Článek
Šok
Když se 6. července 1876 informace o Custerovi rozletěla do celého světa, Spojené státy byly v šoku. Místo radostných oslav stého výročí založení země si lidé kladli otázku, jak mohl elitní armádní útvar podlehnout neorganizované hordě rudochů. Palcové titulky úvodníků amerických novin přinášely jak seriózní informace, tak rovněž fikci, která měla pouze přitáhnout pozornost. V letech 1866 až 1870 veřejnost ovlivněná humanisty a církví žádala pro Lakoty spravedlnost. Armáda byla označena pouze za strůjce potíží. O pár let později veřejnost žádala tu stejnou armádu o razantní zásah proti těm, kteří zmasakrovali příslušníky Sedmé kavalérie.
Velitele Vojenské divize Missouri, generála P.H.Sheridana, zastihla zpráva na velkolepých oslavách ve Philadelphii a okamžitě ještě z hotelu začal organizovat nové tažení s cílem tvrdě viníky potrestat. Situace po bitvě u Little Bighornu znamenala také obrat ve vztahu vlády k armádě. Zatímco po skončení občanské války bylo financování armády seškrtáno jen na minimální úroveň, Custerova katastrofa přiměla zodpovědné politiky ke změně postoje. Sheridan teď mohl v klidu plánovat jakékoliv operace proti indiánům bez ohledu na finanční zátěž a v podstatě každý jeho požadavek byl splněn.
George Crook (1828-1890) - V letním tažení roku 1876 proti kmenům odmítajícím autoritu USA a odchod do rezervací tvořila Crookova kolona z celkově tří armádních proudů ten nejpočetnější jižní proud postupující z Fort Fetterman ve Wyomingu směrem na sever. 17. června Crooka zastavili indiáni v těžké bitvě u řeky Rosebud a jeho kolona se vrátila do zásobovacího tábora u Goose Creeku. Tady si sedm týdnů lízala rány, budovala opevnění, doplňovala zásoby a čekala na doplnění početního stavu. Tato dlouhá nečinnost měla zásadní strategický dopad na osud Custera a Sedmé kavalérie.
Crook a hladový pochod
3. srpna 1876 se dal do pohybu George Crook, který nechal Custera na holičkách a trčel několik týdnů u Goose Creeku, kde čekal na posily. Na určeném místě se měl setkat s deseti kompaniemi kavalérie pod velením W. Merritta. V prvním červencovém týdnu vyslal Crook na průzkum jednotku dvaceti řadových vojáků pod vedením mladého poručíka Fredericka W. Sibleye. V této skupině byli také dva zkušení stopaři a dva civilisté. V Bighornských horách narazili 7. července na početnou skupinu Lakotů a Šajenů, účastníků bitvy s Custerem. V přestřelce přišli o koně a museli využít veškerých zkušeností a znalostí krajiny velezkušeného stopaře F.Grouarda, aby unikli pronásledování. Putovali pěšky, bez přikrývek a bez jídla. Vrátili se v zuboženém stavu, ale přežili. Někteří vojáci už byli pološílení a odmítali uvěřit, že stany u Goose Creeku jsou skutečně vojenským ležením.
Do kontaktu s indiány se dostal také Merritt , který 17. července narazil u potoka War Bonnet Creek na skupinu asi dvou stovek Šajenů. V čele zvědů Merrittovy kavalérie se objevil slavný Buffalo Bill, který zareagoval na výzvu náčelníka Šajenů jménem Žlutý vlas (též uváděno Žlutá ruka) k boji a povyjel dopředu. V následném střetu se oba již opěšalí duelanti snažili zasáhnout střelbou a Bill trefil ze své winchesterovky náčelníka do prsou, zatímco indiánovo olovo prosvištělo těsně vedle zvědovy hlavy. Bill poklekl, strhl náčelníkovi skalp a vítězoslavně pronesl : „První skalp za Custera!“ Souboj je některými historiky dost zpochybňován a celá dramatická scéna skutečně vyzněla spíše jako část představení z jeho legendární Wild West Show.
Deštivé počasí začátku srpna komplikovalo postup Crookovy posílené kolony, která se 10. srpna navíc spojila s Terrym. Sedmá kavalérie vzhledem ke ztrátám v bitvě u Little Bighornu prošla reorganizací a nyní byla opět připravena do akce. Duševní rozpoložení jejich členů však bylo výrazně poznamenáno prožitými útrapami a ztrátami kamarádů. Spojením obou kolon vznikl obrovský kolos čtyřtisícové armády, největšího útvaru jaký kdy v této oblasti operoval. Pod Terryho velením vojáci postupovali po indiánských stopách dolů k řece Tongue, poté východně k řece Powder a podél jejího toku k soutoku s řekou Yellowstone. Tady měl čekat parník se zásobami. Bylo jasné, že takto velkému vojenskému tělesu se indiáni obloukem vyhnou. K dobré náladě nepřispívalo ani počasí a vztahy mezi Terrym a Crookem se zhoršovaly. Obě armádní tělesa se rozdělily 23. srpna a svou odvrácenou tvář opět ukázalo počasí. Silné bouře vojenské kolony doslova utopily ve vodě a promáčely lidi, zvířata i zásoby. Naděje na usušení zhatilo druhý den krupobití.
Crookova kolona se blížila k hranicím dnešní Severní Dakoty a následovala stopy skupiny Sedícího býka. Mužstvo sužovala malárie, revmatismus, kurděje a průjmová onemocnění, někteří nemohli cestovat v sedle a museli být taženi na smycích za koněm. V noci 31. srpna udeřila tak velká zima, že někteří muži málem umrzli. Mužstvo bylo přece jen vybaveno pouze na letní tažení a s podobným poklesem teplot se nepočítalo. V mrholení a všudypřítomném bahně se kolona 5. září posunula k Davis Creeku a dosáhla přítoku Missouri, řeky Heart. Zásadním problémem se ukázal být stav zásob, kterých už měl Crook pouze na dva a půl dne. Situace dvou tisíc mužů na území dnešní Severní Dakoty byla téměř katastrofální. Pro koně scházela píce a obrovské plochy indiány vypálené země neposkytovaly ani dostatek trávy. Bylo rozhodnuto stočit se k jihu, zamířit do Black Hills a v Deadwoodu se pokusit doplnit zásoby. Stopaři z kmene Arikarů byli vysláni s depeší určenou Sheridanovi a prosbou o zaslání zásob z Camp Robinson. Další putování pak historikové označují jako „hladový pochod“. Muži využívali každé příležitosti k doplnění jídelníčku. Jeho základem se stalo koňské maso a problém nebyl pouze s potravinami. Všude v okolí byla silně alkalická voda. Snahy uvařit z takové vody kávu skončily nezdarem a plýtvat s tímto nápojem nebylo příliš moudré, neboť její zásoby byly rovněž malé. Vodu odmítali pít i koně a muly. Neustále pršelo a z mokrého dřeva se nedal rozdělat oheň. Muži tak nemohli usušit promáčené a zablácené uniformy, které už ani jako stejnokroj nevypadaly. U některých jedinců už hranice zoufalství překročila únosnou mez a muži kolikrát složili hlavu do dlaní a plakali jako malé děti. Vyhladovělí koně mnohokrát padli přímo pod jezdcem a poté byli utraceni a ihned porcováni hladovému mužstvu. Pomalé koloně tak stále ubývalo koní a Crook rozhodl vyslat do Deadwoodu a okolních hornických městeček menší jednotku kavalérie, která ve svižnějším tempu dosáhne cílů a zajistí rychlejší přísun potravin. Pro tento účel bylo vybráno sto padesát nejsilnějších koní z toho zoufalého zbytku, jenž byl ještě na živu. Sto padesát vybraných jezdců ze Třetí kavalérie měl na povel dvaatřicetiletý kapitán Anson Mills. K večeru 7. září opustili v husté mlze Crookovu kolonu. Hlavním úkolem bylo co nejrychleji najít zdroj potravin a dopravit je k hlavnímu tělesu. Kapitán nepředpokládal, že by mohlo dojít ke kontaktu s indiány a jeho muži tak měli pouze padesát nábojů na osobu. Před hlavní skupinou pátrali po pitné vodě a sledovali stopy dva zvědové. Poblíž Slim Buttes v severozápadní části dnešní Jižní Dakoty objevili čerstvé indiánské stopy a pasoucí se stádo poníků. Rychle spěchali zpátky informovat Millse.
Zajaté lakotské ženy, děti a válečník Oglala Lakotů Útočící medvěd s dvěma příslušníky Sedmé kavalérie po bitvě u Slim Buttes před týpí. Zřejmě se jedná o týpí náčelníka Amerického koně staršího a je na něm připevněn guidon (typický menší prapor jízdních jednotek na jedné straně sestřižený do podoby vlaštovčího ocasu) Sedmé kavalérie ukořistěný v bitvě u Little Bighornu válečníky Lakotů. Guidony neměly v roce 1876 označení kompanie, ale prapor byl nalezen spolu s věcmi kapitána Mylese Keogha a armádou i historiky přiřazen jeho kompanii I.
Indiánská vesnice
U Zaječího potoka stálo sedmatřicet týpí náčelníka Amerického koně staršího ( angl. American Horse, lak.Wašíčuŋ Tȟašúŋke, známý také jako Železný štít). Vzhledem k faktu, že toto jméno nosily dvě významné osobnosti Lakotů, rozlišil je historik G. E. Hyde jako staršího a mladšího. Americký kůň starší byl synem významného náčelníka Lakotů-Oglalů jménem Kouř. Jeho účast v bitvě u Little Bighornu je sporná a vedou se o ní diskuse. Teď vyrazil směrem k Bear Butte podobně jako Šílený kůň, ale přezimovat chtěl na rozdíl od něho v rezervační správě Skvrnitého ohona a na začátku září se utábořil spolu s dalšími asi 260 lidmi u Slim Buttes. Stály tu v okolí na obvyklých podzimních stanovištích i další vesnice Lakotů. Mills měl menší jednotku a málo munice. O síle indiánského tábora zatím neměl ani tušení, ale správně předpokládal, že indiáni již budou rozdělení na menší skupiny. Rozhodl se proto zaútočit i když hlavním cílem jeho mise nebyl boj s indiány. Američanům se sice podařilo vesnici se čtyřiceti válečníky dostat pod kontrolu, ale jejich oddíl nebyl početný a navíc měl omezené zásoby munice. Indiáni na vojáky pokřikovali, že brzy dorazí Šílený kůň a rozpráší je. Z přilehlých návrší se navíc stále ozývala střelba znamenající pokračující odpor válečníků, což přinutilo vojáky vykopat dočasné předprsně. Situace vyžadovala posily a Mills proto vyslal kurýra, aby spěchal k hlavnímu voji a oznámil Crookovi vzniklý stav. Hlavní těleso bylo sedmnáct mil severně od Millsovy pozice a Crook po převzetí informací od poslů neskrýval zlost. Žalostný stav kavaleristických koní okamžitou pomoc většího jezdeckého oddílu vyloučil. Na pomoc Millsovi bylo vybráno 250 mužů a sedmnáct důstojníků. Zatímco Mills očekával posily, vydala se skupina mužů na průzkum opuštěné vesnice. Modrokabátníci se prohrabovali pestrou paletou nejrůznějších věcí. Týpí byla naditá bizoními kožešinami, kterých bylo asi dva a půl tisíce. Nechyběly korálky, kuchyňské nádobí, zbraně, parfleše plné bobulí, sušených třešní a švestek, dále kůže, sušené bizoní jazyky, deky, státem vydaná munice a velké zásoby sušeného masa. Jeden z vojáků objevil jedenáct tisíc dolarů a nechybělo mnoho věcí pocházejících z bitvy u Little Bighornu. Mezi nimi zakrvácené rukavice kapitána Milese Keogha a guidon jeho setniny I, osobní korespondence zabitých vojáků, šperky, peníze, části uniforem nebo třicet sedel z Custerových koní. Zachyceno bylo stádo asi tří stovek indiánských poníků, kteří doplnili zdecimované stavy koní Crookovy kolony a mezi nimi bylo identifikováno pět koní patřících Sedmé kavalérii.
Plukovník Anson Mills ( 1834-1924) v roce 1876. Jako zeměměřič a stavební inženýr pojmenoval a vytyčil město El Paso v Texasu. Vynalezl také tkaný nábojový pás a vydělal na tom jmění. V bitvě u Slim Buttes byl kapitánem a po bitvě byl za zásluhy v tomto boji čestně povýšen na plukovnika (Brevet Colonel). V roce 1897 získal hodnost brigádního generála.
Obléhání rokle
Když dorazil Crook, okamžitě se pustil do akce. Hustá palba z vojenských zbraní vyvolala zesílenou odpověď válečníků skrytých ve skalních vyvýšeninách. Zatímco se obě strany vzájemně ostřelovaly, pokusil se Crook vylákat z úkrytu Amerického koně a jeho soukmenovce. Rokle, kde se ukrývalo s náčelníkem zhruba třicet osob byla asi šest metrů hluboká a necelých dvě stě metrů dlouhá. Pohled do ústí zakrývaly stromy a keře a ve stěně přírodního amfiteátru byla jeskyně, ve které indiáni nalezli úkryt.
Brzy odpoledne už Crook začal ztrácet s tvrdohlavými obránci trpělivost a nařídil vojákům obklíčit rokli a spustit palbu. Ozvěna mezi skalisky ještě znásobila ohlušující rachot výstřelů dopadajících kolem zoufalé skupinky Indiánů v jeskyni. I přes tuto děsivou scénu se však náhle začaly ozývat zvuky vyluzované z hrdel k smrti vyděšených žen a zejména strašlivé kvílení indiánských batolat, jenž dokázaly proniknout i přes tento ďábelský zvuk až k uším vojáků. Crook nařídil okamžitě zastavit palbu a tlumočníci Grouard s Pourrierem se v dozvuku strašlivého divadla pokoušeli znovu navázat komunikaci s indiány. Ti souhlasili s kapitulací a Crook mohl přistoupit k ústí jeskyně, kde objevil vysokou ženu jemných rysů s dítětem na zádech třesoucí se strachem. Zoufale uchopila generálovu ruku a křečovitě ji svírala, přičemž ji odmítala pustit. Když se trochu uklidnila, sdělila mu, že je to vesnice náčelníka Amerického koně, která patří k rezervační agentuře Skvrnitého ohona. Crook ji ujistil, že nikomu nebude ublíženo a vyzval, aby se vrátila a pokusila domluvit i ostatním. Po chvíli útroby jeskyně skutečně opustilo dalších několik žen a šest batolat. I přes značný pokrok v jednání v jeskyni stále setrvávala hrstka válečníků, pět žen, dítě a náčelník Americký kůň. Zhruba pětasedmdesátiletý náčelník přitom dobře znal sílu rozpínavé bílé civilizace. V roce 1870 byl s Rudým oblakem a početnou lakotskou delegací ve Washingtonu a New Yorku.
Teď se další téměř tři hodiny zoufale bránil vojenské přesile, ale těžké zranění ho nakonec přece jen přinutilo kapitulovat. Kulka mu roztrhla břicho a z břišní dutiny se mu ven draly střeva. S dopomocí vyšel ven z jeskyně, Crooka prostřednictvím tlumočníka požádal o ušetření životů jeho spolubojovníků, žen a dětí a poté mu podal pažbou napřed svou Spencerovu opakovačku. Nedával najevo žádné známky bolesti a mluvil ve své rodné řeči bez emocí. Jedna z žen mu břicho ovázala kusem látky a náčelník si sedl opodál k malému ohni mezi ženy a děti. Jeden z nejstatečnějších a nejschopnějších lakotských vůdců k ránu bez projevů bolesti tiše zemřel.
Kapitulací indiánů v rokli bitva skončila a vojáci začali rabovat opuštěná týpí. Crook rozhodl naložit na posledních osmadvacet nejsilnějších mul potřebné věci, zejména použitelné potraviny a zbytek spálit. Hladoví vojáci žvýkali sušené bizoní maso a plody divokých švestek a ničili bohatá vybavení stanů. Někteří skalpovali mrtvé indiánské oběti bitvy po vzoru indiánských zvědů vojenské kolony a někdy se spokojili i s malými kousky kůže z hlav mrtvých. Jediný, kdo zůstal zohavení svého těla ušetřen, byl Americký kůň. Z informací od zajatců Crook věděl, že nedaleko vesnice Amerického koně jsou další indiánské tábory a bylo pravděpodobné, že rozzuření indiáni kolonu v nejbližší době napadnou. V odpoledních hodinách skutečně dorazili bojovníci z tábora Šíleného koně, ale početné Crookovy síly jejich útok odrazily.
Zraněný voják je přepravován po bitvě u Slim Buttes z 9. září 1876 na smyku zvaném travois. Tři vojáci padli, čtrnáct jich bylo zraněných. Poručík Adolf von Luettwitz byl postřelen do nohy, která mu musela být amputována.
Návrat ztraceného sebevědomí
Úspěch v bitvě výrazně pozvedl pokleslou morálku mužstva minulých týdnů sužovaných navíc ještě hladem a nepříznivým deštivým počasím. Vojáci sice ztratili tři mrtvé, ale pomstili Custera a konečně dokázali v tomto roce porazit indiány. Z jejich unavených beder spadl těžký balvan svazující tělo i mysl. Fakt, že k tomu došlo na území Velké siouxské rezervace nikoho příliš netížil. Večer 9. září hořely na místě střetu a přilehlém okolí stovky ohňů od kterých zazníval veselý smích a všude vládla dobrá nálada. Kolona o den později opouštěla zničenou vesnici a zanechala za sebou dokonalý obraz zkázy. Vypálená týpí, spálené doutnající zásoby, pobíhající skučící psi, mrtvoly koní a mul, pozůstatky stovek ohnišť a rozesetá zohavená a skalpovaná těla asi deseti až patnácti mrtvých indiánů v blátě. Šílený kůň měl k dispozici stále ještě kolem šesti až osmi stovek válečníků a na zadní část hlavní kolony znovu zaútočil. Soustředěná vojenská palba silného dvoutisícového vojenského útvaru však válečníky znovu zastavila a vrhla zpátky. Lakotové už postrádali elán a vytrvalost z doby před několika týdny, kdy porazili Custera.
Deadwood v roce 1876. Tady Crookova hladová kolona našla útočiště a obyvatelé shromáždili velké množství potravin. V červnu 1876 měl Deadwood v teritoriu Dakota zhruba 2 000 obyvatel, ale příval hledačů zlata v době největšího rozkvětu na přelomu let 1876 - 1877 způsobil, že v celé oblasti kaňonu Deadwood Gulch a okolních táborech krátkodobě pobývalo až 25 000 lidí.
Spása v Deadwoodu
Utrpení Crookovy kolony z hladového pochodu se pomalu blížilo svému konci, ale ještě stále čekalo na muže pár pěkných mil členitým terénem. Směrem k Deadwoodu a okolním důlním městečkům rozesetým v Black Hills vyslal Crook 11. září menší kolonu nejsilnějších mul v doprovodu asi padesáti jezdců pro zásoby. 14. září pozdě odpoledne se ležením začaly ozývat výkřiky měnící se posléze v nadšený řev. Zásobovací kolona byla tady a s ní stádo padesáti kusů hovězího dobytka! V příštích hodinách se muži konečně dočkali kvalitního masa, cukru, soli, čaje a kávy a dokonce se umoudřilo konečně i počasí. 16. září Crookova kolona dorazila do Deadwoodu a městečko jí připravilo skutečně velkolepé přivítání. Oslavy plné jídla a pití trvaly několik dnů. Místní požadovali setrvání armády a ochranu před nájezdy indiánů. Vojáci po náročných kampaních roku 1876 zažívali v Deadwoodu a okolí skutečné zlaté časy. Místní lidé přiváželi široké spektrum potravin o kterých se nikomu během pochodů ani nezdálo. Muži po několika měsících v divočině zase ochutnali čerstvě upečený chléb, čerstvá vejce, nakládanou zeleninu, ovoce nebo zavařeniny. Crook se rozloučil s důstojníky a vojáky, kteří s ním strávili většinu roku a zamířil do Fort Robinson v severozápadní Nebrasce, sto šedesát mil jižně. Jeho muži setrvali v okolí Deadwoodu, Custer City, Hills City a dalších sídel ještě zhruba měsíc než svého velitele následovali. Letní kampaň roku 1876 tak v podstatě skončila a jediné hubené a náhodné vítězství u Slim Buttes bylo na americké straně trochu chatrným výsledkem. Americký tisk se na jedné straně vyjadřoval o letním tažení opovržlivě, na straně druhé také pěl chválu. Generál Sheridan se snažil výsledky celého letního tažení příliš nekomentovat. Přílišná medializace a rozbor výsledků celého podniku by přinesl nejen jeho osobě zřejmě jen potupu a pohrdání, čemuž se snažil malý velitel diplomatickým mlčením vyhnout. Rozhodně však nehodlal nechat na pokoji svobodně migrující indiánské tlupy a plukovník Nelson A. Miles je i v nepříznivém pozdně podzimním a zimním počasí vytrvale pronásledoval. V říjnu 1876 už Crook opět operoval ze svého nového útočiště v Camp Robinson v Nebrasce. Zvědové z mnoha kmenů vytrvale pátrali po vesnicích divokých indiánů a vzhledem ke znalosti krajiny pro ně nebyl velký problém přinášet informace. Crookovi se podařilo získat ke spolupráci i některé Šajeny a Lakoty a ti se v oblastech kolem přítoků Yellowstone velmi dobře orientovali. Bouřlivý rok 1876 brzy přinesl další větší konflikt.
Zdroje:
Jerome A. Greene - Slim Buttes, 1876: An Episode of the Great Sioux War - University of Oklahoma Press, 2012
Marc H. Abrams - Sioux War Dispatches: Reports from the Field, 1876-1877 - Westholme Publishing, 2012
Fred H. Werner -The Slim Buttes Battle - Self Published, Greeley, 1981
