Článek
Dakotové
S kmenem Dakotů (Dakotové – Spojenci) se setkali z evropských migrantů nejprve francouzští obchodníci s kožešinami někdy na konci 17. století a začali jim říkat Nadouesioux, protože si upravili slovo na-towe-ssiwak, kterým Dakoty označovali nepřátelští Odžibvejové. Podle významného českého lingvisty Jana F. Ullricha není význam tohoto slova uspokojivě určen a převládá názor, že jde buď o hanlivé označení „Malí hadi“ nebo „Cizinci“.
Podle amerikanistky Kateřiny Klápšťové výraz na-towe-ssiwa znamená „Lidé z nepřátelského kmene“. Angličané a Američané francouzský výraz zkrátili na Sioux (Sú nebo Sjú) a ten se poté vžil pro celou kmenovou alianci zvanou dakotsky Očhéthi Šakówiŋ, tedy Sedm poradních ohňů. Jak název napovídá, tvořilo ji sedm kmenů a příslušníci tohoto národa se označovali slovem s dvěma nářečními podobami - Dakota nebo Lakota (Jan F. Ullrich). Jako Nakotové jsou označováni již jazykově vzdálenější kmeny Assiniboinů a Stoney.
Čtyřem z nich – Mdewakantonům, Wahpekutům, Wahpetonům a Sissetonům se souhrnně říkalo Santeeové ( Isáŋyathi - Lid od jezera nožů, Výrobci nožů). Patří mezi východní větev Siouxů, která obývala dnešní stát Minnesota a severozápadní Wisconsin. Říkalo se jim „strážci hranice země Siouxů“. Tvořili přechod mezi lesními a prérijními indiány vzhledem k charakteru obývaného území částečně tvořeného lesy a zčásti prériemi. Lovili drobnější i větší zvěř (bizony), ryby a pěstovali okrajově zemědělské plodiny (zejména kukuřici). Polousedlí Santeeové se dělili na řadu menších tlup zvaných thiyóšpaye, které se mohly vzájemně mísit.
Mdewékhaŋthuŋwaŋ (podle Ullricha Bdewákhaŋthuŋwaŋ) – Mdewakantoni (Vesnice u Jezera Ducha)
Waȟpékhute – Wahpekuti (Střelci v listí)
Waȟpéthuŋwaŋ – Wahpetoni (Osada v listí)
Sisíthuŋwaŋ – Sissetoni (Osada v bažinách nebo rybářská osada)
Přicházejí Američané
Po Francouzích a Angličanech začali na jejich území na začátku 19. století pozvolna přicházet Američané a první smlouvu Santeeové s USA sepsali již v roce 1805. Na jejím základě postoupili Američanům symbolických tisíc akrů za dva tisíce dolarů. To byl však jen nesmělý začátek dalšího, mnohem masívnějšího procesu odebírání půdy. Osadníků zejména z Německa a Skandinávie, ale také v menší míře Irů, Angličanů i Čechů bylo stále více a další smlouva z roku 1837 už Dakoty připravila o veškerou půdu východně od řeky Mississippi. Smlouva také určila pozemky v jihozápadní Minnesotě pro rezervaci Santeeů.
V roce 1849 se Minnesota stala teritoriem a guvernér A. Ramsey pod tlakem půdy lačných osadníků vyvíjel nátlak na Dakoty, aby se vzdali dalšího území. V roce 1851 došlo k uzavření dalších dvou smluv a Santeeům už zbyl jen úzký pruh země v šířce 20 mil a délce 150 mil podél řeky Minnesoty. Na tomto pásu byly zřízeny dvě rezervace (Horní - Upper Sioux Indian Reservation a Dolní - Lower Sioux Indian Reservation) pro asi 6500 indiánů čtyř podkmenů. Vlastnické právo však indiáni na toto území nedostali.
V roce 1858 odjela dakotská delegace do Washingtonu a tady obdržela návrh, že pokud se indiáni vzdají poloviny území rezervace, obdrží na toto území vlastnické právo. Santeeové souhlasili a prodali téměř milión akrů za 266 tisíc dolarů. Vláda držela peníze a vyplácela jednou ročně pět procent v hotovosti jednotlivým rodinám a rezervace vydávala omezené množství potravin. Indiánům během roku obvykle finance došly a domáhali se u obchodníků úvěru, aby si mohli nakoupit potraviny. Někteří obchodníci pak dlužné částky uměle navyšovali a využívali nižší finanční gramotnosti Dakotů, jiní na dluh odmítali zboží vydat. Když přišly peníze, často se nejprve obchodníkům vyplatily dluhy a zbytek dostali indiáni.
Situace v obou rezervacích nebyla jednoduchá. Převýchovné programy se vládě nedařilo realizovat. Dakotové odmítali přijmout životní styl bělochů a farmaření se věnovala jen velmi malá část z nich. Z dřívějších loveckých dob byli Dakotové navíc zvyklí v čase dostatku hodovat a spotřebovat větší množství potravin najednou. Plánování a rozvržení zásob i financí na delší období bylo u indiánských rodin problematické. Mladíci vyráželi na zakázané válečné výpravy proti nepřátelským kmenům. Američané zase mnohdy nedodali slíbené zemědělské nářadí a neposkytovali služby (lékaři, učitelé, kováři), ke kterým se smluvně zavázali.
Po začátku občanské války se situace ještě zhoršila a začaly se zpožďovat i platby v hotovosti, neboť prioritou byla válka Unie s Konfederací. Zvěře v rezervacích na doplnění jídelníčku bylo velmi málo a když dakotští lovci vyrazili mimo hranice rezervace, dostali se do konfliktů s osadníky. Správce T.J. Galbraith falšoval zprávy o stavu poměrů v rezervaci, aby si udržel místo a vypadal jako schopný úředník. Ve Washingtonu se domnívali, že vše je v naprostém pořádku. Situace se ovšem stávala stále výbušnější.
V roce 1861 úrodu kukuřice zničily housenky a indiáni v rezervacích začali hladovět. Drsná zima situaci ještě zhoršila. Situace gradovala o rok později v létě. Výplata peněz měla proběhnout v červnu, ale ještě ani v polovině srpna peníze nepřišly. Hladoví a rozzuření Santeeové se domáhali otevření skladů potravin, což správce odmítal. Teprve varování poručíka Sheehana, že slabá vojenská posádka případnou vzpouru nezvládne, přimělo Galbraitha vydat malou část potravin.
Několik sudů mouky a nasoleného vepřového zabránilo povstání jen na chvíli. Obchodníci se navíc dozvěděli, že Santeeové se po tajném jednání chystají vybrat na dluh co nejvíce proviantu a pak ho nezaplatit. Na jednání zástupců rezervace s Dakoty na začátku srpna obchodníci tedy odmítli vydat jakékoliv zboží na dluh. Když mluvčí Dakotů, náčelník známý jako Malá Vrána (Ta-oyáte-duta – Jeho rudý lid) varoval, že si indiáni vezmou potraviny násilím, popuzený obchodník A. Myrick odpověděl: „Jestli máte hlad, jezte trávu, nebo vlastní výkaly.“ Rozezlení indiáni vyskočili a výbušnou situaci rychle uklidňovali předáci obou stran. Zvládli to, ale ne na dlouho.
Jiskra zažehla požár
17. srpna 1862 si skupina čtyř dakotských mladých válečníků dokazovala navzájem svou statečnost a výsledkem bylo pět mrtvých bělochů u Jonesova srubu. Tento incident odstartoval povstání a indiáni vycítili, že situace je příznivá. Mnoho bílých mužů odešlo do občanské války, která se pro Unii nevyvíjela dobře. Malá vrána však viděl sílu bílého světa při dvou cestách do Washingtonu a věděl, že válku Dakotové nemohou vyhrát. Když ho však nazvali jeho lidé zbabělcem, postavil se do čela vzpoury.
Druhý den se do boje pomalovaní Santeeové vrhli na zaměstnance Dolní rezervace a mezi prvními oběťmi byl i obchodník A. Myrick. Zastřelili ho a do úst mu nacpali trsy trávy. Bandy válečníků se pak pustily do „očisty“ okolních farem zejména německých a švédských farmářů. V městečku Milford zabili 53 civilistů a mnoho dalších zranili. Další napadli u Redwood Ferry jednotku 47 vojáků kapitána Marshe, která vyjela zburcována prchajícími civilisty zjistit situaci. Pětadvacet vojáků padlo a kapitán se utopil v řece Redwood.
Všichni Dakotové se však ke vzpouře nepřipojili. Někteří pokřtění farmařící indiáni naopak varovali své bílé přátele a dokonce se postavili na stranu bělochů. Během 18. srpna dorazila skupinka mužů se 71 tisíci dolary určenými pro indiány v obou rezervacích. Měli zpoždění dva měsíce a kdyby dorazili jen o den dříve, tak by možná žádné povstání ani nezačalo.
Bylo však pozdě a ze všech stran prchali osadníci a soustřeďovali se ve větších osadách nebo v pevnosti Ridgely. Krajinu pokrývaly zohavené mrtvoly těch, kteří narazili na tlupy indiánů a z hořících farem stoupal dým. 19. srpna odpoledne zaútočila stovka indiánských válečníků na městečko New Ulm, ale tisícovka obyvatel města už o povstání věděla a postavila barikády. Odhodlaná palba domobrany vrhla útočníky zpět. Indiánům se podařilo zapálit několik budov a zabít šest obránců. Prudký večerní liják s bouří hořící objekty uhasil.
O den později zaútočilo 400 bojovníků na Fort Ridgely hájenou 180 vojáky a civilisty. Absenci palisád nahradilo dělostřelectvo, šest kanónů dokázalo pevnost ubránit a bitva zuřila až do setmění. Útok na pevnost se opakoval 22. srpna a tentokrát už osm stovek válečníků znovu narazilo na tuhý odpor vojáků, které při nedostatku munice spasila až kartáčová střelba z rozřezaných podkov a železných tyčí z místní kovárny.
Dakotové se nakonec museli stáhnout a náplastí na dosavadní neúspěchy měl být opětovný útok na New Ulm. 23. srpna se 400 válečníků dokázalo dostat až do ulic města, ale sevřené řady domobrany je nakonec vrhly opět zpátky. Indiáni za sebou zanechali 30 mrtvých obránců, řadu zničených budov a spálené zásoby proviantu. Představitelé města se rozhodli vzhledem k velkému soustředění uprchlíků, nedostatku zásob a nízké úrovni hygieny předejít vypuknutí epidemie opuštěním města. Všichni přesídlili do městečka Mankato.
Sibley se blíží
Plukovník minnesotské milice Henry H. Sibley od 19. srpna začal organizovat jednotky na potlačení povstání. Dobrovolníci, kteří už byli připraveni odjet na východní bojiště v pevnosti Snelling neodcestovali a k nim se přidávali i vojáci stažení přímo ze zákopů občanské války a dobrovolníci z širokého okolí. 28. srpna dorazilo 200 pěšáků do pevnosti Ridgely. Většina z nich pak tvořila ochranu pohřebního komanda, které pohřbívalo asi čtyři stovky pobitých a různě zohavených těl osadníků. Santeeové věřili podobně jako mnoho indiánských kmenů, že tělo nepřítele musí být zohaveno, aby byl eliminován případný střet s tímto nepřítelem v posmrtném životě.
Těla mrtvých skalpovaných osadníků tak měla uřezané ruce, hluboké záseky ve stehnech, otevřené břišní dutiny, vyloupané oči a jako výraz pohany uřezané genitálie. Nesla různé stupně popálenin a odchod na onen svět indiáni nešťastníkům rádi „zpestřovali“ roztodivnými druhy mučení. Zkušení vojáci i civilisté ze západní hranice si proto v bojích s indiány vždy nechali poslední kulku pro sebe. Tyto hrůzy pak obracely veřejné mínění proti indiánům a evropští přistěhovalci považovali indiány za „rudé ďábly“. Někteří bílí tvrdili, že indiáni jsou krutí a brutální již od přírody. Oblíbené i mezi Minnesoťany tak bylo heslo – „Vyhnat je, nebo vyhladit“.
U Birch Coulee 2. září pohřební komando Santeeové přepadli a v tvrdé řeži padlo 13 vojáků a téměř padesát jich bylo zraněno, než dorazily posily.
Sibley shromáždil dalších 1400 mužů a vyrazil do rezervací. Bojové nadšení Dakotů pod dojmem zpráv o blížící se velké armádě mezitím ochladlo a mezi jednotlivými frakcemi vypukly hádky. Indiánům bylo jasné, že teď přijde tvrdá odveta. Vypálili ještě i Horní rezervaci a pak se stahovali s téměř třemi stovkami bílých zajatců na severozápad. Přesto se ještě rozhodli bojovat.
V poslední bitvě 23. září u jezera Wood však bylo po dvou hodinách rozhodnuto a Dakotové s 25 mrtvými a spousty zraněných museli ustoupit. Dělová koule zabila v bitvě náčelníka Mankata. Povstání bylo poraženo. Malá Vrána s 200 věrnými prchal nejprve k jezeru Devils Lake v dnešní Severní Dakotě a poté do Kanady. Mnoho dalších Santeeů ho do Kanady následovalo a jejich potomci tady žijí dodnes v lepších podmínkách, než jejich bratři v USA. Zbytek i se zajatci se utábořil u řeky Chippewa a celý tábor byl označen bílými vlajkami a kusy bílé látky.
Vina a trest
Sibley napochodoval 26. září do tábora vzdávajících se indiánů a začal úřadovat. Ustavil komisi vyšetřující vinu jednotlivých indiánů založenou na výpovědích 269 zajatců, které indiáni propustili. Po čtyřech týdnech bylo 303 Dakotů a míšenců odsouzeno k trestu smrti oběšením. Rozsudek musel schválit i prezident Lincoln a tomu se příliš vysoký počet odsouzených nezdál. Po přezkoumání bylo nakonec odsouzeno k trestu smrti pouze 39 osob. 27. prosince 1862 se konala v Mankatu největší veřejná poprava v historii USA za přihlížení nadšeného davu Minnesoťanů. Na poslední chvíli ještě jeden odsouzený dostal milost. A to byl teprve začátek odvety.
1619 nebojujících indiánů, zejména žen dětí a starců, bylo v listopadu 1862 soustředěno v okolí Fort Snelling, kde na třech akrech bláta strávilo celou zimu v nelidských podmínkách uvniř 12 stop vysoké palisády. Zhruba 200 jedinců zemřelo během zimy v důsledku nemocí, jako byly spalničky. Později se pro toto zařízení vžilo výstižné označení – koncentrační tábor. V květnu 1863 byli tito lidé odsunuti do rezervace Crow Creek v dnešní Jižní Dakotě a s nimi tam putovalo rovnou i 2000 příslušníků kmene Vinnebagů, podezřelých ze spolupráce s Dakoty. Neúrodná půda, nedostatek zvěře, nuzné zásobování, alkalická voda a nemoci způsobily, že více než tři stovky indiánů umřely v Crow Creek hned první zimu.
Dne 16. února 1863 Kongres schválil zákon, který zrušil a anuloval všechny smlouvy se Santee Dakoty. Na území Minnesoty už nebylo pro Dakoty místo, obě rezervace byly zrušeny a jediný Dakota tady nesměl zůstat. Pro jistotu byla za každý dakotský skalp vypsaná odměna 25 dolarů. Ani v Kanadě ovšem nebyli uprchlí Santeeové v bezpečí a pomstychtivá americká chapadla dosáhla i sem. Američtí armádní důstojníci zosnovali plán, na jehož základě jeden americký civil a dva kanadští občané omámili a spoutané na saních přepravili zpátky za hranici do USA dva náčelníky Santeeů. Náčelníci Shakopee a Kouzelná láhev skončili před soudem a v roce 1865 byli oba popraveni.
Domů, ale dobrovolně se chystal i Malá vrána. Chybějící koně a zásoby ho přiměly opustit Kanadu se synem a hrstkou věrných. V červenci 1863 zamířili ukrást koně v rodné Minnesotě. Poblíž Scattered Lake náčelníka a jeho syna při sběru malin v lese objevil Nathan Lamsonse synem Chaunceym. Oba osadníci okamžitě zahájili palbu a po malé přestřelce byl Nat Lamson zraněn a Malá vrána zastřelen. Jeho syn Wo-Wi-Na-Pe stačil uprchnout. O tři týdny později byl zajat Sibleyho jednotkami, držen ve Fort Snelling a odsouzen ke smrti, ale popraven nakonec nebyl. V roce 1866 byl propuštěn z vězení, přijal jméno Thomas Wakeman, konvertoval ke křesťanství a založil mezi Siouxi organizaci YMCA.
Lamsonovi nejprve nevěděli, kdo je zastřeleným indiánem. Když to osadníci zjistili, stáhli mu skalp, vláčeli tělo Malé vrány ulicemi Hutchinsonu u příležitosti Dne nezávislosti a pak mu uřezali hlavu. Skalp i lebka byly vystaveny v hlavním městě Minnesoty až do roku 1915. Nat Lamson i jeho syn dostali každý zvláštní odměnu 500 dolarů.
Zpátky domů
Několik dakotských rodin, které byly považovány za „loajální“ ke Spojeným státům, dostalo povolení zůstat v Minnesotě. V roce 1883 zde žilo šest dakotských rodin a o dva roky později dostali poprvé od války v roce 1862 finanční dávky. V době sčítání lidu v roce 1936 se populace Santeeů rozrostla na třicet devět rodin. U příležitosti 150. výročí americko-dakotské války vydal guvernér Minnesoty Mark Dayton 16. srpna 2012 prohlášení, v němž vyzval k tomu, aby byl 17. srpen 2012 v Minnesotě Dnem památky a usmíření.
V roce 2014 žilo v indiánské komunitě Lower Sioux nedaleko Mortonu v Minnesotě přibližně 145 rodin Santeeů, celkem téměř tisíc lidí. V prosinci 2020 se guvernér Minnesoty Tim Walz omluvil za oběšení 38 Dakotů v roce 1862 a za spáchané křivdy na národu Dakotů.
Zdroje:
https://indiani.cz/siouxove-dil-i/
George E. Hyde: Lid Rudého oblaka, Dějiny oglalských Lakotů - nakladatelství Ladislav Horáček-Paseka, 2007
Kateřina Klápšťová: Dakotská kultura na rozcestí - vydalo Národní muzeum Praha v roce 2016
Jiří Černík: S tomahawkem proti mušketám, 1. díl - nakladatelství Libri, r. 2010
