Článek
Mauser
Konstruktér podle mnohých odborníků vůbec nejslavnější německé pušky zdědil geny puškaře po otci. Peter Paul Mauser se narodil v červnu 1838 v Oberndorfu nad Neckarem a měl 12 sourozenců. Jeho otec Franz Andreas Mauser pracoval v místní královské würtemberské zbrojovce jako puškař. Paul do továrny nastoupil jako učedník ve 14 letech. Tady se poprvé blíže seznámil s dominantní puškou tohoto období – Dreyseho jehlovkou s otáčivým odsuvným závěrem. V roce 1859 byl povolán na vojnu a nastoupil k dělostřeleckému pluku v arzenálu Ludwigsburg. Jako voják aktivně tuto zbraň používající přemýšlel nad jejími přednostmi a nedostatky. Dreyseho jehlovka model 1841 byla zbraň revoluční konstrukce a stála na počátku zavádění válcového odsuvného závěru u zadovek. Ve srovnání s předovkami závěr zbraně výrazně usnadňoval nabíjení jednotným nábojem a zrychloval palbu. Střelec navíc nemusel při nabíjení stát, ale mohl klečet nebo ležet. Spolehlivý a uživatelsky jednoduchý závěr zajistil mnohem větší těsnost a všechna hnací síla plynů byla využita k vymetení střely. Jednotná papírová nábojnice tvořená prachovou náplní, zápalkou a střelou při výstřelu zcela shořela a po otevření závěru tak byla nábojová komora čistá. Po dvě desetiletí tato zbraň pomohla Prusku zajistit vojenskou převahu nad jeho sousedy.
Peter Paul Mauser (1838 - 1914)
Puška však měla i řadu neduhů. Zbraň byla náchylná na nechtěné odpálení náboje a měla problémy s těsněním závěru proti úniku prachových plynů. Na vzdálenější cíle měla značný rozptyl. Paul Mauser začal po návratu z vojny na začátku 60. let 19. století intenzivně pracovat ve zbrojovce v Oberndorfu spolu s bratrem Wilhelmem na odstranění nedostatků Dreyseho jehlovky. Spojil napínání bicí pružiny zároveň s pohybem závěru a papírovou nábojnici nahradil kovovou, čímž odstranil problém náhodného výstřelu, kdy tenká dlouhá jehla při zavírání závěru občas propíchla papírovou nábojnici a způsobila nechtěné odpálení střely. Württemberská ani pruská armáda však Mauserovy inovace nepřijaly, Rakousko zrovna zavedlo systém Wänzel, a tak Paul s Wilhelmem začali v roce 1867 spolupracovat s americkým zástupcem Remingtonu v Evropě Samuelem Norrisem na inovaci francouzské jehlovky Chassepot Model 1867. Výsledkem spolupráce bratří Mauserů a Norrise v belgickém Lutychu byla první Mauserovka vůbec, puška Mauser - Norris Model 67/69 se středovým zápalem na jednotný kovový náboj, která získala americký patent 2. června 1868. Z politických i ekonomických důvodů však francouzská armáda pušku nepřijala a Mauserovi se dostali do finančních potíží. Vrátili se do Německa a pracovali na vývoji vlastní pušky. Inovace typu M67/69, kdy použili vinutou bicí pružinu, přidali pojistný ozub a přesunuli kliku závěru dopředu, znamenala vznik tzv. mezitypu. Pruské armádě se nelíbila konstrukce pojistného ozubu, a tak ho Mauser přepracoval. 14. února 1872 byla puška oficiálně zavedena do výzbroje pruské armády jako Infanterie Gewehr Model 71 a postupně ji zavedly všechny právě sjednocené německé státy. Mauserovi z toho příliš nezbohatli, neboť se vyrábělo ve státních zbrojovkách.
Rusko-turecká válka v letech 1877-78 naplno ukázala převahu opakovacích pušek. Turci s pákovými opakovačkami Winchester tvrdě masakrovali ruské jednotky vyzbrojené jednoranovými puškami Berdan. Na konci 70. let 19. století proto vyspělé země začaly zkoušet ve svých armádách opakovací pušky. Němci nechtěli zůstat pozadu a Paul Mauser od roku 1880 pracoval na opakovačce. O dva roky později představil zmodernizovanou M71/84 s trubicovým zásobníkem na osm nábojů pod hlavní a využil tak rakouský systém Kropatschek. Horké francouzské hlavy prahnoucí po odvetě za prohranou prusko-francouzskou válku z roku 1870 německá palebná síla zchladila. V roce 1887 následovala puška M87 pro tureckou armádu ráže 9,5 mm.
Jehlovka Dreyse model 1841
Gewehr 88
Francie přišla v roce 1886 s puškou Lebel na osm nábojů v trubicovém zásobníku pod hlavní a navíc s bezdýmným prachem a byla zase mírně o krok vepředu. Bezdýmný střelný prach lépe maskoval pozici střelce na bitevním poli, neboť se neobjevil charakteristický obláček kouře. Na tahu byli Němci a v roce 1888 se sešla výzbrojní komise, a i když se od těchto orgánů obvykle neočekávají zázraky, tentokrát to nedopadlo úplně špatně. Oproti M71 bylo nutné zmenšit ráži a Gewehr 88, známý spíše jako „komisní puška“ byl spojením Mauserovy konstrukce (závěr a náboj) a rakouského Mannlichera (nábojová schránka). Moderní a účinná zbraň na pět bezokrajových nábojů Patrone 88 nové ráže 7,92 × 57 mm (8 × 57 I / J) s bezdýmným prachem v integrované nábojové schránce byla slušnou odpovědí, ale nikoliv bezchybnou. Nepochopení vlastností nového náboje vedlo k řadě případů vydutí a roztržení hlavně. Problémy byly i s nábojovou schránkou. Paul Mauser dále pracoval na zdokonalení a následný model Gewehr 98 už se zapsal do dějin ručních palných zbraní nesmazatelným písmem.
Gewehr 88
Gewehr 98
U této pušky už Mauser vychytal téměř všechny mouchy pušek s otáčivým odsuvným závěrem. Uzamčení pomocí dvou ozubů na čele závěru bylo zesíleno přidáním třetího ozubu na zadní části závěru. Tento způsob patří k nejlepším uzamykacím metodám vůbec.
Modernizací náboje Patrone 88 vznikl náboj se špičatou střelou s lepšími balistickými vlastnostmi na krátké vzdálenosti označený jako 7,92 × 57 mm (8 × 57 IS / JS) a vznikla potřeba zvýšit stoupání drážek hledí. Pušky s tímto novým hledím se označovaly jako II. model. Nábojová schránka je celá uložena v pažbě, z níž nevyčnívá, tak jako u G88. Plnění probíhá prostřednictvím nábojového pásku. Náboje jsou ve schránce umístěny šachovnicově a tlačeny nahoru jednoduchým pružinovým podavačem. Zbraň má jednoduchou pojistku o třech polohách.
Gewehr 98
Pažba byla z ořechového dřeva napuštěného olejem, ale později při jeho nedostatku se používalo i dřevo bukové. Originální konstrukci mělo u prvních zbraní hledí typu Lange (I. model). V průběhu první světové války se začaly vyrábět pušky G98 i s plochým sektorovým hledím. Typickým rozpoznávacím znakem se stal nevelký kovový disk s důlkem uprostřed na pravé straně pažby. Sloužil ke zjednodušení sborky a rozborky závěru, když se v jednotlivých fázích těchto činností do důlku opíral úderník. Nevýhodou byla příliš velká délka pušky a do strany trčící klika, která výrazně vystupovala z obrysu zbraně a mohla se zachycovat za oděv. Puška si i přes tyto drobné nedostatky získala obrovskou popularitu. Mnoho jich nakoupili Búrové a úspěšně ji používali ve 2. búrské válce proti Britům. Němci ji zavedli do výzbroje v roce 1898 a Paul Mauser byl za technické přínosy povýšen v roce 1912 do šlechtického stavu s právem užívat jméno von Mauser. Jako základní pěchotní zbraň sloužila puška Němcům v I. světové válce. Té se už Paul Mauser nedožil, neboť 29. května 1914 zemřel ve věku 76 let.
Celkem je známých přes 200 modelů této pušky. Vojenské verze jsou označeny GEW. 98 a doplněny o jméno výrobce, protože mnoho zbraní nevyrobil Mauser, ale různí výrobci. Ze 4 kg vážící G98 bylo možné také odpalovat granáty z různých typů nástavců a puška s celkovou délkou 1250 mm měla přípravu pro montáž optiky, ale do pažby muselo být pro její použití vyříznuto vybrání, protože pro pohyb závěru zbraně s puškohledem nezbývalo dost prostoru. Zbraň měla efektivní dostřel 500 m, s optikou 800 m a maximální dostřel 3735 metrů. Z Mauserovy konstrukce vychází i československá vojenská puška vz.24, belgická m24/30 nebo polská karabina wz.29. Zbrojovka v srbské Kragujevaci (dnešní Zastava Arms) vyráběla model M24 a po válce slavný M48. Vlastní modely na základě licence Mausera vyrábělo Španělsko, Argentina, Švédsko, Persie (dnešní Írán), Peru, Chile, Mexiko a Turecko. Rakouský Steyr vyráběl na export. Obrovské množství kopií vyráběla Čína, nejznámější je „Puška Čankajšek“. Kvalita zbraní vyráběných mimo Německo byla různá. Závěr americké pušky Springfield M1903 sice nebyl přímou kopií Mausera, ale byl natolik podobný, že USA musely až do začátku I. svět. války platit firmě Mauser licenční poplatky. Systém Mauser se hojně rozšířil i mezi loveckými a sportovními zbraněmi.
Karabiner 1898 AZ - K98AZ. V roce 1923 přeznačený na K98a. Pod hlavní, která měří 600 mm se nachází speciální hák pro stavění pušek do kozlů. Celopažbená zbraň až téměř k ústí hlavně. Klika závěru ohnutá dolů. Klasické plátkové hledí kalibrováno v rozsahu 300m – 2 000m.
Už v roce 1902 se pro potřeby jezdectva objevuje zkrácená verze pušky označená jako Karabiner 98 - K98. Později se zaváděním náboje s ostrou špičkou je délka hlavně 430 mm u tohoto modelu shledána jako nedostatečná. Zbraň má velký zpětný ráz, silný záblesk a je hlučná. V roce 1908 vzniká model s hlavní dlouhou 590 mm označený jako K98AZ (v roce 1923 přeznačený na K98a), který má ohnutou kliku závěru dolů. Další model Radfahrer Gewehr byl určen pro cyklistické jednotky. Tento kříženec G98 a K98AZ měl stejnou délku a hmotnost jako puška, žlábek pro prsty na pažbě, dolů ohnutou kliku závěru a postranní řemen. Do výzbroje Reichsweru v roce 1926 byla přijata modifikovaná verze Radfahrer Gewehr pod označením Karabiner 98b (K 98b). Puška měla nové, výškově stavitelné hledí a změněnou konstrukci podavače. Pro exportní účely vznikl v roce 1924 model Mauser Standard Karabiner. Hlavními zákazníky byla Čína a jihoamerické země. V roce 1933 po nástupu nacistů k moci je představen model Karabiner 98 DRP. Je identický s karabinou Mauser Standard, ale nesl razítko DRP německé Říšské pošty. Podivné značení zbraně bylo jen dalším krycím manévrem, jak obejít restrikce Versailleské smlouvy, která Německu po I. svět. válce kromě jiného určovala početní stav armády a její výzbroj. Ve skutečnosti většina těchto zbraní stejně skončila v rukou SA a později SS.
Kar 98k
Karabiner 98 Kurz – Kar98k nebo K98k
S tím, jak po Hitlerově nástupu k moci nabralo na obrátkách zbrojení, se pro nově vzniklý Wehrmacht hledala standardní puška. Vzhledem k tomu, že nebyla k dispozici žádná plně vyvinutá německá samonabíjecí puška a velmi rychle bylo potřeba velké množství pušek, byla zvolena mírně upravená verze Karabiner 98 DRP. Této variantě nahrávaly početné výrobní linky pro Gewehr 98 a na krátkou verzi se daly přestavět i pušky Karabiner 98b a Gewehr 98.
Bajonet S84/98 III s pochvou a koženým závěsníkem pro Kar98k. Střenky v letech 1937 až 1944 byly bakelitové. V letech 1935, 1936 a 1945 dřevěné. Celková délka bajonetu 38,4 cm, z toho čepel 25,1 cm. Kožený závěsník se zajišťovacím řemínkem byl určen pro jízdní vojsko.
Vzhledem ke své celkové délce 1110 mm nebyla Kar 98k ani tak karabinou jako spíše univerzální puškou, podobně jako Lee-Enfield No. 4 (1129 mm) nebo Springfield M1903 (1055 mm). Důvodem, proč se Kar98k stále nazývala karabinou bylo, že Adolf Hitler opakovaně chválil K98AZ, kterou používal jako voják v první světové válce. Firma Mauser Werke AG doufala, že to povede k rychlejšímu přijetí Kar98k .
Třídílná kožená sumka na náboje pro Kar98k. Voják nosil na opasku dvě tyto třídílné sumky. V jedné bylo třicet nábojů na šesti páscích po pěti kusech.
Díky délce hlavně 600 mm bylo méně problémů se silným úsťovým zábleskem. Nový náboj Infanterie Spitz-Schwer (s.S. - těžší špičatá střela) pomohl tento problém dále zmírnit a také zlepšil dostřel. Efektivní dostřel byl s otevřenými mířidly 500 m, s optikou 1000 m a maximální dostřel 2700 m. Pomocí nástavce na hlaveň se daly z Kar98k vystřelovat tři druhy puškových granátů. Puškový granát vyplnil mezeru mezi granátem ručním a malým pěchotním minometem. Po zkouškách v roce 1937 byla pažba z jednoho kusu masivu nahrazena vrstvenou pažbou z ořechového, jilmového nebo bukového dřeva, která byla méně náchylná k deformaci a byla pevnější. Pažba měla ocelovou botku. Klikový závěr se stejnými modifikacemi jako u G98 měl velmi dlouhý chod a střelec musel při přebíjení zbraň sundat z ramene, což rozhodně nebyla výhoda. Kar98k byla oficiálně přijata do výzbroje Wehrmachtu 21. června 1935 a zůstala nejrozšířenější ruční zbraní německého Wehrmachtu až do konce druhé světové války v roce 1945. V letech 1940-1945 bylo německé armádě dodáno pro potřeby odstřelovačů celkově 170 tisíc pušek Kar98k se zaměřovacími dalekohledy mnoha výrobců.
Během 2. svět. války vyrábělo pušky Kar98k deset hlavních výrobců a nejvíce jich vyráběl hlavní výrobce, firma Mauser Werke AG, Oberndorf am Neckar. Megavýroba a nedostatek kvalitních surovin ovšem také znamenaly postupně jak válka pokračovala, snížení kvality vyráběných pušek. Celkem bylo do konce války vyrobeno 14,7 milionu kusů. Od roku 1942 se vyrábělo i ve filiálce Zbrojovky Brno v Povážské Bystrici a o rok později přímo v Brně. V Brně vyráběná puška označená jako 98N se vyráběla i po válce. V rámci vojenské pomoci nově vzniklému státu Izrael čelícímu agresi Ligy arabských národů postupně dodalo Československo do října 1948 celkem 34 507 pušek 98N.
Pušky Mauser jsou ve světě i u nás stále velmi oblíbeným sběratelským artiklem. Jsou ceněny pro svou přesnost, elegantní design a kvalitní závěr i mezi střelci. Airsoftoví nadšenci se mohou těšit z vydařených zbraní Kar98k z kovu a dřeva a také i z modelů s realistickým vyhazováním kovových nábojnic. Puška Mauser tak zůstává i po téměř 130 letech od uvedení modelu Gewehr 98 stále na vrcholu žebříčku popularity a zřejmě tam ještě hodně dlouho zůstane.
Zdroje:
Graham Smith, Ian V. Hogg : Vojenské ruční palné zbraně - nakladatelství Naše vojsko, r. 2006
David Miller : Encyklopedie zbraní - nakladatelství Naše vojsko, r. 2007
Albrecht Wacker, Guus de Vries : Německé odstřelovačské pušky – nakl. Mladá fronta, r. 2017
https://de.wikipedia.org/wiki/Mauser_Modell_98
https://www.americanrifleman.org/content/i-have-this-old-gun-karabiner-98az/
