Trnitá cesta k Henryho opakovačce

První opakovačky

První opakovačky se objevily již ve 30. letech 17. století. Revoluční opakovací zbraň bratří Kalthoffů z roku 1630 nejprve využívala kolečkový zámek, pozdější a známější verze byly křesadlové. Měla dva zásobníky, jeden na kule v předpažbí a druhý na střelný prach v pažbě. Zbraň se nabíjela pomocí pohybu páky pod závěrem, který se otočil dopředu o 180 stupňů a poté zpět. Dočkala se omezeného bojového nasazení v roce 1659 u dánské královské gardy. Před érou moderních nábojů se uplatnil i opakovací systém italského puškaře Michele Lorenzoniho. Fungoval na principu otočného mosazného válce (bubínku), který se ovládal pákou na boku zbraně. Variantou tohoto systému byla v letech 1690 až 1750 Cooksonova opakovačka na 7-12 ran z Anglie, která byla spíše jen luxusem pro vybranou elitu a nabízela vysokou kvalitu zpracování. Francouzský Chelembronův systém z roku 1668 byl založený na rotujícím svazku hlavní kolem centrální osy, který dokázal pojmout až 20 ran. Koncept trubicového zásobníku vedle hlavně se objevil u rakouské větrovky Girandoni z roku 1779. Z názvu zbraně vyplývá, že zdrojem energie nebyl střelný prach, ale v tomto případě odšroubovatelná kovová pažba naplněná stlačeným vzduchem. Používání této vzduchovky zcela jistě zvyšovalo u uživatelů fyzičku, neboť k natlakování jedné pažby (nebo spíše nádoby?) ruční pumpou bylo zapotřebí až 1500 zapumpování. Opakovací větrovkou byly vyzbrojeny speciální jednotky rakouských ostrostřelců. Mechanismus většiny prvních opakovaček byl příliš složitý a náchylný na nečistoty a poškození, nároky na obsluhu vysoké a první opakovačky byly velmi drahé. Mnohdy byly tedy výsadou pouze úzkého okruhu majetných jednotlivců a nedočkaly se širšího použití jak u civilistů, tak armádních jednotek.

Génius Walter Hunt

Skutečně funkční, odolné, dostupné a spolehlivé pákové opakovačky jsou pak neodmyslitelně spojeny až s dobýváním Divokého západu ve druhé polovině 19. století. Za jejich praotce je považován americký vynálezce Walter Hunt z Martinsburgu ve státě New York. Nejprve vzešel z jeho dílny v roce 1848 unikátní náboj Rocket Ball. Připomínal vydlabanou moderní kulku, kde střelný prach byl umístěn přímo v dutině olověné střely na konkávní straně uzavřen korkovou hlavičkou s otvorem pro prošlehnutí plamene od zápalky nasazované na závěr. Ve srovnání s dnešními standardy se zdá tento náboj primitivní, ale v polovině 19. století to byl revoluční počin a odrazový můstek pro moderní náboje. Kvůli omezenému prostoru pro prach v těle střely však měly tyto náboje nízký výkon a malou úsťovou rychlost.

Nejprve v Británii v roce 1847 a o dva roky později doma v USA si nechal Hunt patentovat i první pákovou opakovací pušku, známou jako Volitional Repeater.

Zbraň měla zajímavý manuální mechanismus se dvěma pákami, jednou pro cyklování munice a druhou pro cyklování zápalek. Pod hlavní byl trubicový zásobník na náboje Rocket Ball. Na rozdíl od pozdějších modelů neměly náboje Rocket Ball vlastní zápalku. Zbraň využívala externí zásobník na zápalky, které se automaticky podávaly na piston při každém cyklu páky. Na svou dobu to byl pozoruhodný pokrok. Volition Repeater na náboje Rocket Ball způsobila revoluci v nošení munice, eliminovala nutnost přebíjení po každém výstřelu a umožnila uživateli nosit munici uvnitř zbraně. I když byla Volition Repeater revoluční zbraní, v praxi byla příliš křehká a nespolehlivá pro vojenské nebo masové civilní použití. Hunt kromě zbraní jako schopný konstruktér vynalezl nebo jen vylepšil neuvěřitelně širokou škálu věcí běžného života – šicí stroj, spínací špendlík (zicherka), plnicí pero, stroj na výrobu hřebíků, mechanický zametač pro úklid ulic, brousek na nože a řadu dalších. Některé vynálezy lehkomyslně prodal za pár dolarů, jiné si ani nenechal patentovat. Hunt je dnes považován za jednoho z „nejzapomenutějších“ géniů Ameriky.

Lewis Jennings

Hunt byl velmi plodný vynálezce, ale chyběl mu kapitál na masovější výrobu a také obchodní talent. V roce 1849 prodal patentová práva na opakovačku Volition Repeater Georgi Arrowsmithovi . Arrowsmith si uvědomil, že mechanismus je příliš složitý pro tehdejší výrobu. Najal proto mladého puškaře Lewise Jenningse, aby konstrukci zjednodušil. Ten použil stejné náboje jako Hunt, ale zapracoval na řadě vylepšení. Trubicový zásobník pod hlavní pojmul dvacet střel ráže .54 Hunt. Do nábojové komory se nabíjely zatažením prstence na spoušti směrem dolů a dopředu. Poté se manuálně natáhnul bicí kohout a stiskla spoušť. Spoušťový mechanismus uvolnil bicí kohout a ten udeřil na perkusní kapsli.

Financování výroby se ujal obchodník Courtlandt Palmer, který odkoupil patenty od Jenningse a Arrowsmitha za 10 000 dolarů a zadal výrobu 5000 kusů firmě Robbins & Lawrence ve Vermontu. Opakovačka ovšem měla problémy s těsněním závěru, střela měla příliš slabý výkon a nestabilní hnací náplň ohrožovala střelce. Zaměstnanec firmy Horace Smith, pozdější spoluzakladatel slavné firmy Smith & Wesson v roce 1851 navrhl několik vylepšení mechanismu Jenningsovy opakovačky a vznikly dva modely zbraně později nazvané Smith – Jennings. Technicky složitá a nespolehlivá zbraň však neuspěla a tak byla upravena na jednoranovou zadovku a poslední kusy z celkově asi jednoho tisíce vyrobených byly dokonce předělané na předovky. Ačkoli Smith-Jennings nebyla komerčně úspěšná, představovala smysluplný vývoj, který kombinoval koncepty, jež se později staly vzorem pro slavné pušky Henry a Winchester.

Volcanic Repeating Arms Company

V červnu 1855 ve městě Norwich v Connecticutu založili Horace Smith a Daniel Wesson ve spolupráci s C. Palmerem společnost Volcanic Repeating Arms Company. Jejich cílem bylo vyrábět opakovací pistole a pušky využívající jejich vlastní mechanismus a střelivo Rocket Ball, které vylepšili přidáním zápalky a vznikl tak náboj zvaný Volcanic Ball. Hlavní nedostatek náboje ovšem zůstal a zejména kvůli náboji zbraně nebyly úspěšné. Kvůli malému prostoru v dutině střely mohl náboj pojmout jen velmi malé množství prachu a měl tak extrémně nízkou energii. Chybějící nábojnice neumožňovala dokonalé utěsnění plynů v komoře, což dále snižovalo úsťovou rychlost. Náboje se v trubkovém zásobníku také mohly deformovat nebo zaseknout při podávání do komory. Pokud nebyla zápalka přesně uprostřed nebo pokud se při manipulaci poškodila, zbraň nevystřelila. Při silném nárazu hrozila iniciace nábojů přímo v trubkovém zásobníku. Otevřený mechanismus pušek a pistolí Volcanic byl náchylný zejména k vnikání prachu a nečistot. Společnost na jaře 1857 zkrachovala. Zbývající majetek firmy převzal hlavní akcionář Oliver Winchester. Systém Volcanic byl i přes tyto nedostatky klíčovým revolučním krokem a posledním krůčkem ke slavné Henryho opakovačce.

New Haven Arms Company

Oliver Fisher Winchester jako mladý muž provozoval obchod s pánským nábytkem v Baltimoru až do roku 1848, kdy si v New Havenu založil továrnu na výrobu košil. I když úspěšně podnikal v textilním průmyslu, měl dobrý nos na strategickou investici ve zcela jiném oboru. V rozvíjejícím se zbrojním průmyslu viděl větší ekonomický potenciál než v textilu a koupě společnosti Volcanic Repeating Arms, která byla brzy reorganizována na New Haven Arms se ukázalo jako podnikatelsky výborný tah. Do firmy nejprve chytře vstoupil jako hlavní investor už v roce 1855. Když se společnost Volcanic dostala o dva roky později do finančních potíží a zbankrotovala, využil své kapitálové síly, aby skoupil veškerý majetek a klíčové patenty za zlomek jejich budoucí hodnoty. Winchester měl odvahu a věřil, že samotný princip pákového mechanismu (lever-action) je revoluční a po zdokonalení změní trh. Zbraním ovšem Winchester nerozuměl a proto potřeboval puškaře, který by jeho vize a sny dokázal realizovat. Jako dílenský mistr působil ve Volcanicu Benjamin Tyler Henry a oba muži se seznámili, když Winchester do firmy vstoupil. Henrymu věřil a udělal z něho výrobního ředitele nové společnosti. Pro Henryho začaly v dubnu 1857  tři roky velmi intenzivní práce a na jejím konci byl 16. října 1860 patent na novou opakovací pušku – Henryho opakovačku.

Legenda - Henry Model 1860

Asi nejdůležitější změnou byl nový náboj. Henry vyvinul první úspěšný velkorážný náboj s okrajovým zápalem a tupou střelou - .44 Henry Rimfire. Nábojnice byla původně měděná, později mosazná se střelou z litého olova. Henryovka tedy na rozdíl od Volcanicu, u kterého náboj opustil zbraň celý, musela mít mechanismus pro vyhození prázdné nábojnice, aby mohla nabít další kus. Pouzdro závěru bylo u naprosté většiny kusů odlito ze speciální slitiny gunmetal, zvané také červený bronz (Měď + Cín + Zinek a často i olovo). V literatuře se běžně uvádí mosaz nebo bronz, protože v 19. století se termíny jako mosaz a bronz často zaměňovaly nebo používaly nepřesně pro jakoukoli žlutou slitinu mědi. Gunmetal byl zvolen pro snadnější opracování a odolnost vůči korozi a byl typický po vyleštění svou zlatavou barvou, která mosaz nápadně připomíná. Pouze 200 až 400 kusů z rané produkce mělo pouzdro závěru vyrobené ze železa a tyto zbraně jsou dnes extrémně vzácné.

Nabíjení bylo převzato z volcaniců. Pod oktagonální hlavní po celé její délce byl trubicový zásobník na 15 nábojů a jeden mohl být nabit přímo do nábojové komory a běžně se tedy uvádí, že zbraň je celkově na 16 nábojů. Trubka zásobníku byla na spodní straně proříznutá a ve výřezu se pohybovala páčka spojená s posunovačem nábojů. Henryovka se nabíjela zepředu, tedy od ústí hlavně. Nejprve se pomocí páčky musel stáhnout posunovač s pružinou do přední části zásobníku - tedy k ústí hlavně. Předních asi 25 cm zásobníku bylo samostatné odklopné pouzdro, jehož osu tvoří válcový konec hlavně. Odklopením konce zásobníku se stlačenou pružinou a posunovačem se otevře zásobník. Do trubky zásobníku se opatrně vloží náboje náchylné na odpálení, přední díl se uzavře a pružina tlačí náboje na podavač. Pozdější vylepšený model Winchester 1866 již měl tzv. Kingovu nabíjecí klapku, která umožňovala zasouvat náboje do trubicového zásobníku skrz odpruženou klapku na pravé straně pouzdra závěru. Díky bočnímu plnění mohla být trubice zásobníku zcela uzavřena a tím se eliminovalo vnikání nečistot do mechanismu, což byla slabina henryovek. Uzavřený zásobník také umožnil montáž dřevěného předpažbí pod hlaveň. Střelec u henryovek držel zbraň přímo za hlaveň a trubicový zásobník, které se však při rychlé střelbě dost zahřívaly, kvůli čemuž střelci často používali rukavice. S předpažbím tak byl další neduh henryovek odstraněn.

Pažba byla vyrobena z amerického ořechu (American Walnut) a malá část v roce 1863 při jeho nedostatku z růžového dřeva (Rosewood). Charakteristickým rysem originální henryovky je absence dřevěného předpažbí. První série v letech 1860 - 62 měly zaoblenou patu pažby a série z let 1863-66 měly ostrou patu.

Původní náboj .44 Henry Rimfire používal poměrně těžkou střelu (200–216 grainů) a slabší náplň černého prachu (cca 25–28 grainů). To vedlo k nízké úsťové rychlosti (kolem 340 m/s) a velmi strmé dráze letu. Účinný dostřel zbraně byl tedy zhruba 180 metrů.

Ve službách Unie a v rukou indiánů

Do rukou vojáků Unie se začala dostávat henryovka v průběhu roku 1862, kdy se poprvé objevila na volném trhu. Armáda Severu jich nakoupila pouze 1731 kusů, což byl jen malý zlomek počtu jiných zbraní. Byla to totiž v podstatě luxusní zbraň a zatímco hojně používaná předovka Springfield 1861 stála zhruba 13 dolarů, henryovka stála 42 dolarů. Většina henryovek na bojišti byla zakoupena samotnými vojáky z vlastních peněz a bylo to až 9 tisíc zbraní. Standardní armádní služební puškou se nikdy nestala z několika důvodů. Kromě zmiňované vysoké ceny to byl slabší náboj, vzhledem ke kadenci střelby obavy velení z plýtvání municí a menší odolnost vůči nečistotám. Několik unionistických jednotek však bylo henryovkami vyzbrojeno jako třeba 7. illinoiský dobrovolnický pěší pluk, který v bitvě u Allatoona Pass 4. října 1864 sehrál klíčovou roli při odražení masivního útoku nepřítele, když Jižany doslova zasypal krupobitím celkově 31 tisíc vypálených kulek. Jeden voják s henryovkou totiž dokázal v krátkém čase vytvořit stejnou hustotu palby jako celá četa asi 15 mužů s předovkami. Jižané ji proto nazývali „tou prokletou yankeeskou puškou, která se v neděli nabije a střílí celý týden“. V boji na kratší vzdálenost tedy páková opakovačka mohla sehrát poměrně zásadní roli na bojišti, ale v americké občanské válce jich bylo tak málo, že výsledek války nemohly nějak zásadněji ovlivnit.

Daleko výrazněji se uplatnily opakovačky v bitvě u Little Bighornu, kde používali Lakotové a Šajeni z široké plejády zbraní také asi 200 pákových opakovaček Henry a  zejména Winchester. Na Last Stand Hill byly při důkladném archeologickém průzkumu v 80. letech 20. století nalezeny důkazy o používání 62 kusů Henryho opakovaček.

Pušku Henry používali také rančeři, kovbojové, zlatokopové, prospektoři, desperáti, strážci zákona, osadníci, lovci a trapeři i když na lov velké zvěře nebyla vhodná. Puška se dostala i do Evropy a Asie.

Westerny a puška Henry

Henryovka je samozřejmě hlavní zbraní Old Shatterhanda, ale to je věc notoricky známá. Nechme krásné pohádky Karla Maye a pojďme k opravdovým westernům. Pušku Henry má v Malém velkém muži šajenský válečník Kulhavý bílý muž a ve filmu Major Dundee režiséra Sama Peckinpaha ji používá především jednoruký zvěd Samuel Potts, kterého hrál James Coburn.„Pane, už jste někdy viděl, co dokáže henryovka v rukou někoho, kdo s ní umí zacházet?“ - tuto ikonickou hlášku můžeme slyšet ve westernu Silverado z úst Malachiase „Mala“ Johnsona, kterého hraje Dany Glover známý zejména jako parťák Mela Gibsona v sérii Smrtonosná zbraň. Mal má místo henryovky upraveného Winchestera 1866 s odstraněným předpažbím, aby jako henryovka vypadala. Také Blondie, tedy Clint Eastwood v Hodný, zlý a ošklivý používá pušku, která je v dobovém kontextu občanské války označována jako henryovka, ale ve skutečnosti jde také o Winchester 1866, která byla pro film upravena tak, aby henryovku připomínala. Ve filmech se velmi často používaly jako náhrady henryovky také Winchester 1873 nebo 1892. Byly snadno k sehnání, levnější a spolehlivější pro střelbu slepými náboji. Rozzuřeného bizona zastavil opakovanou palbou z pušky Henry Kevin Costner alias poručík Dunbar v megahitu Tanec s vlky. V reálu by to asi nedopadlo, na takový kolos jako je bizon se používaly poněkud silnější náboje nejčastěji z kulovnic Sharps nebo Remington. Ale co bychom Kevinovi neodpustili a má alespoň opravdu henryovku. Henryovek, tedy spíše upravených winchesterů bychom našli ve filmech ještě několik a v rukách takových westernových ikon jako byl třeba John Wayne nebo Gregory Peck.

Henryho opakovačka se vyráběla mezi léty 1860-1866 a celkově čtrnáct tisíc vyrobených kusů rozhodně nemůže soupeřit s pozdějšími winchesterovkami, kterých se vyrobilo násobně více. Byla ovšem první skutečně efektivní pákovou opakovačkou na jednotný kovový náboj.

Zdroje:

https://gunmagwarehouse.com/blog/the-volition-repeater-the-unknown-beginnings-of-repeating-firearms/

https://www.forgottenweapons.com/kalthoff-30-shot-flintlock-the-first-repeating-firearm-used-in-war-1659/

Graham Smith, Ian V. Hogg : Vojenské ruční palné zbraně - nakladatelství Naše vojsko, r. 2006

David Miller : Encyklopedie zbraní - nakladatelství Naše vojsko, r. 2007

Palné zbraně - Velký obrazový průvodce, vyd. Knižní klub, r. 2015

https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Hunt_(inventor)

https://lemelson.mit.edu/resources/walter-hunt