Článek
Mladý lovec
V osmi letech poprvé zkoušel střílet a ve dvanácti chodil trénovat do lesa s perkusní jednorannou pistolí. Původně nefunkční pistoli si sám sehnal a prý i opravil. Starou brokovnicí rodině na farmě v Illinois přilepšoval lovem drobnější zvěře. Střílel také vlky, za jejichž kůže pobíral odměny. V tu chvíli asi málokdo čekal, že se z chlapce Jamese Butlera Hickoka stane jeden z nejlepších pistolníků Divokého západu. Děti totiž střílely ve Spojených státech v polovině 19. století naprosto běžně. Zbraně ovšem neměly na hraní, ale pomáhaly na venkově s lovem zvěře a ptáků, v době nepřítomnosti rodičů chránily dobytek před dravou zvěří a farmy před případnou nezvanou návštěvou kriminálních živlů. Mladého Hickoka místní uznávali jako šikovného a přesného lovce.
Jamesův otec William Alonzo nebyl jako zbožný baptista zrovna přítelem zbraní, ale rovněž je striktně neodmítal. Celá rodina totiž aktivně bránila uprchlé otroky v rámci tzv. Underground Railroad (Podzemní železnice) a občas se dostala do křížku s lovci lidí. Jsme v USA a je jasné, že přitom létalo olovo na všechny strany. Když William v roce 1852 zemřel, musel téměř patnáctiletý James na farmě zabrat. O dva roky později nastoupil do svého prvního zaměstnání. Byl pohaněč mul a koní, kteří táhli nákladní čluny podél plavebního kanálu Illinois & Michigan. Vydržel jen pár měsíců. Když viděl, jak jeho kolega Ch. Hudson týrá koně, rozhodl se němou tvář bránit a po ostré rvačce skončili oba muži ve vodě kanálu. Když bez známek života vytáhli Hudsona z vody, Hickok se lekl, že ho zabil a ze strachu před vězením utekl s bratrem Lorenzem do Kansasu. Stejně ho lákalo dobrodružství a západ. Hudson přežil.
Na západ!
Lorenzo se v St. Louis otočil a vrátil domů. James pokračoval do Kansasu sám. Tady se téměř okamžitě ocitl uprostřed tvrdých střetů mezi odpůrci a příznivci otroctví v období známém jako Krvácející Kansas. Vyrůstal v silně protiotrokářské rodině a proto nebylo nic překvapivého, že vstoupil do protiotrokářské milice generála Jamese H. Lanea známé jako Lane's Army of the North. V tomto období používal k boji proti jižanským bojůvkám především masívní perkusní revolver Colt Dragoon ráže .44 a podobně jako ostatní členové milice i řadu dlouhých zbraní – zejména perkusní mušketu Springfield model 1842 nebo 1855. Koncem roku 1857 milici opustil a získal vlastní pozemek v Johnson County a začal pracovat jako kočí dostavníků a nákladních vozů pro přepravní společnost Russell, Majors and Waddell .
Colt Dragoon 1848 ráže .44, třetí model. Těžký, masívní, výkonný revolver. Primárně určen jako služební zbraň pro jezdectvo americké armády a vzhledem ke své váze (nenabitá 1,9 kg) obvykle umístěna v pouzdrech na koňském sedle a nikoliv na opasku. Hickok údajně běžně zasahoval plechovku od ústřic na vzdálenost okolo 90 metrů. Spekuluje se, že daleko výkonnějším Dragoonem než je Colt 1851 Navy střílel vzhledem ke vzdálenosti téměř 70 metrů v přestřelce z roku 1865 na D. Tutta.
Bowie a medvěd
Když v roce 1860 seděl na kozlíku nákladního vozu dostal šanci zastřílet si i na jiný cíl. Stezku mu zablokovala samice medvěda baribala se dvěma mláďaty a odmítala se hnout. Hickok slezl z vozu a čekal, že když proti zvířatům vykročí, tak utečou. Medvědice to pochopila jako ohrožení svých potomků a hodlala dvounohého tvora ztrestat. James vytáhl svůj Dragoon, ale střela z revolveru se údajně pouze odrazila od masívní lebeční kosti medvědice, kterou to ještě více rozzuřilo a vrhla se na střelce. Srazila ho k zemi a začala drásat a kousat. Ve scéně jako z Revenanta se Hickokovi podařilo vystřelit z revolveru prý ještě jednou a zranit ji na tlapě. Nerovný souboj nakonec ve svůj prospěch rozhodl James, který medvědici podřízl krk svým obřím nožem typu Bowie. Hickok nosil oblíbený nůž se standardně dlouhou asi 25 cm dlouhou čepelí zasunutý za širokou hedvábnou šerpou nebo za opaskem na břiše nebo boku. Podobně jako mnoho jiných slavných osobností Divokého západu ovšem i Hickok rád své historky trochu „přikořenil“ a otázkou zůstává, kolik je toho na jeho verzi střetu s medvědicí vlastně pravdy.
Typický nůž Bowie s jedinečným tvarem, charakteristickou velkou čepelí a masívní záštitou. Sběratelské edice vyráběji repliky Hickokova nože s délkou čepele přesně 7 3/8 palce (18,7 cm). Hickok preferoval luxusnější materiály a rukojeť mohla být ze slonoviny nebo velmi kvalitního dřeva. Přesný popis jeho nože není znám.
Rock Creek – místo, kde začala Hickokova legenda
Každopádně byl dost pochroumaný ať už od medvědice nebo někoho jiného a zotavoval se na stanici Rock Creek v teritoriu Nebraska, kde přijal méně náročnou práci jako ošetřovatel koní a dobytka. Brzy se dostal do sporu s vychytralým obchodníkem Davidem Mc Canlesem, který společnosti Russell, Majors and Waddell svůj objekt, kde byla stanice, nejprve pronajal a později se dohodl na prodeji. Společnost část ceny zaplatila hotově a zbytek měla platit ve splátkách. Mc Canles se Hickokovi posmíval kvůli jeho dívčí postavě, ženským rysům a také mu dal přezdívku „Kachní zobák“ kvůli jeho dlouhému nosu a vystouplým rtům. Později si kvůli nim nechal Hickok narůst typický knír, který je zakryl. V létě 1861 se společnost zpozdila se splácením a 12. července naštvaný Mc Canles přišel v doprovodu syna a dvou přátel zjišťovat, co se děje. Hickok je viděl přicházet a skryl se za závěsem. Rozhovor se správcem stanice H. Wellmanem přerostl v hádku a Mc Canles nejprve začal urážet správce a když si všiml schovaného Hickoka, pustil se i do něho a poté mu začal hrozit fyzickým napadením. Hickok nečekal, popadl o stěnu opřenou perkusní loveckou pušku ráže .56 a střelil Mc Canlese do hrudníku. Ironií osudu bylo, že puška patřila právě Mc Canlesovi, který ji na stanici kdysi nechal. Výstřel odstartoval velkou bitku, do které se zapojilo několik aktérů a z Mc Canlesovi družiny přežil pouze jeho dvanáctiletý syn Monroe, který utekl. Verzí jak ke všemu došlo se samozřejmě vyrojilo několik a podle některých Hickok zlikvidoval rovnou deset členů konfederačního gangu psanců, vedeného „strašlivým“ Mc Canlesem. Vítězná strana u soudu vyvázla bez trestu a James Butler Hickok udělal první významný krok k přezdívce „Divoký Bill“.
Colt Navy 1851 ráže .36, druhý model s hranatým lučíkem. Jednočinný – před každým výstřelem je nutné ručně natáhnout bicí kohout, perkusní revolver vážící 1,1 kg. Má typickou oktagonální (osmihrannou) hlaveň s nabíjecí pákou umístěnou pod hlavní. Válec zdobí detailní scéna námořní bitvy u Campeche z roku 1843 a proto „Navy“ (námořní). U námořnictva se ovšem moc nepoužíval. Druhého modelu vyrobila firma Colt pouze 2800 kusů v letech 1850 až 1851. Sběratelsky velmi cenná zbraň. Všech celkově čtyř modelů Colt 1851 Navy bylo v originální produkci vyrobeno 257 348 kusů. Vyvážená, přesná, elegantní a spolehlivá zbraň, hojně používaná v občanské válce a oblíbená i v civilním sektoru.
Souboj s Tuttem a dokonalé Navy?
Odvážnými kousky ve službách Unie během občanské války svou přezdívku významně přikrmoval, ale možná největší pistolnickou legendou Divokého západu se stal až po válce - 21. července 1865. První zdokumentovaný klasický duel na Divokém západě se stal za několik desítek let šablonou pro filmový průmysl, který zformoval představu o Divokém západě. Hollywood, romány i rozhlas vyvolaly lživý dojem, že se takto střílelo na každém rohu několikrát za den. Ve skutečnosti bylo férových duelů tváří v tvář typu Hickok versus Tutt opravdu hodně málo. Hickok v tomto pistolnickém střetu na náměstí ve Springfieldu v Missouri nejspíše použil perkusní revolver Colt 1851 Navy ráže .36. Vzhledem ke krátkým ručním palným zbraním obou soků se střílelo na neobvykle velkou vzdálenost asi 75 yardů, tedy zhruba 68 metrů. Revolver typu prach a koule pan Brdečka v legendární knize Kolty bez pozlátka označil za „museální bouchačku“ a ráně přesně do srdce na takovou vzdálenost, kterou Hickok Tutta zasáhl, by podle něho mohl uvěřit jen prostoduchý laik. Uznávaný Hickokův historik Joseph G. Rosa ovšem zmiňuje, že v rukou pečlivě mířícího odborníka je přesný zásah možný až na dvě stě yardů. Byla Hickokova rána jen pouhá náhoda? Kam musel zamířit? Na takovou vzdálenost měla asi 5 gramů vážící olověná kulka výrazný pokles. Byl to velmi klidný střelec a nikam nespěchal. Když se odhodlal vystřelit na člověka, prostě ho neminul. V tomto souboji si údajně opřel pravou ruku držící Colt o levé předloktí, aby měl lepší stabilitu. Podle některých historiků dokonce použil výkonnější Colt Dragoon větší ráže .44, který však vzhledem ke své váze rozhodně nebyl opaskovou zbraní. Jiné verze hovoří, že ruku se zbraní si opřel o zábradlí. Šťastná náhoda? Asi ano a souhlasí s tím i J.G.Rosa.
Zatím nestřílel ze zbraní, které jsou s jeho jménem spojeny nejvíce. Až v roce 1869 totiž dostal darem od senátora H. Wilsona dva velmi luxusní revolvery Colt Navy 1851. Měly na zakázku vyrobené pažbičky ze slonoviny s plastickým motivem amerického orla nesoucího v pařátech vavřínovou ratolest. Povrch zbraní byl bohatě gravírovaný a postříbřený. Měl ještě jeden podobný pár gravírovaných koltů ovšem s hladkými slonovinovými pažbičkami. Dar občanů z Hays City v Kansasu. Jeden revolver z této dvojice je trvale vystaven v Cody Firearms Museum v Cody ve Wyomingu. Původ zbraní velmi slavného pistolníka každopádně poskytuje dost prostoru ke spekulacím a čím více pramenů, tím více protichůdných informací i ohledně těchto slavných zbraní.
I v době modernějších revolverů na jednotné kovové náboje Divoký Bill preferoval právě perkusní Colty 1851 Navy ráže .36.Vyhovovalo mu jejich dokonalé vyvážení, lehkost a přesnost. Nosil je zastrčené za šerpou nebo vojenským opaskem pažbami dopředu a tasil do kříže. Používal také klasické kožené nezdobené holstery na krátké palné zbraně.
Hickok zásadně odmítal moderní kuželovité střely (konické). Používal pouze klasické olověné kulaté střely (sférické), u kterých vyzdvihoval jejich vyšší ranivý účinek a spolehlivější usazení v komoře válce.
Divoký Bill Hickok na známé fotografii údajně z roku 1869. Vzhledem k oděvu ovšem spekuluje Hickokův historik J.G. Rosa, že Hickok pózuje až v době, kdy působil v cirkuse B. Billa a foto je tak z let 1873-1874. Ikonické Colt Navy 1851 slonovinovými pažbičkami dopředu a velký Bowie nůž, vše zastrčené za vojenským opaskem.
Vzorný údržbář
Hickok každé ráno vystřelil všech 12 ran ze své dvojice revolverů. Změny teplot mezi dnem a nocí totiž způsobovaly kondenzaci vodních par uvnitř komor válce revolveru a vysoce hygroskopický černý střelný prach tedy výrazně pohlcoval vlhkost ze vzduchu. Podle legend při tomto ranním rituálu často trénoval střelbu na hrací karty nebo plechovky. Poté své revolvery rozebral a důkladně vyčistil. U silně se zanášejících perkusních zbraní kvůli vlastnostem černého střelnému prachu žádoucí. Díky této úzkostlivé péči o zbraně získal Hickok obrovskou sebedůvěru. Věděl, že jeho revolvery Colt vždy vystřelí hned při prvním zmáčknutí spouště. V kombinaci s pověstným ledovým klidem to pro soupeře nevypadalo zrovna nadějně.
Zatímco někteří střelci si ulehčovali zdlouhavé nabíjení perkusních zbraní předpřipravenými papírovými patronami v podobě válečku s navážkou prachu a kulí, Hickok preferoval nabíjení volným, jemnozrnným prachem z prachovnice. Do každé komory nasypal dávku prachu, která zaplnila komoru tak, aby zbylo místo pouze pro olověnou kuli. Tovární papírové patrony měly řadu negativ popsaných pod obrázkem.
Papírové patrony určené pro revolvery Colt ráže .44 a .36. Hickok se jim vyhýbal. Patrony byly ve vlhku vysoce nespolehlivé i když se papír napouštěl dusičnanem draselným pro snadnější shoření a hotové náboje se často lakovaly nebo máčely do parafínu. Papírový plášť vlivem potu, vlhka, jízdy na koni nebo neopatrné manipulace měkl, trhal se a z patrony se sypal prach. Papír měl sice shořet beze zbytku, ale v komorách válce často zůstávaly žhavé nebo ohořelé kousky papíru. V případě žhavého zbytku a zasunutí nové patrony vznikalo riziko okamžitého zážehu a vážného úrazu. Plamen z perkusní zápalky musel prožehnout dno papírové patrony, aby zapálil prach. Pokud byl papír u dna příliš silný nebo se v komoře usadily staré nečistoty, zápalka sice praskla, ale k výstřelu nedošlo. Aby se patrona při nabíjení nepřetrhla, sypalo se do ní o něco méně prachu, než kolik činila plná kapacita komory při ručním sypání z prachovnice.
Přece jen moderní zbraně
Od roku 1871 začal mít Hickok vážnější problémy se zrakem zřejmě kvůli glaukomu a je logické, že přešel na modernější zbraně se snadnějším způsobem nabíjení, údržbou i manipulací. Rosa vyzkoumal, že vlastnil revolver Colt Army Model 1860 ráže .44 upravený pro střelbu jednotnými kovovými náboji. Dnes je k vidění v Adams Museum v Deadwoodu. V Deadwoodu střílel také z konverze (upravené zbraně) svého oblíbeného modelu Colt 1851 Navy nejčastěji systému Richards-Mason na náboje .38 Colt. Když v roce 1874 opouštěl show svého přítele Buffalo Billa, dostal darem pár moderních velkorážních revolverů Smith & Wesson No. 3 v ráži .44. Neminul ho zřejmě ani revolver, který dobyl Divoký západ. V roce 1875 měl jeden z prvních Coltů 1873 SAA. Z moderních zbraní je ovšem zdaleka nejvíce spojován se zbraní, kterou měl v den své smrti v kapse. Šestiranný revolver Smith & Wesson Model No. 2 Army ráže .32 Long Rimfire s vyklápěcí hlavní na jednotné kovové náboje. V kapse vesty nosil Hickok i nezbytný doplněk správného karbaníka. Malinký derringer byl zbraní poslední záchrany a Divoký Bill vlastnil pár jednoranných derringerů Williamson ráže .41. Technickou raritou této zbraně byla možnost střílet dvěma zcela odlišnými způsoby bez jakýchkoliv úprav zbraně. Střelec mohl použít buď tehdy nový kovový náboj .41 Short Rimfire, nebo zvolit levnější, ale pracnější variantu, kdy se do komory vložila speciální opakovaně použitelná ocelová vložka. Ta se zepředu naplnila černým prachem, olověnou kuličkou a zezadu se na piston nasadila klasická perkusní zápalka. Hickok tyto derringery zřejmě nikdy nepoužil.
Karabina Winchester 1866. 17. července 1870 večer v Hays City dva opilí vojáci 7. kavalérie z nedaleké Fort Hays napadli v baru Hickoka, který byl v té době zástupcem maršála. Divoký Bill otočený k útočníkům zády přežil jen díky tomu, že jednomu z vojáků selhal revolver. Hickok se dokázal vyprostit ze sevření a v následné bitce jednoho vojáka střelil revolverem do kolena a druhého do břicha. Kavalerista postřelený do břicha o den později zemřel. Ze strachu z vojenské odvety se Bill schoval přes noc na hřbitově. Vzal si sebou legendární winchesterovku 1866 a stovku nábojů. Vojáci zuřivě prohledávali město, ale Billa nenašli. Na druhý den raději z města odjel a do Hays City se již jako ochránce zákona nikdy nevrátil.
Nejen revolvery
Během svého úřadování v pozici městského maršála v texaském Abilene používal Hickok občas upravenou perkusní brokovou dvojku, zvanou „pouliční kanón“. Proti rozvášněnému davu opilých kovbojů se už nemohl spoléhat pouze na své kolty, ale brokovnice zabírala jako uklidňující prostředek vždy spolehlivě. Hickokova brokovnice měla zkrácenou hlaveň asi na 30 až 40 cm, čímž se sice podstatně zkrátil dostřel, ale násobně zvětšil rozptyl broků, což právě Hickok potřeboval. Často byla zkrácena také samotná dřevěná pažba, aby se zbraň dala snadněji skrýt pod kabát nebo rychleji tasit zpoza pasu či ze sedla. Hickok s touto brokovnicí v ruce osobně kryl malíře, když město nařídilo zamalovat obscénní, příliš realistické anatomické detaily na malbě býka, která zdobila slavný salon Bull's Head. Majitelé salonu tehdy Hickokovi vyhrožovali, ale pohled do hlavní jeho brokovnice je dostatečně zklidnil.
Pro lovecké a sportovní účely měl Hickok výrazně upravenou pušku Springfield Trapdoor 1870 ráže .45-70. Mnoho zákazníků si takto nechávalo upravovat zbraně. Puška byla ještě konverzní, tedy předělanou zbraní z drážkované muškety model 1863. Tento rok je také vyražen na zámkové desce. Do skloněné pažby z ořechového dřeva ve stylu tradičních pušek z Kentucky byly nově vyřezány lícnice pro pohodlnější zalícení při mířené střelbě. Botka pažby byla osazena dlouhou ostruhou v německém terčovém stylu (schuetzen style tail). Na pravé straně byl ručně nožem vyrytý monogram JB a na straně levé rovněž hrubě ručně nožem vyrytý nápis J.B. HICKOK. Předpažbí bylo značně zkráceno. Zbraň má atypický rozměr a je delší než jezdecká karabina, ale kratší než standardní pěchotní puška. S touto puškou byl v roce 1876 uložen do rakve. Když byly jeho ostatky v roce 1879 exhumovány a přemísťovány na hřbitov Mount Moriah, puška byla z rakve odcizena. Následně prošla rukama několika majitelů a konečně v roce 2021 byla kupcem v aukci zakoupena za rekordních 475 tisíc dolarů.
V okamžiku své smrti měl Hickok v kapse šestiranný Smith & Wesson Model No. 2 Army. Revolver se vyráběl v letech 1861-1874 a byl ve své době technologicky průlomovou zbraní, neboť se místo prachu a kule nabíjel již jednotným kovovým nábojem. U konstrukčně zajímavého „Tip-up“ systému, tedy zlamovací zbraně se hlaveň po odjištění západky na spodní straně vyklápěla směrem nahoru a byla uchycena na čepu v horní části rámu. Bylo pak možné vyjmout celý válec, prázdné nábojnice odstranit pomocí tyčky pod hlavní a vložit nové náboje. Menší, pouze 640 gramů vážící jednočinný revolver s oktagonální hlavní měl skrytou spoušť bez lučíku, která se vyklopila ze zbraně až po natažení kohoutu. Kladem byl spolehlivý a na svou dobu revoluční kovový náboj s okrajovým zápalem .32 Long Rimfire. Hickokova zbraň má přesně zdokumentovanou historii a v roce 2022 ji neznámý kupec získal v aukci za 235 tisíc dolarů.
Smrt má jméno Mc Call
Ani kombinace ledového klidu, střeleckých schopností a perfektně připravené zbraně není nic platná, když jste měli zástup nepřátel a sedli jste si ve druhé polovině 19. století na Divokém západě v salónu při partičce pokeru zády ke dveřím. A právě tuto osudovou chybu udělal Bill Hickok 2. srpna 1876 v saloonu Mann & Nuttall číslo 10 v Deadwoodu. Zasedl mu snad někdo místo? Možná. Jack Mc Call nenápadně vešel, přistoupil k Billovi a zákeřně ho zezadu střelil do týla. Hickok nezemřel rukou zdatného pistolníka, ale ušlápnutého mírně zaostalého trouby, který by jinak neměl sebemenší šanci. Bůh má smysl pro humor. V posledních měsících života se už Hickok vyhýbal přestřelkám, dost pil a mastil karty. Nikdy to nebyl chladnokrevný zabiják a smrt protivníka si na rozdíl od jiných střelců neužíval. Střelné zbraně ho provázely životem a byly také příčinou jeho smrti. Bylo mu 39 let, když se před 150 lety skácel ze své židle na podlahu saloonu a z ruky mu vypadla ikonická kombinace karet zvaná od té doby výstižně „ruka mrtvého muže“. Do síně legend Divokého západu vstoupil už za svého krátkého života a zaujímá tady bezpečně jedno z předních míst.
Zdroje:
Joseph G. Rosa - Wild Bill Hickok, Gunfighter: An Account of HIckok's Gunfights, University of Oklahoma Press, r. 2022
Joseph G. Rosa - Pistolníci: Lidé a zbraně na hranici v letech 1840-1900, Svojtka & Co, 1996
hickok/
https://www.grayssportingjournal.com/hickoks-1851-navy/?__cf_chl_tk=9dqpjGlHXfKhXCf..E97KiHlanGefzxnAC8m9PL_cDY-1785748104-1.0.1.1-8PiPO.2Zlg7Nu9WhdZbTIZPsa22QFrSSUvpJfo5ROxQ
https://www.truewestmagazine.com/article/long-guns-of-the-gunfighters/
