Článek
Násilná integrace
Vláda USA se snažila v 50. a 60. letech 20. století nalákat mladé indiány do měst, kde jim prostřednictvím různých podpůrných programů Úřad pro indiánské záležitosti (BIA) sliboval lepší budoucnost, než jakou nabízely rezervace. Bylo v tom ale i něco jiného. Bílá Amerika chtěla, aby přestali být indiány. Vždyť mladí lidé se v mnohonárodnostním prostředí velkoměst jistě promíchají a krev předků se rozředí ve smíšených manželstvích. Žít americký sen se do Chicaga, Los Angeles nebo Minneapolis vydalo sto tisíc mladých lidí. A byl to pro ně obrovský kulturní šok.
Indiáni z rezervací se v neznámém prostředí velkoměst cítili bezradní. Byli nešťastní, vykolejení, bez rodiny a přátel. Čelili rasismu, policejní brutalitě a často končili v chudinských čtvrtích, kde se stávali závislými na drogách a alkoholu. Nesdíleli s většinovou společností stejné hodnoty, jako jsou peníze a vlastní kariéra. Někteří přes všechny těžkosti uspěli, získali vzdělání a dobré postavení. A krev se skutečně mnohdy naředila. Ne všichni byli pouze zoufalí. Násilná integrace s cílem narušit kmenovou suverenitu, přerušit vazby na rezervace a udělat z indiánů ty pravé Američany však spíše přinesla pravý opak. Někteří se vraceli zpátky do rezervací, ale mnoho jich zůstalo ve městech a většina nezapomněla, kým jsou a odkud přišli, i když jejich partneři v manželství nebyli indiáni. Reakcí na vládní politiku asimilace byl v 60. letech vznik hnutí Rudá síla. Indiáni z mnoha různých národů se začali ve městech spojovat do několika různých organizací. Amerikou zmítaly protesty proti válce ve Vietnamu, Afroameričané a ženská hnutí požadovali rovnost u společného stolu, ale Red Power v tom vřícím kotli požadovalo svůj vlastní stůl. A mediální humbuk mohl být cestou, která přinese ovoce. V červenci 1968 vzniklo v Minneapolis militantní hnutí AIM, které se postupně prodralo do popředí zájmu. Indiáni chtěli říct: „Jsme tady a je to naše země.“ A chtěli to říct pořádně nahlas.
Velká siouxská rezervace vznikla na základě druhé smlouvy z Fort Laramie z roku 1868 (fialová čára). Už v roce 1877 USA zabraly z této rezervace území Black Hills podle další smlouvy, kterou ovšem podepsalo pouze 10 procent dospělé populace místo požadovaných 75 procent, takže smlouva byla neplatná. Velkou siouxskou rezervaci pak USA definitivně zrušily jako jeden celistvý geopolitický útvar zákonem z 2. března 1889. Místo ní vzniklo 6 menších, navzájem izolovaných rezervací (tmavě rudé území). Tímto aktem bylo zhruba 36 000 km² původní půdy prohlášeno za „přebytečnou“ a otevřeno pro bílé usedlíky. Stále to nebylo vše, protože proces parcelace pokračoval uplatňováním tzv. Dawesova zákona z roku 1887 o všeobecném přídělu půdy. Společná kmenová půda v nově vzniklých menších rezervacích byla rozdělena na obdélníkové parcely a přidělena jednotlivým indiánským rodinám do soukromého vlastnictví. Mezi lety 1904 a 1913 vydala americká vláda sedm zákonů, kterými bez souhlasu kmenů otevřela další zbývající půdu bílým osadníkům k záboru. Tato cílená vládní politika na začátku 20. století úspěšně dokončila likvidaci kmenového vlastnictví půdy a proměnila demografickou i geografickou mapu amerického Středozápadu. Rezervace Pine Ridge je jedním z nejchudších míst v celých USA.
AIM
U zrodu American Indian Movement byla čtveřice Odžibvejů – Dennis Banks, Clyde Bellecourt, George Mitchell a Eddie Benton Banai. V únoru 1970 se připojil Russell Means (u nás známý z filmu Poslední Mohykán) z kmene Lakotů – Oglalů a postupně se stal nejvýraznější tváří AIM. Mezi hlavní cíle hnutí patřil boj proti chudobě a policejní brutalitě, obrana smluvních práv, odpor proti nucené asimilaci, boj za suverenitu kmenů a ekonomickou nezávislost.
Vedle reálných cílů se však objevily i požadavky, u kterých bylo v tehdejším kontextu společnosti jasné, že světová velmoc formátu USA na ně nemůže nikdy přistoupit. AIM požadovalo, aby byl zrušen zákon z roku 1871, kterým Kongres ukončil uznávání indiánských kmenů jako nezávislých národů oprávněných uzavírat mezinárodní smlouvy. Vrátit status suverenity entitám uvnitř vlastního území bylo pro USA nepředstavitelné. Z podobného soudku byl požadavek na reformu vlastnictví půdy a restituce v tak obrovském rozsahu, který by znamenal zrušení řady federálních i soukromých vlastnických práv a navrácení 110 milionů akrů půdy. AIM také požadovalo, aby federální soudy při sporech bezvýhradně akceptovaly výklad smluv ze strany kmenů, což narušovalo základní principy amerického soudního systému a dělby moci.
Russell Means v roce 1987. Nejvýraznější a nejkontroverznější postava hnutí AIM. Narodil se v rezervaci Pine Ridge v roce 1939. Vyrůstal v oblasti Sanfranciského zálivu, kam se rodiče přestěhovali. Měl problémy s drogami a alkoholem, ale pak našel smysl života v práci pro AIM. V roce 1987 se ucházel o nominaci na úřad prezidenta Spojených států za Libertariánskou stranu a skončil druhý za Ronem Paulem. Měl 10 dětí, vydal dvě hudební alba, byl postřelen, čelil 12 soudním procesům a zaujal rolí náčelníka Chingachgooka ve slavném velkofilmu Poslední Mohykán. V roce 2007 vedl skupinu aktivistů, která jednostranně vyhlásila nezávislost na USA a založila Republiku Lakotah. Když mu byla v roce 2011 diagnostikována rakovina jícnu, odmítl klasickou léčbu a spoléhal se výhradně na tradiční indiánskou medicínu a šamanismus. Zemřel 22. října 2012 ve věku 72 let. Podle jeho přání bylo jeho tělo zpopelněno a popel byl rozptýlen v posvátném pohoří Lakotů – v Black Hills v Jižní Dakotě.
Upoutání pozornosti
Při obsazení ostrova Alcatraz koalicí Indians of All Tribes v roce 1969 zajišťovalo AIM logistiku a učilo se, „jak na to“. Získané zkušenosti pak hnutí posloužily při organizování vlastních velkých akcí.
Obsazení repliky lodi Mayflower v přístavu Boston Harbor na Den díkůvzdání v roce 1970, které proběhlo během oslav 350. výročí přistání Otců poutníků, se stalo počátkem tradice Národního dne smutku pro domorodé obyvatele. Tento protest se obešel bez zranění. Aktivisté sice shodili do moře dělo i figurínu kapitána a strhli britskou vlajku, poté se však pokojně rozešli.
Dne 6. června 1971 vyšplhali členové AIM na vrchol památníku Mount Rushmore v Jižní Dakotě, aby upozornili na nedodržování smlouvy z roku 1868. Pohoří Black Hills, kde slavné hlavy čtyř prezidentů vytesané do skály shlížejí na davy turistů, Lakotové Spojeným státům nikdy neprodali a podle zmíněné smlouvy jsou stále majetkem kmene. Na tomto místě již protestující odmítli na výzvu pořádkových sil tábor opustit. Rangeři je proto spoutali a vlekli po zemi, přičemž tento drsný transport z hory skončil řeznými ranami a odřeninami.
AIM postupně získávalo na síle a společně s partnery zorganizovalo další velkou akci. Na podzim roku 1972 se přibližně tisícovka Indiánů z celých USA ve čtyřech automobilových kolonách šinula do Washingtonu. Protest dostal výmluvný název Stezka porušených smluv. Prezident Nixon a vládní úředníci však původně přislíbená jednání odmítli, načež se aktivisté zabarikádovali v sídle nenáviděného BIA. Nixonova administrativa nechtěla před volbami řešit situaci násilím a o krveprolití nestáli ani sami indiáni. Po šesti dnech tak protest skončil bez krveprolití. Pomalu se však schylovalo k akci, která již dopadla zcela jinak.
Člen hnutí AIM za barikádou před kostelem Sacred Heart Catholic Church během okupace Wounded Knee v roce 1973. Bílý dřevěný kostel s vysokou věží se stal základnou aktivistů a výrazným vizuálním symbolem celého protestu. Byl výrazně poškozen střelbou a uvnitř hustě pomalován graffiti. V červenci 1973, několik týdnů po ukončení okupace, kostel kompletně vyhořel. Podle spekulací ho zapálili buď členové AIM, nebo děti, které si v poškozené budově rády hrály. Vlajka USA na barikádě je vzhůru nohama. Podle U.S. Flag Code se vlajka smí obrátit pouze jako signál pro případ krajní nouze a bezprostředního ohrožení života nebo majetku. Lakotové tímto způsobem upozorňují na to, že jejich lid a kultura se nacházejí v trvalé tísni. Právě AIM v 70. letech 20. století tento symbol masivně zpopularizovalo. Obrácenou vlajku nosili členové AIM na oděvech nebo ji často vyvěšovali během protestů.
Rozbuška
Večer 12. února 1972 kráčel jednapadesátiletý Raymond Yellow Thunder, původem z rezervace Pine Ridge, poklidně po ulici nebraského městečka Gordon, kde pracoval jako pomocník na ranči. Náhle ho obklopila skupina pěti opilých bělochů. Zbili ho, svlékli od pasu dolů a natlačili do kufru auta. Odvezli ho do klubu American Legion, kde ho nutili polonahého tančit na taneční zábavě a típali o něj cigarety. 20. února byl Raymond nalezen mrtvý v kabině pickupu v autobazaru, kam se po incidentu schoval. Úřady zpočátku nechtěly nikoho obvinit; tvrdily, že se Raymond o víkendech rád napil, zřejmě to jako mnoho dalších Indiánů přehnal a umrzl. Rodina oběti proto požádala o pomoc AIM. Protestní pochod více než 1 000 domorodých Američanů na město Gordon vyvolal opětovné prošetření případu a zapojení FBI. Raymond neumrzl, jak prokázala pitva, ale zemřel na krvácení do mozku po úderu tupým předmětem do hlavy. Bratři Hareové jako hlavní viníci nakonec dostali směšné tresty šesti a dvou let vězení. Leslie Hare si odseděl pouhé dva roky a jeho bratr Melvin osm měsíců. Další dva spolupachatelé dostali podmínku a jeden byl zproštěn obvinění. Bylo to však poprvé v historii této oblasti, kdy byli bílí Američané reálně posláni do vězení za zabití indiána.
27. ledna 1973 v Buffalo Gap v Jižní Dakotě zemřel na následky bodnutí nožem dvacetiletý Wesley Bad Heart Bull z kmene Lakotů. Jeho vrah, běloch D. Schmitz, tvrdil, že jednal v sebeobraně. Wesley měl bohatý trestní rejstřík a Schmitz byl prokurátorem obviněn pouze z neúmyslného zabití II. stupně. Pobouřená matka oběti Sarah Bad Heart Bull se obrátila na AIM. V den předběžného slyšení 6. února 1973 dorazily do města Custer asi dvě stovky indiánských demonstrantů. Chtěli se setkat s prokurátorem přímo v budově okresního soudu. Když je policie odmítla pustit dovnitř a policista ve strkanici udeřil Sarah obuškem, vypukly nepokoje. Protestující zapálili budovu obchodní komory, budovu soudu a několik aut. Došlo k hromadnému zatýkání a tvrdým potyčkám s policií. Sarah byla zatčena, obviněna z podněcování k nepokojům a odsouzena k trestu odnětí svobody na 1 až 5 let. Po pěti měsících ve vězení byla propuštěna na kauci. Schmitz nakonec vyvázl pouze s podmínkou…
Po těchto incidentech ještě více zhoustla už tak napjatá situace v rezervaci Lakotů Oglalů v Pine Ridge. Obyvatelé rezervace se podobně jako v jiných rezervacích dělili na „modernisty“ a „tradicionalisty“. Tradicionalisté trvali na zachování indiánské kultury, odmítali asimilaci do většinové společnosti, snažili se mluvit lakotsky a prosazovali návrat k tradičnímu systému vládnutí postavenému na rodových strukturách. Modernisté byli často smíšení nebo více asimilovaní kmenoví příslušníci, křesťané, kteří mluvili pouze anglicky a vlastnili prosperující ranče nebo pracovali pro kmenovou samosprávu. Věřili, že budoucnost kmene spočívá v integraci do amerického ekonomického a právního systému. V Pine Ridge vládl kmenový předseda, „modernista“ Richard „Dick“ Wilson. Byl to míšenec, který úzce spolupracoval s federální vládou a s BIA. Byl obviňován z nepotismu a korupce. Omezil spolupráci s osmnáctičlennou kmenovou radou a vytvořil místo toho pětičlennou exekutivní radu, kterou mohl lépe ovládat. Naprosto odmítal praktiky AIM a činnost hnutí chtěl co nejvíce potlačovat. V listopadu 1972 vytvořil soukromou, silně ozbrojenou milici GOON (Guardians of the Oglala Nation), která po celé rezervaci formou agresivních hlídek šikanovala tradicionalisty, zatýkala je, vyhrožovala jim a ničila jejich majetek. Na začátku února 1973 selhal pokus opozice v kmenové radě o Wilsonovo odvolání. Pohár trpělivosti tradicionalistů přetekl a AIM šla do akce.
Jednání mezi AIM a zástupci vlády USA během okupace Wounded Knee 5. dubna 1973. Zprava doleva na obrázku jsou: sedící vpravo ve světlé košili je Kent Frizzell , asistent generálního prokurátora USA. Po jeho pravé ruce je v saku a kravatě Richard R. Hellstern, zástupce asistenta generálního prokurátora USA, vedle něho klečí v čelence svatý muž Wallace Black Elk, sedící vedle něho jsou lídři AIM Russell Means, Dennis Banks v čelence a ve vestě Carter Camp. Sedící v tmavé košili vlevo na obrázku a podávající dýmku je svatý muž Leonard Crow Dog. Jednání přineslo podepsání předběžné mírové dohody, která měla ukončit tehdy již 37 dní trvající ozbrojené obléhání osady. Vláda USA souhlasila, že se zástupci kmene Oglala Lakotů sejdou ve Washingtonu s prezidentským poradcem L. Garmentem, aby projednali porušování historických smluv. Bezprostředně po podpisu dohody se Means vzdal federálům, aby mohl být obžalován a následně propuštěn na kauci, což mu mělo umožnit účastnit se plánovaných jednání ve Washingtonu. Došlo ke zmírnění situace ve Wounded Knee, ale jednání ve Washingtonu ztroskotala. Vláda odmítla jednat pod tlakem pokračující okupace a AIM zase odmítalo složit zbraně před jasnými zárukami.
Wounded Knee
U Poraněného kolene se psaly dějiny. V roce 1890 tady americká armáda uzavřela indiánské války povražděním až 300 Lakotů. 27. února 1973 bylo u Wounded Knee znovu živo. Asi dvě stovky aktivistů AIM a jejich podporovatelů v noci obsadily vesnici s kostelem, muzeem, obchodní stanicí a 30 domky. Měli zbraně, ale žádný arzenál, ze kterého by šel strach, to nebyl. Využívali lovecké pušky Winchester a Marlin, staré armádní M1 Garand, M1 Carbine a Springfield 1903, brokovnice, pistole, nože a jeden samopal AK-47 téměř bez munice. Čtrnáct granátů sloužilo spíše jako psychologická hrozba. Aktivisté vyhlásili nezávislý stát Oglalů a vzali jedenáct bílých rukojmích.
A reakce? Nejprve dorazilo padesát příslušníků US Marshals Service, později agenti FBI včetně odstřelovačů. Nechyběla ani Národní garda, kmenová policie loajální Wilsonovi a milice GOON. Celkem šlo asi o 300 až 350 osob. Armáda se vzhledem k zákonům nemohla účastnit přímo, poskytla však specialisty, zbraně a munici. Federálům zapůjčila 15 obrněných transportérů M113, 12 granátometů M79 a 600 krabic slzného plynu. Na oblastí létaly vrtulníky UH-1 a letadla Phantom. Vládní síly používaly armádní pušky M16, samopaly, brokovnice a velkorážní kulomety M2 Browning. Federálové osadu neprodyšně uzavřeli zátarasy, zastavili přívod vody i elektřiny a zabránili přísunu potravin.
1. března přijeli senátoři G. McGovern a J. Abourezk. Podařilo se jim vyjednat krátkodobé příměří a odchod rukojmích, ale k politické dohodě tato návštěva nevedla. 13. března dopadlo podobně i jednání s náměstkem generálního prokurátora USA Harlingtonem Woodem. Ten jednal s lídry AIM, ale jeho mandát mu neumožňoval splnit radikální politické požadavky indiánů.
Místo neúspěšné diplomacie se tak dostaly ke slovu zbraně. Aktivisté pomocí bagru vykopali na strategických svazích tři hluboké zákopy a řadu střeleckých okopů. Jako předprsně sloužily pytle naplněné pískem, vyrobené z povlečení a pytlů na odpadky. Přestřelky probíhaly téměř každou noc. Oblohu osvětlovaly světlice, a veteránům z Vietnamu v řadách aktivistů to tak připomínalo válku. Duchovní podporu jim poskytovali svatý muž Leonard Crow Dog a stařešina Frank Fools Crow. Byli zde také vůdci AIM R.Means, D. Banks a C. Camp z kmene Ponků. C. Bellecourt zajišťoval podporu, L. Peltier byl koordinátorem bezpečnosti a zásobování. Indiáni požadovali revizi historických smluv, prošetření korupce v BIA a odvolání Wilsona. Neměli žádné náhradní oblečení, často trpěli hladem, žízní a zimou, místo cigaret brzy kouřili třešňovou kůru, ale byli odhodláni pro svou věc zemřít.
Zranění, nezvěstní a mrtví
16. března byl zasažen a ochrnul od pasu dolů americký maršál Lloyd Grimm a federálové ještě přitvrdili. Až z východního pobřeží přijel 16. dubna stopem Frank Clearwater z kmene Čerokíů. Tak moc chtěl povstání indiánů podpořit. Následujícího rána, krátce po úsvitu, přeletělo nad osadou malé letadlo pronajaté sympatizanty a shodilo na padácích balíčky jídla do obléhaného komplexu. Federálové spustili na letadlo i sběrače pomoci prudkou palbu a rozpoutala se největší přestřelka celého obléhání. Frank spal v kostele a palba ho probudila. Když se posadil zabalený v dece, kulka prostřelila tenkou dřevěnou stěnu a trefila ho zezadu do hlavy. Byl těžce raněn a po převozu do nemocnice o osm dní později zemřel, čímž se stal první obětí akce. Dalším, kdo zemřel, byl Buddy LaMonte z kmene Lakotů, vyznamenaný vietnamský veterán, který se právě vrátil z války. Byl zasažen, když 27. dubna vyskočil z okopu s puškou v ruce. Odstřelovač ho trefil z větší vzdálenosti do srdce. V rakvi měl na sobě armádní uniformu, jakou měl, když odcházel z domova do Vietnamu, ale místo vojenských bot mokasíny s korálky. Záhadou se stal černošský aktivista Ray Robinson, který se během okupace ztratil a už ho nikdo nikdy neviděl. Smrt Buddyho ostatní aktivisty hluboce zasáhla. Už nechtěli další mrtvé, byli vyčerpáni a hladoví.
Média
Událost poutala velkou pozornost médií nejen v USA, ale i ve světě, avšak po dvou týdnech jim byl přístup k Wounded Knee zakázán. Zástupci vlády argumentovali tím, že média poskytují aktivistům přílišnou publicitu. Začínající reportér Kevin McKiernan z rádia NPR v době zákazu přesto pronikl přes zátarasy v kufru auta a strávil mezi povstalci šest týdnů. Svůj vzácný filmový materiál, který během této doby pořídil, průběžně zakopával do země, aby ho federálové nezabavili. Po skončení obléhání byl federálními agenty zatčen. Koncem roku 2019 byl uveden McKiernanův dokument From Wounded Knee to Standing Rock: A Reporter's Journey. Obrovskou podporu rebelujícím indiánům vyjádřil také herec Marlon Brando, když bojkotoval 45. ročník udílení Oscarů. Místo sebe na pódium vyslal aktivistku Sacheen Littlefeather, která jeho jménem odmítla převzít cenu za nejlepšího herce ve filmu Kmotr a seznámila přítomné s děním ve Wounded Knee. Aktivisty podpořili i herečka Jane Fondová, zpěvák Johnny Cash a aktivistka Angela Davisová.
Konec
Obléhání Wounded Knee skončilo po 71 dnech 8. května 1973. Federálové vystříleli na povstalce během této doby 130 až 500 tisíc nábojů a indiáni odpověděli asi třemi tisíci výstřelů. Dva aktivisté zemřeli, jeden maršál ochrnul a aktivistka AIM Mary Brave Bird porodila syna. Wounded Knee bylo provrtáno zákopy a tunely, transportéry zničily silnice. Z obchodní stanice a muzea se vzácnými artefakty zůstalo ohořelé torzo a hromady popela. Kostel byl provrtaný výstřely jako řešeto, podobně dopadly i domky, které byly neobyvatelné. V místě netekla voda, nefungovala elektřina ani telefon. Poraněné koleno se stalo osadou duchů.
Účtování
Means a Banks byli zatčeni a souzeni v St. Paulu v Minnesotě, kde čelili federálním obviněním. Federální soudce nakonec po osmi měsících všechna trestní obvinění zamítl, přičemž se odvolal na hrubé pochybení státního zástupce a zfalšování důkazů ze strany FBI. Celkově bylo po celých USA zatčeno a vyslýcháno až 1 200 indiánských aktivistů. V roce 1974 ve zmanipulovaných volbách v rezervaci Pine Ridge zvítězil opět Wilson a rozpoutal velký hon na tradicionalisty. Jeho milice GOON během dvou let zavraždila s tichou podporou FBI 69 osob. Oblíbenou metodou bylo přejetí autem a rezervace se stala místem s největší koncentrací vražd v celých USA. V roce 1975 byl z vraždy dvou agentů FBI obviněn L. Peltier a následně odsouzen ke dvěma doživotním trestům. Dne 18. února 2025 byl těžce nemocný Peltier na základě lednového rozhodnutí tehdejšího prezidenta Joea Bidena propuštěn z federálního výkonu trestu do domácího vězení.
Přínos AIM
V následujících letech akce u Wounded Knee z roku 1973 přinesla konkrétní výsledky v podobě přijetí zásadních zákonů, jako byl Zákon o sebeurčení a pomoci při vzdělávání indiánů (1975) a Zákon o náboženské svobodě amerických indiánů (1978). Tyto normy oficiálně ukončily vládní politiku nucené asimilace a navrátily kmenům samosprávu. AIM úspěšně upoutalo pozornost celého světa k porušování historických smluv ze strany USA a k chudobě v rezervacích. Díky tomu se mladí lidé přestali stydět za svůj původ a jazyk. Hnutí se však stalo terčem intenzivního potlačování ze strany amerických tajných služeb, které infiltrovaly své agenty do jeho řad s cílem AIM vnitřně rozvrátit. Hnutí AIM, vyčerpané neustálými soudními procesy, se v roce 1993 rozštěpilo na dvě frakce. Původní militantní křídlo s celonárodním dopadem a s radikálními vůdci typu Meanse sice již neexistuje, ale AIM jako idea i síť lokálních autonomních buněk stále žije a adaptuje se na moderní výzvy.
Zdroje:
Peter Matthiessen - In the Spirit of Crazy Horse, nak.Viking Press, r. 1983
Mary Crow Dog, Richard Erdoes - Lakota Woman, nak. Grove Weidenfeld, r. 1990
David Treuer - The Heartbeat of Wounded Knee, nak. Corsair, r. 2020
https://www.perlego.com/knowledge/study-guides/what-is-the-american-indian-movement
