Článek
Černé hory nejsou na prodej
Velká hospodářská krize, která v roce 1873 postihla nejen Spojené státy americké, ale také zbytek světa, obrátila pozornost washingtonských úředníků k pohoří Black Hills - Černým horám. Od začátku sedmdesátých let 19. století do této oblasti pronikali zlatokopové, kteří začali šířit zvěsti o velkém množství zlata. Černé hory však byly pro indiány z několika kmenů a zejména Lakoty posvátným územím. Lakotové jim říkali Paha Sapa - Černé kopce, protože z dálky hory porostlé hustými lesy vypadaly jako černé. Svatí muži tady rozjímali s Velkým duchem a mladíci hledali vize. Pohoří vystupující z Velkých planin dnešní Jižní Dakoty a Wyomingu bylo pro indiány skvělou zásobárnou dřeva a také masa. Dle smlouvy z Fort Laramie z roku 1868 bylo pohoří výlučným vlastnictvím Lakotů. Povinností vlády USA bylo zamezit zlatokopům v přístupu do této oblasti. Armáda však nebyla schopná uhlídat tak obrovské území a zlatokopové se po vykázání stejně zase vraceli zpátky. Rozezlení indiáni poté útočili i mimo hranice rezervace a oblast se stala horkou půdou. USA se rozhodly vyslat expedici, která měla potvrdit nebo vyvrátit pověsti o Černých horách. Oficiálním důvodem expedice z léta 1874 vedené G.A. Custerem bylo zmapovat dosud neprozkoumané území a vybrat vhodné místo pro novou vojenskou pevnost. Skutečným cílem však bylo ověřit dlouholeté zvěsti o bohatých nalezištích zlata. Custerova expedice potvrdila, že zlatá naleziště skutečně v Černých horách jsou a kromě toho i mnoho dalších nerostných surovin. To už se v pohoří pohybovalo více než tisíc zlatokopů a další pod vlivem zpráv o nalezištích sem mířili. Crookova expedice v roce 1875 detailněji zmapovala množství nerostů a rentabilitu případné těžby. USA se na podzim 1875 pokoušely od Lakotů Černé hory odkoupit a nabídly 6 miliónů dolarů. Rudý oblak se Skvrnitým ohonem požadovali 70 miliónů a zajištění dalších sedmi generací Lakotů. Odbojní vůdci jako Sedící býk nebo Šílený kůň o prodeji odmítali vůbec jednat. Jednání zkrachovala a Američané přemýšleli, jak území získat jinak. V Black Hills už bylo patnáct tisíc zlatokopů a zakládali osady s vlastními samosprávnými orgány.
Vládní ultimátum
Bylo nutné najít řešení jak hory legálně vložit do rukou bílé Ameriky. Ale legální možnost neexistovala. Rezervační indiáni odmítli hory prodat, nemluvě o postoji divokých tlup a sedm let stará smlouva hovořila jasnou řečí. Komise usilovně hledala nějaké porušení starších smluv ze strany Lakotů a nakonec vyhrabala, že Rudý oblak se svými lidmi odmítl natrvalo odejít k Missouri, což by mohlo být vykládáno jako porušení smlouvy. Pokud Rudý oblak porušil smlouvu, mohou ji Američané porušit také. Závěry jednání vedeného prezidentem Grantem z 3. listopadu 1875 v podobě přijatých opatření hrubě porušovaly ustanovení smlouvy z Laramie z roku 1868. Umožnily v podstatě volný vstup bělochům do Black Hills a jednoznačně omezovaly svobodu dosud volně se potulujících skupin na území, jež jim bylo smluvně přiřknuto. Dle zprávy inspektora Úřadu pro indiánské záležitosti E. C. Watkinse se v případě volně kočujících tlup Sedícího býka a dalších lídrů jednalo o nezkrotně nepřátelské bandy, které pohrdají autoritou vlády, naprosto neuznávají rezervační náčelníky a využívají bohatých lovišť části Montany a Wyomingu, což je činí nezávislými na jakékoli formě pomoci. Napadají přitom kmeny, které mají přátelské vazby k USA a svým způsobem života jsou špatným příkladem svým rezervačním kolegům. 6. prosince 1875 bylo na světě ultimátum pro Sedícího býka a jeho věrné :
„Všichni volně tábořící Indiáni se musí hlásit do 31. ledna 1876 na příslušných rezervačních správách. Pokud tak neučiní, budou od 1. února 1876 považováni za osoby nepřátelské vůči vládě USA a vojáci proti nim zakročí a donutí je usadit v rezervacích násilím.“
Vzhledem k panujícímu počasí bylo zvolené datum skutečně šibeniční. Zřejmě bylo zvoleno záměrně, aby vojáci opravdu mohli zasáhnout. Po deseti letech mírové politiky byly armádní složky nažhavené konečně proti Lakotům vytáhnout a efektivně se vší rozhodností proti nim zasáhnout.
Crook vyráží
Svobodně tábořící tlupy nepociťovaly bezprostřední hrozbu útoku americké armády a nad zprávou, kterou jim poslové postupně přinášeli uprostřed krutých mrazů a sněhových závějí jen kroutili hlavou. Ultimátum nevnímali jako rozkaz stěhovat se tam, kam chce někdo jiný. Z mnohých táborů se poslové proto vraceli bez odpovědí, z jiných přicházely odmítavé reakce. Armáda zahájila okamžitě po vypršení ultimáta přípravy a jako první vyrazil po stopách nezkrotných agilní generál Crook a ještě v závějích sněhu překvapil 17. března 1876 nic netušící lakotsko-šajenskou vesnici u řeky Powder. Nebyla to ze strany armády stoprocentně úspěšná akce, ale vojáci celou vesnici vypálili a donutili její obyvatele uprchnout. V mrazech si vytrpěli spoře odění uprchlíci své a pod hrozbou armádních akcí se začali všichni volně tábořící indiáni sdružovat do jednoho většího tábora.
Na cestě
Sevřít Lakoty a jejich spojence tábořící mimo rezervace měly v oblasti řek Powder, Tongue, Rosebud a Bighorn do kleští tři armádní proudy. Crookova kolona byla jedním z nich. Tvořilo ji patnáct kompanií kavalérie a pět kompanií pěšáků. Celkem 993 vojáků. Významnou roli měli sehrát indiánští spojenci z kmene Vran a Šošonů, kteří se měli přidat později. Brány pevnosti Fetterman opustila nejsilnější ze všech tří kolon 29. května 1876. Zpočátku museli bojovat hlavně s nástrahami krajiny a počasím. Nejprve náročné překonávání rozvodněné řeky North Platte, pak 2. června sněhová bouře a nakonec vyprošťování povozů z bahna po vytrvalých deštích. Problematickým procesem bylo i spojení s přátelskými indiány z kmene Vran a Šošonů. Měli se připojit až po cestě a k navázání kontaktu s nimi vyslal Crook do jejich táborů své tři nejlepší zvědy v čele s Frankem Grouardem. Kolona však bez zvědů zjevně v krajině bloudila a Crook navíc tajemně mlčel a nekomunikoval s ostatními důstojníky. Když 8. června vojáci dorazili k řece Tongue, Šílený kůň poslal vzkaz, že pokud „Tři hvězdy“ (tak indiáni říkali Crookovi ) překročí řeku a postoupí dále na sever, bude s ním bojovat. Hned 9. června vyzkoušeli bojeschopnost stále postupujícího armádního tělesa asi dvě stovky Severních Šajenů, ale kavalérie v součinnosti s pěchotou je zahnala na útěk. Modrokabátníci získali dojem, že indiáni už si na tak silnou kolonu vojáků netroufnou. Příští dny ukázaly, jak se mýlili.
Konečně rudí spojenci
14. června se konečně po osmi dnech ukázal Grouard, který měl v táboře Vran potíže s verbováním válečníků, protože vesnice trpěla hladem a bojovníci upřednostňovali lov bizonů před posílením vojenské kolony. Teprve promluva stařešinů a náčelníků o strastech, které jim Lakotové způsobili, přiměla 175 válečníků pod vedením Vraní medicíny vyrazit v impozantním průvodu na pomoc armádě. Později se přidalo i 86 Šošonů náčelníka Washakieho. Crook se rozhodl uvítat příjezd spojenců s plnou parádou. Po zuby ozbrojení indiánští válečníci s bohatě zdobenými oděvy a neuvěřitelně složitými účesy hrdě projíždějící na ponících udělali na modré kabáty hluboký dojem. Rázem se ve vojenském ležení zlepšila nálada a při večerním jednání se rozebírala strategie a plány dalšího postupu. Šošoni i Vrány dychtili po boji a jejich jediným požadavkem bylo, že chtěli vést boj svým způsobem. Crook samozřejmě souhlasil, protože dobře věděl , že pomoc těchto spojenců je neocenitelná a právě jejich styl boje bude největším přínosem.
Vraní medicína byl vůdcem 175 válečníků Vran, kteří posílili Crookovu kolonu v červnu 1876. Početnější Lakotové vytlačili Vraní indiány (Absaroky) z mnoha kmenových území Vran. Bojovníci Vran tak často v rolích zvědů neváhali posílit armádu USA v akcích proti Lakotům. Snímek fotografa C. Bella z roku 1880, kdy Vraní medicína navštívil Washington.
Bitva se blíží
15. června zanechal Tři hvězdy civilisty s povozy v zásobovacím táboře na rozvodí Little Goose Creek a Big Goose Creek pod ochranou stovky pěšáků a pokračoval pouze s nezbytnou částí nákladu na hřbetech mul. Každý kavalerista měl zásoby jídla na čtyři dny a stovku nábojů. Indiánští spojenci v roli zkušených stopařů patrolovali v čele a měli ochránit hlavní těleso před náhlým útokem. Lakotové a Šajeni příliš neskrývali svou přítomnost a v podstatě po celou dobu kontrolovali pohyb kolony. Crook chtěl co nejrychleji objevit indiánskou vesnici a napadnout ji. Za tímto cílem byla vyslána malá, velmi mobilní skupina pěti vraních stopařů, která měla pátrat před hlavním tělesem. Kolona postupovala po vrcholu travnatého úbočí, které poskytovalo úchvatný pohled daleko do údolí kolem, kde se pásla tisícihlavá stáda bizonů. Zatímco důstojníci nabádali mužstvo, aby po zvířatech nestříleli, Vrány a Šošoni se pustili do bezhlavé střelby. Crook se snažil bezdůvodné zabíjení desítek kusů zastavit, ale Vrány oponovaly, že čím více bizonů pobijí, tím méně masa budou mít Siouxové. Mrtvé kusy lemovaly pochod Crookovy kolony a řádění indiánských spojenců trvalo dvacet pět mil. I když byl Crook disciplínou svých indiánských spojenců notně rozladěn, nemohl si dovolit o ně přijít. 16. června si vybral noční ležení v hluboké proláklině obklopené skalními útvary a na vrcholech skalisek postavil silné hlídky. Noční tmou se zatím k jeho ležení blížilo asi 1000 až 1500 lakotských a šajenských válečníků. Bylo už jen otázkou několika málo hodin, než začne bitva.
Náčelník Washakie byl v čele 86 Šošonů, kteří posílili Crooka. Velmi významný vůdce Východních Šošonů záhy uznal marnost odporu proti síle USA a zvolil cestu spolupráce. Šošony sjednotil a dokázal pro ně zajistit úrodné a na zvěř bohaté území v údolí Wind River ve Wyomingu. Washakie se dožil téměř 100 let a jako jediný indiánský náčelník v historii USA byl pohřben s plnými vojenskými poctami na hřbitově ve Fort Washakie.
Bitva u Rosebudu
17. června 1876 byl vojenský tábor na nohou již kolem třetí hodiny ranní. Crook předpokládal, že ke kontaktu s indiány dojde brzy. Poslal proto průzkumnou hlídku Šošonů a Vran jako předvoj, aby vypátrala vesnici a ihned ho informovala. Kolona se dala do pohybu kolem šesté hodiny ranní a po pěti mílích zastavila mezi dvěma ohyby Poupátkové řeky, jak Rosebudu říkali indiáni. Vrány a Šošoni prosili Crooka, aby zastavil, protože stop většího soustředění nepřátel stále přibývalo a chtěli provést podrobnější průzkum. Crook zavelel k odpočinku. Místo se mu líbilo, připadalo mu dobře hájitelné v případě náhlého útoku. Vojáci sesedli, odsedlali koně a začali připravovat snídani. Důstojníci se pohodlně natáhli na trávníku a někteří hráli karty. O půl deváté se ozvaly výstřely, které narušily pohodově vyhlížející začátek dne. Průzkumná hlídka asi sedm mil severně od Crookovy pozice narazila na čelo zástupu válečníků Šíleného koně. Padlo několik prvních výstřelů a Vránám a Šošonům se rychlým výpadem podařilo postup nepřátel zastavit. Brzy ovšem poznali, že Lakotů je opravdu hodně a hnali své poníky co nejrychleji zpátky do tábora těsně následováni Lakoty a Šajeny.
„Lakota, Lakota,Lakota“, řvali vraní skauti, kteří se přiřítili do nic netušícího vojenského ležení, což v bleskovém Bourkově překladu znamenalo hromady Lakotů, hromady Lakotů !
Šílený kůň své válečníky nabádal, že v této bitvě nejde o započítávání úderů, ale mnohem o víc. V srdci lakotské země už nebylo kam ustupovat. Vojáci musí zemřít! Na přípravu nějaké pasti, kam by vojáky nalákali, jako před deseti lety Fettermana u pevnosti Kearny, však tentokrát neměli čas.
Odpočívající vojáky zastihl úvod bitvy zcela nepřipravené a ti teď ve zmatku a křiku důstojnických povelů zběsile sedlali koně nebo hledali zbraně. Brzy zavládl na bojišti obrovský zmatek. Modré kabáty nestačily zformovat dostatečnou palebnou sílu na zachycení prvního lavinovitého útoku a situaci museli bleskurychle řešit velmi mobilní indiánští spojenci. Vojáci získali drahocenných dvacet minut, které zabránily jejich totálnímu fiasku. Lakotům a Šajenům se podařilo hned v úvodu jako tradičně vnutit protivníkovi svůj styl boje, roztáhli bojovou linii na dlouhý úsek, znemožnili Američanům jednotné velení a z bitvy se stala řada izolovaných srážek menších skupin i jednotlivců. Zatímco indiánům tento styl boje zcela vyhovoval, vojáci ho nesli velmi těžce. V boji muže proti muži byli indiáni jednoznačně ve výhodě, vychováváni v podobném duchu od útlého mládí jim byl tento způsob boje vlastní. Dokázali zastrašit bělochy svým válečným pomalováním, gesty i pokřikem, ovládali bodné a sečné zbraně nejroztodivnějších tvarů, délky i počtu hrotů, kterými bleskurychle zasazovali protivníkovi těžké rány. Kromě pušek a revolverů, ihned tasili další arzenál zbraní, kterými už vojáci nedisponovali a dostávali se tak ve vzájemném střetu pod tlak. Během necelé hodiny Šílený kůň vmanévroval Crookovu kolonu do tří izolovaných bitek. Vojáky překvapila zuřivost a obrovská nenávist útočníků, kteří podnikali nekonečné vlny nájezdů, které většinou dokázala soustředěná salva skupin obránců zastavit. Infanterie měla pěchotní pušky Springfield 1873 Trapdoor, kvalitní zadovky ráže .45-70 s dlouhým a účinným dostřelem. Byly to však přes všechny své klady pouze jednoranné zbraně, což byla jejich obrovská nevýhoda. Kavalérie používala jejich zkrácené sestry, karabiny Springfield ráže .45-55. Velkou podporou byly velmi kvalitní a spolehlivé šestiranné revolvery Colt Single Action Army model 1873 ráže .45 Colt, které se u Rosebudu při blízkých střetech v členitém terénu dostaly hodně ke slovu.
Lakotové a Šajeni v této bitvě nebojovali svým obvyklým způsobem. Neplatila oblíbená taktika „udeřit a zmizet“. Odhodili svou obvyklou lehkovážnost z předešlých bitek. Vyráželi neohroženě přímo proti vojákům a v jezdeckém umění je dalece převyšovali. Za jízdy sklouzli na bok koně a zavěsili se za patu a hřívu. Tělo koně tak využívali jako živý štít a stříleli z luku nebo pušky zpod koňského krku. Také v boji muže proti muži přímo ze sedla měli indiáni výhodu. Zatímco kavaleristé již v roce 1876 málokdy používali šavle, indiáni měli válečné palice v podobě delších pružných dřevěných násad s kamenem příslušného tvaru zašitým v kůži, sekery, kopí a dlouhé kožené býkovce, kterými omotali nepřítele kolem trupu a strhli ho z koně. Používali pestrou paletu střelných zbraní od archaických křesadlových předovek až po nejmodernější opakovačky Winchester. Uprostřed bitevní vřavy s neuvěřitelnou lehkostí a rychlostí dokázali odříznout skalp, což nebyla jediná část těla nepřítele, kterou bleskurychle oddělili z nebožákova těla. Šílený kůň byl v této řeži velkým vůdcem a indiánské výpady působily chaoticky jen na první zběžný pohled. Lakotský hrdina důmyslně řídil vlny nájezdů pomocí odrazu zrcadel z vyvýšených míst.
Velkou tíhu střetu nesli na svých bedrech spojenečtí indiáni. Způsob boje, který vnutili Lakotové a Šajeni bílým vojákům jim samozřejmě zcela vyhovoval. Jejich přítomnost Lakoty silně dráždila a vojáci mnohdy s obdivem sledovali počínání svých rudých kolegů a uvědomovali si jejich obrovský přínos pro bitvu i když jich dohromady nebyly ani tři stovky. Lakotové proto nazvali střetnutí „Bitva s našimi indiánskými nepřáteli“. V bitvě se vyznamenala šajenská dívka jménem Cesta bizoního telete, která zachránila svého bratra, Náčelníka přicházejícího na dohled, pod kterým vojáci zastřelili poníka. Šajeni této bitvě proto dodnes neřeknou jinak než „Bitva, kde sestra zachránila svého bratra“.
Kolem druhé hodiny odpolední bitva skončila. Boj už trval na poměry indiánů velice dlouho. Jeli celou noc a bojovali po většinu dne. Byli hladoví, unavení a mnozí zranění. Přestože v bitvě bojovalo zhruba tři tisíce lidí a vojáci vystříleli údajně 25 tisíc nábojů, nebylo mrtvých příliš mnoho. Údaje o počtech mrtvých a zraněných se však značně rozcházejí. Indiáni své mrtvé a raněné nikdy nepočítali. Bylo jich zhruba kolem dvaceti. Zarážející je tápání u armády. Crook uvedl ve své zprávě devět mrtvých a jedenáct zraněných vojáků. Kapitán Bourke ovšem uvádí 57 mrtvých a zraněných. Vrány měly jen čtyři zraněné a Šošoni jednoho mrtvého.
Konec tažení
Za soumraku se Crook sešel na poradě s Vránami a Šošony. Navrhoval i přes složitost situace noční pochod a ranní útok na indiánskou vesnici. Rudí spojenci však odmítli. Získali třináct skalpů a byli spokojeni. Do dalšího boje už s Crookem jít nechtěli. Crook se i tak cítil jako vítěz a svůj postoj ani ve světle pozdějších událostí nikdy nezměnil.
Téměř nulové zásoby potravin, dlouhá bitva a ranění, které musel dopravit do bezpečí. To byly dostatečné důvody k návratu do zásobovacího tábora. Crook si uvědomil, že jeho postup byl sice zastaven, ale indiáni jistě utrpěli nemalé ztráty.
Šílený kůň se mezitím dopoledne 18. června vrátil na bojiště, ale žádné vojáky už tady nenalezl a bojovníci se začali rozcházet. Většina odcházela k řece Mastné trávy nebo-li Little Bighornu, aby posílili Sedícího býka. Ostatně cítili se jako vítězové a slavili již při návratu do vesnice předchozího dne.
Crookova kolona dorazila na svou základnu po namáhavém putování 19. června. Bez dalších posil se Tři hvězdy odmítal hnout z místa. Sheridan usilovně pracoval na jejich zajištění, ale jejich příchod byl otázkou dlouhých týdnů. V rozhodujících fázích siouxské války tak zůstal celý jižní proud tvořící téměř polovinu všech armádních sil dlouhých sedm týdnů mimo jakékoliv bojové operace. A osamocený Custer se mezitím blížil k říčce Little Bighorn…
Zdroje:
Paul L. Hedren - Rosebud, June 17, 1876 Prelude to the Little Big Horn, nakladatelství University of Oklahoma Press, r.2019
J.W.Vaughn - With Crook at the Rosebud, nakladatelství The Stackpole Company, r. 1956
Josef Opatrný - Velká siouxská válka, nakladatelství Epocha, r. 2005
