Článek
Otoč to!
Wilfried Böse a Brigitte Kuhlmannová jsou členy ultralevicové západoněmecké skupiny Revolutionäre Zellen –Revoluční buňky a cestovali pod falešnými jmény. Jejich kolegy jsou palestinští radikálové Fadžíz Abdul-Rahím Džábir a Džajíl Nadží al-Ardžam rovněž s falešnými pasy. Akci naplánoval na začátku června 1976 palestinský radikál Wadía Haddád z Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Chabý bezpečnostní systém letiště Ellinikon v Athénách umožňuje po zuby ozbrojenému kvartetu dostat se do letadla, aniž by prošli detektorem kovů. Deset minut před půl jednou Airbus opouští Athény a 248 pasažérů z 12 zemí a 12 členů posádky netuší, že za pár minut už nebudou běžní cestující. Chvíli po startu Kuhlmannová oznamuje cestujícím, že letadlo bylo uneseno. Böse zamířil do pilotní kabiny a přinutil francouzského pilota Michela Bacose ke změně kursu na libyjské Benghází. Poté jsou cestujícím zabaveny pasy, odebrány předměty použitelné jako zbraň a na strategických místech stroje rozmístěny výbušniny. Kdo ihned neposlechne, dostane ránu. Izraelci zaznamenali odklon letadla od kursu a informován je premiér Jicchak Rabin. V živé paměti jsou čtyři roky staré události, kdy čtyři příslušníci palestinské teroristické skupiny Černé září unesli letoun belgické společnosti Sabena. Všechny čtyři únosce zlikvidovala speciální izraelská jednotka Sajeret Matkal. A do stavu pohotovosti je uvedena i v tomto případě.
Wadía Haddád - radikální palestinský terorista z Lidové fronty pro osvobození Palestiny, který plánoval únosy letadel a další teroristické akce. Izraelská tajná služba Mosad využila jeho slabost pro belgické pralinky a dvojitý agent mu v roce 1977 doručil pralinky s biologickým jedem. Umíral pomalu v nemocnici v NDR. Zemřel po několika měsících v březnu 1978.
Sajeret Matkal
Slovo Sajeret je odvozeno z hebrejského termínu pro průzkum a výraz Matkal je zkratka generálního štábu armády. Od založení Izraelských obranných sil (ang. IDF) v roce 1948 hrály jednotky zvláštních operací důležitou roli. Nejprve jako předsunuté průzkumné jednotky elitních výsadkových a tankových brigád. Později to byly už samostatné jednotky řízené přímo generálním štábem. Zakladatelem Matkalu byl v roce 1957 major Avraham Arnan a jednotka má základnu „kdesi v jižním Izraeli“. Vzorem pro Matkal byli britští SAS a přebrali také jejich motto „Kdo se odváží, vyhrává“. Matkal byla průzkumná jednotka všeobecně operující v malých skupinách za nepřátelskými liniemi. Hlavním úkolem bylo pozorování a typování klíčových osobností nepřítele pro zajetí nebo likvidaci a napadání teroristických buněk. Skládala se z veteránů z Palmachu, zpravodajského sboru, Jednotky 101 a mladých zaměstnanců družstevních farem známých jako kibuc. Mladíci z kibuců zvyklí na tvrdou práci a společné sociální snažení se hlásili s nadšením i když většina z nich neprošla přísným výběrovým řízením. Pověst jednotky prudce stoupla zejména po několika odvážných dálkových přepadeních během Šestidenní války. Výcvik jednotky i jejich akce podléhají přísnému utajení.
znak speciální jednotky Sajeret Matkal.
Ultimátum
Těsně před 15. hodinou přistálo letadlo v Benghází a byla propuštěna těhotná Patricia Martell, která odletěla do Velké Británie a při důkladném výslechu poskytla Scotland Yardu řadu informací, které byly předány izraelské straně. Premiér Rabin svolal krizový štáb. Letoun strávil v Benghází šest hodin a po dotankování odletěl do Ugandy, kde v pondělí 28. června přistál ve 3.15 na letišti v Entebbe. Po devíti hodinách v letadle byli cestující přemístěni do zchátralé, hmyzem zamořené budovy starého terminálu. K únoscům se přidali další tři palestinští teroristé - Fuád Awád, Abdul al-Latíf a Abú Alí. Unesené navštívil ugandský prezident Idi Amin Dada Oume, náladový a psychopatický diktátor, který jim sdělil, že Izrael nemá jinou možnost, než splnit podmínky únosců, které osobně na letišti přivítal. Teroristé tyto podmínky oznámili v ugandském rozhlase v úterý 29 června. Požadovali propustit do 1. července 14 hodin izraelského času 53 teroristů z věznic v několika zemích a pět miliónů dolarů. Uganda přerušila diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1972 a jakákoliv vstřícnost směrem k židovskému státu se od ní nedala čekat. Stovka vojáků ugandské armády pomáhala teroristům s ostrahou cestujících. Od francouzské vlády, která byla požádána o jednání s únosci vzhledem k tomu, že se jednalo o letadlo francouzských aerolinek, se také nedaly očekávat zázraky, ale spíše ústupky teroristům. Od OSN už se nedalo čekat vůbec nic a poté co selhala i diplomatická snaha USA, Egypta a Arafatovy OOP, zůstalo řešení spletité situace pouze na bedrech Izraele. Po uplynutí ultimáta chtěli při nesplnění podmínek teroristé začít s likvidací pasažérů. Nebylo na co čekat.
Idi Amin. Jeho režim zlikvidoval v Ugandě asi 300 tisíc osob. Běžné byly mučírny nebo předhazování lidí hyenám a krokodýlům. Když se pokusil připojit v roce 1978 kus území Tanzánie, invaze tanzanské armády znamenala v dubnu 1979 pád jeho vlády v Ugandě. Ze země uprchl a dožil v poklidu v Saúdské Arábii, kde v srpnu 2003 zemřel.
Plány
Vojenská operace nejdříve nepřicházela v úvahu, neboť Jeruzalém a Entebbe dělí téměř pět tisíc kilometrů, což se ukázalo jako příliš velký logistický problém. Ale v rukávu bylo ještě jedno diplomatické eso a tím byl plukovník Baruch Bar Lev. Ten vedl izraelskou vojenskou misi v Ugandě a v roce 1971 Aminovi pomohl dostat se do čela země, což později v rozhovoru přiznal. Předchozí prezident Obote byl totiž nepřátelský k Izraeli a nejprve prozápadní Amin byl nadějí na změnu, která skutečně nastala, než sadistický citově labilní ugandský vůdce konvertoval k islámu, začal se objímat s Kaddáfím a přidal se v rudém dresu na stranu protižidovské koalice. Bar Lev se během několika telefonických rozhovorů marně pokoušel přítele přimět, aby dosáhl silou své osobnosti propuštění unesených. Ti byli zatím v úterý 29.6. večer rozděleni. Židé a osoby s izraelským pasem byli přestěhováni do jiné místnosti. Selekci prováděli oba němečtí teroristé, což bylo pro některé přeživší holokaustu zvláště nepříjemné. V dalších dvou dnech byli všichni ostatní propuštěni na svobodu a odletěli do Paříže. Major A. Levine spěchal tamtéž, aby propuštěné vyslechl a získal důležité informace. Francouzská posádka měla možnost také opustit Entebbe, ale rozhodla se jednomyslně neopustit zbylých 94 izraelských občanů ( mezi nimi dva ultraortodoxní židovské páry z Kanady a tři lidé s dvojím občanstvím) a hrdinně s nimi sdílet jejich osud.
Po selhání diplomacie Izrael zahájil přípravy vojenské akce. Potřeboval však více času a tak naoko souhlasil s podmínkami teroristů a dosáhl prodloužení ultimáta do 4. července. V krizovém štábu v Tel Avivu probíhala intenzivní porada, kde hledali řešení premiér Rabin, ministr obrany Šimon Peres a vojenské špičky jako plukovník Ehud Barak, generál Daniel Šomron, plukovník Šaj Tamari, generál Yekutiel Adam, generálporučík Mordechai Gur, velitel letectva Benny Peled a šéf komanda Sajeret Matkal, Jonatan Netanjahu, bratr současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Mapu starého terminálu letiště v Entebbe poskytla izraelská firma Solel Boneh, která na letišti stavěla budovu nového terminálu. Cenné informace o ugandské armádě poskytl major Becer, který v Ugandě sloužil. Nejlepší izraelský letec a velitel letky strojů Lockheed C-130 Hercules, podplukovník Jošua Šani, stotřicítky označil za vhodné k provedení akce. Mohly by kvůli radarům letět ve velmi nízké letové hladině nad Rudým mořem, ale na zpáteční let bylo třeba dotankovat. Tankování se podařilo dohodnout s Keňou. Geniální plán jak nejlépe oklamat ugandské vojáky strážící letiště vymyslel major Becer. Ten věděl, že prezident Amin se přepravuje výhradně v černém automobilu Mercedes spolu se dvěma Land Rovery. Izraelská komanda v uniformách ugandské armády v takové koloně mohou získat určitý časový úsek potřebný k přepravě k terminálu. Nadějný plán měl ještě spoustu otazníků v podobě chybějících detailnějších informací a nedostal oficiálně zelenou, ale přesto komanda zahájila intenzivní přípravu a Mosad dodal automobily. Izrael s teroristy vyjednávat nehodlal, ale vrásky na čelech vrcholných politiků byly stále ještě příliš hluboké. A to ještě Becer nevěděl, že Amin změnil barvu mercedesu na bílou…
Francouzský pilot Michel Bacos odmítl opustit své židovské pasažéry a zůstal s nimi v Entebbe s celou posádkou. Za svou odvahu a morálku se stal držitelem nejvyššího francouzského vyznamenání a také dvou vysokých vyznamenání od židovských organizací. V Izraeli je na jeho počest ve městě Netanja pojmenována ulice.
Akce
V sobotu 3. července začala ve 13,20 hodin operace nazvaná Thunderbolt (Blesk, také známá jako operace Entebbe a později pojmenovaná Jonatan). Do vzduchu se vznesl první z kvarteta C-130 pilotovaný Šanim. S pětiminutovými rozestupy následovaly další tři stroje. Vše na přímý rozkaz generála Šomrona, který s váháním izraelských špiček ztratil trpělivost a vzal to na sebe. Prvním cílem byl Ofir, tehdy nejjižněji položená vojenská základna Izraele (dnes Šarm aš Šajch). Číhající egyptské a saúdskoarabské radary letadla obelstila průletem ve velmi nízké letové výšce 30 metrů. V letadlech nebyla sedadla a příslušníci Sajeret Matkal seděli v automobilech, které se neustále kolébaly, což jim v kombinaci s velkým vedrem způsobovalo nevolnost. Podlaha byla kluzká od zvratků. V Ofiře letouny dotankovaly, příslušníci Sajeret Matkal se převlékli do ugandských uniforem a důstojníci naposledy prošli plán operace. Čtyři přetížené stroje se ve čtyřiceti stupních nad nulou a silném větru namáhavě vznesly směrem k Entebbe. Stále letěly velmi nízko a teprve nad Etiopií nabraly normální letovou výšku. Konečně přišla šifrovaná zpráva o schválení operace. Jinak letadla udržovala přísný rádiový klid. O půlnoci na neosvětlenou část letiště v Entebbe dosedl první Lockheed pilotovaný velezkušeným Šanim. Komandos rychle vyskakovali a rozmísťovali světla pro usnadnění přistání dalších strojů. Z Šaniho letadla vyjela kolona s černým Mercedesem v čele a jednotkou Sajeret Matkal uvnitř. Ke starému terminálu zbýval kilometr a půl. Zhruba po kilometru se koloně postavili do cesty dva ugandští vojáci. Zmátla je barva Mercedesu. Joni Netanjahu bleskurychle jednoho z nich zastřelil a poručík Peled zneškodnil druhého samopalem. Zvuk výstřelů zalarmoval posádku letiště i teroristy. Komando přišlo o moment překvapení, ale řítilo se dál ke starému terminálu s rukojmími. Četař Amir Ofer byl první, kdo vnikl dovnitř terminálu a zastřelil teroristu Fadžíze A. Džábira, ale ten stihl ještě vystřelit a trefil Joniho Netanjahua do hrudníku. Těžce zraněný velitel Matkalu brzy i přes péči lékaře upadl do bezvědomí. Ukrytí Böse i Kuhlmannová měli Ofera jako na dlani, ale než stihli vystřelit, palbou je pokropil poručík Peled, kryjící kolegu na levém křídle. Oba Němci na místě zemřeli. V křížové palbě teroristů a zachránců se ocitl devatenáctiletý unesený pasažér Jean Jacques Maimoni, který měl francouzsko-izraelské občanství a teroristé ho považovali za izraelského špiona. Dostal šest zásahů z obou stran a ihned zemřel. Idu Borowitzovou ležící přímo u vchodu zastřelil jeden z teroristů. Další obětí z řad unesených byl Pascal Cohen, který byl zasažen omylem do stehenní tepny zřejmě členem komanda a zemřel později v nemocnici v Nairobi. Příslušníci Matkalu zlikvidovali všechny teroristy během necelé jedné minuty a díky jejich rozhodnosti a bleskurychlé akci nebylo obětí více. Nový terminál velmi rychle obsadila jednotka Sajeret Canchanim. Někteří ugandští vojáci z obou terminálů utekli, jiní padli a největším hnízdem ugandského odporu se stala kontrolní věž, než ji izraelská komanda zasypala palbou a umlčela. Celkově padlo 45 ugandských vojáků. Jakmile utichla střelba, přesunul se čtvrtý letoun Hercules blíže ke starému terminálu a nastala evakuace unesených, kteří během přestřelky leželi většinou nehybně přitisknutí k zemi na pokyn členů Matkalu. Nyní viditelně v šoku, roztřesení a klopýtající postupovali kordonem, který jim na podporu utvořila jednotka Sajeret Golani, do letadla. Před odletem Izraelci zlikvidovali kompletní stíhací ugandskou vojenskou letku tvořenou osmi stíhačkami MIG- 17 a MIG- 21 z obav před možným pronásledováním a sestřelením. Celá mise trvala 99 minut, než všechny izraelské letouny včetně jednoho Boeingu 707, sloužícího jako velitelský stroj opustily Entebbe a zamířily do Nairobi, aby doplnily pohonné hmoty. V Nairobi čekal druhý Boeing naložený zdravotnickým materiálem, protože se očekávalo velké množství raněných a mrtvých. Během letu do Nairobi zemřel velitel Matkalu Jonatan Netanjahu a stal se tak jedinou obětí z řad zachránců. Na jeho počest se celá mise přejmenovala na operaci Jonatan. V neděli 4. července 1976 ve tři čtvrtě na deset dopoledne všechny izraelské stroje bezpečně přistály na vojenské základně Tel Nof.
Jonatan „Joni“Netanjahu na poslední známé fotografii. Jedinou obětí akce v Entebbe z řad izraelských jednotek se stal tento třicetiletý velitel Matkalu. Navštěvoval Harvard a Jeruzalémskou univerzitu. Byl vnímavý, vzdělaný a inteligentní. Jeho o tři roky mladší bratr Benjamin je současný izraelský premiér.
Následky
Unikátní, logisticky velmi náročná a úspěšná operace, při které se počítalo s mnohem větším množstvím obětí (zemřeli pouze čtyři pasažéři a jeden člen komanda), vyvolala velký ohlas. Socialistický blok v čele se SSSR se samozřejmě zastal svého afrického spojence a Izrael označil za narušitele suverenity Ugandy, člena OSN. Zejména však zuřil „řezník z Kampaly“, jak se říkalo Aminovi. První obětí se stala jediná členka letu 139, která zůstala na území Ugandy. Ještě před záchrannou akcí byla hospitalizována v nemocnici v Kampale čtyřiasedmdesátiletá izraelská občanka Dora Blochová. Aminova tajná policie hned po akci Blesk vtrhla do nemocnice a přes odpor lékařů a sester, kteří svou odvahu zaplatili životem, ji odvlekla a zavraždila. Její ostatky byly nalezeny až v roce 1979 v poli cukrové třtiny nedaleko Kampaly. Umučeni k smrti byli všichni dispečeři z letiště Entebbe a 12 vojáků, obviněných ze spolupráce s Izraelem. Do letadla keňského ministra zemědělství Bruce McKenzieho, který prezidenta Keni J. Kenyattu přesvědčil povolit Izraeli tankování letadel, byla v roce 1978 umístěna ugandskými agenty časovaná bomba. Zabito bylo 300 Keňanů žijících v Ugandě a několik tisíc jich raději z Ugandy uteklo. Amin také nechal svolat schůzi Rady bezpečnosti OSN, kde Uganda po Izraeli žádala náhradu škod a jeho odsouzení za porušení suverenity. Aminův návrh byl zamítnut. OSN, která jen o rok dříve v rezoluci č.3379 prohlásila převážně hlasy arabských, komunistických a rozvojových zemí sionismus za jednu z forem rasismu – se zdráhala Izrael kritizovat.
Po tragických událostech první poloviny 70. let – jomkipurské válce, masakrech na letišti v Lodu, mnichovské olympiádě a městě Ma'alot, maličká země čelící nepřekonatelným překážkám znovu získala díky úspěšné akci v Entebbe ztracené sebevědomí, které pocítila po legendárním vítězství v Šestidenní válce v roce 1967.
Zdroje :
William Stevenson - 90 Minutes at Entebbe, nakl. Bantam Books,
USA, 1976.
Iddo Netanjahu - Yoni’s Last Battle. The Rescue at Entebbe,
1976. nakl. Gefen Publishing House Ltd., Jerusalem, 2013.
https://sofrep.com/news/operation-thunderbolt-israeli-commandos-strike-at-entebbe/
https://unpacked.media/operation-thunderbolt-the-raid-on-entebbe/
https://naos-be.zcu.cz/server/api/core/bitstreams/28457aa7-26e8-40cf-bee8-e3c8c231e33a/content
