Článek
Apačské nájezdy
Po skončení americko-mexické války v roce 1848 připadlo vítězným Spojeným státům rozsáhlé území a Mexiko tak přišlo o více než polovinu své dosavadní rozlohy. Na získaném území vznikly postupně americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. Na základě mírové smlouvy z Guadalupe Hidalgo se USA zavázaly kromě jiného také k ochraně hranice a mexických občanů. V praxi to znamenalo zabránit indiánským nájezdnickým skupinám pronikat na území Mexika, kde kradly, ničily, zabíjely a unášely mexické občany. Američané však slíbili něco, co nemohli dost dobře splnit. K uhlídání obrovské rozlohy území by bylo zapotřebí značné vojenské síly a vybudování mnoha záchytných bodů. Na získaném území, mnohdy pouštního a horského charakteru zejména v dnešní Arizoně a Novém Mexiku žilo zatím jen málo bělochů, pár lovců kožešin a obchodníků. Početnější enklávy byly jen ve větších městech jako Tucson nebo Santa Fe.
Indiánů žilo v polovině 19. století v teritoriu Nové Mexiko (založeno 1850) odhadem asi 45 tisíc jedinců. Dominantními kmeny byli Navahové, Apačové a Pueblané. Apačů bylo asi 5 až 10 tisíc lidí. Mezi největší nájezdníky patřili apačští Meskalerové (Mescalero), Čirikavové (Chiricahua) a Lipani. Pro některé Apače byly nájezdy do Mexika základem přežití a považovali je za legitimní zdroj obživy. Charakter jejich domoviny v drsných horských nebo pouštních oblastech byl nevhodný pro zemědělství a bylo tady i méně lovné zvěře. Apači se kvůli nepřátelským Komančům neodvažovali zamířit do prérií na lov bizonů. Nájezdy byly ekonomickou nutností a nikoliv válkou o území nebo vyhlazovací válkou.
Mexiko se od počátku 19. století uprostřed politické nestability a zmítané snahami o osamostatnění na španělské nadvládě potácelo v chaosu, který dokázali Apači náležitě využít. Mexické pevnosti byly zanedbané a spousta vybavení rozprodaná nebo ukradená, kázeň vojska žalostná, kdy vojáci mnohdy nedostávali plat a k tomu všudypřítomná korupce. To vše hrálo nájezdníkům do karet. Mexičané měli z Apačů respekt a místo boje upřednostňovali vyjednávání. V rukou Apačů končila celá stáda dobytka a koní, z mexických dívek se stávaly manželky Apačů a z mladých chlapců apačští válečníci. Po vzniku samostatného Mexika v roce 1821 se situace nezlepšila. Apači tu dále řádili bez omezení a mexické pohraničí se vyprazdňovalo, lidé prchali do větších center, ale ani tady nebyli zcela v bezpečí. Vlivem slabé ústřední vlády si každá provincie dělala svou vlastní politiku. Apači v jedné mexické provincii kradli a ve druhé svůj lup klidně prodávali. Mexická armáda při občasných odvetných akcích cílila na všechny Apače bez rozdílu. Vlivem apačských a komančských nájezdů zahynulo v severním Mexiku do roku 1856 asi šest tisíc osob, kolem tisícovky jich bylo uneseno a zaniklo 360 vesnic. Zoufalí Mexičané se pokoušeli situaci řešit nešťastnými metodami v podobě zavedení velmi slušných finančních odměn za apačské skalpy, ale přineslo to jen ještě větší zuřivost nájezdníků. Při akcích lovců skalpů, mnohdy pochybných krvežíznivých individuí navíc zahynulo mnoho nevinných Apačů, indiánů z různých kmenů i Mexičanů, protože havraní vlasy neměli nutně jen indiáni. Když tito zabijáci používající širokou škálu hrůzných metod jak člověka sprovodit ze světa zabili v roce 1837 náčelníka Juana Josého Compu, nahradil ho v čele Čirikavů Mangas Coloradas. Osobnost, která je ve stínu slavnějších vůdců, jako byl třeba Geronimo nebo Cochise. Brzy po smrti Juana Josého ho Mangas začal mstít a lovcům skalpů začaly zlé časy.
Mangas Coloradas
Respekt vzbuzoval tento náčelník Čirikavů – Mimbreňů už svou impozantní postavou. Apačský muž měřil v polovině 19. století průměrně 168 až 172 cm. Mangas však měřil 6 stop a 6 palců, tedy 198 cm. Byl mohutný s pořádným hrudníkem a neobvykle velkou hlavou, ve které se ztrácely malé oči. Narodil se někdy mezi léty 1790 a 1795 v Novém Mexiku zřejmě mezi Apači – Bedonkohe a k Mimbreňům se později přiženil. Údajně byl synem apačského válečníka jménem Fuerte (Silný) též zvaného jako Soldado Fiero (Hrdý voják) a mexické zajatkyně, což by vzhledem k častým únosům mexičanek apačskými nájezdníky nebylo nic neobvyklého. Odpovídala tomu i jeho mírně světlejší pleť.
Existují dvě verze, jak získal své španělské jméno Mangas Coloradas, tedy Červené rukávy (apačská přezdívka Kan-da-zis Tlishishen - Rudá košile). Podle první nosil často červenou flanelovou košili, podle druhé mu na rukou a oděvu ulpělo velmi mnoho mexické krve. Čirikavové patřili mezi nejaktivnější drsné nájezdníky a je možné, že druhá verze je tedy pravděpodobnější. Jmen se však objevuje v souvislosti s Mangasem více, třeba apačské Dasoda-hae (Zde poseděl), nebo po otci španělské Fuerte.
Při jednom z častých nájezdů do mexické Sonory unesl Mangas zřejmě ve dvacátých letech pohlednou mexickou dívku, která dostala apačské jméno Tu-es-seh. Měli spolu tři dcery a Mangas je strategicky provdal mezi významné apačské pohlaváry. Byl totiž výjimečný v tom, co se žádnému apačskému vůdci nepodařilo. Dokázal sjednotit různé klany a mezi Apači v tomto ohledu vyčníval. Nejstarší dceru Dos-teh-seh si vzal známý čirikavský náčelník Cochise, druhá dcera Nah-ke-de-sah byla provdána za náčelníka jménem Katuhala z kmene bělohorských Apačů (White Mountain Apache) a nejmladší Ilth-tooda si vzala náčelníka Cosita z kmene Apačů – Kojoterů (Coyotero Apache). Mangas měl také ještě dvě apačské manželky, jejichž příbuzným se údajně sňatek apačského obra s Tu-es-seh zrovna nezamlouval, ale žádné dramatické vyústění v podobě soubojů Mangase se svými švagry není seriózními badateli potvrzeno. Mangas měl kromě dcer také tři syny.
Přicházejí Američani
Mexičany Mangas nenáviděl a když vypukla v roce 1846 mexicko-americká válka, umožnil Američanům bezproblémový přechod přes apačská území. Kdo byl nepřítelem Mexika, byl přítelem Mangase. Američany respektoval jako vítěze nad nenáviděnými Mexičany a sepsal s nimi mírovou smlouvu. Jako obratný diplomat hledal způsob, jak s nimi co nejlépe vycházet a zároveň chránit klíčové zájmy Apačů. Křehká rovnováha však dlouho nevydržela. Zatímco pro Apače byla hranice jen čárou na papíře, Američané se smluvně zavázali ji chránit, stejně jako mexické občany. Jakmile začali u Američanů hledat ochranu mexičtí zajatci, kterým se podařilo Apačům uprchnout, vypukly mezi Američany a Apači spory. A svárů začalo přibývat.
V padesátých letech 19. století začali do pohoří Pinos Altos Mountains v jihozápadním Novém Mexiku pronikat hledači zlata. Mangasovi se přítomnost zlatokopů v horách nelíbila a v dubnu 1851 vyrazil sám do jejich tábora a hodlal jim namluvit, že ví o bohatých nalezištích žlutého kovu, což nebyla pravda a byla to jen snaha vypudit je z oblasti. Zlatokopové prohlédli jeho lest a rozhodli se mu dát za vyučenou. Vrhli se na něho, přivázali ho s obtížemi ke stromu a zbičovali do bezvědomí. Bylo to pro Mangase obrovské ponížení, čtrnáct dní se schovával v horách a léčil utržené rány. Slavný Geronimo se sice o tomto incidentu ve svých pamětech nezmiňuje, ale většina historiků je přesvědčena, že velká vlna nájezdů proti americkým cílům civilizace v domovině Čirikavů a řádění v severním Mexiku je právě odrazem této akce zlatokopů. „Zabijte každého, kdo má na hlavě klobouk“, prohlásil prý apačský obr. Na skalpovaných hlavách zohavených mrtvol trůnil od té doby vždy klobouk a byl to jakýsi Mangasův podpis. Klobouky se objevily i na lebkách koster nalezených v horách.
Další válka
Do akcí proti Američanům se zapojovaly kromě Mangasových lidí i další apačské skupiny. Na konci padesátých let aktivita Čirikavů polevila a nastal relativní klid. Na začátku roku 1861 se však dostal do křížku s Američany Mangasův zeť Cochise. Jeho tlupa byla obviněna z krádeže dobytka a únosu dvanáctiletého amerického chlapce F. Warda. Cochise se dostavil na jednání s poručíkem Bascomem pod bílou vlajkou se svými příbuznými i manželkou a synem. Tvrdil, že s krádežemi a únosem jeho lidé nemají nic společného a nabídl armádě pomoc při dopadení pachatelů. Chlapce i dobytek při přepadení Wardovy farmy ukradli Kojoterové a Cochise mluvil pravdu. Bascom přijal pomoc, ale rozhodl se náčelníka a celý jeho doprovod držet v zajetí do doby, než jeho lidé chlapce vrátí. Cochise v mžiku prořízl plachtu stanu a zmizel v porostu, než se stačili vojáci vzpamatovat. Jeho příbuzní byli zadrženi. Cochise na oplátku zajal několik bělochů a hodlal je vyměnit za svou rodinu. Horlivý a nezkušený poručík odmítl a Cochise v návalu vzteku své bílé zajatce zabil. Bascom propustil Cochisovu manželku a syna, ale zbytek rodiny včetně Cochisova bratra pověsil. Zuřící Cochise se spojil s Mangasem a nastalo čtvrtstoletí americko-apačských konfliktů.
Bitva v Apačském průsmyku
Společným cílem Mangase a Cochise bylo vyhnat z apačského území všechny bělochy. V jejich úsilí se k nim připojili další známí apačští pohlaváři jako Delgadito, Nana, Victorio, Juh a Geronimo. Občanská válka mezi Unií a Konfederací jim poskytovala v tomto úsilí jistou výhodu, neboť znamenala odliv některých jednotek na exponovanější místa bojů než byla dnešní Arizona a Nové Mexiko. Apači se odhodlali i k přímému střetu s většími tělesy jednotek Unie i Konfederace místo tradiční partyzánské války plné léček a náhlých rychlých přepadů.
V květnu 1862 ustupovala konfederační jednotka kapitána Huntera v síle 120 mužů, která v únoru obsadila Tucson, před blížícími se silnými útvary Unie. U úpatí pohoří Dragoon Mountains a vodního pramene Dragoon Springs šedokabátníci hodlali doplnit zásoby vody a pochytat zatoulaný dobytek. Když se proti nim náhle vyřítila asi stovka Čirikavů byl zabit jeden voják a mexický honák dobytka. V odvetné akci Jižané zabili pět Apačů.
Mnohem větším konfliktem o 65 mil východněji v Apačském průsmyku byla bitva Apačů s jednotkami Unie 15. a 16. července 1862. Poté, co unionistický generál Carleton bez jediného výstřelu vytlačil konfederační rebely z Tucsonu, strávil dalších 6 týdnů zabezpečením městečka a přípravami na pronásledování Hunterovy jednotky až k řece Rio Grande. Pak vyslal předvoj 116 pěšáků a 22 kavaleristů s dvěma 12-liberními houfnicemi pod velením kapitána Robertse, aby v Apačském průsmyku zjistil, zdali je strategický vodní pramen Apache Springs schopen napojit ve vyprahlé krajině jeho 1800 mužů kalifornské domobrany. Mangas s Cochisem a prý i Geronimem sledovali pohyb modrokabátníků a v průsmyku rozmístili asi 200 válečníků. Skvělé střelecké pozice představovaly úkryty v podobě stovky roklí, balvanů a vzrostlých mesquitových stromů. Čirikavové vybudovali i kamenné valy a čekali. Když pěchota vstoupila v poledne 15.července do průsmyku, zasypala je palba z okolních kopců. V této bitvě byli Apači nad obvyklé poměry dobře vyzbrojeni staršími křesadlovými puškami i perkusními zbraněmi Springfield a Sharps. Nechyběly tradiční luky, šípy, kopí, tomahavky, nože a válečné palice - valouny zašité v kůži na dřevěné násadě.
Roberts ustoupil, přeskupil se a znovu postoupil do průsmyku. Bojoval celou cestu a modré kabáty se dostaly až k opuštěné stanici Butterfield Stage z tlustých kamenných zdí, která jim poskytla úkryt. Apači jim však stále blokovali cestu k pramenům vzdáleným asi 600 yardů. Po dlouhém pochodu Sonorskou pouští v krutém červencovém horku vojáci zoufale potřebovali vodu a museli o ni tvrdě bojovat.
Pod těžkou palbou se vojákům nakonec podařilo dostat houfnice do pozic tak, aby zničili kamenné opevnění Apačů. Explodující granáty, se kterými se Apačové setkali poprvé, způsobily v jejich řadách paniku a mnoho zranění. Duté železné koule naplněné černým prachem s časovým zapalovačem explodovaly přímo mezi skalami, kde se Apačové skrývali a způsobovaly zranění jak střepinami samotného granátu, tak odštěpky rozbitých skal. Šrapnely u 12liberní horské houfnice model 1841 naplněné 78 olověnými kuličkami se po výbuchu ve vzduchu rozptýlily nad cílem. Kartáče, plechovky s 27 litinovými kuličkami, kdy se po výstřelu obal rozpadl a z děla vyletěl vějíř kuliček byly v podstatě obří brokovnice účinné asi na 300 metrů. Strategii Mangase a Cochise tyto střely v horkém odpoledni v polovině července 1862 rozmetaly na prach. Vojáci se i bodákovými útoky probojovali k pramenu a měli v celé bitvě pouze dva padlé a dva zraněné. Číslo, které moc nevypovídá o údajně skvělé mušce indiánských válečníků. Apači dopadli mnohem hůře, museli ustoupit a měli jak sami později přiznali 63 mrtvých válečníků. Samotný Mangas byl střepinami těžce zraněn do hrudníku a jeho bojovníci s ním spěchali až do 120 mil vzdáleného mexického Janosu k místnímu chirurgovi, který mu zachránil život. Ne na dlouho.
Konec velkého válečníka
Mangas se zotavil ze zranění a pod tíhou let i mnoha bojů se cítil unaven. Chtěl s Američany vyjednat trvalý mír a spoléhal na své dřívější, relativně korektní jednání s americkými vojáky. Když mu bílý armádní zvěd Jack Swilling slíbil slušné zacházení a příděly pro jeho lidi, domluvili se na schůzce. Na smluveném místě ho obklopili vojáci kalifornské domobrany kapitána Shirlanda a následně byl eskortován do pevnosti Fort McLane. Místo jednání o míru však brigádní generál Joseph R. West splnil rozkaz svého nadřízeného, generála Jamese H. Carletona, který prohlásil: „Trest pro tuto bandu vrahů a lupičů musí být důkladný a přísný.“ West 18. ledna 1863 tajně přikázal strážím, že ráno už toho rudého darebáka nechce vidět živého. Mangas byl spoután a v chladné lednové noci stráže rozdělaly oheň. Dvojice vojáků vložila do plamenů bajonety a čekala, až se pořádně nažhaví. Pak se strážní bavili tím, že ležícímu Mangasovi přikládali žhavé bajonety na chodidla. Náčelník je napomenul, ať toho nechají. Oba strážní reagovali tak, že z bezprostřední blízkosti mušketami Mangase zastřelili. Pak ještě přišel seržant a střelil ho zblízka do hlavy z pistole. Ve zprávě generálu Carletonovi West uvedl, že náčelník byl zabit při pokusu o útěk.
Plukovní lékař Dr. David Sturgeon požádal, aby mu byla náčelníkova neobvykle velká hlava poskytnuta „pro vědecké účely“. Mangasova hlava byla řádně oddělena od těla a Sturgeon ji vařil ve velkém kotli tak dlouho až mohl vyjmout lebku. Později daroval lebku Dr. Orsonu S. Fowlerovi, známému frenologovi, který věřil, že charakter lze rozeznat z tvaru lebky jednotlivce. Fowler s obdivem psal o Mangasově lebce ve své knize Human Science of Phrenology z roku 1873 a vystavil ji – dokud nezmizela. Dodnes přetrvávají zvěsti, že Mangasova lebka odpočívá v jedné z mnoha budov Smithsonova institutu ve Washingtonu D.C.
A Apačové?
Poslední ozbrojené střety s apačskými skupinami byly zaznamenány v horách Sierra Madre v severním Mexiku ještě v roce 1933…
Zdroje:
Edwin R. Sweeney: Mangas Coloradas - nakl. University of Oklahoma Press, 2011
coloradas
https://www.desertusa.com/ind1/Colradas.html
https://en.wikipedia.org/wiki/M1841_12-pounder_howitzer
https://nativepartnership.org/mangas-coloradas-1791-1797-1863/
https://southernarizonaguide.com/cochise-and-the-battles-of-dragoon-springs-and-apache-pass/
