Článek
23. srpna 1939 přistálo v Moskvě letadlo německého ministra zahraničí. Joachim von Ribbentrop nechtěl opustit své letní útočiště nedaleko Salcburku, aby podepsal smlouvu, kterou podle jeho názoru už nebylo jak otřást. Po neúspěchu francouzsko-britských rozhovorů v Moskvě již nehrozilo, že by k jejímu naplnění nemohlo dojít. Tak proč si dělat takové potíže?
Pro Stalina samozřejmě ještě nebylo nic rozhodnuto. Vyžádal si Ribbentropa v Moskvě, aby vyjasnil, „dodatečný protokol požadovaný vládou Sovětského svazu… v co nejkratší době po věcné stránce“. Po sedmi hodinách náročných jednání byl tajný dodatkový protokol hotov: V něm se Německo a Sovětský svaz dohodly na rozdělení Polska a východní Evropy včetně Finska. Po dalších čtyřech hodinách podepsali Ribbentrop a Stalinův komisař zahraničí Vjačeslav Molotov německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Tím se otevřela cesta k druhé světové válce v Evropě.
O několik dní později, 1. září, vstoupil německý wehrmacht do Polska a 17. září jej následovala Rudá armáda, která Polsko napadla z východu. V prvních 22 měsících druhé světové války byly „Třetí říše“ a Sovětský svaz spojenci, kteří si mezi sebou násilně rozdělili evropský kontinent. Když o necelé dva roky později, 22. června 1941, pakt padl, vládl Hitler nad územím rozšířeným o 800 000 km2 , zatímco Stalin mohl rozšířit svou říši na západě a jihovýchodě o 422 000 km2 . Nikdy však nebyli historickými přáteli, jak tvrdila nacionálněsocialistická propaganda, a nebyl jím ani sám Ribbentrop, který se v Moskvě cítil „jako mezi stranickými soudruhy“. Pakt Hitler-Stalin, který vždy provázela nedůvěra a skepse, sledoval jasné geopolitické zájmy, které měly přednost před imperativy ideologie, ani ne tak pro Hitlera, ale vždy pro Stalina. Tyto expanzivní zájmy byly dohodnuty v nechvalně proslulém tajném dodatkovém protokolu. Až do reformní éry Michaila Gorbačova v 80. letech 20. století tehdejší Sovětský svaz existenci tajného protokolu vehementně popíral.
ROZDĚLENÍ POLSKA
Rozdělení Polska dohodnuté v tajném protokolu bylo prvním cílem, kterého Německo a Sovětský svaz dosáhly. Molotov tuto zemi cynicky očernil jako „bastarda Versailleské smlouvy“, kterému na podzim 1939 - navzdory existujícím prohlášením o zárukách - nepřispěchaly na pomoc ani Velká Británie, ani Francie. Po úspěšné okupaci zavedli Hitler a Stalin kruté režimy násilí a teroru. Němci proměnili takzvaný Generální gouvernement v „zásobník“ pro tisíce deportovaných Židů a Poláků. V Generálním gouvernementu probíhal holocaust, Stalin zase brutálně uváděl do praxe sovětizaci území, která získal. Od této chvíle patřilo západní Bělorusko a západní Ukrajina k jeho říši.
Obě diktatury se dopustily krutých válečných zločinů a masových zvěrstev. Na jaře němečtí okupanti zorganizovali takzvanou Akci AB (Außerordentliche Befriedungsaktion), při níž byly zatčeny a popraveny tisíce údajných i skutečných příslušníků polského odboje. Přibližně ve stejné době postřílelo komando sovětské NKVD hodně přes 20 000 polských důstojníků v nechvalně proslulé masové střelbě v Katyni.
Skutečnost, že vykonavatelé teroru plánovali a jednali nejen vedle sebe, ale často i spolu, je jednou ze zapomenutých kapitol dějin paktu Hitler-Stalin. Při několika příležitostech se přisluhovači SS a vysocí důstojníci NKVD setkávali a navštěvovali na okupovaných územích. Společně například projednávali akce proti polskému odboji v prosinci 1939, koordinovali rozsáhlé přesídlovací akce a v roce 1940 zřídili německo-sovětskou uprchlickou komisi, jejímž úkolem bylo mimo jiné zastavit nelegální příliv uprchlíků.
NA VRCHOLU ALIANCE
Ničivé důsledky paktu Hitler-Stalin sahaly daleko za hranice Polska. Na svém vrcholu na jaře 1940 umožnilo spojenectví Hitlerovi „bleskovou válku“ v západní Evropě, včetně letecké války proti Británii. Obrovské hospodářské dodávky ze Sovětského svazu poskytovaly německé válečné mašinérii nezbytné suroviny, jako je kaučuk, ropa a železo. Na základě rozsáhlé hospodářské dohody z února Německo na oplátku posílalo na Východ továrny a průmyslové závody. S německou invazí do Paříže a kapitulací Francie v červnu 1940 dosáhla nacistická expanzivní politika v západní Evropě svého zenitu. Bez paktu Hitler-Stalin by to nebylo možné.
14. června 1940 nacisté obsadili Paříž. O tři dny později, 17. června, Kreml poblahopřál spojencům – nacistickému Německu – k brilantnímu vítězství. Tuto skutečnost oznámil svým nadřízeným prostřednictvím spěšného telegramu odeslaného z Moskvy dne 18. června 1940 velvyslancem Friedrichem Wernerem von der Schulenburgem.
Zdánlivě bezproblémová vítězství Němců současně znamenala zlom v německo-sovětském spojenectví. Stalin je pozoroval s rostoucí skepsí a obavami. Aby si zajistil svůj podíl na „kořisti“, obsadil pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu, které od roku 1939 přežívaly s narušenou suverenitou. „Neměly šanci,“ přiznal Molotov o desítky let později: „A my jsme potřebovali pobaltské státy.“
Skutečnost, že si Sovětský svaz následně činil nárok na Besarábii a severní Bukovinu, vyvolala citelnou zkoušku alianční politiky. Německu nebyla tato území, která patřila Rumunsku, lhostejná. V rámci národněsocialistických hospodářských plánů v jihovýchodní Evropě potřebovalo přízeň Rumunska, aby mělo přístup k jeho ropným polím a zemědělským zdrojům. Stalin rozhodl besarabskou krizi ve svůj prospěch. Poté však žádné přísahy přátelství nemohly zakrýt hluboké trhliny v německo-sovětském spojenectví.
LISTOPAD 1940: MOLOTOV V BERLÍNĚ
Návštěva sovětského komisaře zahraničí v hlavním městě Říše v listopadu 1940 je obecně považována za poslední pokus o dosažení porozumění a oživení paktu Hitler-Stalin. Hitler se však již rozhodl jít do války proti Sovětskému svazu. Vojenské přípravy byly v plném proudu, vedení wehrmachtu bylo informováno a vojenské jednotky ze Západu byly již v létě přesunuty na východ a do Finska, kde vzbuzovaly v Moskvě velké obavy.
Na tomto pozadí se Hitler snažil zahnat svého spojence, Sovětský svaz do konfliktu s Británií. Výměnou za vzdání se územních ambicí ve Finsku a v jihovýchodní Evropě totiž Hitler nabídl Sovětskému svazu Indii; „primitivní hrátku“, kterou Molotov snadno prohlédl. Stalinovo naléhání zejména na Finsko - jeho nárok byl zakotven v tajném dodatkovém protokolu a uznán Němci - potvrzovalo ideologický antibolševismus, který Hitler nikdy neodhodil, ale pouze odložil. Považovat Sovětský svaz za rovnocenného partnera, a nikoli za podřadného zástupce, bylo v jeho ideologické aroganci nemyslitelné. Dne 18. prosince 1940 nařídil Hitler v instrukci č. 21, invazi do Sovětského svazu. Podle této směrnice měl wehrmacht dokončit veškeré přípravy na invazi do 15. května 1941.
OD SPOJENECTVÍ K NEPŘÁTELSTVÍ
Historie paktu Hitler-Stalin skončila 22. června 1941. Ještě po letech, uprostřed studené války, Stalin podle své dcery Světlany rozchodu litoval: „Společně s Němci bychom byli neporazitelní.“ A pravděpodobně měl na mysli neporazitelnost, kdyby Německo nezačalo válku proti Sovětskému svazu. Byla to Hitlerova fanatická vůle vyhnat Stalina z Evropy, vést ideologické křížové tažení proti bolševismu. To uvedl do praxe jako krutou vyhlazovací válku proti Sovětskému svazu. Ze spojenců se stali úhlavní protivníci, kteří se mohli opřít o dlouhodobé ideologické nepřátelství.
PAKT HITLER-STALIN A PAMĚŤ
Německo-sovětské spojenectví určovalo prvních 22 měsíců druhé světové války v Evropě. Navzdory svému nesmírnému historickému významu se často jeví jako předehra ke „skutečné“ válce, která podle mnoha líčení dějin začala až ostrým bojem mezi Hitlerovou „Třetí říší“ a Stalinovým Sovětským svazem. V souladu s teleologickým pohledem světová válka směřuje k tomuto okamžiku, kdy rozhodující zápas mezi nacionálním socialismem a stalinismem měl dát smysl veškerému násilí ve věku ideologií. Válečný antagonismus mezi Hitlerem a Stalinem potvrzoval základní napětí první poloviny 20. století a byl bezpečným terénem paměti světové války pro současníky i pro ty, kteří se narodili později, přičemž historie jejich paktu vyvolává pocit znepokojení, který působil tehdy stejně jako dnes.
Historický význam paktu Hitler-Stalin pro dějiny druhé světové války je stále podceňován. V kontextu „Třetí říše“ je vnímán jako taktický tah, který Hitlerovi umožnil tažení proti Polsku, aniž by se záměr zničit Sovětský svaz byť jen trochu změnil. V sovětské interpretaci je vnímán jako Stalinův pokus oddálit údajně nevyhnutelnou invazi; interpretace, kterou sám Stalin v roce 1941 úspěšně uvedl ve známost. Výklad upřednostňovaný v 90. letech upozorňoval na geopolitické rozdělení východní Evropy dohodnuté v tajném dodatkovém protokolu. Pro národní sebepojetí východoevropských států odtrhávajících se od sovětského impéria měly tehdejší debaty o paměti velký význam. V tomto období pakt formoval spory o společnou historickou paměť Evropy. Požadavky na rovnoprávné uznání obětí stalinského násilí vedle obětí nacionálního socialismu a na evropskou paměť paktu Hitler-Stalin byly občas nesprávně chápány jako útok na výjimečnost holocaustu. Ve skutečnosti v těchto debatách nešlo o snižování jedinečného významu holocaustu. Spíše šlo o zpochybnění západoevropsky orientovaného pohledu na dějiny, který nedokázal rozpoznat zásadní tragédii východní Evropy ve 20. století. Skutečnost, že vehementní tvrzení, která zde zazněla, posílila dojem, že pakt Hitler-Stalin byl především východoevropskou záležitostí, je také jedním z výsledků přehodnocování dějin v desetiletích po studené válce.
A ani zavedení 23. srpna jako evropského dne památky obětí stalinismu a nacionálního socialismu na tom zatím nedokázalo mnoho změnit.
