Článek
Certifikáty
Stříbrné pětidolarové certifikáty byly papírové peníze vydávané vládou USA, které byly kryty fyzickým stříbrem, uloženým ve státní pokladně. Byly zavedeny proto, aby lidé nemuseli nosit těžké stříbrné mince, ale přesto měli jistotu, že jejich papírové peníze mají pevnou hodnotu v kovu. Držitel byl oprávněn za tento certifikát požadovat v bance stříbro v podobě stříbrných dolarů, později i stříbrných slitků v odpovídající nominální hodnotě.
Hlavní rozdíl mezi pětidolarovým stříbrným certifikátem a běžnou bankovkou v USA spočíval v jejich krytí a vzhledu. V ekonomické teorii se tento certifikát označuje jako reprezentativní peníze. Na rozdíl od dnešních dekretových peněz (fiat currency), které jsou kryté pouze důvěrou ve vládu, reprezentativní peníze přímo zastupovaly fyzickou komoditu (stříbro) uloženou v trezoru. Certifikát není samostatnou měnou, je součástí měny amerického dolaru.
Do roku 1968 mohl držitel tento certifikát v bance vyměnit za stříbrné mince nebo surové stříbro. Stříbrné certifikáty mají typicky modrou pečeť ministerstva financí a modrá sériová čísla. Běžné moderní bankovky mají tyto prvky zelené. Stříbrné certifikáty se přestaly vydávat v roce 1964 a možnost jejich výměny za fyzické stříbro skončila 24. června 1968. I když jsou dnes stále zákonným platidlem v nominální hodnotě 5 dolarů, sběratelé spíše oceňují jejich vyšší numismatickou hodnotu.
Stříbrné pětidolarové certifikáty se v USA vydávaly v letech 1886 až 1953. Tzv. „Velké certifikáty“ z let 1886–1923 byly rozměrově větší než dnešní dolary a jsou ceněny pro svůj propracovaný design. Ve třetí sérii z celkově čtyř z tohoto období zaujme zejména certifikát z roku 1899 s hlavou náčelníka Běžící antilopy z národa Lakotů – Hunkpapů. Patří k nejhezčím, nejvyhledávanějším a nejikoničtějším americkým bankovkám vůbec.
Běžící antilopa
Mnohé asi napadne, proč se jako jediný indián na papírovém platidle USA v historii objeví zrovna tento nepříliš známý muž. Byl to sice velmi statečný válečník, diplomat, zásadový i přemýšlivý člověk a možná vůbec nejlepší řečník národa Lakotů. V roce 1851 se stal tzv. „oblečeným v košili“. U Lakotů to byli muži, kteří splňovali nad běžný rámec základní čtyři lakotské ctnosti – statečnost, štědrost, moudrost a charakter. Jejich zdobené válečné haleny nebyly jen obyčejným kusem oděvu, ale odznakem společenského statusu a prestiže. Obyčejný muž to tedy rozhodně nebyl. To mu nikdo neupírá. Ovšem ze stejného lakotského podkmene Hunkpapů je daleko známější, ikonický a možná vůbec nejznámější původní Američan – Sedící býk. Dalšími kandidáty by určitě byli významní muži lakotských Oglalů – možná největší válečník Lakotů Šílený kůň nebo velký vůdce Rudý oblak. I další Hunkpapa jménem Gall (Pizi, Žluč), který se vyznamenal v bitvě u Little Bighornu, je určitě známějším jménem než Běžící antilopa. Kandidátů na bankovku bychom našli mezi domorodými Američany i v jiných kmenech celou řadu, počínaje třeba apačským lídrem Geronimem. Výčet jmen by byl ještě dlouhý. Všichni tito jmenovaní ovšem mají jeden velký handicap. Jsou sice slavní, ale hlavně odbojní vůdci, kteří uznali autoritu USA až po tvrdých bojích a pod značným nátlakem.
Běžící antilopa byl ale jiný. Hunkpapové patřili mezi velmi odbojnou skupinu Lakotů a Běžící antilopa nejprve stál v mládí věrně po boku o jedenáct let mladšího Sedícího býka, odmítajícího vzdát se původního stylu života a území pod tlakem bílého osídlení. Ovšem už v polovině 60. let 19. století dospěl k názoru, že pokud mají Lakotové přežít, musí se vydat cestou spolupráce s Američany. Stal se tak jedním z prvních Hunkpapů, kteří odmítli válečnou stezku. Nebylo to však poznání bez příčiny.
Hunkpapové utrpěli v 60. letech 19. století dvě zásadní porážky. Generál Sully zaútočil 28. července 1864 u Kildeer Mountains na obrovský tábor asi 6 000 Lakotů a Dakotů, kde byli i Hunkpapové a který byl centrem obchodu, lovu a příprav na zimu. Cílem útoku bylo potrestat Dakoty za povstání v Minnesotě z roku 1862, zajistit bezpečnost pro osadníky a zlatokopy putující na západ a také demonstrovat sílu armády. Vojáci Unie (bylo to v období občanské války) zejména pomocí houfnic zatlačili indiány do defenzívy, zničili jim velké zásoby potravin i kožešin, poničili řadu týpí a dalšího vybavení. Hunkpapům i ostatním lakotským a dakotským skupinám shromažďujícím zásoby na zimu tak způsobili značné starosti. Mezi 7. a 9. srpnem se v menších potyčkách s postupujícími Sullyho jednotkami střetli Hunkpapové znovu, ale zabránit armádě v pronikání lakotským územím i v měsíční krajině tajuplných Badlands nedokázali. Modrokabátníci tak za cenu značného strádání během náročných tažení ukázali schopnost pronásledovat početně silnějšího nepřítele i na jeho území v drsné a obtížně prostupné krajině. Měli velkou převahu ve výzbroji. Pěchota používala jednoranné předovky Springfield 1861 a kavalérie sedmiranné opakovačky Spencer, výkonné karabiny Sharps, šavle a revolvery. Hlavní roli ovšem sehrálo osm horských houfnic M1841, které spolehlivě rozbíjely formace Lakotů dříve, než se stihli dostat na dostřel svých zbraní. Indiánské luky, šípy, tomahavky, kopí, válečné kyje a pár palných zbraní v podobě starších mušket nemohlo velké palebné převaze armády konkurovat i když byli Lakotové v početní převaze. Pro doposud hrdé, bojovné a velmi sebevědomé Hunkpapy to bylo šokující a trpké poznání, které u některých náčelníků značně otřáslo jejich vírou v neporazitelnost. Hunkpapové se názorově rozdělili na válečnou frakci se Sedícím býkem v čele a mírovou frakci, ve které dominoval právě Běžící antilopa.
Po podpisu smlouvy ve Fort Rice v roce 1868 Běžící antilopa spolupracoval se správcem rezervace v agentuře Grand River (později Standing Rock), Jamesem McLaughlinem a brzy se stal dominantním vůdcem rezervačních Hunkpapů. Po období přidělování půdy založil osadu asi šedesáti rodin v údolí Grand River a otevřel si obchod. V roce 1881se stal zvědem v armádě a byl i v čele uvítacího výboru, když se vrátil z kanadského exilu symbol lakotského vzdoru - Sedící býk. Když se 2. srpna 1881 Sedícího býka zeptal jeden novinář v rozhovoru na nejstatečnější Hunkpapy, jmenoval oblečené v košilích, ale o Běžící antilopě prohlásil jen to, že je witkó – hlupák. „Uzavřel smlouvy a dovolil bílým mužům, aby přišli a zabrali naši zem“, řekl Sedící býk.
Vlevo je portrét náčelníka Běžící antilopy, jak ho vyfotografoval A. Gardner ve Washingtonu v roce 1872 a vpravo rytina G. F. C. Smillieho z roku 1899.
Omyl s čelenkou
Odpověď na otázku, zdali byl Běžící antilopa prorok, který viděl zbytečně prolité hektolitry lakotské krve a chtěl se této krvavé lázni vyhnout, zdali byl prozíravý, chytrý a chtěl pro Lakoty jen to nejlepší, nebo byl zbabělý a svůj lid zradil, je složitá a nechám ji na každém čtenáři. Na konci života údajně litoval, že nestál po boku Sedícího býka po celou dobu, neboť byl zklamán podmínkami v rezervaci. Někteří historikové tvrdí, že to však z jeho úst nikdy nezaznělo. Vraťme se ale k bankovce. Pro Američany byl Běžící antilopa vhodným kandidátem k umístění na platidlo a důvodů se našlo hned několik. Byl zastáncem míru s bílými, spolupracoval s nimi, přizpůsobil se životu v rezervaci jako nakonec jediné možné cestě a stal se civilizovaným indiánem. Přesně tedy zapadal do škatulky, jak si Američané představovali správný vzorec chování původních obyvatel.
Podkladem pro výrobu platidla se stal portrét Běžící antilopy od fotografa Alexandra Gardnera, který byl považován za esteticky silný a vhodný pro rytecké zpracování. Byl to prý také jeden z důvodů, proč byl vybrán právě Běžící antilopa. Ateliérový portrét byl pořízen technikou albuminového tisku ze skleněného negativu připraveného mokrým kolodiovým procesem a vznikl během návštěvy delegace indiánských náčelníků ve Washingtonu v roce 1872. Podobně silných fotografií Sedícího býka nebo Rudého oblaka bychom našli jistě také dost, tak tento argument úplně neobstojí. Ano, problém by byl třeba u Šíleného koně, který se vyfotografovat údajně nikdy nenechal.
Výroby certifikátu se ujal Úřad pro rytí a tisk ve Washingtonu, D.C. Do práce se pustil rytec George F. C. Smillie, který však narazil na problém. Tři pera orla skalního ve vlasech Běžící antilopy směřující vzhůru se ukázala jako příliš vysoká pro vymezený prostor na bankovce. Smillie se rozhodl pro úpravu tak, aby se mu tam symboly odvahy v boji, úcty a duchovního spojení vešly. Hlavu si tím, čím budou původní pera nahrazena příliš nelámal. A líbila se mu klasická péřová čelenka, jakou známe z filmů. Pro Lakoty byla tato čelenka typická, tak proč by s touto záměnou měl být problém. Úředníci z Bureau of Engraving and Printing ovšem vystřihli ze starší dokumentační fotografie čelenku náčelníka z kmene Póníů (Pawnee) a fyzicky ji nalepili přes původní fotografii Běžící antilopy. Smillie pak tuto upravenou koláž použil jako přímou předlohu pro svou rytinu. Pro laika péřová čelenka jako péřová čelenka, ale ve světě domorodých obyvatel USA to byl velký přešlap. Póníové byli zapřisáhlí nepřátelé Lakotů a sice spíše nosili tzv. roach, tedy ozdobu z dlouhých a tuhých chlupů různých druhů zvířat (jelenec, urson, koňská hříva ad.) a srsti uprostřed po stranách vyholené hlavy nebo kožešinové turbany, ale při ceremoniálních příležitostech klasické péřové čelenky také používali a ty měly odlišný styl než ty lakotské. Zobrazení významného muže Lakotů s čelenkou nepřátelského kmene bylo mezi indiány vnímáno jako hluboká urážka a projev kulturní necitlivosti ze strany americké vlády. Většina zdrojů a odborníků sice uvádí, že čelenka vykazuje znaky kmene Póníů, někteří odborníci na domorodé oděvy přesto upozorňují, že s absolutní jistotou určit její přesný původ ovšem nelze. Rozhodně však není ve stylu čelenek lakotských. Na základě Thayerova dodatku z roku 1866 ovšem smí být na papírových platidlech USA zobrazován pouze portrét zesnulé osoby. Chyba s čelenkou už tedy Běžící antilopu nemusela trápit, zemřel kolem roku 1896, tedy tři roky před vydáním platidla.
Na dně i na hladině Atlantiku
Když 14. dubna 1912 dvacet minut před půlnocí luxusní parník Titanic narazil do ledovce a začal se potápět, vrchní pokladník Hugh Walter McElroy vybral všechny lodní trezory. Cennosti, šperky a hotovost cestujících uložil do kožených brašen, aby je mohl po evakuaci bezpečně vrátit majitelům. Už to nikdy neudělal. Sedm dní po potopení Titanicu kanadská loď Mackay-Bennett, kterou si najala společnost White Star Line pro vyhledávání obětí, objevila jeho mrtvé tělo plovoucí díky záchranné vestě stále na hladině. Bylo zdevastované, zřejmě po zasažení nějakým těžším předmětem z lodi a ve stadiu značného rozkladu. Z těchto důvodů bylo po vykonání obřadu 24. dubna 1912 pohřbeno do vln oceánu.
A čas běžel. V roce 1987 expediční společnost RMS Titanic Inc. vyzvedla z vraku Titanicu na dně Atlantiku jednu z těchto brašen. Byla zachovalá a pevně uzavřená. Uvnitř byly nalezeny papírové bankovky. Díky tomu, že byly v kožené brašně pevně uzavřeny bez přístupu kyslíku a proudění vody, se ve specifických hlubokomořských podmínkách 3800 metrů pod hladinou dokonale zakonzervovaly. Mezi bankovkami byl také jeden kus pětidolarového stříbrného certifikátu s Běžící antilopou. I po 75 letech pod vodou si bankovka zachovala neuvěřitelnou čitelnost, jasné barvy, modrou pečeť i sériové číslo. Je k vidění na putovní výstavě TITANIC – The Artifact Exhibition.
Existuje ještě jeden pětidolarový certifikát s Běžící antilopou spojený s Titanicem, ten však nebyl vyzvednut z vraku po desetiletích na dně. Měl ho v kapse vesty mrtvý pasažér 3. třídy Ernest Tomlin, jehož tělo rovněž vylovila z hladiny oceánu lodˇ Mackay-Bennett 21. dubna 1912, tedy o den dříve než Mc Elroye. Po vyproštění těla byly osobní věci a dokumenty silně poškozené mořskou vodou zaslány jeho rodině. Pozůstalí celou sbírku včetně deníku, dopisů a zmíněné bankovky uchovávali v soukromí po více než 113 let. V listopadu 2025 byla tato unikátní bankovka spolu s dalšími předměty z Tomlinovy pozůstalosti nabídnuta v britské aukční síni Henry Aldridge & Son. Vydražil ji soukromý sběratel v rámci aukce, přičemž celý soubor věcí se prodal za desítky tisíc liber. V dopise na rozloučenou si Ernest matce stěžoval na zlomené srdce kvůli ženě jménem Rose…
Zájem mezi sběrateli
I přesto, že certifikát vyvolal značnou kontroverzi, nebyl stažen z oběhu okamžitě po vydání v roce 1899. Mezi léty 1899 až 1920 bylo vytisknuto přes 566 milionů těchto bankovek. I když jich tedy bylo poměrně značné množství, tak se do dnešních dnů podle odhadů odborníků a numismatických organizací dochovalo jen velmi malé množství. V různých stavech zachovalosti jich dnes existuje asi 12 000 kusů. Cena závisí na zachovalosti a kombinaci podpisů amerických úředníků. U přehýbaných bankovek se známkami oběhu začíná na 300 dolarech až po vzácné varianty, jako jsou například bankovky s raritní kombinací podpisů Napier-Thompson nebo tzv. hvězdičkové bankovky, což jsou náhradní série za chybotisky, které mohou v aukcích dosahovat částek přesahujících 9 000 dolarů.
Kvůli svému propracovanému designu a pikantnímu příběhu s čelenkou patří stříbrný pětidolarový certifikát s portrétem Běžící antilopy k nejvyhledávanějším kusům mezi sběrateli.
Zdroje:
Robert M. Utley- Kopí a štít: Život a doba Sedícího Býka, nakladatelství Hynek, r. 1999
https://kz.kursiv.media/en/2025-11-19/engk-nknk-letter-by-titanics-real-jack-dawson-to-be-auctioned/
https://titanic.fandom.com/wiki/Hugh_Walter_McElroy
https://www.silverstar.cz/stribrne-certifikaty-usa-a-goldbacky/?order=bestseller
https://www.jggscivilwartalk.online/index.php?threads/native-americans-on-money.8469/
