Článek
První cenné informace o bitvě
„Neudělal jsem nic úžasného – v bitvě jsem nebyl.“ To byla skromná slova asi dvacetiletého mladíka z kmene Vran, vyřčená krátce po bitvě u Little Bighornu, ke které došlo v nedělním odpoledni 25. června 1876. Sedmá kavalérie měla pro letní tažení roku 1876 původně ve svých službách téměř výhradně skauty z kmene Arikarů, ale území v dnešní jihovýchodní Montaně, kde došlo k bitvě, patřilo původně kmeni Vran. Právě perfektní znalost této oblasti sehrála hlavní roli v doplnění regimentu na tomto důležitém postu šesticí vraních zvědů, zapůjčených Custerově kavalérii od montanské kolony plukovníka Johna Gibbona. Znali v krajině doslova každý kámen. A z této skupinky na sebe po bitvě strhl největší pozornost právě Curley. Osamocený na nepřátelském území jako první přinesl zprávy o Custerově katastrofě.
27. června 1876 vyjel z pobřežního porostu poblíž kotvícího parníku Far West a popojížděl na svém poníkovi sem a tam, V ruce svíral pušku, zvedal obě ruce dlaněmi ven na znamení míru a křičel „Absaroka! Absaroka!“ (Absarokové – Vraní indiáni) Anglicky znal možná deset slov, a tak s posádkou parníku komunikoval všemi možnými prostředky. Kreslil do písku, používal znakovou řeč, dělal tužkou tečky představující vojáky na dřevěnou krabici, lámal klacíky, které představovaly jednotlivé vojáky nebo indiány a ukazoval jejich pozice na bojišti. Nikdo na lodi neznal jazyk Vran a kapitán G. Marsh uměl jediné slovo - obsorikas, tedy vojáci. Curley předváděl představení, kterému jeho posluchači částečně rozuměli, ale spousta informací se jaksi „ztratila v překladu“. Tvrdil, že mnoho podstatného z průběhu likvidace Custera a jeho mužů sledoval z velké dálky pomocí dalekohledu.
Na některé části bojiště dobře neviděl, neboť měl ze skalnatého hřebene odkud bitvu pozoroval pouze omezený výhled a vše sledoval navíc ze vzdálenosti asi jedné míle, tedy 1,6 km. Podle jeho popisu polohy slunce boj začal asi mezi půl třetí a třetí hodinou a pokračoval až do západu slunce. Když se vojáci přiblížili k řece, indiáni ukrytí v porostu na protějším břehu zahájili palbu na vojáky, kteří prověřovali možnost dalšího postupu. Část vojáků sesedla a opětovala palbu. Během tohoto boje Curley ze své pozice viděl, jak dva zasažení vojáci spadli do proudu. Během této doby bylo vidět, jak válečníci po stovkách vyjíždějí z vesnice se zjevným úmyslem překročit řeku, zatímco mnoho žen a dětí prchalo z vesnice opačným směrem. Vojenská kolona pak zamířila diagonálně do kopců po proudu. Modrokabátníci stoupali pěšky a koně vedli. Masy indiánů mezitím dole přebrodily řeku a začaly ohrožovat Custerovo pravé křídlo a týl. Pokračovali několik set yardů novým směrem a kolona zaujala postavení pro boj s indiány, kteří překročili řeku. Zpočátku se vojáci drželi pohromadě, ale poté se rozdělili a zaujali obrannou linii v kruhu. Koně byli kryti vzadu a muži bojovali jako pěšáci. Indiáni vojáky zcela obklíčili, své koně nechali ukryté dole v rokli a tlačili se dopředu pěšky. Přesvědčeni o své velké přesile provedli několik výpadů ve všech bodech Custerovy linie, ale vojáci pevně drželi své pozice a prudkou palbou útočníky přinutili ustoupit. Curley tvrdil, že palba byla rychlejší než cokoli, co dosud slyšel a přirovnal ji k trhání nití, když se roztrhne přikrývka. Vojáci vystříleli veškerou munici ve svých opascích a poté hledali koně se záložní municí nesenou v sedlových brašnách. Dokud měli náboje, drželi své pozice, navzdory velkému úsilí Siouxů. Když palba vojáků zeslábla, indiáni věřili, že jim došla munice a podnikli velký konečný útok, během kterého všechny vojáky pobili. Curley řekl, že Custer zůstal naživu větší část boje a povzbuzoval své muže k rozhodnému odporu. Zhruba hodinu před koncem boje byl smrtelně zasažen. Bitevní pole bylo podle něho silně poseto mrtvými těly Siouxů a mrtvých bylo více než vojáků. Byl spokojen, že jejich ztráty určitě přesáhly 300 usmrcených, kromě obrovského počtu zraněných.
Odborníci na bitvu u Little Bighornu jako je třeba John S. Gray prvotní Curleyho popis bitvy označili za velmi přesný.
Hlavně silný příběh!
Z Custerova praporu bitvu nepřežil jediný muž a nikdo tak nemohl podat svědectví o jejím průběhu na této části bojiště. Okolnosti konce pěti kompanií v čele s podplukovníkem obestřel tajuplný závoj tajemství. A veřejnosti ať už odborné či nikoliv se tato záhada zalíbila. Každý si totiž mohl dosadit právě ten svůj příběh a nikdo nemohl oponovat, že to takhle nebylo. Ano, byla tady svědectví indiánů ze strany vítězů, kteří Custerovu záhubu přece viděli. Ale kdo by věřil indiánům. Ve svých líčeních událostí se navíc mnohdy předháněli v množství hrdinských skutků, které vykonali a vypadalo to, že vojáků snad bylo desetkrát tolik než kolik ve skutečnosti. Jejich vyprávění byla proto podrobena kritice a mnohdy označena jako nedůvěryhodná. Jediným, kdo tedy mohl rozluštit záhadu ze strany poražených se stal nakonec Curley i když to byl také indián. Ale na té správné straně. A Amerika nutně potřebuje celebrity a hltá silné příběhy. S trochou nadsázky se dá konstatovat, že Curley se stal postupem času druhou nejslavnější osobností bitvy u Little Bighornu. Ke vzniku legendy přispěly kromě nenasytné touhy tisku i veřejnosti po senzaci samozřejmě i značné trhliny v překladu slov mladého zvěda. Z Curleyho upřímného výstupu na palubě Far Westu se mnozí chybně domnívali, že mladík skutečně bojoval po Custerově boku.
Už 15. července 1876 tak titulek novin Helena Daily Herald senzačně hlásal, že Curley jako jediný unikl z masakru. A začal se rodit příběh, kterak mladý zvěd brilantně unikl přímo z bitevní vřavy, když viděl, že je Custer ztracen. Postupně vzniklo několik verzí, jak to dokázal. Podle jedné si rozpustil vlasy ve stylu Lakotů, pomazal se krví a prachem, a tak nepoznán prošel indianskými liniemi. Populárnější se stal příběh, jak Curley sebral mrtvému lakotskému válečníkovi jeho přikrývku, zabalil se do ní, a tak unikl. První film z roku 1909 On the Little Big Horn zase vytvořil mýtus, kde Curley nabízí generálu Custerovi, aby se zahalil do bizoní kůže a utekl s ním. Custer to však hrdě odmítá a Curley utíká zahalen do kůže z bizona sám. V roce 1950 se v magazínu Life objevil další pozoruhodný příběh. Curley se údajně ukryl v útrobách mrtvého koně, odkud vše pozoroval a jakmile nebezpečí pominulo, nasedl na hřbet svého poníka, který na něho trpělivě čekal (!) a z nebezpečné zóny uprchl.
Úlohou tisku a později dalších médií bylo přitáhnout pozornost a Curleyho příběh byl vděčným soustem. Lidé z této branže popustili uzdu své fantazii a na skutečnosti jim zase tolik nezáleželo. Důležitější bylo množství prodaných knih, novin, časopisů a později údaje o poslechu či sledovanosti.
V roce 1908 se dokonce objevil podvodník jménem Ben Mc Intosh, který se za Curleyho vydával. Byl to zřejmě běloch, který se pomocí tmavé paruky a bronzového make-upu snažil vypadat jako indián. Cestoval po USA, vybíral peníze na fiktivní indiánské výpravy, pořádal placené přednášky a prodával falešné mapy bojiště. Nikomu nebylo divné, že mluví plynule anglicky i když skutečný zvěd Curley anglicky téměř neuměl. Mc Intosh si takto za 13 let vydělal přes padesát tisíc dolarů.
Pochybnosti
V roce 1877, rok po bitvě, navštívil bojiště poručík Michael V. Sheridan (bratr slavného generála P. Sheridana) v doprovodu dvou zvědů z kmene Vran - Půl žluté tváře a právě Curleyho. Podle jeho zprávy však Curley opustil bojiště ještě před začátkem bitvy. Kritice byl podroben také způsob, jakým Curley z bojiště údajně unikl. Curleyho tvrzení odmítali ostatní vraní zvědové, kteří tvrdili, že odjeli všichni společně ještě před bojem. Curleyho příběh vytvořený médii později odmítla nebo vědecky vyvrátila celá řada historiků a badatelů. Na počátku 20. století usilovně zpovídal Curleyho a další přeživší badatel Walter M. Camp a dle jeho závěrů se Curley samotného boje na Custerově kopci rozhodně nezúčastnil. Legendu podle něho stvořili neschopní tlumočníci a senzace chtiví novináři, kteří mu vkládali slova do úst. Vzpomínky účastníků bitvy poctivě sepisoval také lékař a historik Thomas B. Marquis, který mezi léty 1922 až 1935 pobýval v rezervaci Severních Šajenů a příběh o Curleym označil za velmi nepravděpodobný. Velmi detailní rekonstrukci časovou i prostorovou přidal ve své přelomové práci Custer's Last Campaign v roce 1991 historik John S. Gray. Podle něho Curleyho fantastický příběh vznikl pouze tím, že mladý zvěd časem novinářské mýty přestal vyvracet a říkal to, co veřejnost chtěla slyšet.
Setkání s nepřáteli po deseti letech
Při desátém výročí bitvy v roce 1886 se Curley setkal s některými nepřáteli.
„Kde máš křídla?“, zeptal se ho lakotský náčelník Gall.
„Jak to myslíš?“, odvětil Curley.
„Jedině pták by totiž unikl z našeho obklíčení“, odpověděl mu Gall. Curley mlčel.
„Curleyho znám, je to lhář“, řekl v rozhovoru se dvěma bílými přáteli v roce 1894 další lakotský náčelník Déšť ve tváři a pokračoval:
„Nikdy v boji nebyl. Jeho poník zakopl a poranil se. On zůstal stát a snažil se ho nějak dát dohromady. Když uslyšel střelbu, utíkal jako zbičovaný pes.“
Curley
Curley se jmenoval v jazyce Vran Ashishishe, tedy Kudrnatý a narodil se zřejmě kolem roku 1856 u potoka Little Rosebud Creek v dnešní jihovýchodní Montaně.
Byly mu jen čtyři roky, když se v roce 1860 velmi početná válečná výprava Lakotů střetla u Pryor Creeku asi 40 mil jižně od dnešního Billings v Montaně s Vránami. „Siouxové se nás snažili několikrát úplně vyhladit“, řekl historik kmene Vran Joe Medicine Crow a pokračoval:
„Od našich starších vím, že chtěli všechny příslušníky našeho kmene zabít a nechat jen mladé chlapce. Z těch by vychovali své vlastní bojovníky. U Little Big Hornu by tak Curley a další naši zvědové zřejmě bojovali proti Custerovi a ne s ním po boku. Nám se podařilo tenkrát ubránit.“
Časté útoky početných nájezdnických skupin Lakotů si však začaly mezi Vránami vybírat svou daň. Ztráceli nejen válečníky, ale také museli ustupovat a přenechat tradičnímu nepříteli část svého území. V dubnu 1876 se v táboře Vran objevil poručík James Bradley pověřený plukovníkem Gibbonem náborem zvědů pro americkou armádu. Američané potřebovali Vraní indiány, neboť dokonale znali území, kam vojenské jednotky směřovaly. Náčelníci Vran se zdráhali. Odchodem válečníků by oslabili své vesnice, které se stávaly terčem lakotských nájezdů. Kdo je ochrání? Pětadvacet válečníků se nakonec rozhodlo narukovat v rolích zvědů do Sedmého pěšího pluku. Mezi nimi také Bílá labuť, starší bratr Curleyho. Zřejmě proto, aby na svého mladšího bratra dohlížel. Těžce si zvykali na vojenský život, ale rychle se přizpůsobili. Když se šest z nich přidalo ke Custerovi, udělali na něho velký dojem. Custer psal o nich takto své manželce Elizabeth:
„Nyní mám u sebe několik zvědů z kmene Vran, kteří znají tuto zemi. Jsou to skutečně výborně vypadající muži, tak pohlední a nejvíce indiánští, jaké jsem kdy viděl !Budí dojem sportovců a jak jsou veselí! Nevyhlížejí tak pochmurně a tiše jako rudí muži, které jsem dosud potkal. Po formálním rozhovoru mne přijali za svého vůdce. Řekli mi, že jdu vytrvale po stopě a v nouzi jím mezky. A pod takovým velitelem chtějí sloužit a v nouzi jíst také mezky!“
V osudné odpoledne 25. června se Curley pohyboval po boku míšeneckého zvěda Mitche Boyera. George A. Custer chtěl, aby se všichni zvědové zachránili a odjeli pryč. Curley:
„Viděl jsem Mitche jak hovoří s generálem (myslel Custera). Pak ke mně přijel a řekl mi, ať odjedu, že si to generál přeje. Já jsem řekl Mitchovi ať jede se mnou, ale on to odmítl, že je zraněn a zůstane. Objevil jsem mrtvého Siouxe a vyměnil jeho winchesterovku za mou pušku Sharps. Vzal jsem si jeho nábojnicový pás. Na sedle jsem měl připevněný kabát vyrobený z deky s kapucí přes hlavu a otvory vystřiženými pro ruce. Takhle jsem odjel.“
Po bitvě žil Curley v rezervaci Vran u řeky Bighorn, kam se správa rezervace přestěhovala v roce 1884. O dva roky později se podruhé oženil a měl dceru, která přijala anglické jméno Nora. Od roku 1920 pobíral za službu v americké armádě důchod. Byl kmenovým policistou a později soudcem. Dařilo se mu v chovu koní. Zemřel na zápal plic v roce 1923.
Curley byl prvním člověkem z Custerovy kolony, který přinesl zprávu o zdrcující porážce 7. kavalerie.
Zdroje:
William Alexander Graham - The Custer Myth: A Source Book of Custeriana, nakladatelství Bonanza, USA, 1953
John S. Gray - Custer's Last Campaign: Mitch Boyer and the Little Bighorn Reconstructed, vyd. University of Nebraska, 1991.
Robert M. Utley - Custer and Me: A Historian's Memoir, vyd. University of Oklahoma, 2004
Thomas H. Leforge,Thomas B. Marquis - Memoirs of a White Crow Indian, nakl. Bison Books, 1974
https://historynet.com/curley-custer-not-end/
https://nathanward.medium.com/alias-curley-0a50f0e431ab
