Článek
Bezpečný kaňon?
Severní Šajeni se po bitvě u Little Bighornu nejprve připojili k Oglalům Šíleného koně, ale později se oddělili a mířili po západním úpatí Bighorn Mountains do severní části teritoria Wyoming. V listopadu 1876 se přesunuli východněji a utábořili se v kaňonu na horním toku říčky Red Fork, přítoku řeky Powder, v dnešním okrese Johnson County ve Wyomingu. Oblast Powder River Country podle smlouvy z Fort Laramie z roku 1868 spadala do nepostoupeného indiánského loveckého území. Místo leželo hluboko v podhůří hor a daleko od hlavních tras. Šajeni ho považovali za přirozenou pevnost a věřili, že se sem americká kavalérie v zimních podmínkách nebude plahočit. Vztyčili 173 týpí, která obývalo něco mezi 900 a 1 200 obyvateli, z toho bylo asi 400 válečníků. Hlavními vůdci vesnice byli náčelníci Tupý nůž, Malý vlk a Starý medvěd. Šajeni věděli od svých zvědů, že armádní jednotky se pohybují v povodí řeky Powder. Někteří proto radili vydat se raději na sever a opět se spojit se Šíleným koněm. Společně budou silnější. Vůdci válečnických společností však prohlašovali, že není nutné dobré zimoviště opouštět. Jednotlivcům, kteří by chtěli vesnici opustit, hrozilo ze strany tzv. kmenové policie, složené z vybraných bojovníků jednotlivých válečnických společností, zničení sedla a rozsekání smyku (travois) za koně. Svobodná vůle jednotlivce byla v některých případech podřízena společnému zájmu kmene. Šajenští vůdci se však cítili až příliš silní a důvěru jim dodávaly také posvátné předměty, které se ve vesnici nacházely. Svazek čtyř posvátných šípů a posvátná bizoní čapka byly ústředním bodem duchovní síly kmene a samotné podstaty jeho lidské identity. Místo bdělosti Šajeni tančili na oslavu válečných úspěchů. Důvodem prý bylo zničení menší šošonské vesnice, ale prameny o žádném takovém útoku Šajenů v podzimních měsících roku 1876 nepřinášejí informace a zřejmě šlo o oslavu vydařené letní sezony.
Dnešní pohled na místo bitvy. Kaňon široký mezi stěnami 400 až 1600 metrů byl ze severu i z jihu chráněn strmými srázy a okolními vrcholky pohoří Bighorn. Tyto útesy tvořily přirozenou bariéru proti ledovým zimním větrům z plání. Na dně údolí podél horské bystřiny Red Fork (indiáni ji říkali Vrbový potok) rostly husté porosty vrb a topolů, které poskytovaly palivové dřevo i krmivo pro stáda koní. Potok Red Fork (na fotce teče mezi topoly a je široký mezi 3 a 8 metry) zároveň zajišťoval celoroční přístup k čerstvé vodě. Oblast povodí řeky Powder (Powder River Country) patřila po desetiletí k tradičním lovištím a zimnímu útočišti Severních Šajenů a jejich lakotských spojenců. Místo se dnes nachází na soukromém pozemku zhruba 37 kilometrů západně od města Kaycee, není volně přístupné veřejnosti a návštěva je možná pouze po předchozí dohodě s majiteli, případně formou placených komentovaných prohlídek, které pořádá místní ranč.
Pronásledování
Americká armáda byla připravena tvrdě pronásledovat odbojné indiánské skupiny po katastrofě u Little Bighornu bez ohledu na roční období a podmínky. Generál Crook na začátku listopadu 1876 shromáždil ve Fort Fetterman úctyhodnou vojenskou sílu. Byl už z mnoha akcí v tomto roce dostatečně poučen, a armádní jednotky proto vyrazily do pole bohatě vybaveny zimní výstrojí a zásobami. Navíc se mu podařilo naverbovat pestrou paletu spojeneckých indiánských sil. Z celkem dvou tisíc mužů tvořilo toto těleso také téměř 400 indiánských bojovníků z několika kmenů. Převažovali Póníové a Šošoni, kteří si kromě slíbené kořisti hodlali zejména vyřídit účty s tradičním nepřítelem. Byli tu však překvapivě i Lakotové, Arapahové a také deset Severních Šajenů blízce spjatých s armádou.
Expedice si razila cestu sněhovými bouřemi a 17. listopadu s úlevou dorazila do Cantonment Reno. Crook zde zastavil, aby získal více informací o nepřátelských indiánech; měl spadeno zejména na Šíleného koně. Do okolí se rozjeli indiánští zvědové z kmenů Arapahů a Lakotů. Vojáci a zvědové v táboře zatím v době odpočinku nakoupili whisky a někteří se řádně opili. První obětí tažení se tak stal voják z 5. kavalérie, který spadl do potoka a v noci umrzl.
Crook byl během inspekce v táboře disciplínou mužstva dost rozladěn. Náladu mu spravili zvědové, kteří se vrátili se zajatým mladým šajenským válečníkem. Ten prozradil polohu tábora Šíleného koně – ten se utábořil u Rosebudu, blízko místa červnové bitvy.
Crook hned druhý den vyrazil na pochod a 22. listopadu se utábořil u Crazy Women Fork. Tady jeho ležení navštívil Šajen spolupracující s armádou jménem Sedící medvěd. Dle jeho informací se Šílený kůň dozvěděl o Crookovi a přemístil tábor. Sedící medvěd však vyprávěl o velkém táboru Šajenů skrytém v odlehlém horském údolí podél Red Fork of the Powder River asi 35 mil od Crookovy pozice. Crook přehodnotil původní plán a rozhodl se na Šajeny udeřit. S celým mohutným tělesem by se však trmácel k vesnici příliš dlouho. Vyčlenil proto pohyblivější oddíl kavalérie pod vedením velmi schopného plukovníka Ranalda S. Mackenzieho. Ten měl s bojem proti původním obyvatelům opravdu bohaté zkušenosti. Vždyť v roce 1874 zpacifikoval tak silný kmen jako byli Komančové. Plukovník vyrazil 23. listopadu a měl sedm stovek kavaleristů a necelé čtyři stovky indiánských zvědů. Prodíral se v mrazivém počasí drsnou členitou krajinou plnou menších vodních toků a zvědové mu o den později přinesli zprávy o vesnici vzdálené asi 15 mil. Rozhodl se pro celonoční přesun a útok v brzkých ranních hodinách. Vojáky v jedenácti kompaniích kavalérie čekal velmi náročný pochod. Vrcholy podhorského pásma byly těžkou překážkou. Jednotka sesedala, vedla koně za uzdy a poté opět za svitu měsíce nasedala více než dvacetkrát za noc. Postup ztěžovaly sněhové závěje a velmi nízká teplota. Na jídlo a pití mnoho času nebylo. Muselo stačit trochu kafe, slaniny a tvrdých armádních sucharů. Když se přiblížili, vedlo je neomylně k cíli dunění bubnů oslavujících Šajenů.
Ranald Slidell Mackenzie v roce 1864. (1840-1889). Byl považován za jednoho z nejschopnějších a nejúspěšnějších velitelů indiánských válek. Důsledně uplatňoval strategii totální války. Systematicky ničil ekonomické zázemí kmenů – jejich domovy, potraviny a stáda koní. Dokázal mistrně manévrovat v náročných terénech a efektivně využívat indiánské zvědy. Za občanské války se díky obrovské odvaze stal dočasným (brevet) generálmajorem už ve věku 25 let. Při obléhání Petersburgu přišel o dva prsty a indiáni mu říkali „Bad Hand“. Na rozdíl od okázalého George A. Custera nevyhledával novináře a slávu, což je hlavní důvod, proč dnes není tak známý, ačkoliv byl vojensky mnohem úspěšnější. Vyžadoval absolutní kázeň, tvrdý výcvik a nesnášel jakoukoliv slabost či váhání. Když se mu vzdal slavný komančský náčelník Quanah Parker, Mackenzie mu v rezervaci pomáhal shánět potraviny a chránil indiánské lovce před útoky bílých osadníků. Celkem utrpěl sedm vážných bojových zranění, což se podepsalo na jeho zdraví a psychice. Dožil v psychiatrické léčebně, kde ve věku 48 let zemřel.
Útok
Šajenští tanečníci si příliš neodpočinuli. Za úsvitu 25. listopadu 1876 se ozvalo práskání výstřelů a údolím se rozezněl válečný pokřik a dupot stovek koní. Indiánští spojenci americké armády vyrazili jako první, ještě před vojáky, a šajenská hlídka jim odpověděla palbou. Mackenzieho plán na rychlé obklíčení vesnice a izolaci stáda poníků tak úplně nevyšel.
Šajenští válečníci vybíhali z týpí polonazí, jen s nábojovými pásy a puškami. Ženy, děti a staří lidé prchali do kopců západně a severně od tábora a bojovníci se je pokoušeli krýt palbou. Vzhledem k tomu, že mnoho šajenských bojovníků z této vesnice se v červnu zúčastnilo slavných bitev u Rosebudu a Little Bighornu, disponovali značným množstvím ukořistěných armádních zbraní i moderních pušek získaných obchodem. Teď jim dobře posloužily ukořistěné armádní karabiny Springfield Trapdoor 1873, v menší míře i karabiny Sharps a sedmiranné opakovačky Spencer. U Šajenů byly pro svou spolehlivost a kapacitu zásobníku nesmírně populární také pákové opakovačky Winchester 1866 a 1873 i starší opakovačky Henry. Bojovníci často nosili jeden i více revolverů, převážně ráže .44 nebo .45, jako byl Colt Peacemaker, nebo i starší perkusní armádní modely z americké občanské války. Mezi záložní zbraně patřily i archaické křesadlové muškety a staré perkusní pušky. Zbrojní arzenál Šajenů byl velmi rozmanitý. Měli samozřejmě i tradiční zbraně, jako byly luky a šípy, tomahawky, válečné kyje mnoha tvarů i počtu hrotů nebo nože.
Šošoni, vedeni poručíkem Schuylerem, vyšplhali na kopce na jižní straně kaňonu a pálili z nejvyššího bodu útesu do vesnice. Tady se také okamžitě zakopali a zůstali zde po celý den a celou noc. Šajeni dokázali klást v členitém terénu obklopujícím rokli houževnatý odpor, ale nakonec museli vesnici opustit. Z dobrých palebných postů v kopcovitých návrších ovšem armádě způsobovali střelbou problémy a Mackenzie si uvědomoval, že přímý útok na skály by skončil obrovskými ztrátami modrokabátníků a indiánských spojenců. Rozhodl se proto Šajeny zlomit jinak. Totální zničení jejich domovů bude jistě dostatečnou psychologickou ranou do vazu. Nejprve povolal pěchotu podplukovníka Dodge, která zůstala s Crookem, a když pěšáci dorazili, pěchotními puškami Springfield „Long Tom“ s dlouhým dostřelem pokryli útesy hustou palbou. Kavaleristé i spřátelení indiáni zatím rabovali a zapalovali týpí. V jednom týpí objevili Šošoni dvě šajenské ženy. Vojáci marně doufali, že by je Šošoni ušetřili. Šošoni je zabili a stáhli jim skalpy. Zajímavý nález učinil vojenský zvěd Baptiste Pourrier, když objevil náhrdelník vyrobený z 28 uřezaných lidských prstů. Podle antropologických výzkumů šlo o články prstů dospělých mužů z nepřátelských kmenů, především Šošonů a Ponků, které šajenský šaman nosil jako mocný ochranný amulet a symbol válečnické síly. V táboře byl nalezen také malý vak z jelenice, který obsahoval uřezané pravé ruce šošonských nemluvňat. Vojáci nacházeli v týpí také věci patřící Sedmé kavalérii – části uniforem, sedla, polní lahve, pytle na krmení pro koně, hřebla na čištění koní, sekery a lopaty, zápisník a plášť do deště D. McIntoshe, polštářek s povlakem ušitým z kavaleristického guidonu, zlaté pouzdro na pero, stříbrné kapesní hodinky a jelenicové sako podšité taftem, o kterém se kvůli vzhledu a specifickým značkám předpokládalo, že patřilo Custerovu bratru, kapitánu Tomu Custerovi. Kromě toho našli dva skalpy asi desetiletých dívek – jeden bělošský a druhý šošonské dívky.
Náčelníci Severních Šajenů Malý vlk (stojící) a Tupý nůž v roce 1873. Tak se jejich jména objevují ve většině nejen českých pramenů. V přesném překladu ze šajenštiny jsou to ovšem Malý kojot a Jitřenka. Tupý nůž je přezdívka, kterou náčelníkovi Jitřní hvězdě dali Lakotové a ta nakonec vytlačila pravé šajenské jméno. Vojáci i vládní vyjednavači totiž komunikovali s prérijními kmeny často prostřednictvím lakotských tlumočníků a tak se ujal v angličtině překlad lakotské přezdívky Dull Knife.
Mackenzieho triumf
Šajeni ze skalních útesů jen bezmocně sledovali, jak jim před očima hoří veškeré zimní zásoby sušeného bizoního masa, kožešiny, teplé oblečení a veškeré další vybavení. Jak týpí hořela, vybuchovaly v nich soudky se střelným prachem. Vojáci pochytali a odvedli šajenské stádo zhruba 500 koní a poté naprosto ovládli vesnici. Armáda tentokrát upustila od oblíbené praxe indiánské poníky postřílet, aby se jich později jejich bývalí majitelé opět nezmocnili, jak se stávalo. Na padesát poníků naložili deky a bizoní kožešiny a odvezli je s sebou. Většinu zbylých poníků si dle předchozí dohody rozdělili spřátelení indiáni jako válečnou kořist. Ve stádě byli i koně s vypálenými armádními značkami patřící Custerovým zničeným rotám z bitvy u Little Bighornu.
Šošoni a Póníové začali provádět rituální tance a skalpovali padlé Šajeny přímo na dohled od jejich rodin ve skalách. Střelba ze strany Šajenů během dne pozvolna utichala, protože válečníci nestačili ve spěchu sebrat dostatek nábojů, a s přicházející tmou zcela ustala. Mackenzie se svými muži kontroloval zničené údolí a zřídil opevněný tábor. Armádní ztráty činily sedm mrtvých a dvacet šest zraněných. Padl poručík J. McKinney, velící rotě M 4. kavalérie. Armáda se utábořila poblíž hořící vesnice a druhý den, 26. listopadu, místo bitvy opustila. Mackenzie se vzhledem k vyčerpání mužstva a obav z výraznějších ztrát v nepřehledném terénu rozhodl Šajeny nepronásledovat. Americká veřejnost i vojenské velení vnímaly střet nazývaný rovněž jako bitva Tupého nože jako úspěšnou odvetu za Custerovu porážku. Zničení vesnice, zabavení stovek koní a spálení veškerých zimních zásob připravilo Severní Šajeny o možnost pokračovat v boji. Mackenzie opět slavil úspěch.
Pochody smrti, hrozná Oklahoma a další útěk
Situace Šajenů byla zoufalá. Měli kolem 40 až 50 mrtvých a téměř 70 zraněných. Mezi mrtvými byli údajně tři synové Tupého Nože, kterého bylo slyšet na útesech povzbuzovat své muže ke statečnosti. Přeživším v mrazivém listopadovém ránu zůstalo jen to, co měli momentálně na sobě, a mnohdy toho moc nebylo. Snad jedinou výraznou podporou byla záchrana čtyř posvátných šípů a posvátné bizoní čapky. Během noci se šajenské rodiny potichu stáhly z útesů a přenocovaly asi čtyři míle od vesnice. Krajinu bičovala silná sněhová bouře a napadlo velké množství sněhu. Během noci teploměr klesl až k minus pětatřiceti stupňům a umrzlo jedenáct dětí. Desítky dalších lidí utrpěly těžké omrzliny. Pak se Šajeni vydali na pochod smrti směrem na sever, aby vyhledali pomoc u Lakotů náčelníka Šíleného koně. Jedinou obživou během pochodu bylo maso z několika málo koní, které se jim podařilo zachránit před vojáky a vzít s sebou. Aby přežili, rozřezávali zabité koně a teplé vnitřnosti si přikládali na zmrzlé ruce a nohy, do ještě teplých koňských útrob se pak zalézaly ohřát děti. Konina se jedla syrová nebo jen narychlo ohřátá nad skromným ohněm. Pokud rozdělali oheň, musel být kvůli všudypřítomným armádním zvědům velmi malý a skrytý v roklích, což na kvalitnější přípravu jídla a zahřátí stovek podchlazených lidí zdaleka nestačilo. Jedinou obranou před umrznutím byl neustálý pohyb. Lidé museli jít dnem i nocí, zastavit znamenalo jistou smrt. Při krátkých zastávkách se k sobě tiskli v těsných hloučcích, aby sdíleli zbytky tělesného tepla. Putovali dvanáct dní po sněhu, v blizzardech a v mrazech. Museli urazit 240 kilometrů, než dorazili do vesnice Šíleného koně v dnešní Montaně. Několik dalších dětí a starších lidí během strastiplné cesty podlehlo podchlazení, hladu a vyčerpání. Oglalové se zhrozili, jakmile uviděli své spojence v naprosto zbědovaném stavu. Poskytli jim vše, co mohli, ale jídla měli sami málo. Tou dobou pojídali hlavně poníky, jinak by umřeli hladem. Odbojný duch Severních Šajenů byl zlomen a valná většina z nich se na jaře 1877 vzdala ve Fort Robinson. V květnu tohoto roku se vydalo asi tisíc Severních Šajenů na 1500 km dlouhý pochod z Nebrasky do Darlington Agency v Oklahomě, kde jim vláda přidělila rezervaci po boku Jižních Šajenů. Během tohoto pochodu zemřelo 11 dětí, přičemž dospělí strádali hladem a kmen musel sníst většinu svých koní. Pravé peklo nastalo až v Oklahomě, v naprosto odlišném jižním podnebí. Kvůli katastrofálním podmínkám, nedostatku jídla a epidemiím malárie a spalniček tady jen během první zimy zemřelo asi 50 lidí. Zoufalá situace nakonec donutila náčelníky Tupého Nože a Malého Vlka, aby z rezervace v září 1878 uprchli s 350 lidmi a putovali domů na sever. Pronásledovalo je zhruba deset tisíc amerických vojáků a tři tisíce ozbrojených civilistů. Absolvovali strastiplnou cestu, hladověli, museli bojovat i zabíjet, skrývat se, kličkovat i rozdělit se. Části z nich se nakonec přece jen podařilo probít na sever a jejich cesta vzbudila řadu sympatií veřejnosti. Na severu už zůstali a vybojovali si svou vlastní rezervaci v jihovýchodní Montaně.
Zdroje:
Jerome A. Greene – Morning Star Dawn: The Powder River Expedition and the Northern Cheyennes, 1876. vyd. University of Oklahoma Press, r. 2003
George Bird Grinnell – The Fighting Cheyennes. r. 1915
Josef Opatrný - Velká siouxská válka. nak. Epocha, r. 2005
https://historynet.com/cheyenne-fall-battle-red-fork/
https://sheridanmedia.com/news/152903/history-dull-knife-fight/
