Článek
Počátek úpadku
Začátek bizoní apokalypsy je obvykle spojován s počátkem 70. let 19. století. Masivní trh s bizoními dekami, kůžemi, kožichy a koberci se ovšem začal pozvolna rozmáhat na východním pobřeží USA a v Evropě už kolem roku 1830. Bobří kožky tehdy přestaly být žádané, navíc bobří populace už byla v mnoha oblastech USA intenzivním lovem téměř vyhubena. Éra traperů končila. V roce 1840 už trh s bobřími kůžemi zcela zkolaboval. Bílí lovci se začali přesouvat na Velké planiny a zaměřili svou pozornost na bizony. Zatím to však bylo – ve srovnání s tím, co přišlo za třicet let – pouze malé procento lovců a počet ulovených kusů obrovskou bizoní populaci, čítající 30 až 60 milionů kusů, vážněji neohrozil.
Svou troškou do mlýna přispěli také indiáni. Lakotové a Komančové začali lovit více, než potřebovali. Za kůže získávali výměnným obchodem od bělochů tolik žádané pušky, střelivo, kovové nádobí a nástroje, látky a bohužel i alkohol. Bizoní umíráček zatím jen lehce cinkal, ale jeho tenký hlásek už bylo v prérijním větru přece jen slyšet. První fáze decimování bizoních stád začala.
Lovec bizonů John „Texas Jack“ Mathias s puškou Sharps 1874 ve Weatherfordu v Texasu kolem roku 1877. Na fotografii jsou nepřehlédnutelné zejména velmi dlouhé puškové náboje na širokém opasku. Mohly by to být náboje v moderní terminologii označované jako .45-110 Sharps. Náboj byl uveden v roce 1876 a byl určen pro střelbu na extrémní vzdálenosti. Nábojnice měří na délku úctyhodných 73 mm a když se k tomu připočte dlouhá olověná střela tak celková délka náboje činila bezmála 100 mm. Obuté má vysoké kožené jezdecké boty. Tyto boty s hladkou podrážkou a mírným podpatkem lovcům na Velkých pláních poskytovaly dobrou ochranu nohou před divokou vegetací, hady a nepřízní počasí.
První známá jména
Ve 30. a 40. letech 19. století zásoboval posádku pevnosti Bent’s Fort bizoním masem jistý traper jménem Kit Carson. Prošel mnoha šarvátkami s Černonožci, byl průvodcem expedic Johna C. Frémonta, bojoval v občanské válce a byl významným armádním zvědem a důstojníkem, který likvidoval odpor Navahů. Ještě za jeho života z něho udělaly legendu Divokého západu levné dobrodružné romány, které ho značně idealizovaly. Z jeho pušek na bizony upoutá zvláště těžká, téměř devět kilo vážící puška Hawken brutální ráže .70.
Další postavičkou těch časů je jeden z hrdinů Parkmanovy slavné knihy Oregonská stezka, lovec a průvodce Henry Chatillon, kterého Francis Parkman v roce 1846 ohodnotil jako jednoho z nejlepších lovců bizonů své doby. V 60. letech 20. století byla Chatillonova puška Hawken objevena dělníky na půdě při rekonstrukci jeho bývalého domu v St. Louis.
Moderní replika zbraně Sharps 1874 od italského výrobce Davide Pedersoli. Jednoranná zadovka s robustním blokovým závěrem se stala zbraní číslo jedna pro lov bizonů. Páka ovládající závěr sloužila zároveň jako lučík spouště. Jedná se o přesnou zbraň s vysokým výkonem na velké vzdálenosti. Těžké „buvolí“ pušky a modely pro střelbu na dlouhé vzdálenosti vážily 5 až 6 kg. Zákazník si mohl vybrat délku a váhu hlavně, typy spouští nebo dioptrická mířidla. Výroba tohoto modelu ve skutečnosti začala již v roce 1871. Pušku v moderní době proslavil herec Tom Selleck ve westernu Quigley u protinožců, kde střílel ze své vlastní, upravené pušky Sharps 1874 v ráži .45-110 Sharps na extrémní vzdálenost.
Přísně organizované, velmi početné expedice pořádali už od konce 18. století míšenci lovců kožešin a indiánských žen – Métisové. Na rozdíl od indiánů nepoužívali luky a šípy, ale pouze křesadlové, později perkusní a nakonec lovecké pušky na jednotný náboj. Z masa vyráběli výživný pemikan – směs drceného sušeného masa, tuku a lesního ovoce. Kůže používali částečně pro vlastní potřebu a také je ve velkém prodávali Společnosti Hudsonova zálivu nebo americkým obchodníkům výměnou za čaj, cukr, tabák a munici.
Náboj .50-90 Sharps, představený v roce 1872, byl vyvinut primárně pro komerční lov bizonů. Těžká střela (až 45 g) s nízkou úsťovou rychlostí (360–410 m/s) měla obloukovou trajektorii. Na vzdálenost nad 300 metrů už výrazně padala, proto byl pro lovce důležitý dobrý odhad vzdálenosti. Dostatek energie k usmrcení bizona si střela ovšem dokázala udržet i na vzdálenost 900 metrů. Střelci se však snažili přiblížit ke stádu co nejblíže a obvykle stříleli ze vzdálenosti 100 až 300 metrů. Lovci masivně využívali zejména snadno dostupný standardní vojenský náboj .45-70 Government. V jeho stínu stál jen okrajově používaný náboj .45-75 Sharps, který měl v podstatě shodné rozměry jako armádní náboj, ale tovární laborace Sharps obsahovala o 5 grainů černého prachu více. V první polovině 70. let byl velmi rozšířený náboj .44-77 Sharps, náboj .44-90 Sharps se používal spíše pro terčovou střelbu a pro lov jen okrajově. V případě nutnosti střílet na extrémní vzdálenosti zaujal náboj s dlouhou nábojnicí .45-110 Sharps, proslavený legendární ranou B. Dixona. Pro Sharps-Borchardtovu pušku sice vznikl v letech 1878–1879 i náboj s vůbec nejdelší nábojnicí .45-120, ale byl to propadák. Do obří nábojnice dlouhé bezmála 83 mm (bez střely) se sice vešlo 120 grainů černého střelného prachu, ale tehdejší prach nedokázal v tak dlouhé nábojnici efektivně prohořet. Náboj nepřinášel o moc vyšší výkon než kratší verze, způsoboval enormní zpětný ráz a extrémně zanášel hlaveň usazeninami. Navíc přišel pozdě, velká bizoní stáda už byla téměř vyhubena.
Železnice
Mezi lety 1863 až 1869 probíhala stavba první americké transkontinentální železnice, která měla na populaci bizonů zásadní vliv. Hotová trať fyzicky přetnula Velké pláně a rozdělila tehdy ještě milionová bizoní stáda na dvě izolované části – severní a jižní stádo. Došlo k narušení migračních tras, protože bizoni měli z kolejí strach a odmítali je překračovat.
Železnice propojila Divoký západ s průmyslovým východem USA. Do prérií začaly proudit tisíce komerčních lovců, kteří bizony zabíjeli jen pro kůže a jazyky. Pro železniční společnosti navíc bizoni představovali ekonomickou hrozbu. Obří stáda blokovala koleje, schovávala se před bouřemi a sněhovými vánicemi v tunelech, způsobovala zpoždění a ničila telegrafní sloupy. Srážka s bizonem mohla vykolejit lokomotivu.
Na podzim roku 1867 začaly železniční společnosti pořádat speciální lovecké exkurze pro bohaté turisty a elity z východního pobřeží, kteří stříleli bizony přímo z oken a plošin jedoucích vlaků. Cestující ani nemuseli mít vlastní zbraně a střelivo. Za cenu běžné jízdenky jim železnice pušky zapůjčila – nejčastěji šlo o modely Springfield Trapdoor a starší vojenské muškety z přebytků po americké občanské válce.
Likvidace bizonů byla podporována i vládou a armádou USA. Bizoni totiž představovali hlavní zdroj obživy a základ kultury indiánů Velkých plání, kteří kladli bílé civilizaci aktivní odpor.
„Ať je zabíjejí, stahují z kůže a prodávají, dokud nebudou bizoni vyhubeni, protože je to jediný způsob, jak nastolit trvalý mír a umožnit rozvoj civilizace.“
Generál Philip H. Sheridan
Vlevo na fotografii z roku 1871 je slavný Buffalo Bill se svou upravenou puškou Springfield 1866 Trapdoor ráže .50-70 na klíně. Pušku pojmenoval Lucretia Borgia po slavné a kontroverzní italské renesanční šlechtičně Lucrezii Borgia. Byla to žena neobyčejně krásná, ale zároveň chladnokrevná travička. Cody viděl svou pušku úplně stejně: byla pro něj elegantní, krásně zpracovaná, ale ve správných rukou absolutně smrtící. Ze zabijáka bizonů se ovšem později stal jejich ochráncem. Vlastnil jedno z mála soukromých stád bizonů, které choval pro svou slavnou show Wild West. V tehdejší veřejnosti vyvolal zájem o ekologii a ochranu přírody. Jeho stádo následně významně přispělo k reálné záchraně a repopulaci tohoto druhu před úplným vyhynutím.
Slavní lovci hlavní éry masového vybíjení
V roce 1871 angličtí a němečtí koželuzi vynalezli nový způsob činění bizoní kůže. Nová technologie udělala z tuhé kůže vysoce kvalitní, ohebnou a odolnou průmyslovou kůži. Tento technologický průlom okamžitě vyvolal obrovskou globální poptávku po bizoních kůžích. Takto zpracovaná bizoní kůže se ukázala jako naprosto ideální materiál pro hnací řemeny továrních strojů a podrážky vojenských bot. Cena za jednu kůži vyskočila na 3 až 3,50 dolaru. Pro lovce to znamenalo vidinu rychlého zbohatnutí. Běžný dělník si tehdy vydělal kolem 1 až 2 dolarů za celý den tvrdé práce. Špičkový lovec dokázal za jediný den zabít i přes 100 bizonů.
Nebylo to ovšem bez rizika. V prérii číhali indiáni, jedovatí hadi, medvědi, vlci, divocí psi, nemoci, byla tady nakažená voda ve stojatých tůních a extrémně řádilo počasí. Udupat mohlo lovce i vyplašené bizoní stádo nebo mohla střelci přímo do obličeje explodovat vlastní puška s přehřátou hlavní. I přes mnohá úskalí byly ztráty na životech v řadách lovců bizonů poměrně nízké i když přesnější čísla k dispozici nejsou. Bizonů zemřely milióny, lovců hrubým odhadem jen pár desítek, ale občas se v prérii na skalpovanou zohavenou mrtvolu narazit určitě dalo…
Lovec nepracoval sám. Vyrážel v týmu tvořeném stahovačem, čističem a napínačem kůží, kuchařem, řidiči povozů, čističem zbraní, přebíječi nábojů, kovářem. Někdo se staral o koně a další z těl bizonů vytahoval olověné kulky, aby se daly znovu použít. Kupovat hotové střelivo by pro lovce bylo při ceně zhruba 25 centů za náboj finančně likvidační, náročné by to bylo i logisticky a proto si lovecké výpravy přebíjely náboje sami. Přebíjení střeliva bylo na Divokém západě navíc běžnou praxí. Lovci sbírali a používali opakovaně drahé mosazné nábojnice, olovo na střely odlévali sami nad ohněm a dokupovali pouze střelný prach u kterého dbali na kvalitu a zápalky. Lovec vystřílel za den 50 až 100 nábojů. Jeden přebíjený náboj vyšel na zhruba 12 centů. A tak parta chlapů večer u táboráku měla o zábavu postaráno a nemusela si jen prolévat hrdlo whiskou. Kompletní výbava na přebíjení ovšem také nebyla zrovna laciná, v roce 1872 lovec F. Mayer zaplatil v Texasu 225 dolarů.
Komerční boom na jižních pláních odstartoval J. Wright Mooar. V roce 1870 poslal několik bizoních kůží svému bratrovi do New Yorku, aby zjistil, zda by o ně byl zájem. A poptávka výrazně převyšovala nabídku. Tím nevědomky spustil obrovskou vlnu zájmu a tisíce lovců zaplavily Texas a Kansas. Sám Mooar postřílel celkem dvacet tisíc kusů.
Díky druhé bitvě u Adobe Walls v červnu 1874 se proslavil lovec bizonů Billy Dixon. Nejslavnější trefa ovšem neskolila huňatého pána prérie, ale ndiána. Dixon zasáhl ze své jednoranné pušky Sharps Model 1874 v ráži .50-90 Sharps komančského válečníka na později armádou naměřenou vzdálenost 1406 metrů. Této silné zbrani se na Divokém západě přezdívalo „Big Fifty“ - Velká padesátka a dočkala se opravdu obrovské popularity mezi lovci pánů prérie.
Absolutní rekord v intenzitě lovu zřejmě drží Tom Nixon. V roce 1873 dokázal během pouhých 35 dnů postřílet 3 200 bizonů. V dalším smutném rekordu během 40 minut postřílel 120 bizonů z jednoho místa. Aby to vůbec zvládl, střílel ze stabilní střelecké trojnožky a střídal dokonce dvě sharpsky najednou.
Během jediného roku v letech 1876 – 1877 postřílel 6 132 bizonů Orlando „Brick“ Bond. Slavný šerif Bill Tilghman v éře velkého lovu zastřelil 7 500 bizonů. Poměrně přesná čísla jsou k dispozici proto, že lovci si vedli záznamy, kolik kusů ulovili.
Děsivou matematiku je vhodné zakončit jménem nejslavnějšího mezi lovci. Nejslavnější ikona Divokého západu je samozřejmě William F. Cody zvaný „Buffalo Bill“ . Svoji přezdívku získal díky kontraktu pro železnici Kansas Pacific Railroad, kdy měl za úkol zásobovat dělníky masem. Během pouhých 18 měsíců v letech 1867–1868 zastřelil 4 282 bizonů. Svůj titul „Buffalo Bill“ musel obhájit v osmihodinové soutěži s lovcem Williamem Comstockem, který si také činil nárok na přezdívku „Buvolí Vilém“, pokud tedy budeme úplně překladatelsky přesní. Cody v klání konaném v roce 1868 postřílel 68 bizonů svou puškou „Lucretia Borgia“, což byl jednoranný Springfield 1866 ráže .50-70. Comstock doplatil na zvolenou taktiku lovu a také volbu zbraně, protože sice zvolil mnohem intenzitou palby rychlejší pákovou opakovačku Henry 1860, ale mnohem slabší ráže .44. Zvládl tak usmrtit „jen“ 48 kusů. Soutěž přilákala obrovský zájem lidí lačných vidět bizoní jatka a sjížděla se tak smetánka dokonce speciálním vlakem až z tisíc kilometrů vzdáleného St. Louis. Cody získal právo být „Buffalo Billem“ a celkově se jeho celoživotní skóre odhaduje na více než 40 000 bizonů.
Moderní replika vynikající pušky Remington Rolling Block od italského výrobce Davide Pedersoli. Konstruktér Leonard Geiger vynalezl závěr založený na principu dvou otáčivých segmentů, z nichž první ozubem na obvodu komoru uzavírá, druhý tím, že zapadne do vybrání v prvním válci, ji uzamyká. Nejodolnější a pro obsluhu nejjednodušší závěr, který byl kdy zkonstruován pro jednoranovou zadovku. Nemohlo dojít k zádržkám nebo zaklínění nábojnic. Jeden z vůbec prvních a nejrozšířenějších specifických nábojů pro lov bizonů na počátku 70. let 19. století, oceňovaný pro vynikající balistické vlastnosti a přesnost byl .44-77 Remington. Velmi rozšířené byly Remingtony ve vojenských rážich .50-70 Government a .45-70 Government. Při komerčním lovu bizonů se uplatnil i výkonný náboj .44-90 Remington.
Zbraně
Masový lov bizonů v 70. a 80. letech 19. století vyžadoval přesné a výkonné zbraně, schopné usmrtit mohutné zvíře i na velkou vzdálenost. Populární pákové opakovačky Henry a Winchester používaly příliš slabé střelivo. Winchester 1876 byla konstrukčně limitována krátkým a slabším kloubovým závěrem, který nedokázal pojmout ani spolehlivě uzamknout tehdejší standardní výkonné puškové náboje. Ve snaze uspokojit lovce firma musela pro tento model vyvinout vlastní, kratší a tlustší náboje se zaškrceným hrdlem, jako byl .45-75 Winchester nebo .50-95 Express. Náboj .50-95 sice disponoval velkou silou zblízka, ale měl lehkou střelu, která kvůli špatnému balistickému koeficientu rychle ztrácela rychlost.
Teprve Winchester 1886 zvládla silnější náboje určené přímo pro lov velké zvěře, ale to už nebylo co lovit. Lovci bizonů proto sahali po robustních jednoranných zbraních, které byly pro lov velkých zvířat přímo určeny.
V 60. letech jasně dominovaly modely Sharps. Tyto pušky vynikaly vysokou přesností a spolehlivostí na vzdálenost až kolem 900 metrů. Po občanské válce lovci hromadně konvertovali původní perkusní zadovky Sharps 1859, 1863 a 1869 z papírových nábojů na jednotné kovové náboje, nejčastěji .50-70 Government. Prvním modelem navrženým od počátku pro výkonné kovové náboje byl model 1874. Blokový, vertikálně posuvný závěr, ovládaný spodní pákou, která byla zároveň lučíkem spouště, dokázal odolat obrovským tlakům velkých navážek černého střelného prachu velkorážových nábojů. Sharps 1874 je sice nejikoničtější a nejlepší zbraní, ale vzhledem k ceně nebyly tyto modely nejpoužívanější. Model 1874 v základní verzi Sporting stál 33 až 38 dolarů. Profesionální lovci bizonů si však zbraně často nechávali upravovat. Za těžší hlavně, preciznější mířidla nebo dvojitou spoušť s napínáčkem se cena vyhoupla na šedesát až sto dolarů a s optikou klidně i přes 200 dolarů. V porovnání s průměrným platem tehdejšího kovboje či dělníka, který činil kolem 30 dolarů měsíčně, šlo o velkou investici, která se ovšem vyplatila.
Mnozí si drahý Sharps přesto dovolit nemohli a sáhli po levnějších zbraních, které byly k lovu bizonů dostačující a nabízely dost slušnou kvalitu. Remington Rolling Block se stal největším rivalem sharpsek. V civilní lovecké verzi s extrémně pevným, spolehlivým a na údržbu jednoduchým závěrem stál 20 až 25 dolarů. Ještě levněji se z vojenských přebytků dala pořídit funkční bizoní puška Springfield Trapdoor.
Lovci bizonů si mohli vybírat i z mnoha výkonných zbraní dalších amerických zbrojovek. Marlin-Ballard vyráběl jednorannou zbraň No. 5 Pacific s padacím závěrem ovládaným spodní pákou. Precizní zpracování a přesnost nabízel Maynard. Pušky s výklopnou hlavní typu tip-up nabízel v raných fázích bizoního lovu Frank Wesson. Konkurovat se snažil i Whitney nebo Peabody.
Často se však na bizony střílelo vším, co bylo zrovna po ruce, a zbraně nedrželi jen profesionální lovci. Na lov se vydávali veteráni občanské války, dobrodruzi, psanci, jedinci ve finanční tísni i dělníci z továren. Pro zábavu stříleli i boháči z nejvyšších společenských tříd. Používaly se staré armádní muškety z přebytků Unie a Konfederace; východní „sportovci“ stříleli na statné bizony lehkými sportovními puškami a brokovnicemi nabitými vším možným. Několik lovců, obdařených více odvahou než rozumem, dokonce používalo revolvery Colt a Remington na vzdálenost pouhých šesti až deseti metrů. V důsledku této neobratné palby pak tisíce bizonů umíraly dlouho a v bolestech.
Přežil
V roce 1889 už zbylo z původně asi 30 - 60 miliónů bizonů v celé Severní Americe sotva tisíc živých jedinců. Bizon byl téměř zcela vyhuben. Už v 60. letech indiánský vizionář Atatíc̓e z kmene Pend d’Oreille předpovídal, že bizon bude bojovat o přežití. Jeho syn Latati shromáždil několik osiřelých bizoních telat a podnikl s nimi v roce 1873 mimořádně náročný pochod přes hory až do indiánské rezervace Flathead v Montaně. Stádečko se rozrostlo na stovky kusů, několikrát změnilo majitele a stalo se hlavním genetickým základem pro obnovu bizonů v celé Severní Americe. A vzpamatovali se i někteří bývalí lovci bizonů. Původně úspěšný lovec bizonů Charles „Buffalo“ Jones začal chytat osiřelá bizoní telata a založil záchranné stádo. Později se stal vůbec prvním správcem zvěře v Yellowstonském národním parku, kde bizonům aktivně pomáhal. Mary Ann Goodnight nedokázala snášet pláč bizoních telat, jejichž matky postříleli lovci, a přesvědčila manžela Charlese Goodnighta, bývalého lovce, aby několik telat zachránil a vyčlenil pro ně bezpečné pastviny. Jejich stádo se rozrostlo na stovky kusů a stalo se genetickým základem pro obnovu bizonů v mnoha částech USA. V roce 1905 založil Společnost pro záchranu bizonů (American Bison Society) tehdejší americký prezident a vášnivý lovec Theodore Roosevelt.
I díky úsilí mnoha dalších lidí se bizona nakonec podařilo zachránit. Na soukromých rančích se dnes v USA a Kanadě chová asi 400 tisíc kusů. Skutečně ve volné přírodě žije asi 30 tisíc bizonů. Pán prérií měl štěstí.
Zdroje:
E. Douglas Branch - The Hunting of the Buffalo, vyd. Bisoon Books, r. 1963
Steven Rinella - MeatEater's American History: The Hide Hunters (1865–1883), Official Audiobooks, r.2025
https://www.mtmemory.org/nodes/view/97015
https://www.nanawaya.com/post/the-extermination-of-the-american-bison-almost
https://time.com/6114737/buffalo-bill-cody-wild-west-myth/
