Článek
První kontakty
Francouzsko-kanadský objevitel a obchodník Pierre Gaultier de Varennes Sieur de la Vérendrye vedl v letech 1731 až 1743 několik expedic na západ. Hledal především cestu k Tichému oceánu a s ním spojenou severozápadní vodní cestu, která by Francii zajistila přímé a ziskové obchodní spojení s Čínou. V září 1738 slyšel od domorodých průvodců z kmene Assiniboinů o „podivných indiánech, kteří vypadají jako Francouzi“. Tento vyspělý kmen měl žít v mohutných hliněných domech u velké řeky Missouri. Vérendrye se s nimi rozhodně chtěl setkat. Na přelomu listopadu a prosince roku 1738 skutečně dorazil k vesnici kmene Mandanů v dnešní Severní Dakotě. Odhaduje se, že v době jeho návštěvy žilo v devíti vesnicích na řece Heart, přítoku řeky Missouri, asi 15 000 Mandanů.
Po své krátké návštěvě na konci roku 1738 si do svého deníku poznamenal, že mnoho z nich mělo světlou kůži, světlé vlasy, šedé a modré oči a rysy připomínající Evropany. Muži měli podle něho vysokou a urostlou postavu, byli velmi bystří, přátelští a z většiny pohlední s jemnými rysy obličeje. Většina žen neměla typické indiánské rysy obličeje. Šlo o vůbec první zdokumentované setkání Mandanů s Evropany. Vérendrye zasel svými informacemi sémě spekulací, zda Mandani v minulosti neprošli kontaktem s evropskými mořeplavci ještě před Kolumbem.
Portrét od malíře G. Catlina s názvem „Sha-kó-ka, Mint, a Pretty Girl“ (Sha-kó-ka, Máta, hezká dívka). Dvanáctiletá pohledná dívka upoutala Catlina svými šedivými vlasy. Tento zvláštní a výstřední vzhled byl mnohem častěji vidět u žen než u mužů. Muži se za něj styděli a dovedně jej skrývali tím, že si vlasy barvili černou a červenou hlinkou. Ženy byly naopak na tuto zvláštnost hrdé, často své velmi dlouhé vlasy s šedivými prameny nechávaly rozpuštěné a vystavovaly je na odiv. „A když jsem si tyto vlasy prohrábl rukama, jak jsem to často dělal, zjistil jsem, že jsou jednotně hrubé a drsné jako koňská hříva; podstatně se liší od vlasů jiných barev, které jsou u Mandanů obecně jemné a měkké jako hedvábí,“ napsal Catlin.
Lewis a Clark
Slavná Lewisova a Clarkova expedice navštívila Mandany na konci října 1804. V letech 1781 a 1782 ovšem Mandany velmi tvrdě zasáhla epidemie pravých neštovic. Epidemie se mezi nimi šířila extrémní rychlostí především kvůli způsobu života. Obyvatelé převážně zemědělského kmene žili v hustě zalidněných hliněných domech ve stálých vesnicích a neměli imunitu vůči tomuto evropskému patogenu. Vesnice Mandanů navíc fungovaly jako hlavní obchodní křižovatka na řece Missouri. Intenzivní kontakt s okolními kmeny a evropskými obchodníky s kožešinami usnadnil rychlé zavlečení nákazy do nitra komunity. Extrémního oslabení Mandanů využili Lakotové, kteří byli epidemií sice také zasaženi, ale díky mobilnímu způsobu života ne tak fatálně a útočili na jejich velmi oslabené vesnice. Z 15 tisíc jedinců v devíti vesnicích zůstaly pouze dvě vesnice Mandanů s 1600 lidmi.
Mandanové byli laskaví hostitelé, diplomaté a zkušení obchodníci, jejichž znalost regionální geografie, mezikmenové politiky a západních území byla pro plánování expedice nepostradatelná. Také Američany zaujal vzhled příslušníků kmene. William Clark je ve svých záznamech popsal jako kmen, který je „napůl bílý“. Mnoho příslušníků kmene mělo podle něho neobvykle světlou pleť. Třeba vrchní náčelník Sheheke měl přezdívku „Velký bílý“. Členy expedice zaujala také barva očí – od oříškových přes šedé až po modré. Zvláštností byly i jejich vlasy, které byly často jemné, světle hnědé a u některých jedinců dokonce přirozeně stříbřitě šedé až bílé, a to bez ohledu na věk. Mandany naopak nesmírně zaujal Clarkův afroamerický otrok York, kterého považovali za naprostou senzaci, dotýkali se ho a zkoušeli, zda z něj černou barvu nelze smýt. Expedice strávila v jejich sousedství v Severní Dakotě celou zimu, postavila si zde základnu Fort Mandan a odcestovala až v dubnu 1805.
Mató -Tópe ( také Mątó Tóop nebo Mah-to-toh-pa, Čtyři medvědi), druhý nejvyšší náčelník mandanské vesnice Mih-tutta-hangkusch na slavném obraze Karla Bodmera. I Čtyři medvědi byl malířem a své válečné úspěchy zaznamenával na bizoní kůže. Jedna z jeho slavných bizoních kůží (tzv. exploit robe) z roku 1835 je uložena v Historickém muzeu v Bernu ve Švýcarsku. Zřejmě ji náčelník švýcarskému malíři Bodmerovi věnoval.
Malíři
Americký malíř George Catlin strávil šest let cestováním po Západě, kreslením, malováním a shromažďováním artefaktů. Jeho ambicí bylo „zachránit“ a zachovat vzhled, oděv a zvyky obyvatel Velkých plání, protože podle jeho názoru „jsou odsouzeni k zániku“. V létě roku 1832 pobýval ve Fort Clark, nedaleko mandanské vesnice, kde ho náčelník Čtyři medvědi přijal jako velkého šamana kvůli kouzlu jeho obrazů. Čtyři medvědi Catlina bavil, vyprávěl mu dlouhou historii svého lidu a seznámil ho s O-Kee-pou, iniciačním obřadem Mandanů. Na rozdíl od tehdejších běžných předsudků Catlin Mandany nepovažoval za „krvelačné divochy“, ale za ušlechtilý, hrdý a pohostinný národ. Také si všiml, že řada příslušníků kmene má výrazně světlejší pleť, oříškové či modré oči a atypické barvy vlasů. Na základě toho rozvinul teorii, že Mandanové jsou potomky legendární velšské expedice prince Madoca z 12. století. Mandanské ženy měly podle Catlina až nápadně severoevropské rysy obličeje:
„Je mezi nimi mnoho lidí, jejichž pleť je světlá, jako by to byli míšenci a zejména mezi ženami je mnoho takových, jejichž pleť je skoro bílá. Mnohé z nich mají oříškové, šedé nebo i modré oči. Ohromně skromné vystupování z nich činí nesmírně krásné a líbezné bytosti.“
U Mandanů strávil Catlin asi tři týdny a během tohoto pobytu vytvořil přes 30 olejomaleb.
Celých pět měsíců pobýval u kmene Mandanů významný švýcarský malíř Karl Bodmer. Německý cestovatel, etnolog a přírodovědec princ Alexander Philipp Maximilian zu Wied-Neuwied si najal mladého švýcarského umělce, aby zaznamenal jeho cesty po oblastech Velkých plání a Skalnatých hor v letech 1832–1834. Zatímco Catlin byl více romantik, Bodmer byl precizní kreslíř. Vynikal v absolutně přesném zobrazení složitých účesů, oděvů, tetování, korálkových výšivek a specifických symbolů statusu u všech kmenů, které navštívil. Jsou patrné i jemné rozdíly v pigmentaci a rysech obličeje Mandanů, které maloval, ale bez jakéhokoli uměleckého přehánění. Dnes jsou Bodmerovy americké akvarely a z nich odvozené mědirytiny považovány právem za mistrovská díla 19. století a mají nedocenitelnou hodnotu.
Také princ Maximilian zu Wied-Neuwied ve svých denících potvrdil, že mezi Mandany se skutečně vyskytovali jedinci s neobvykle světlými, popelavými až šedivými vlasy a světlejšíma očima. Odmítl však Catlinovu teorii o evropském původu a považoval to za přirozenou genetickou anomálii kmene.
Obřad O-kee-pa kmene Mandanů na malbě G. Catlina. Při tomto obřadu se stávali z chlapců muži, připomínal historii stvoření, obnovoval kmenový život a měl zajistit hojnost bizonů a štěstí. Začínal velkolepým Bizoním tancem. Těžší zkoušku si lze jen stěží představit. Mladíci nejprve museli vydržet několik dní bez jídla, vody a spánku. První dva dny z celkově čtyřdenního obřadu se komunita shromažďovala ve velké chýši, kde šamani zpívali, vyprávěli mýty a bubnovali na želví krunýře. Třetí den šamani mladíkům prořízli kůži a svaly na hrudi a otvory protáhli silné dřevěné kolíky. Provazy spuštěné ze stropu jim přivázali za kolíky a vytáhli je do vzduchu, kde viseli. Za nohy jim ještě pověsili těžké bizoní lebky a jiné předměty pro zvýšení utrpení. Viseli tak dlouho, dokud neupadli do bezvědomí. Tento stav transu prý nejlépe umožnil komunikaci s božstvy. Poté je spustili, a když se probrali, museli běhat po vesnici se zavěšenými předměty tak dlouho, dokud kolíky neprotrhly svaly a nevytrhly se z těla. Součástí obřadu mohlo být i to, že si mladíci nechali useknout malíček levé ruky. Catlin měl jako jeden z mála cizinců možnost se obřadu zúčastnit a popsat ho i namalovat. I přes dílčí rozdíly někteří odborníci Okipu považují za prapůvodní zdroj, ze kterého vznikl známý Sluneční tanec praktikovaný kmeny Velkých plání.
Katastrofa
Catlin i Bodmer stačili zachytit fascinující svět národa Mandanů právě včas. 18. června 1837 dorazil k obchodní stanici Fort Clark kolesový parník St. Peters, který patřil společnosti American Fur Company. Posádka lodi věděla, že jsou na palubě lidé nakažení neštovicemi, ale kvůli zisku odmítla zavést karanténu. Nakažení lidé volně vystoupili na břeh a přišli do styku s Mandany. Kmen neměl proti evropským nemocem žádné protilátky. Navíc jim byl v předchozích letech odepřen federální očkovací program z roku 1832. Přestože kmeny na horní Missouri podepsaly s USA mírové a obchodní smlouvy, americké úřady je na základě starších incidentů z roku 1825 stále formálně klasifikovaly jako „vůči USA nepřátelské“ a odmítaly jim poskytnout lékařskou pomoc. Americká vláda totiž přednostně očkovala indiánské kmeny, které spolupracovaly na vládních plánech, žily blízko bílých osad nebo měly klíčový hospodářský význam. Mandanové žili příliš daleko na severu a vláda od nich v té době nepotřebovala získat žádnou půdu pro osadníky.
Mandanů bylo v roce 1837 asi dva tisíce. Uvádí se, že tuto vlnu neštovic přežilo pouze 125 až 138 jedinců. Pro kmen to byla naprostá katastrofa. Během několika týdnů zemřeli náčelníci, šamani i stařešinové. S nimi zmizela velká část ústní historie, rituálů a vědomostí. Náčelník Čtyři medvědi zemřel 30. července 1837 a v den své smrti řekl:
„Od té doby, co si pamatuji, jsem miloval bílé lidi. Žil jsem s nimi a nikdy jsem jim neublížil. Dnes je prohlašuji za smečku psů. Oklamali mě. Umírám se shnilou tváří, že i vlci se ode mě s hrůzou odvrátí a řeknou si: To je Čtyři medvědi, přítel bílých lidí! Poslechněte mě, moji přátelé. Povstaňte všichni společně a zničte je! Nezanechte z nich naživu ani jednoho.“
Zemědělské poříční kmeny, oslabené epidemií, se poté často stávaly snadným soustem pro početné nájezdnické skupiny Lakotů a Šajenů. V roce 1845 se proto hrstka přeživších Mandanů přesunula severněji podél řeky Missouri a společně s kmenem Hidatsů založila novou vesnici Like-a-Fishhook. Později se k nim z podobných důvodů připojili také Arikarové. Dnes potomci Mandanů žijí jako suverénní, federálně uznávaný národ známý jako Mandan, Hidatsa and Arikara Nation (nebo také Three Affiliated Tribes – Tři přidružené kmeny) v rezervaci Fort Berthold v Severní Dakotě. Poslední čistokrevnou příslušnicí kmene Mandanů byla Mattie Grinnell, která zemřela 6. ledna 1975 ve věku úctyhodných 108 let.
Dvojice mandanských mužů na malbě Karla Bodmera. Vlevo je Žluté pírko, který byl asi rok poté, co ho Bodmer namaloval, zabit Lakoty. Vpravo je Létající válečný orel. Mandanové nepatřili k bojechtivým kmenům a nevstupovali na území jiných kmenů za účelem vedení válečných výprav. V případě, že byli napadeni, se uměli účinně bránit, ale jen do doby, než je téměř zcela vyhladily Američany zavlečené infekční nemoci.
Moderní věda
Populární teorie, které v 18. a 19. století tvrdily, že Mandanové jsou potomky velšského prince Madoca nebo Vikingů, moderní věda zcela vyvrátila. Velšský objevitel John Evans po několika letech cestování a útrap při své expedici k Mandanům už v roce 1796 přišel na to, že mýtus o „velšských indiánech“ je zcela nepravdivý a Mandanové nemluví velšsky ani nemají velšské předky. Verdikt lingvistů je jasný. Jazyk Mandanů patří do siuské jazykové rodiny a nemá absolutně žádnou spojitost s velštinou ani skandinávskými jazyky.
Ani co se týče vzhledu Mandanů, se žádné fantastické teorie neujaly. Když u nich pobýval Catlin, měli za sebou již téměř jedno století kontaktů s francouzskými, britskými a španělskými lovci kožešin a obchodníky. Geny pro modré oči a světlou pleť se do kmene dostaly přirozeným míšením s těmito Evropany.
Svědkové z 19. století si stříbřité vlasy i u dětí mylně vykládali jako evropskou blonďatost. Antropolog Marshall T. Newman po přezkoumání historických důkazů ovšem dospěl k závěru, že u Mandanů byl rozšířen specifický genetický rys způsobující předčasné šedivění vlasů již v dětském věku. U původních obyvatel Ameriky se podobně jako u domorodců v Africe mohly nezávisle objevit vzácné odchylky v genech kontrolujících tvorbu melaninu. Tyto genetické variace mohly lokálně zapříčinit světlejší odstíny duhovky nebo světlejší kůži. Podle tehdejších pozorovatelů a objevitelů Mandanové působili světleji než okolní kočovné kmeny z plání jednoduše i proto, že žili v hliněných domech, trávili více času uvnitř a nebyli tak intenzivně vystaveni přímému slunci a povětrnostním vlivům.
I Evropané se vzhledově liší podle oblastí, kde žijí, a Mandanové prostě byli jen trochu odlišní od indiánů z jiných částí Severní Ameriky.
Zdroje:
George Catlin - Letters and Notes on the Manners, Customs, and Conditions of North American Indians, nakl. Dover Publications, r. 1973
Elizabeth A. Fenn - Encounters at the Heart of the World: A History of the Mandan People, nakl. Hill and Wang, r. 2014
Maximilian Prince of Wied, Karl Bodmer - Travels in the Interior of North America, nakl. Taschen, r. 2001
https://greatbritishnutters.blogspot.com/2008/01/john-evans-in-search-of-welsh-indians.html
https://nativeheritageproject.com/2012/04/29/the-mandan/
