Článek
Pes
Ve folklóru domorodých Američanů hrají psi roli věrných pomocníků. Mnoho kmenů chovalo ke psům vysokou míru úcty. Lovečtí společníci a strážci táborů, ale také zdroj potravy, což nemusí být nutně neslučitelné s tématem úcty – některá další zvířata, která domorodí Američané pravidelně konzumovali, jako například bizoni, byla velmi respektována. V některých kulturách domorodých Američanů jsou psi také klanová zvířata, třeba u Menominiů nebo Ottawů. Psi byli kamarádi malých dětí a společníci pro starší. Některé kmeny měly ke svým psům poměrně volný vztah, jiné k nim byly extrémně připoutané a psi byli používáni k různým úkolům, třeba k tažení vleků travois. Přepravovali tak třeba maso po lovu nebo různý náklad a malé děti při stěhování táborů. Později tuto úlohu převzali koně. Psí štěkot byl důležitým indikátorem blížících se nepřátel. Pes byl také symbolem několika válečnických společností na Velkých pláních, jako například Společnost šílených psů kmene Vran nebo vysoce respektovaní Psí muži kmene Šajenů ( Hotametaneo'o) známí také jako Psí vojáci. Toto jméno dostali podle šajenské legendy o psech, kteří se proměnili v zuřivé, divoké a houževnaté válečníky. A přesně takoví také byli.
Pes táhne indiánský smyk zvaný travois.
Nejprve odpadlíci, pak elita
Když v roce 1836 Naježený medvěd, prominentní vůdce válečnického spolku Psích mužů zabil v opilosti jiného Šajena, dopustil se natolik závažného činu, že musel kmen opustit. Členové spolku však svého lídra nenechali na holičkách a následovali ho i s celými svými rodinami. Vznikla tak situace doposud nevídaná. Členové válečnického spolku založili svůj vlastní tábor. Říkali si Psí lidé a přispěli také k rozpadu tradičního matrilineárního klanového systému Šajenů. Muži si předtím hledali manželky v jiných táborech a když se oženili, obvykle se přestěhovali do tábora skupiny své ženy. Psí muži si však manželky do svého tábora začali přivádět.
Když se Psí muži vyznamenali v největším mezikmenovém konfliktu na jižních pláních, v bitvě proti alianci Kajovů, Komančů a Kajova-Apačů u Wolf Creeku v roce 1838, jejich prestiž prudce stoupla. Mladí válečníci chtěli být v úspěšném válečnickém spolku a později se přidávali i elitní starší zkušení bojovníci. V polovině 19. století už tak byli Psí muži nejpočetnější nejvýraznější, nejvýznamnější a nejagresivnější z celkově šesti válečnických společností nepočetných Šajenů, kteří se rozdělili na severní a jižní větev.
Na často publikované malbě Karla Bodmera z roku 1833 je Pehriska Ruhpa, člen psího spolku kmene Hidatsů. Na hlavě má specifickou čapku z mnoha per, typickou pro psí spolky napříč kmeny.
Válečnické společnosti
Válečnické společnosti se podobaly mezi sebou a řada z nich se inspirovala válečnickými spolky kmene Mandanů, kteří byli učiteli mnoha kmenů a významnými obchodními partnery k tomu. Každý kmen však svým spolkům vtiskl nezaměnitelnou tvář v podobě nošených typických oděvů, obřadů, písní, tanců, zdobení nebo výzbroje. Psí muži byli impozantní už svým vzezřením. Nejvýraznějším charakteristickým znakem spolku byla košatá čepice z mnoha per krkavců a vran, která upoutala už na první pohled. Nosili je však pouze při boji proti významnému nepříteli nebo při důležitých obřadech. Psí válečníci nosili na opasku kožešiny skunků a tělo si malovali červenou hlinkou. Nosili píšťalky z kostí z orlích křídel zavěšené na řemínku kolem krku. Čtyři vybraní nejstatečnější bojovníci Psích mužů nosili přes rameno jako šerpu asi třímetrový pruh látky nazvaný psí řemen, který táhli za sebou. Byl zdobený pery a urzoními ostny a na konci měl malou dírku. Na krátkém koženém řemínku byl ke konci řemenu připevněn červeně nabarvený dřevěný kolík. Když si v boji tímto kolíkem přes dírku přibodli řemen do země, nesměli toto místo za žádnou cenu opustit. Při špatně se vyvíjející bitvě je mohl vysvobodit pouze jiný válečník nebo skupina válečníků, kteří kolík vytáhli a svého spolubojovníka pak symbolicky přetáhli bičíkem, aby dostal znamení, že je volný. Často však právě při ústupu svých kolegů tito hrdinové se psím řemenem zaveleli k obratu v nepříznivě se vyvíjející bitvě, když odmítali utíkat, připíchli se k zemi a hlasitě povzbuzovali ostatní, aby neutíkali. Psí muži byli velmi agresivní válečníci, byli dobře ozbrojeni a nosili luky a šípy, mnozí měli také pušky a pistole.
Členové válečnických spolků byli organizovanou vojenskou silou tábora a fungovali jako jeho policie. Bylo jim svěřeno vymáhání rozkazů náčelníků. Psí vojáci vždy tvořili zadní voj pochodující kolony a měli přísnější disciplínu než ostatní válečnické společnosti. Skládali se převážně ze zvláště statečných mužů, a proto k nim později začal kmen obdivně vzhlížet a nezřídka Psí muži trvali na tom, aby celý tábor dělal, co si přáli. Byli také více nakloněni válce proti bílým než ostatní. Často se tak vydávali na nájezdy a přidávali se k nim další mladí muži, kteří do spolku ani nepatřili, ale kteří si chtěli udělat jméno. Jedním z nejdůležitějších rituálů spojených se Psími muži byl iniciační obřad, kdy se z mladíka stával muž – válečník.
Žádné smlouvy!
Psí muži se usadili na území u pramenů řek Republican a Smoky Hill v dnešní jižní Nebrasce, severním Kansasu a severovýchodním Coloradu. Zatímco od ostatních Šajenů si udržovali po nějakou dobu jistý odstup, se spolky psích bojovníků u spřátelených Arapahů a lakotských Oglalů i Bruléů navázali velmi úzký kontakt podpořený mezikmenovými sňatky. Silné vazby zejména na Lakoty způsobily, že mnoho válečníků Psích mužů bylo šajensko-lakotskými míšenci. Když se na smlouvou z Fort Laramie (1851) garantovaná území Jižních Šajenů v dnešním východním Coloradu, západním Kansasu, západní Nebrasce a východním Wyomingu stále více tlačili bílí osadníci, sílil tlak na korekci rozsáhlého šajenského území. Část Jižních Šajenů souhlasila s ústupky a v roce 1861 podepsali zastánci míru ve Fort Wise další smlouvu, která výrazně snižovala rozlohu kmenových lovišť. Psí muži i další válečnické společnosti však jakékoliv územní požadavky bělochů tvrdě odmítli. Po relativně klidném tříletém období využili tito odpůrci smluv odliv většiny vojenských posádek na exponované východní válčiště občanské války a rozpoutali v Coloradském teritoriu v roce 1864 „očistný proces“ s cílem vypudit bílé kolonizátory. Odpovědí na série nájezdů, zničený majetek, mrtvé a unesené bělochy byla akce plukovníka Chivingtona, který se svým plukem 29. listopadu 1864 zmasakroval poklidnou šajenskou vesnici u Sand Creeku. Indiáni reagovali odvetnými akcemi a druhá polovina šedesátých let tak byla velmi bouřlivá. A Psí muži patřili k mstitelům nejhorlivějším.
Smlouvy, rezervace, nájezdy a odvety
Američané chtěli zklidnit situaci diplomatickou cestou a v roce 1865 byla na řece Little Arkansas sepsána smlouva, na základě které byla kmenům Jižních Šajenů a Jižních Arapahů přidělena jako rezervace část Kansasu a tzv. Indiánského území (dnešní Oklahoma). Další nájezdy šajenských a arapažských válečných výprav na území Kansasu a východního Colorada však přiměly vládu k redukci původně přiděleného území a ukázaly nutnost vytlačit bojechtivé tlupy více na jih. Američané rozlohu tohoto území zmenšili na základě další smlouvy z Medicine Lodge Creek v roce 1867 a Šajeni s Arapahy se museli spokojit s Indiánským územím. Smlouva obsahovala i článek zavazující indiány neútočit na jiné kmeny a bílé osadníky a podepsali ji také předáci Psích mužů, kteří měli nájezdy zejména na svědomí – Vysoký býk, Bílý kůň a Býčí medvěd. Kmeny, které smlouvu uzavřely, ovšem smlouvu nikdy neratifikovaly hlasováním tří čtvrtin dospělých mužů, jak to vyžadoval zákon. Psí muži ignorovali všechny smlouvy i když je jejich předáci podepsali. Pokračovali v nájezdech společně s podobně naladěnými skupinami Lakotů a Arapahů. Během léta 1868 zabili 124 osadníků. Kromě několika dalších menších i větších střetů byl nejpádnější odpovědí Američanů útok Custerovy Sedmé kavalérie na šajenskou vesnici u Washity v listopadu 1868, ale pěst pomsty opět mířila spíše na mírumilovně naladěné Šajeny. A v květnu 1869 vyrazili Psí muži na sérii ničivých nájezdů do Kansasu…
Vysoký býk - vůdce Psích mužů byl lakotsko-šajenský míšenec podobně jako mnoho dalších členů spolku, ale považoval se za Šajena. Zastřelen v bitvě u Summit Springs v roce 1869.
Zničte Psí muže!
Když nájezdníci zabili na konci května nejméně dvacet osob a neušetřili přitom ani ženy a malé děti, vykolejili vlak a unesli poblíž řeky Saline dvě ženy, vyprovokovali americkou armádu k další akci. Na rychlou reakci armády naléhali také příbuzní unesených a major E. A. Carr tak vyrazil s 300 vojáky, zvědem Buffalo Billem a 150 pónýskými válečníky už 9. června 1869. Po měsíci plahočení vyprahlou prérijní krajinou a několika letmých kontaktech s indiány narazili pónyjští zvědové poblíž dnešního Sterlingu v Coloradu na stopy tábora Psích mužů náčelníka Vysokého býka. Po náročném putování se 244 bojeschopných kavaleristů a 50 Pónyů dokázalo rozmístit kolem tábora tak, aby mohli překvapit nepřítele ze tří stran. Na místě zvaném Summit Springs pak odpoledne 11. července rychlým výpadem udeřili na vesnici, kterou tvořila asi stovka bojovníků, tři stovky žen a dětí, unesené bílé ženy a spousta kořisti z nájezdů. Hned po začátku bitvy Šajeni spěchali s likvidací bílých zajatkyň. Marii Weichell střelili do zad, ale těžké zranění dokázala přežít. Méně štěstí měla těhotná Susanna Alderdice, kterou střelili do hlavy a manželka Vysokého býka ji ještě do hlavy sekla tomahawkem. Zcela zdrcený Tom Alderdice tak přišel o manželku a už při přepadu osady v květnu mu Šajeni zabili tři z celkově čtyř menších dětí. Po třech hodinách boje armádní síly dobyly vesnici. Kavalérie měla po bitvě pouze jednoho zraněného vojáka, zatímco indiánské ztráty byly mnohem citelnější. Náčelník Vysoký býk byl v boji zastřelen a padlo také dalších 51 Šajenů. Následující den vojáci celý tábor obsahující více než deset tun oděvů, nádobí, zbraní, bizoních kůží a potravin spálili. Psí muži z kmene Jižních Šajenů po této bitvě ztratili svou bojeschopnost a jejich moc byla zlomena. Velká část dnešního Kansasu a Colorada se staly vcelku bezpečnými oblastmi a Jižní Šajeni se postupně usazovali v rezervaci na Indiánském území v dnešní Oklahomě.
Současnost
Severní a Jižní Šajeni mají své válečnické spolky dodnes. Zatímco kdysi do nich vstupovali mladíci již od patnácti let věku, v současnosti jsou to většinou vyzrálí muži ve středním a starším věku, mnohdy váleční veteráni z Vietnamu, Iráku nebo Afghánistánu. Jsou velmi respektovanou částí kmene a při obřadech mají své čestné a nezastupitelné místo.
Zdroje:
https://treaties.okstate.edu/treaties/treaty-with-the-cheyenne-and-arapaho-1867-0984
Jiří Černík: S tomahawkem proti mušketám, 1. díl - nakladatelství Libri, r. 2010
