Článek
John Bozeman
Když v roce 1862 přijel do dnešní Montany americký podnikatel v hornictví John M. Bozeman, nebyla to náhoda. V hledáčku měl podobně jako mnoho dalších dobrodruhů zlato a pátral po něm již o tři roky dříve během zlaté horečky v Coloradu, kde však ložisko nebylo tak bohaté jak očekával. Zamířil proto hnán vidinou bohatších lokalit nejprve na sever k břehům Grasshopper Creek, ale tady už bylo naleziště vyčerpané a nové objevy ho nasměrovaly k ložisku v Alder Gulch v dnešní Montaně. Díky rozrůstající se populaci tady brzy vzniklo nové městečko Virginia City. Proudy nových obyvatel nasměrovaly Bozemana k novému druhu podnikání. Opustil těžbu zlata a spojil se s místním horalem J. Jacobsem. Společně pak vytyčili novou trasu, jenž spojovala Oregonskou stezku s novými nalezišti zlata v Montaně. Trasu, kterou zvolili, byl dobře využívaný koridor, po kterém indiánské kmeny putovaly po staletí. 500 mil dlouhý koridor se vyhnul horám i pouštím a eliminoval tak možná šest týdnů cestování drsnější zemí. K dispozici byla také dobrá tráva, voda, čerstvá zvěřina a dřevo. Jedinou nevýhodou bylo nebezpečí indiánských útoků. Stezka totiž protínala nejlepší loviště bizonů, která byla přislíbena Lakotům smlouvou z Fort Laramie v roce 1851. A ukázalo se, že je to nevýhoda opravdu značná.
Hned první koloně osadníků putující v červenci 1863 po nově vytyčené trase se po 150 mílích postavila do cesty větší skupina Lakotů a Šajenů. Indiáni varovali poutníky, že pokud budou pokračovat dál, napadnou je. Bozeman a devět mužů se přesto odvážili putovat novou stezkou dál. Jeli jen v noci a ve dne spali, aby se vyhnuli indiánům. Po 21 dnech bezpečně dosáhli Gallatinského údolí. Bozemanova statečnost při pronikání do Virginia City kratší cestou mu vynesla velký respekt u migrantů a byla hlavním důvodem, proč byla stezka pojmenována po něm jako Bozemanova stezka. Jeden z největších konvojů -Townsendovu výpravu v červenci 1864 napadli indiáni a v bitvě u Powder River zemřeli 4 muži z řad osadníků. Další čtyři velké konvoje v tomto roce čelily neustálému obtěžování a drobným útokům, ale bez ztrát na životech. Sawyersovu expedici v srpnu 1865 obklíčili Arapahové a během dvou týdnů střetů zahynuli tři osadníci. Americká vláda proto chtěla od náčelníků Lakotů získat povolení pro bezpečnou cestu po Bozeman trail.
Nechte nás projet!
V červnu 1866 dorazil k jednáním do Fort Laramie významný lakotský pohlavár Rudý oblak. Už na jaře tohoto roku bylo přitom rozhodnuto o výstavbě dalších pevností, které budou cestovatele po Bozemanově stezce chránit. Zatímco Rudý oblak a další náčelníci vyjednávali o míru, do pevnosti dorazil plukovník Henry B. Carrington s vojáky a zásobami na stavbu pevností. Rudý oblak tento krok považoval za zradu a důkaz, že vláda se rozhodla cestu vojensky obsadit bez ohledu na výsledek jednání. Dramaticky opustil jednání se slovy, že bílí otcové mluví o míru, zatímco připravují krádež indiánské půdy. Opona pro konflikt nazvaný válka Rudého oblaka začala pomalu stoupat nahoru.
Pevnosti, bitky a Fetterman
28. června 1866 Carrington dorazil do menší pevnosti Fort Reno, která byla postavena v srpnu 1865 a posílil nemocemi a dezercemi oslabenou posádku. Pokračoval dál a 13. července se čtyřicet mil od Fort Reno rozhodl pro stavbu druhé pevnosti. Na soutoku říček Little Piney Creek a Big Piney Creek začala 15. července stavba největší ze tří plánovaných pevností kolem Bozeman Trail - Fort Phil Kearny. Jen palisáda kolem pevnosti spolykala čtyři tisíce klád a šedesát budov další spoustu dřeva a 130 tisíc nepálených cihel. 90 mil od Fort Phil Kearny armáda v srpnu 1866 postavila poslední pevnost - Fort C.F. Smith. Carrington tam vyrazil na inspekční cestu a setkal se tady se spojenci Američanů, příslušníky kmene Vran, kteří ho varovali před velkým soustřeďováním nepřátelských Lakotů na řekách Tongue a Powder. Incidenty byly téměř na denním pořádku a během srpna zahynulo na Bozemanově stezce přes třicet bělochů. Carrington přesto považoval bezpečnostní situaci za dobrou a zabýval se malichernými drobnostmi při stavbě Fort P. Kearny. 31. října byla pevnost hotová, ale posádku čekaly perné týdny. Stavba byla neustále v obležení válečníky Lakotů, Šajenů a Arapahů, kteří čekali na každé zaváhání stále více nervóznějších obyvatel pevnosti. Lesy v blízkosti pevnosti byly intenzívně káceny a komanda dřevařů se silným vojenským doprovodem tak musely vyrážet stále do větší vzdálenosti od bezpečí palisád. Téměř neustále byly tyto smíšené oddíly dřevařů a vojáků napadány indiány. Blížila se zima a ta se v severním Wyomingu uměla pořádně vyřádit.
4. listopadu přijel do pevnosti třiatřicetiletý důstojník William J. Fetterman. Indiány zpočátku nepovažoval za protivníka, který by mohl americké armádě klást výraznější odpor. „S osmdesáti muži rozpráším všechny Siouxe kolem pevnosti“, prohlašoval sebevědomý kapitán. Carrington umožnil Fettermanovi vyjet během listopadu a začátku prosince do několika menších srážek a kapitán musel po těchto prvních zkušenostech se zcela jiným typem boje než dosud zažil v občanské válce poněkud korigovat svá sebevědomá prohlášení. Historikové v rámci pikantnějšího vyprávění rádi zmiňují napjatou atmosféru mezi opatrným Carringtonem a rázným Fettermanem, ale kapitán si začal dobře uvědomovat převahu nepřítele, nezkušenost mnohdy mladých rekrutů, málo zkušeností v boji s indiány, nedostatek munice i krmiva pro koně, jejichž kondice se stále zhoršovala. Vojáci byli také zatím spíše stavební četou, než vojenským oddílem. Taktika vojska byla stanovena na převážně defenzivní a Carrington se chtěl vyhnout bojům s domorodci.
Ve druhém prosincovém týdnu se všechny lakotské tábory sjednotily do jedné velké vesnice u řeky Tongue, asi sedmdesát mil severně od pevnosti Kearny. Rudý oblak byl připraven ke dvěma velkým akcím. Cílem jedné z nich bylo vylákat větší vojenský oddíl z Fort Kearny, který obvykle vyrazil na pomoc napadeným dřevařům. Indiánská návnada v podobě malé skupinky bojovníků předstírajících potíže, měla poté tento oddíl navést do oblasti, kde bude ukryto téměř dva tisíce válečníků Lakotů, Šajenů a Arapahů. 6. prosince 1866 ještě podobná past sklapla naprázdno. Sprška šípů však přesto usmrtila seržanta Bowerse a poručíka Binghama.
Do ruda rozpálená kamna v chladem zimy svíraných pevnostních barácích spotřebovala spoustu paliva a 21. prosince 1866 měl vyrazit poslední oddíl dřevařů doplnit zásoby. Pak bude do Vánoc pokoj. Indiáni si z předchozích bitek odnesli důležité poznatky o tom kudy a jak vyráží záchranný vojenský oddíl. 21. prosince sehrála skvěle své představení návnada v čele s nadprůměrně válečnickými schopnostmi obdařeným Šíleným koněm. Podle očekávání vyrazil na pomoc napadeným dřevařům záchranný oddíl vedený kapitánem Fettermanem s 49 pěšáky, vyzbrojenými jednorannými předovkami Springfield 1863 z občanské války, 27 kavaleristy pod velením poručíka Grummonda a dvěma civilisty, natěšenými vyzkoušet své opakovačky Henry. Rachot výstřelů a stále se nevracející Fettermanovi muži odpoledne vyprovokovaly Carringtona k vyslání další podpůrné jednotky. Záchranný oddíl kapitána Ten Eycka mohl bezmocně sledovat z vrcholu hřebene Lodge Trail Ridge, který neměl Fetterman za žádnou cenu překročit, už pouze konec hrůzného představení. Indiáni dobíjeli a mrzačili zbytky vojáků. Za soumraku přivezli vojáci na vozech svlečené a strašlivě zohavené Fettermanovy muže. Proti přesile neměli šanci. Fettermanův masakr, jak byla událost nazvána, ukázal odhodlání Lakotů a jejich spojenců vyhnat vetřelce ze své země.
Springfield model 1866 Trapdoor
Carrington byl jako obětní beránek po masakru přeložen a pevnost Kearny byla posílena. Stále však zůstávala v podstatě ve stavu obležení i když nebyla přímo napadena. Čety dřevařů musely vyjíždět vzhledem k vymýcení všech lesů kolem pevnosti do stále větší vzdálenosti od jejich bezpečných bran. V lesích kolem číhali na další příležitost početné indiánské síly.
V červenci 1867 dorazila do pevnosti dodávka asi sedmi stovek nových pušek. Pojem nové možná není úplně přesný. Zadovky Springfield Model 1866 (známé jako „Second Allin“) totiž vznikly konverzí, tedy úpravou starších předovek Springfield model 1861 ráže .58 (upraveno 5000 kusů) a zejména modelu 1863 (25 000 kusů) podle patentu puškaře E.S. Allina. Těchto perkusních zbraní z občanské války byly plné sklady a jejich přestavba na zadovky na jednotný kovový náboj se ukázala jako nejekonomičtější řešení, protože financí po válce bylo málo. Konverze jedné předovky Springfield na zadovku stála přibližně 5 dolarů, cena nové zbraně byla asi 20 dolarů.
Šance vojáků na úspěch v boji zadovky výrazně zvýšily, neboť umožňovaly mnohem rychlejší palbu než doposud používané předovky Springfield, které měli Fettermanovi pěšáci. Nabíjení předovky bylo zdlouhavým procesem, který prakticky znemožňoval efektivní nabíjení v jiné poloze než vestoje. Díky úpravě „Trapdoor“ (padací dveře) stačilo vyklopit závěr, vložit kovový náboj, zavřít a natáhnout bicí kohout. Tento mechanismus byl výrazně rychlejší a umožňoval střelci zůstat v krytu nebo pálit vleže, což radikálně změnilo taktiku na bojišti. Střelec z předovky vypálil průměrně dvakrát za minutu, ze zadovky asi osmkrát (záleželo na zručnosti střelce). Celá zbraň včetně komory a závěrového mechanismu byla upravena tak, aby mohla bezpečně střílet jednotným kovovým nábojem .50-70 Government.
Springfield Trapdoor 1866 - „Second Allin Conversion“. Dominantním typem byla standardní pěchotní puška pro armádu s hlavní o délce 36,6 palce. Během dvou let produkce bylo vyrobeno 52 000 kusů, z nichž zhruba polovina skončila v rukou vojáků prusko – francouzské války v Evropě a zbylých asi 26 000 zbraní zůstalo v USA. Brzy následovala série vylepšených modelů (počínaje modelem 1868), které postupně přecházely od konverzí starých předovek k nově vyráběným zbraním.
Bitva u vozové hradby (Wagon Box Fight)
Pozornost Lakotů a jejich spojenců v létě 1867 upoutal stálý dřevorubecký tábor asi 8 kilometrů severozápadně od pevnosti Kearny v oblasti Piney Island. Pevnost potřebovala stálý přísun dřeva na další výstavbu, vaření a otop na zimu. Kousek od něho měla stálý tábor rota C z 27. pěšího pluku v počtu 51 vojáků pod velením kapitána J. Powella a poručíka J. Jennesse. Powell věděl, že v okolních lesích číhají Lakotové a proto kolem vojenského ležení na louce nechal zbudovat bariéru ze čtrnácti dřevěných koreb sundaných z podvozku vozů a uspořádaných do oválu. Mezery mezi korbami byly vyplněny sudy, pytli s obilím a dalším táborovým vybavením. V korbách vojáci vyvrtali otvory sloužící jako střílny. Vnitřek oválu, což byl prostor asi 9 krát 20 metrů, se snažili zakrýt dekami a plachtami, aby skryli svůj pohyb a získali částečnou ochranu před dopadajícími šípy. Vojáci byli také rozmístěni na několika dalších strategických postech tak, aby co nejúčinněji chránili dřevorubce pracující hlouběji v lese.
2. srpna 1867 se brzy po rozednění na okolních kopcích objevily kouřové signály. Asi šest až osm stovek indiánů se chystalo k útoku. Povzbuzeni likvidací Fettermanovy jednotky hodlali podobnou akci zopakovat. Na začátku útoku 13 vojáků hlídalo vzdálenější tábor dřevorubců a dalších 14 vojáků doprovázelo vozy s dřevem na cestě do pevnosti. K obraně postu se tak uvnitř bariéry shromáždilo 26 vojáků a 6 civilistů. Byli vyzbrojeni zbrusu novými springfieldkami 1866 a sedmi tisíci nábojů. Indiáni byli vyzbrojeni především luky a šípy, kopími, válečnými kyji a měli také kořistní střelné zbraně získané z Fettermanova masakru. Neměli ovšem dost nábojů.
Indiánům se podařilo v počáteční fázi bitvy rozehnat stádo mul, zapálit tábor dřevorubců a zabít 3 vojáky a 4 civilisty, kteří nestačili doběhnout do vojenského tábora. Některým dřevorubcům se podařilo ukrýt v lese. Během čtvrthodinky obklíčilo asi pět až sedm stovek bojovníků Američany ukryté za bariérou ve vojenském ležení. Indiáni věděli z předchozích bojů, že vojáci po výstřelu potřebují na nabití předovky asi 20 až 30 sekund. Tentokrát však byli nepříjemně zaskočeni daleko hustší a přesnější palbou z nových zadovek. Aby navíc obránci udrželi nepřetržitou palebnou přehradu proti obrovské přesile, zvolili dělbu činností. Zatímco ti nejlepší střelci pálili na útočící vlny, ostatní jim připravovali a nabíjeli zbraně. Díky této kombinaci moderních pušek s dostatkem nábojů a organizované spolupráci, dokázala hrstka mužů odolávat jezdeckým i pěším útokům celých pět hodin, dokud nedorazily posily s houfnicí z pevnosti Kearny. Indiáni se poté z bitvy stáhli.
Dobové prameny popisovaly, že bojiště bylo poseté mrtvými a umírajícími indiány a jejich poníky. Armádní zdroje uváděly 60 mrtvých indiánů a 120 zraněných. Někteří vojáci dokonce zmiňovali 200 až 300 mrtvých útočníků, což je číslo značně nadsazené. Indiáni se vždy snažili své mrtvé a zraněné z bojiště dostat pryč. Sami uváděli, že bylo v bitvě zabito pouze 6 válečníků. Bojovníci dokázali během jízdy mistrně ukrývat svá těla za koňmi tak, že bylo velmi obtížné je zasáhnout a šlo o pohyblivé cíle. Podle historiků se seriózní odhady indiánských ztrát v bitvě pohybují mezi 5 až 50 mrtvými. Podle oficiálních hlášení armády činily celkové ztráty na straně Američanů 7 mrtvých a 2 zraněné.
O den dříve jiná skupina Šajenů, Lakotů a Arapahů napadla muže sušící seno asi 4 kilometry od pevnosti C.F. Smith. Také tady se 9 civilistů a 19 vojáků dokázalo za obrannou bariérou z klád a povozů ubránit velké přesile asi 500 až 800 válečníků díky nepřetržité palbě zadovek Springfield. Po příjezdu posil z pevnosti s houfnicí indiáni bojiště vyklidili. Ve střetu známém jako „bitva na senné louce“(Hayfield Battle) zahynuli 2 vojáci a podle odhadů asi 6 až 8 indiánů.
Lakotové a jejich spojenci sice v roce 1867 při svých akcích neuspěli, ale nakonec slavili dočasné vítězství. Velení armády usoudilo, že stav vojska neodpovídá požadavkům na zabezpečení celého Středozápadu. Značná část vojska byla stále na jihu, kde probíhal proces tzv. rekonstrukce. Udržování pevností kolem Bozemanovy stezky navíc bylo finančně nákladné. Postupující transkontinentální železnice nabízela jednodušší řešení, jak se dostat k ložiskům v Montaně z Utahu. Armáda přesunula těžiště zájmu do Kansasu a Colorada, ale nakonec se po nepříliš úspěšných misích v této oblasti jako levnější řešení ukázalo všude vsadit na diplomacii.
V dubnu 1868 se Američané sešli s náčelníky široké koalice skupin národa Lakotů, Dakotů a Arapahů ve Fort Laramie. Výsledkem jednání byla tzv. druhá smlouva z Fort Laramie, která oficiálně ukončila válku Rudého oblaka a představovala jedno z největších diplomatických vítězství indiánských kmenů nad USA. Byla vymezena Velká siouxská rezervace, uznáno tzv. „Nepostoupené území“, uzavřena Bozemanova stezka a pevnosti podél ní USA slíbily vyklidit a zavázaly se podporovat materiálně i finančně indiánské účastníky smlouvy po dobu třiceti let. Indiáni se na oplátku zavázali ukončit útoky na osadníky a železnici a postupně přejít na zemědělský způsob života v rezervacích. Rudý oblak se k podpisu připojil jako jeden z posledních. Svému slibu dostál až poté, co americká armáda splnila jeho hlavní podmínku a opustila vojenské pevnosti Fort Phil Kearny, Fort C. F. Smith a Fort Reno podél Bozeman Trail. Teprve když indiáni tyto opuštěné pevnosti vypálili, dorazil Rudý oblak v listopadu 1868 k podpisu smlouvy. O tři roky později však náčelník Rudý oblak uznal marnost dalšího odporu vůči bílé civilizaci a odešel se svými lidmi do rezervace.
Pušky Springfield model 1866 měly v roce 1867 zásadní vliv na průběh bojů během války Rudého oblaka, protože umožnily malé skupině vojáků udržet si palebnou převahu nad výrazně početnějším nepřítelem.
Zdroje:
https://www.fortphilkearny.org/wagon-box-battle-history
George E. Hyde: Lid Rudého oblaka, Dějiny oglalských Lakotů - nakladatelství Ladislav Horáček-Paseka, 2007
Jiří Černík: S tomahawkem proti mušketám, 1. díl - nakladatelství Libri, r. 2010
Graham Smith, Ian V. Hogg : Vojenské ruční palné zbraně - nakladatelství Naše vojsko, r. 2006
David Miller : Encyklopedie zbraní - nakladatelství Naše vojsko, r. 2007
