Článek
Vznik válečnické elity
Na přelomu 18. a 19. století Šajeni trvale přesídlili na Velké pláně po dlouhém období migrace z oblasti Velkých jezer a řeky Mississippi pod tlakem lépe vyzbrojených Odžibvejů a dalších kmenů. Z usedlých pěších zemědělců a příležitostných lovců se díky koním stali jízdní lovci bizonů. I tady se málo početní Šajeni ocitli v obklíčení mnoha nepřátel. Během svého postupu na západ se v okolí řeky Missouri střetávali s Mandany, Hidatsy a Arikary. Později v oblasti Černých hor a řeky Powder intenzívně válčili s Vránami a Šošony. Na úpatí Skalnatých hor bojovali s Juty a v Kansasu a Nebrasce s kmenem Póníů. Neustálé konflikty vykovaly ze Šajenů odolné a obávané válečníky. Postupně se stali skvěle organizovaní a smrtí pohrdající, fanaticky odvážní Šajeni postrachem všech kmenů. Po počáteční rivalitě uzavřeli spojenectví s Lakoty a Arapahy. S Lakoty pak vzniklo zřejmě nejslavnější vojenské spojenectví v historii severoamerických indiánů. Velmi silná aliance vytlačovala a napadala konkurenční kmeny Vran, Šošonů, Póníů, Osedžů a další.
Dva měsíce (asi 1847–1917) byl významný náčelník Severních Šajenů. Bojoval ve velkých bitvách proti USA u Rosebudu, Little Bighornu a naposledy ve Vlčích horách. Na počátku 20. století stál modelem pro slavný americký pěticent s hlavou indiána (Buffalo Nickel) vydaný v roce 1913. Jeho podrobný popis bitvy u Little Bighornu z pohledu indiánů byl v roce 1898 publikován v prestižním McClure's Magazine.
Válečnické společnosti, šamani a specifické bojové skupiny
Podle šajenské tradice založení válečnických společností vnukli velkému proroku jménem Motsé'eóeve – Sladký lék mocní duchové v útrobách posvátné hory Bear Butte. Šajenské válečnické spolky se podobaly spolkům jiných prérijních kmenů. Mladíci vstupovali do spolků okolo patnáctého roku života a obvykle následovali otce. Spolky významně spolurozhodovaly o kmenové politice a fungovaly jako kmenová policie při akcích, které hrály pro kmen zásadní roli. K jejich výbavě patřila pestrá paleta zvláštních odznaků, zbraní, bojových praktik, písní, tanců nebo specifických oděvů. Podle šajenské tradice byly prvními čtyřmi válečnickými spolky Červené štíty, Liščí bojovníci, Parohové škrabky, známé také jako Jelení bojovníci, a Psí muži, známí také jako Psí vojáci. Kolem roku 1800 založil šaman Soví přítel Lukové tětivy, také známé jako Vlčí bojovníci. Ve třicátých letech 19. století vznikl spolek Bláznivých psů. Mimo hlavní strukturu pevných šesti spolků existovaly u Šajenů ještě další specifické fenomény, jako byli sebevražední válečníci a opačníci. Sebevražední válečníci se vrhali na nepřítele beze zbraní a bez jakékoliv ochrany. Nepřítele kousali nebo škrábali jako zběsilí. Byli to sirotci, muži zklamaní v lásce nebo nemocní jedinci. Jejich míra přežití dle předpokladů nebyla příliš vysoká a výstižně se jim říkalo „ti, co jdou na smrt“. Stali se přesto postrachem nepřátel a často rozjížděli bitvu. Nepředvídatelnou a děsivou sílou byli opačníci, šamani, kteří dělali všechno naopak. Tito muži měli vizi o Hromu, a kdyby se nestali opačníky, riskovali by zasažení bleskem. Na koni seděli čelem k ocasu, a pokud chtěli říct „ano“, řekli „ne“. V boji byli naprosto fanatičtí a sebevražedně odvážní.
Moderní replika dýmkového tomahawku. V 18. století začali evropští a američtí kováři vyrábět tyto tomahawky, které v sobě spojovaly funkční zbraň, pracovní nástroj a dýmku v jednom. Sekera měla ostré břity a na druhém konci dutou hlavičku na tabák, topůrko bylo provrtané a na konci byl náustek. Evropané a Američané je předávali jako dar indiánským náčelníkům při slavnostních příležitostech. Pro indiány se jednalo o symbol vysokého společenského statusu a prestiže. Často byly tyto tomahawky zdobené mosaznými hřeby, kůží, korálky, kožešinou nebo peřím.
Příprava na válečnou výpravu
Než se válečník Šajenů vydal na válečnou výpravu, zabrala mu dost času příprava. Velkou pozornost věnoval svému válečnému poníkovi. Vztah Šajenů k jejich koním byl prostoupen hlubokou spiritualitou. Některým poníkům se kvůli posilování odvahy, rychlosti a věrnosti zpívaly speciální písně a válečník je ovíval vějířem z orlího křídla, aby zvířatům dodal sílu, ochránil je před zlem a přenesl na ně posvátnou energii orla. Šlehání koní svazky posvátného pelyňku nebo jejich okuřování dýmem mělo zvířata očistit od zlých duchů, dodat jim imunitu, zahnat únavu a chránit je před zraněním. Se svým oblíbeným koněm válečník často mluvil a sdílel s ním své modlitby. Šajeni byli známí tím, že divoké koně „nelámali“, ale spíše trpělivě krotili.
Před bitvou nebo lovem na své koně rituálně malovali symboly v podobě blesků, kruhů kolem očí, otisky dlaní a mnohé další. Nebyla to pouhá dekorace; koni i jezdci měly malby barevnými hlinkami zajistit duchovní ochranu a přenést na ně sílu přírodních živlů. Kromě duchovní přípravy bylo nutné koníkovi zkontrolovat kopyta a jeho celkovou formu, aby vydržel delší běh. Když válečníci vyjeli na válečnou výpravu, nejeli na koních celou cestu, ale část z ní je vedli za uzdu, aby byli na boj odpočatí. Na cestu si brali záložní koně a někdy s nimi jeli mladíci, kteří se o ně starali. Koním se zaplétaly ocasy a hřívy, aby se nezachytávaly v porostu. Co do počtu koní, Šajeni jich neměli tolik jako třeba Komančové, Kajovové nebo Šošoni.
Kromě koníka se válečník musel věnovat svým zbraním, sedlu a dalšímu vybavení. Tyto věci bylo třeba zkontrolovat, popřípadě opravit. Čistily se střelné zbraně, kontrolovaly tětivy luků a ostřily hroty šípů a kopí. Život indiána byl velmi hluboce prostoupen duchovnem. Před válečnou výpravou bojovníci často drželi půst a vyhýbali se ženám. V potní chýši očistili svou mysl i tělo. Kontrolovali své medicínové váčky, kouřili dýmku a zpívali své osobní písně smrti.
Šajenská kultura byla, podobně jako u mnoha jiných kmenů, úzce spjatá se zvířecí symbolikou. Vlčí, Liščí nebo Jelení válečníci věnovali chování zvířat spjatých s jejich spolkem velkou pozornost. Šajeni věřili, že zvířata mají schopnost s lidmi komunikovat a mohou je varovat před nebezpečím nebo jim předpovědět úspěch či neúspěch v boji. Těsně před bitvou si válečníci do vlasů upevňovali upravená orlí pera symbolizující předchozí hrdinské činy a na obličej i tělo si nanášeli barvy pomocí barevných hlinek. Každý vzor vycházel z osobních vizí válečníka, měl nepřítele zastrašit a nositeli sloužit jako duchovní štít.
Počet Šajenů, kteří vyjížděli na válečnou výpravu proti indiánským nepřátelům, se lišil podle účelu a typu výpravy. Častým důvodem byla na prériích oblíbená disciplína v podobě krádeže koní, při které se válečníci snažili získat i nějaký coup – dotek nepřítele. Za tímto účelem vyrážely pohyblivé menší skupiny pěti až dvaceti bojovníků. Pomstít zabité druhy už však vyrážely větší skupiny, třeba až tři stovky bojovníků. Ve velmi výjimečných případech vyrazil proti nepřátelům celý kmen. Takový přesun byl logisticky dost náročný a v historii Šajenů k němu prokazatelně došlo šestkrát.
Šajeni se často nespokojili, tak jako mnoho okolních kmenů, s pouhým ponížením nepřítele, ukradením koní nebo započítáním coupů. Jejich cílem bylo nepřítele zničit. Někdy tak jejich chování hraničilo až s genocidou, i když tento pojem se v souvislosti s mezikmenovými střety na Velkých pláních nepoužívá. Na obranu Šajenů je třeba dodat, že se mnohdy jednalo o odvety za smrt vlastních válečníků. V roce 1820 spojená, početná šajensko-lakotská výprava zcela zlikvidovala u Tongue River tábor Vran v odvetě za zabití třiceti Šajenů o rok dříve. Většinu mužů Šajeni a Lakotové pobili a desítky žen a dětí odvlekli do zajetí.
V roce 1838 Jižní Šajeni s Arapahy u Wolf Creeku přepadli Kajovy, Komanče a Kajova-Apače v odvetě za smrt svých válečníků o dva roky dříve. V největší zdokumentované mezikmenové bitvě na jižních pláních Šajeni zaútočili brzy ráno a pobili mnoho válečníků i sběračů plodů v okolí vesnice, kteří vyrazili na lov bizonů. I útočníci utrpěli těžké ztráty a nakonec bojiště opustili. Obě strany si uvědomily nesmyslné oslabování vlastních řad v době, kdy se rýsoval společný silný nepřítel v podobě Američanů, a uzavřely v roce 1840 mír, který nebyl nikdy porušen.
Moderní replika válečnického štítu indiánů Velkých plání vyrobená českými euroindiány. Šajeni štít vnímali jako duchovní předmět, který je obdařen obrovskou magickou silou, a přikládali mu značný význam. Jedna ze čtyř prvních válečnických společností se jmenovala Červené štíty. Štíty se vyráběly z tlusté bizoní kůže z oblasti krku. Vlhčením a nahříváním kůže ještě ztloustla a ztvrdla. Odklonit šípy nebo kulky však štítu podle Šajenů pomáhaly spíše magické síly. Malby prováděné přírodními pigmenty na líc štítu měly ochranný význam a vycházely z osobních vizí válečníka. Oblíbenými symboly u Šajenů byly vážka, želva, medvěd, orel, srpek měsíce, hvězdy, Hromový pták nebo blesky. Ke štítu se přivazovala pera dravců (často orlí), zvířecí kůže nebo posvátné byliny.
Taktika
Když Šajeni dorazili do blízkosti tábora nepřátelského kmene, vyslali nejprve zvědy, kterým se říkalo vlci. Pokud se podařilo nepřítele překvapit, zaútočili ihned. Když se stihl nepřítel připravit, postavily se proti sobě řady bojovníků a ječením, gesty i pokřiky se vzájemně urážely a vyzývaly k boji. Na obou stranách se zpívaly písně smrti. Někteří šajenští bojovníci vyjížděli kupředu a provokovali nepřítele, aby na ně zkoušel vystřelit. Někdy, když poznali podle malování nebo oděvu významného válečníka nepřítele, mohl někdo vyjet proti němu a vyzvat ho gestem k souboji. Totéž mohl učinit nepřátelský bojovník směrem k významnému muži Šajenů. Pro Šajeny neskončila vítězná bitva přímo na místě střetu, ale často, pokud to stav koní dovolil, nepřítele pronásledovali. Mnohdy se ovšem nepřátelé raději Šajenům vzhledem k jejich pověsti klidili z cesty.
Ve střetech s americkou armádou se Šajeni společně s Lakoty vesměs vyhýbali otevřeným střetům a jejich oblíbenou taktikou bylo vlákat Američany do léčky. Když se návnadě podařilo vojáky přilákat do prostoru, kde bylo ukryto větší množství válečníků, dopadlo to tak jako v roce 1866 v případě Fettermanova masakru, kde indiáni pobili 79 vojáků a dva civilisty. Po těchto zkušenostech už armáda tuto taktiku prohlédla a vojáci byli opatrnější. Pro indiány byla lákavým cílem i menší skupinka vojáků nebo civilistů, kteří se oddělili od hlavní vojenské kolony nebo karavany krytých vozů.
Typický šajenský válečný kyj. Kyje měly různé tvary a počty hrotů.
Zbraně
Šajenské luky se nejčastěji vyráběly z jilmu, jasanu, třešně a vzácnějších dřev maklury oranžové nebo cedru. Nejlepší byly kompozitní luky z rohoviny, šlach a dřeva, které Šajeni získávali obchodem od Šošonů. Luk používaný ke střelbě z koňského hřbetu musel být kratší, asi kolem jednoho metru, velmi pružný s vysokým nátahem. Aby krátký luk při silném nátahu nepraskl, lepili Šajeni na hřbet luku vrstvy zvířecích šlach. V každé šajenské tlupě byli velmi vytížení specialisté na výrobu šípů. Vyráběli je z jasanu, vrby, dřínu, třešně, střemchy nebo svídy. Opeření bylo kvůli získání magické síly často z per dravců, zejména orla, ale i z krocana. Nejprve pazourkové, kostěné a obsidiánové hroty nahradila na konci 18. století ocel nebo železo, často ze starých sudových obručí, kování vozů, pánví nebo plechovek. V 19. století už většina kovových hrotů pocházela z přímého obchodu s bělochy, kteří vyráběli kované, tvarově i vlastnostmi dokonalé hroty.
K boji používali Šajeni rovná kopí od 180 do 270 cm dlouhá, ale tato zbraň měla i široké využití jako obřadní předmět. K těmto účelům sloužila luková nebo háková kopí omotaná kožešinami vyder nebo dekou, zdobená pery a skalpovými kadeřemi nepřátel.
Pro boj zblízka používali Šajeni široké spektrum válečných kyjů a seker. Nejoblíbenější kyje byly z ohlazeného kamenného valounu tvaru ragbyového míče z koryta vodních toků. K tenké, pevné a pružné násadě z tvrdého dřeva byl valoun připevněn surovou nečiněnou kůží, která se za mokra omotala kolem kamene a celé délky rukojeti a pevně se sešila zvířecími šlachami. Když vyschla, vznikl velmi pružný, nepraskající spoj. Tento druh kyje, bohatě zdobeného korálky, koňskými žíněmi nebo pery dravců, byl známý jako „drtič lebek“. Další byly kyje v oblíbených tvarech zaječího běhu nebo puškové pažby s vsazenými hroty z kosti, parohu nebo pazourku, později od Evropanů získanými čepelemi nožů, hroty kopí, různými bodci všemožných tvarů i hřebíky. I tyto hrozivé kyje s jedním nebo více hroty byly bohatě zdobeny mosaznými hřeby, přírodními pigmenty, pery, korálky nebo žíněmi. Kyj nebyl pouze zbraní, ale i symbolem postavení a duchovní ochrany. Rovněž kulaté štíty z hrubé bizoní kůže s pomalovaným lícem a dole visícími pery nesloužily jen jako ochrana proti šípům, sečným či palným zbraním, ale zejména byly obdařeny magickou silou. Žádný Šajen nevyrazil bez nože, zřídka se jako zbraň používaly i kožené biče, kterými válečník stáhl soka z koně.
Arzenál tradičních zbraní později doplnily palné zbraně, které i přes svou vysokou účinnost ty tradiční úplně nevytlačily. I pistole a pušky, stejně jako plejádu jiných zbraní, Šajeni nejen kvůli vzhledu, ale i z důvodů duchovních, rituálních a společenských zdobili mosaznými hřeby, kůží, pery a korálky.
Dřevěná noha z kmene severních Šajenů byl osmnáctiletý mladík, když se vyznamenal v bitvě u Little Bighornu. Bitvu přežil bez zranění, ale ztratil v ní svého blízkého přítele Hlučného chodce. Ve 30. letech 20. století se už jako starý muž o své vzpomínky na bitvu podělil s lékařem Thomasem B. Marquisem. Dílo s názvem Wooden Leg: A Warrior Who Fought Custer představuje dodnes jeden z nejcennějších a nejucelenějších indiánských pohledů na celou bitvu.
Silnější nepřítel
Velmi početné lakotsko-šajenské válečné výpravy čítající až tisíc válečníků byly nad síly mnoha nepřátel. Kajovy vytlačili Šajeni z Black Hills už na konci 18. století. Vraní indiáni opustili svá loviště okolo Powder River pod tlakem Lakotů a Severních Šajenů v padesátých letech 19. století. Z části středních plání odešli Jútové a Osedžové. Silná aliance Lakotů a Šajenů decimovala zvláště tvrdě usedlé zemědělské kmeny, které byly postižené epidemiemi infekčních nemocí zavlečených bělochy. Zubožené zbytky Arikarů, Mandanů a Hidatsů se spojily a usadily v jediné vesnici, aby se společně bránily. Póníové v roce 1875 opustili tradiční domov v Nebrasce nejen kvůli bílým farmářům, ale také aby unikli masakrům ze strany Lakotů a Šajenů. Ani Lakotové a Šajeni ovšem nemohli vzdorovat materiální a početní síle Američanů. Zvláště Šajeni vytrpěli mnohé, když jejich vesnice u Sand Creeku v roce 1864 a o čtyři roky později u Washity zmasakrovali Chivington a Custer. A to jsou jen špičky ledovce. Podle knihy Encyclopedia of Indian Wars uznávaného historika Gregoryho F. Michna Šajeni vybojovali s USA celkem 89 zdokumentovaných střetů, což je řadí na třetí místo v počtu bitev vybojovaných severoamerickými indiány s USA. Americká armáda považovala Šajeny, kterých dle hrubých odhadů nebylo v polovině 19. století více než 4500, za jedny ze svých vůbec nejúpornějších a nejefektivnějších nepřátel na Velkých pláních.
Zdroje:
George Bird Grinnell - The Fighting Cheyennes, nakl. Tantor and Blackstone, r. 2021
George Bird Grinnell - The Cheyenne Indians: Their History and Lifeways, Edited and Illustrated (American Indian Traditions), nakl. World Wisdom, r. 2008
John H. Moore - Šajeni, nakl. lidové noviny, r. 2003
Gregory F. Michno - Encyclopedia of Indian wars : western battles and skirmishes 1850-1890, nakl. Mountain Press Publishing Company, r. 2003
časopis Koktejl, číslo 5, ročník 2012 - článek Psí muži autora Romana Tadiče
https://www.cestomila.cz/clanek/1540-roman-tadic-videt-sajensky-slunecni-tanec-na-videu-to-by-to-s-nimi-bylo-spatne
