postavit, ale také uskutečnit agresivní záměry.
Mnozí z nich uměli zacházet se zbraněmi.
Většina z nich měla nenávistný postoj k příslušníkům jiných národností. Banderovci byli nebezpeční nejen ostatním vězňům, ale i táborové správě.
Neustále plánovali útěky a verbovali spojence mezi „blatnými“. V určitém okamžiku bylo rozhodnuto o vytvoření zvláštních táborů pro politické vězně, včetně banderovců, které však nemohly pojmout všechny ukrajinské nacionalisty.
V táborech byli vězni obvykle sdružováni na základě národnostní příslušnosti nebo zájmů. Ten byl charakteristický pro „blatenské“. Nejvlivnějšími kriminálními komunitami byli banderovci a Čečenci, přičemž k posledně jmenovaným patřilo mnoho lidí z Kavkazu. V jednom z táborů došlo k masakru mezi těmito dvěma skupinami, v němž zvítězili banderovci.
Ukrajinští nacionalisté také plánovali táborové povstání. K nejznámějšímu z nich došlo ve Steplagu (Степлаг). K banderovcům se připojili „lesní bratři“ z Pobaltí a bývalí Vlasovci. Povstalcům se podařilo tábor ovládnout. Teprve s pomocí armády se podařilo povstání potlačit za cenu značných ztrát na životech.
Po Stalinově smrti úřady, které nebyly schopny banderovce zadržet, udělily vězňům amnestii. Současně byli amnestováni i političtí vězni a „blatní“ a v SSSR prudce vzrostla kriminalita. Dalo by se říci, že úřady samy odjistily časovanou bombu.