Duše zavražděných Šajenů bloudí u Sand Creeku

Šajeni

Příslušníci algonkinské jazykové skupiny si sami říkají Tsétséhéstásese, zjednodušeně Tsitsistas a lingvisté to označují jako „ti, kdo jsou odtud“, nebo „našinci“. Na Velké planiny doputovali již kolem roku 500 př.n.l. a žili zde asi tisíc let. Pod tlakem Hidatsů a Mandanů migrovali na východ do lesnatých oblastí horního toku Mississippi. Věnovali se lovu lesní zvěře a rybolovu. Silnější Odžibvejové je v první polovině 18. století přinutili zamířit na západ. Usadili se na okraji prérií a žili v kopulovitých chýších. Pěstovali fazole, tykve, kukuřici a tabák. Pěším lovem bizonů si zpestřovali jídelníček. Usedlý způsob zemědělského kmene doznal výrazných změn zhruba v polovině 18. století, když získali koně. V té době narazili na malý algonkinský kmenem Sutajů a zjistili, že mají společný jazyk. Během 19. století se Sutajové plně začlenili mezi Šajeny.

Za dalších padesát let už byli Šajeni typickým prérijním kmenem, který žil v týpí, choval obrovská stáda koní a s jejich pomocí lovil bizony. Osídlil původní domovinu předků na okraji Černých hor, ale ve 20. letech 19. století je odtud začali vytlačovat početní Lakotové. Malý třiapůltisícový kmen Šajenů tedy uzavřel účelové spojenectví s podobně nepočetnými Arapahy a začal pronikat západně a jižně do lovišť Vran, Šošonů, Jutů, Kajovů, Osedžů a Póníů. Jako mistři strategie se Šajeni spojili i se silnými Lakoty a podnikali proti těmto kmenům ničivé nájezdy. Zuřiví válečníci s propracovaným systémem válečnických společností byli doslova postrachem nepřátel a ovládali území větší než Česká republika. V roce 1840 uzavřeli velké spojenectví s Kajovy, Komanči a Kajova-Apači. Jako zdatní obchodníci, kteří využívali vazeb s francouzskými a americkými obchodníky byli v polovině 19. století nejbohatším prérijním kmenem.

Konec zlatých časů

Ve 40. a 50. letech 19. století docházelo ke změnám, které měly na život Šajenů zásadní vliv. Na jejich území se začaly tlačit kmeny vysídlené z východu na základě zákona zvaného Indian Removal Act. Na jihu vznikl stát Texas. Největším ohrožením však byla územní rozpínavost USA. Američané po vítězné válce s Mexikem rozšířili své panství a kmeny Velkých planin se ocitly v jejich obklíčení. Zlatá horečka v Kalifornii v roce 1849 zaplavila Santafézkou i Oregonskou stezku bílými přistěhovalci. Vlivem prudkých změn se rozpadla i všešajenská solidarita a kmen se rozštěpil na tři části – Severní Šajeny, Jižní Šajeny a Psí lid (válečnická společnost Psích mužů založila vlastní tábor). Jižní Šajeni (Southern Cheyenne, Heévâhetaneo'o) vytvořili největší, nejstabilnější a nejbohatší skupinu. Využívali velmi bohatých lovišť bizonů mezi řekami South Platte a Arkansas, obchodovali s bizoními pokrývkami a koňmi. Smlouva z Fort Laramie v roce 1851 uznala kmenová území a dnešní východní Colorado, západní Kansas, západní Nebraska a východní Wyoming byly lovišti Šajenů a Arapahů.

Další bílá vlna se přelila přes šajenské území v roce 1858 po vypuknutí zlaté horečky v Coloradu. Zlatokopové a osadníci se nelegálně usazovali na indiánské půdě. Tlak na korekci velikosti smlouvou z Laramie garantovaného území sílil. Šest náčelníků Jižních Šajenů a čtyři pohlaváři Jižních Arapahů pak podepsali v roce 1861 smlouvu ve Fort Wise (později Fort Lyon), která zmenšila původní rozlohu na jednu třináctinu. Z rady čtyřiačtyřiceti šajenských náčelníků ovšem podepsal pouze zlomek pohlavárů a smlouvu zcela odmítli Psí muži. Sporný dokument však ratifikoval Kongres jako závazný pro všechny Šajeny a Arapahy. Nově vzniklá rezervace agentury Upper Arkansas byla místem, odkud většina indiánů vzhledem k šíření nakažlivých chorob a hubeným vládním přídělům brzy odešla. 28. února 1861 vzniklo teritorium Colorado a v největším městě Denveru žilo již šedesát tisíc obyvatel. Volně se potulujícím indiánům ubývalo zvěře a přibývalo starostí, jak se vyhnout bělochům. Přes drobné střety a třenice byl v dalších dvou letech relativní klid. Že je to klid před bouří se dalo čekat.

John Milton Chivington

Zavalitý metodistický kazatel s výrazně dunivým hlasem se s rodinou přistěhoval do Denveru v roce 1860. Zapálený odpůrce otroctví chtěl po vypuknutí občanské války raději bojovat než kázat a církevním hodnostářům se to moc nelíbilo.

Chivington si modrou uniformu Unie skutečně oblékl a jako velitel 1. pěšího coloradského dobrovolnického pluku v hodnosti majora se blýskl brilantní akcí, když v průsmyku Glorieta Pass v Novém Mexiku zlikvidovali jeho muži v březnu 1862 jižanskou zásobovací kolonu. Konfederace se následně musela vzdát svých ambicí na západním válčišti a stáhnout se do Texasu. S jakýmkoliv nepřítelem neměl Chivington slitování a tvrdý byl i v postoji k indiánům: „Zabít je. To je jediný způsob jak dosáhnout klidu a míru,“ prohlásil. Byl zastáncem rychlého připojení Colorada do Unie a netajil se vysokými ambicemi v politice. Povýšil na plukovníka a s guvernérem teritoria J. Evansem se stal nejmocnějším mužem Colorada. Ve vztahu k indiánům si oba sedli i názorově, když Evans prohlásil: „Jsou to pohanští divoši z pekla, co nemají duši.“

Indiánské nájezdy

Hřmění a blýskání na horší časy začalo v Coloradském teritoriu na jaře 1864. Odchod většiny vojenských jednotek na exponované východní válčiště občanské války indiány povzbudil k větší aktivitě a stavba železnice z Kansasu je rozdráždila. Svou roli sehráli i Jižané, jejichž agenti indiány povzbuzovali k útokům proti Unii. Když příslušníci 1. coloradského dobrovolnického jezdeckého pluku v květnu zcela zbytečně zastřelili šajenského mírotvůrce, náčelníka Hubeného medvěda, atmosféra značně zhoustla. Indiáni vycítili šanci na vyhnání nenáviděných bělochů ze své země a začali konat.

11. června 1864 skupina arapažských válečníků asi třicet mil jihovýchodně od Denveru zmasakrovala rodinu N. Hungatea. Tříletá Laura a pětiměsíční Florence měly prořízlá hrdla a hlavy téměř oddělené od trupu. Zohavená těla Nathaniela, jeho manželky a dvou dcer osadníci vystavili v Denveru a ve městě vypukla antiindiánská hysterie, kterou vydatně živili Chivington, Evans i redaktor Rocky Mountain News, William Byers. Trumfy do rukou jim dávali sami indiáni dalšími nájezdy a mrtvých i unesených osadníků přibývalo. Na konci června vyzval Evans všechny „přátelské indiány“, aby odešli na „bezpečná místa“ poblíž vojenských pevností a tam se vzdali úřadům. Ti, kteří nepřijdou, budou považováni za nepřátele. Farmáři začali opouštět své odlehlé ranče a stahovali se do blízkosti Denveru. Ceny potravin začaly stoupat do astronomických výšek a vyděšení obyvatelé nejen Denveru se připravovali na indiánský útok na svá sídla. Bednili okenice a výlohy, v Boulderu dokonce kopali zákopy jako ve válce. Guvernér alarmoval Washington a žádal o návrat 2. coloradského pluku z Východu. Ministerstvo války žádost zamítlo, ale začátkem srpna 1864 obdržel Evans povolení rekrutovat dobrovolníky na dobu 100 dní. Od 20. srpna zahájil svou existenci 3rd Colorado Cavalry Regiment, který neměl o zájemce nouzi. Bojové nasazení jednotky bylo jen otázkou času.

Míroví náčelníci

Stahující se mračna s obavami sledovali náčelníci Jižních Šajenů a Jižních Arapahů, kteří chtěli žít v míru. Jejich pozice však byla velmi obtížná. Bílá lavina drtila indiány a bojovné kmeny nehodlaly jen přihlížet. Tisíce migrantů na stezkách mělo zničující vliv na krajinu. Bílí lovci zabíjeli bizony po stovkách jen kvůli kožešinám, železnice rozdělila bizoní stádo na dvě poloviny, osadníci zabírali půdu na základě Lincolnova zákona o usedlících (Homestead act) z roku 1862. Vznikaly desítky nelegálních sídel, podepsaly se smlouvy, které nikdo nedodržoval, slibované prostředky a pomoc rezervačním indiánům při přechodu z lovců na farmáře nedorazily. Indiáni se nakazili nemocemi bílých a umírali.

Přesto mezi nimi žilo dost moudrých mužů, kteří věděli, že životní styl bílého muže bude podmínkou dalšího přežití rudé rasy. Mezi Jižními Šajeny to byli Černý kotlík, Hubený medvěd, Bílá Antilopa, Malý vlk, Vysoký medvěd a Levá ruka. Jižní Arapahové se mohli při mírových snahách opřít o Malého havrana, Oholenou hlavu, Bouři a Velká ústa. Tito náčelníci podepsali velmi nevýhodnou smlouvu ve Fort Wise, jenž drasticky zmenšila původní rozlohu jejich domoviny jen proto, aby zachovali šanci na mír. Při této příležitosti dostal Černý kotlík od komisaře A.B. Greenwooda americkou vlajku s 34 hvězdami se slovy: „Každý bude vědět, že jste přítel Spojených států.“

Diplomacie

V srpnu vydal Evans rozporuplné prohlášení, které opravňovalo občany teritoria „zabíjet a ničit“ všechny nepřátelské indiány v dohledu. Kteří jsou nepřátelští a kteří přátelští, prohlášení nevysvětlovalo. Míroví náčelníci oslovili velitele Fort Lyon, majora E. W. Wynkoopa, aby jim pomohl Šajeny a Arapahy s mírovými úmysly ochránit. Setkali se v táboře Šajenů u Smoky Hill a major udělal na Černého kotlíka velký dojem: „Tento bílý muž tu není, aby se nám smál, ale na rozdíl od zbytku své rasy přichází s důvěrou ve sliby dané rudým mužem.“ Podobně vnímal Wynkoopa i William W. Bent. Tento významný americký obchodník, rančer a prostředník při mírových jednáních mezi kmeny i při rozhovorech mezi indiány a USA měl tři šajenské manželky a stal se členem kmene Šajenů: „Wynkoop je nejlepším přítelem Šajenů a Arapahů, kterého znám.“ Major nemohl ze své pozice uzavřít žádnou dohodu, ale náčelníky přesvědčil, aby jednali s Evansem a Chivingtonem. Černý kotlík mu předal čtyři bílé zajatce vykoupené od Psích mužů jako gesto dobré vůle a snahy uzavřít mír.

28. září dorazila indiánská delegace do Camp Weld na předměstí Denveru a Evans, který se nechtěl s náčelníky setkat, nakonec svolil k jednání. Indiánů se vyptával na konkrétní nájezdy a chtěl znát viníky. Na tyto otázky však náčelníci neznali odpovědi. Diskuse plná Evansových obvinění nesměřovala k žádnému výsledku. Slova se ujal nakonec i Chivington a doporučil indiánům utábořit se poblíž Fort Lyon. Konference zanechala náčelníky v nejistotě, ale rozhodli se poslechnout Chivingtona a přesunout vesnici od řeky Smoky Hill k přítoku řeky Arkansas, potoku Big Sandy Creek známému jako Sand Creek, zhruba čtyřicet mil severovýchodně od pevnosti Lyon na východní hranici smlouvou z roku 1861 určeného území. Věřili, že tady bude tábor pod ochranou armády. Část Arapahů se utábořila přímo u pevnosti a požádala Wynkoopa o příděly potravin, neboť v rezervaci nebyli žádní bizoni a mimo hranice rezervace měli strach vyjet. Major jim pravidelně vydával omezené zásoby, neboť to považoval za správné řešení. Při všech mírových aktivitách však jednal na vlastní pěst, bez souhlasu svých nadřízených.

Třetí coloradský dobrovolnický jezdecký pluk

Do pluku se hlásili muži širokého spektra profesí od horníků až po úředníky. Mnozí už měli zkušenosti ze střetů s indiány a někteří při nich ztratili své blízké. Federální vláda posvětila vznik dobrovolnického pluku na sto dní služby, ale nezavázala se dodat výstroj ani výzbroj. Na začátku srpna Chivington získal 85 perkusních pěchotních pušek Muster 1849 Kammerbushe rakouské výroby, zvané Garibaldi, upravovaných pro americkou občanskou válku v Belgii. Poručík C. C. Hawley před vojenskou komisí ze dne 24. února 1865 dosvědčil, že jako úřadující důstojník pro výzbroj vydal pluku 772 pušek a 58 karabin. Byla to pestrá směsice zbraní používaných během občanské války oběma stranami konfliktu. Drtivou většinu z nich tvořily pro jízdu nevhodné dlouhé pěchotní jednoranové předovky, tedy zbraně nabíjené ústím hlavně. Neznámý počet tvořily pušky zvané „Mississippi“ , což byla první americká armádní perkusní puška s drážkovanou hlavní označená jako US model 1841 s hlavní ráže .54 (13,74 mm). Zřejmě většinu předovek ve výzbroji pluku tvořilo 224 kusů mušket US model 1842 ráže .69 (17,5 mm), posledních dlouhých perkusních zbraní s hladkým vývrtem hlavně, dodávaných americké armádě. Pluku bylo vydáno i pět pušek Colt model 1855 s otáčivým válcem pro pět nábojů a 28 kusů jezdeckých karabin Sharps, jednoranových zadovek blíže neurčeného modelu a ráže. Zbytek karabin není přesně identifikován. Mezi krátkými palnými zbraněmi dominovalo 72 kusů revolverů Whitney, zřejmě šestiranný model Navy ráže .36 (9,1 mm), dále 29 kusů revolverů Starr model 1859 ráže .44 a pouze dva nejrozšířenější revolvery vojsk Unie, Colt 1860 Army Model ráže .44 (11,2 mm). Třetí pluk byl vyzbrojen také čtyřmi 12-liberními horskými houfnicemi.

První coloradský jezdecký pluk (1st Colorado Cavalry Regiment) byl vyzbrojen lépe. Čtyři roty pluku měly karabiny Starr. Slovo lépe je v případě této zbraně poněkud diskutabilní. Jednoranová, zezadu nabíjená perkusní karabina Starr model 1858 ráže 0.54, nebyla mezi kavaleristy příliš oblíbená, i když je prezentována jako přesná a spolehlivá zbraň. Příliš dlouhý zátravkový kanálek sloužící k navedení zážehu od perkusní zápalky k náplni černého prachu v papírové nebo plátěné nábojnici měl tendenci se zanášet povýstřelovými zplodinami a zbraň prostě nevystřelila. Krátkou palnou zbraní pluku byl Colt 1860 Army. Primární zbraní obou pluků byla jezdecká šavle model 1860.

Chivington se na podzim zabýval spíše svou politickou kariérou a příliš mnoho času na vybavení jednotky neměl. Teprve na začátku listopadu byl Třetí pluk patřičně vyzbrojen a vystrojen k akci. Dobrovolníkům už se začínal pomalu krátit čas, na který byl naverbován, a občané teritoria se začínali kavaleristům posmívat. Noviny v Denveru pluk posměšně nazvaly jako „Bloodless Third“ (Bezkrevná Třetí). O pár týdnů později se název jednotky změnil…

Masakr

2. listopadu 1864 dorazil do Fort Lyon major Scott J. Anthony s rozkazem vystřídat ve funkci velitele majora Wynkoopa. Ten byl za jednání bez vědomí nadřízených převelen do Fort Riley. Náhoda, spravedlivý trest nebo záměr se zbavit důstojníka s příliš vstřícným postojem k indiánům? Anthony pokračoval i nadále ve Wynkoopově přídělovém systému a dokonce Arapahům u pevnosti dávky navýšil. Nařídil je však odzbrojit a indiáni odevzdali bez reptání zbraně. V polovině listopadu přijel do pevnosti Černý kotlík, aby se seznámil s novým velitelem. Na radě, kde byl kromě Anthonyho i Wynkoop a jeho spřátelení důstojníci je „Vysoký náčelník“, jak indiáni říkali Wynkoopovi, ujistil, že Anthony bude pokračovat v jeho politice míru. „Nebude proti Vám vedena žádná válka,“ uklidnil přítomné indiány Anthony. Arapahům od pevnosti však doporučil, aby se připojili k Šajenům tábořícím u Sand Creeku. Náčelník Malý havran mu nevěřil a raději odvedl své lidi asi pětasedmdesát mil od pevnosti. Unavený a nemocný náčelník Levá ruka souhlasil s odchodem k Sand Creeku. 26. listopadu požádal Anthony tlumočníka a obchodníka J. Smithe, aby zajel k Sand Creeku a podal poté hlášení o tamní situaci. Smith tam měl už manželku a syna a uvítal také možnost obchodovat. Vzal sebou na pomoc se zbožím kolegu W. Clarka a doprovodil je i voják z pevnosti David H. Louderback. Ve stejný den odjel do nového působiště i Wynkoop a do tábora Černého kotlíka k Sand Creeku zamířili Bentovi synové George a Charlie se sestrou Julií. William Bent Anthonymu důvěřoval. Novináři se celý týden usilovně snažili vytáhnout nějaké informace z mlčícího Chivingtona, ale ten pouze tajemně řekl: „Budeme kárat a trestat.“

28. listopadu dorazil Chivington s Třetím plukem pod velením plukovníka G.L. Shoupa a třemi rotami Prvního pluku vedeného poručíkem L. Wilsonem do pevnosti Lyon. „Už na Vás čekám,“ přivítal ho Anthony, zatímco klika věrná Wynkoopovi chtěla vědět, co to má znamenat. Kavalérie obklíčila pevnost a nikdo nesměl ven. V okolí už předtím příslušníci Třetího pluku podobně zajistili Bentův ranč i usedlosti s indiány spřátelených osob a znemožnili pohyb kurýrům. Indiáni u Sand Creeku nesměli mít ani stín pochybností. „To bude vražda, indiáni u Sand Creeku jsou pod ochranou armády USA,“ namítli poručíci Cramer s Connorem. „K čertu se všemi, kdo sympatizuje s indiány,“ křičel na ně Chivington. Kapitán S. Soule se s plukovníkem odmítl setkat. Tito důstojníci věrní Wynkoopovi a své cti však museli pod hrozbou vojenského soudu jet v řadách Prvního pluku také do akce. Domluvili se, že budou apelovat na své muže, aby nestříleli do lidí.

Vyrazili v osm večer. 675 jezdců Prvního a Třetího pluku, které vedl Bentův nejstarší syn Robert, kterého odvedli z Bentovy obchodní stanice a přinutili ke spolupráci proti vlastním lidem a rodině. Průvodce a veterán, starý Jim Beckwourth byl nemocný a indiány ani sám najít nechtěl. Snažil se vykroutit, ale Chivington ho přinutil ke spolupráci. Prérie byla pokrytá sněhem a byla velká zima. Kavaleristé se zahřívali z polních lahví něčím ostřejším a z oblohy na ně shlížel v jasné noci zářící měsíc.

Dorazili už za bílého dne. Mrazivé ráno v úterý 29. listopadu 1864. V ohybu Sand Creeku bylo 115 týpí Jižních Šajenů a uprostřed tábora z týpí Černého kotlíka vlála americká vlajka a také bílý prapor, který náčelníkovi předal major Anthony. „Neutíkejte, pojďte sem, vojáci na nás útočit nebudou,“ křičel na své lidi náčelník Černý kotlík. Kousek dál východně bylo osm týpí Jižních Arapahů. Celkem tady bylo asi šest až sedm stovek indiánů. Drtivá většina válečníků byla na lovu bizonů, za kterými museli putovat na velkou vzdálenost. Ve vesnici tak zůstali především starci, ženy, děti a snad čtyřicet bojeschopných mužů. Okolo bylo obrovské stádo poníků, snad až dva tisíce zvířat. Vojáci se je snažili hned na začátku odehnat, aby je válečníci nemohli použít v boji. Téměř zcela vyschlé koryto potoka lemovaly v prérii holých kopců bez stromů místy vysoké břehy. Krajina plná písku a prachu, kde v létě panovaly horka a málo deště, v zimě mrazy a vánice.

„Neberte žádné zajatce a vzpomeňte na zabité u Platte,“ snažil se morálně apelovat na dobrovolníky Chivington. Ženy a děti přibíhaly k týpí Černého kotlíka, tiskly se jeden na druhého a křičely strachy. George Bent ještě spal, když uslyšel křik. „Přicházejí vojáci,“ ozývaly se vzrušené hlasy zvenku. Všude panoval strašný zmatek a ze všech stran vesnice se ozývala těžká palba.

„Kulky svištěly na všechny bez rozdílu,“ vzpomínal George Bent a s několika dalšími válečníky se snažili utíkat korytem potoka podobně jako desítky dalších zoufalců hledajících záchranu. Koryto se zaplnilo prchajícím davem lidí. Asi tři míle nad vesnicí staří lidé vykopali velké díry v písku na vysokých březích potoka. Válečníci se tady snažili uchytit a zahájit odvetnou palbu. „Ty díry zachránily mnoho lidí,“ vzpomínal George Bent, kterého kulka zasáhla do boku. Prchal i náčelník Černý kotlík a zanechal v táboře manželku zasaženou devíti kulkami v domnění, že je už mrtvá. Náčelník Bílá Antilopa, který šel s rukama nad hlavou vstříc vojákům byl zastřelen. Zabiti byli i náčelníci Jednooký a Válečná čelenka. Náčelník Arapahů Levá ruka byl postřelen, ale přežil. Dobrovolníci přitáhli houfnice a z bezprostřední blízkosti pálili do děr v březích. Prchající ženy se otáčely na své pronásledovatele a ukazovaly holá ňadra, aby bylo ihned rozpoznatelné, že jsou ženy. V dalších minutách je srážely k zemi olověné kulky velkých ráží z mušket i menší z revolverů a dopadaly na ně rány šavlemi. Coloraďané nešetřili ani malé děti a skupina mužů „soutěžila“, kdo zasáhne asi pětiletého prchajícího chlapce. Byl zastřelen do zad. Dobrovolníci mrzačili těla mužů, žen i dětí odřezáváním strašlivých trofejí v podobě genitálií, skalpů, uší a prstů. „Zdobili“ si poté svá sedla i klobouky.

Všichni Bentovi se zachránili, podobně jako obchodník J. Smith, jeho kolega Clark i vojín Louderback. Kolem třetí odpoledne vřava pomalu utichla. Míšenecký syn Johna Smithe byl však zajat a druhý den zákeřně dírou ve stanu zastřelen. Táhli ho poté za koněm tak dlouho, až ho otec nemohl vůbec poznat. Vojáci zůstali ve vesnici dvě noci, někteří stále pronásledovali prchající Šajeny po okolí, další pálili týpí i velké zásoby potravin a ošacení. Pak se vydali zpátky do Denveru, kde byli přivítáni jako hrdinové. Mávali uřezanými částmi těl a tyto trofeje byly ve městě i vystaveny.

George Bent měl kulku v oblasti kyčle, ale nebyla zasažena kost a prchal tmou asi deset mil, až v jedné rokli padl vysílením. Polovina prchajících byla zraněna a po setmění se hodně ochladilo. Strašlivé putování noční tmou bez přikrývek a dřeva k rozdělání ohně se strašnou bolestí v krvavých ranách i v srdci. Nikdo nespal a nezranění válečníci sehnali nějaké koně a ujížděli do nejbližší vesnice u Smoky Hill vzdálené asi padesát mil. Za úsvitu byli zázračně zpátky a přivezli bizoní maso, přikrývky a další koně. Zubožené skupinky nešťastníků postupně dorazily ke Smoky Hill a v táboře poté naplno vytryskl obrovský gejzír smutku. Všichni plakali, dokonce i dospělí válečníci a při vzpomínce na hrůzy u Sand Creeku se na znamení smutku řezali noži. Údaje o počtu mrtvých indiánů se značně rozcházejí, ale žen a dětí zemřelo kolem stovky jedinců a mužů asi padesát.

Dozvuky

Chivington po události oznámil, že zabil v tvrdém boji až pět stovek válečníků. Nejprve byla jeho akce vnímána jako spravedlivý akt pomsty a plukovník byl hrdinou. Sám o bitvě referoval takto: „Ráno 29. listopadu 1864 jsme dorazili před vesnici indiánského nepřítele. První výstřel je od indiánů. První muž, který padl, byl běloch. Žádná bílá vlajka a nikdo z indiánů nevykazoval známky míru, naopak měli připravené zbraně a hned se do nás pustili. 49 zabitých a zraněných vojáků je jasným důkazem.“

Svědectví kapitána Soula, bratrů Bentových nebo tlumočníka E. Guerriera a řady dalších však poskytlo zcela jiný obrázek „bitvy“. Patnáct mrtvých vojáků a přes padesát zraněných měla zřejmě na svědomí také palba z vlastních řad a opilost. Noviny na Východě psaly o masakru přátelských indiánů a událostí se zabývaly i dva výbory amerického Kongresu. Na základě svědků bylo armádním soudem v roce 1865 Chivingtonovo počínání kvalifikováno jako zbabělé a chladnokrevné vraždění, které se neslučuje se ctí amerického vojáka. Na základě amnestie po skončení občanské války však nebylo možné ho trestně stíhat. Masakr vyvolal prudkou reakci prérijních kmenů a vedl k mnoha odvetným nájezdům a bitvám s americkou armádou. Vojenská moc nepřátelsky naladěných Jižních Šajenů po boku Psích mužů byla zlomena až bitvou u Summit Springs v roce 1869, kde Šajeni utrpěli drtivou porážku. V odboji pak pokračovali pouze s Lakoty spojení Severní Šajeni ve Wyomingu, Nebrasce a Montaně.

Osudy

Chivington v červnu 1865 opustil řady armády a stín Sand Creeku ho pronásledoval po zbytek života. Svedl vlastní snachu, zadlužil se, střídal zaměstnání a marně se snažil znovu proniknout do politiky. Zemřel na rakovinu v roce 1894.

Kapitán Silas S. Soule svědčil v únoru 1865 u armádního soudu proti Chivingtonovi. 1. dubna téhož roku se oženil, ale hned 23. dubna byl Chivingtonovým přívržencem na ulici v Denveru zastřelen. Za svou čest a smysl pro spravedlnost zaplatil šestadvacetiletý důstojník cenu nejvyšší.

Černý kotlík masakr přežil a zachránila se i jeho zraněná žena, pro kterou se do tábora vrátil. Nezahořkl a jako jeden z mála lídrů svého lidu pokračoval v mírových snahách. Téměř přesně o čtyři roky později v listopadu 1868 zahynul i s manželkou při dalším masakru u Washity.

Guvernér Evans byl obviněn z utajování faktů a v roce 1865 odstoupil z funkce guvernéra teritoria Colorado. Až do své smrti v roce 1897 žil vystudovaný lékař spokojeně v Denveru.

George Bent přežil své zranění u Sand Creeku, měl dvě indiánské manželky a v 70. letech pracoval jako tlumočník pro armádu. Spolupracoval s antropology na knize o Šajenech a dožil se 75 let.

Edward W, Wynkoop byl pobouřen masakrem u Sand Creeku a byl členem armádní vyšetřovací komise, která odsoudila Chivingtonovo jednání. V roce 1866 se stal indiánským agentem pro Jižní Šajeny a Arapahy. V prosinci 1868 na protest proti masakru u Washity odstoupil z funkce a stal se dozorcem ve věznici v Novém Mexiku. Měl osm dětí a zemřel již v 55 letech v Santa Fe.

Jiný pohled

Někteří současní uznávání historikové jako je americký badatel Gregory Michno, nebo český autor velmi podrobných prací na téma indiánských válek, pedagog Jiří Černík (žijící od r. 1968 v USA), se domnívají, že Sand Creek byla spíše regulérní bitva a nikoliv masakr. Opírají se o novější archeologický průzkum bojiště, řadu dokumentů a poukazují na výrazné ztráty v řadách dobrovolníků. Také množství předmětů nalezených v táboře, evidentně pocházelo z vypálených bělošských sídel. Plukovní lékař popisoval i přes dvacet bělošských skalpů, z nichž jeden byl jen pár dní starý. Ve vesnici podle těchto historiků prokazatelně tábořili válečníci, kteří se dopouštěli násilností na občanech teritoria a nejen mírumilovní jedinci. Zájem označit událost jako masakr měli podle J.Černíka i obchodníci, kteří dodávali zboží do rezervace. V případě masakru by se mohli domáhat kompenzací za zničené zboží. O znemožnění Chivingtona se zase snažili zhrzení konkurenti z řad důstojníků armády, kteří nebyli tak jako on povýšeni a cítili, že na to mají nárok. Výrazné ztráty v řadách žen a dětí tito historikové považují za zcela normální jev. Indiánské ženy často bojovaly po boku svých mužů a do bitvy aktivně zasahovaly i děti, od útlého dětství cvičené v boji. Logicky se pak ženy i děti také stávali legitimním cílem kavaleristů.

Současnost

Národní historické místo Sand Creek Massacre se nachází v jihovýchodním Coloradu a bylo založeno v roce 2007. Má za cíl uchovat vzpomínku na tragickou událost americké historie a má trvalý význam pro lid Šajenů a Arapahů. Návštěvnické centrum se nachází ve městě Eads v Coloradu. Místo masakru je 23 mil odtud. Šajeni a Arapahové dnes mají hlavní sídlo ve městě Concho ve státě Oklahoma. Registrovaných členů kmene je přes dvanáct tisíc. Snad je v budoucnosti již nikdy podobná událost jako byl studený 29. listopadový den před 160 lety u potoka Big Sandy Creek nepotká.

Použité prameny:

Stan Hoig - The Sand Creek Massacre

Bruce Cutler - The Massacre at Sand Creek Narrative Voices

Gregory F. Michno - The Three Battles of Sand Creek: In Blood, In Court, and as the End of History

Dee Brown - Mé srdce pohřběte u Wounded Knee

Jiří Černík - S tomahawkem proti mušketám, díl první

Graham Smith, Ian V. Hogg - Vojenské ruční palné zbraně

Jerome Green, Douglas D. Scott - Finding Sand Creek,History, Archeology, and the 1864 Massacre Site

Duane Schultz - Month of the Freezing Moon: The Sand Creek Massacre November 1864

George Bird Grinnell - The Fighting Cheyenne

George E. Hyde - Life of George Bent: Written from His Letters

https://www.historycolorado.org/story/2022/12/09/sand-creek-massacre-syllabus

https://www.nps.gov/sand/learn/historyculture/index.htm

https://www.battlefields.org/learn/civil-war/battles/sand-creek

https://www.northwestern.edu/native-american-and-indigenous-peoples/about/sand-creek.html

časopis Koktejl r. 2003, článek Šajeni, autor R. Tadič