Podivínský generál Crook a bitva u Powderu v březnu 1876

První zkušenosti v bojích s indiány získal rodák z Ohia a absolvent akademie ve West Pointu v roce 1852 v dnešním Oregonu a severní Kalifornii. O pět let později byl ošklivě zraněn indiánským šípem. V roce 1860 byl povýšen ve svých dvaatřiceti letech na kapitána a na začátku občanské války se stal plukovníkem. 7. září 1862 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a v říjnu 1864 na generálmajora dobrovolnických jednotek. Na konci války se vrátil k hodnosti majora v pravidelné armádě a brzy byl opět povýšen na podplukovníka. 11. prosince 1866 přijel do Fort Boise v jihozápadním Idahu, kde se v čele 23. pěšího pluku zapojil do tažení proti severním Pajutům v rámci tzv. Hadí války.

Mistr taktiky

Crook se rozhodl útočit v zimě, kdy budou indiáni zranitelnější a využívat k pátrání po jejich táborech indiánské stopaře. Tato taktika slavila úspěch. Než Pajutové v červenci 1868 definitivně kapitulovali, vybojoval s nimi Crook téměř padesát menších střetů. Poté byl na přímý rozkaz prezidenta Granta, jenž si nemohl nepovšimnout Crookových úspěchů, převelen do Arizony. Spouštěcím mechanismem problémů se stala v dubnu 1871 akce zfanatizované domobrany v odpovědi na přepady několika farem. Místní osadníci těžce zmasakrovali základnu americké armády Camp Grant obývanou výhradně Apači a zabili 117 Apačů, převážně naprosto nevinných starců a dětí. Houževnatí Apači, velmi tvrdí, divocí, brutální a nesmlouvaví válečníci se začali mstít. Byli to mistři v přepadech a taktických ústupech, dokonale spřízněni s podmínkami ve kterých žili a pronásledovat je bylo vzhledem k dokonalému způsobu zametání stop velmi obtížné, ne-li takřka nemožné. Crook byl však mistr ve verbování indiánských stopařů do americké armády a dokázal velmi takticky využívat nejen vzájemné nenávisti mezi kmeny, ale také nesnášenlivosti mezi skupinami či jednotlivci uvnitř klanů. Využití apačských stopařů výrazně ztížilo nepřátelským Apačům jejich způsob boje, jenž byl na velmi vysoké úrovni. Apači, kteří Crookovi říkali „Nantan Lupan“, nebo-li Šedý vlk, brzy poznali, že mají proti sobě muže, který je bude štvát z místa na místo, dokud nedosáhne svého.

Hodně velký podivín

Legendární apačský rebel Geronimo sice ještě pěkně dlouho běhal po horách, než se v roce 1886 definitivně vzdal právě díky Crookově iniciativě, ale Crookovi jeho úspěchy v bojích s indiány vynesly v roce 1873 povýšení a hodnost brigádního generála. I přes pověst indiánobijce však Crook nepohlížel na své indiánské soupeře s nenávistí a opovržením. Výrazně se tak lišil od valné většiny svých kolegů v uniformě. O indiány se zajímal, studoval jejich životní styl a to mu také pomáhalo je porážet. Naučil se číst stopy a používat posunkovou řeč, základní komunikační prostředek indiánů. Byl to introvert šetřící slovy, velmi zdrženlivý a co se mu honilo hlavou, málokdy s někým probíral. Zvláštní zvyky měl v odívání i úpravě svého zevnějšku. Uniformu nosil zřídka a místo ní měl kanafasový oblek, jezdil výhradně na mule a rád nosil místo klobouku korkovou helmu. Bohatý plnovous si splétal do tenkých copánků, které si svazoval za krkem. Často jezdil sám vepředu před svou kolonou jen s brokovnicí a zkoumal přírodu. Při pohledu na tohoto podivného jezdce by asi málokoho napadlo, že je to generál americké armády.V roce 1875 se stal vrchním velitelem pro nově vytvořenou oblast Platte a čekala ho spousta práce při taženích proti Lakotům a jejich spojencům v roce následujícím. Lakotové totiž během bouřlivých jednání v roce 1875 odmítli prodat posvátné hory Black Hills, které jim byly přiřčeny smlouvou z Fort Laramie v roce 1868. Hory bohaté na ložiska zlata a jiných nerostných surovin však velkou hospodářskou krizí zasažené Spojené státy nutně potřebovaly a když to nešlo po dobrém…

Kde jsou indiáni?

Všichni volně tábořící indiáni se musí hlásit do 31. ledna 1876 na příslušných rezervačních správách. Tak znělo ultimátum, které „nezkrotní“, jak se říkalo svobodně migrujícím tlupám, přijali spíše jako doporučení, na které zareagují až budou sami chtít. Že jsou po tomto datu bráni jako nepřátelé USA je vyjel „upozornit“ jako první ze všech uskupení armády určených k zásahu proti nim již 1. března 1876 s téměř devíti stovkami mužů právě agilní Crook, kterému Lakotové říkali „Tři hvězdy“.

.

V mrazech doprovázených sněhovými bouřemi se modrokabátníci ploužili hlubokými závějemi ve vířících mračnech oslepujícího sněhu a do kolen je nemilosrdně srážel ostrý ledový vichr. Brzy začali tažení nahlas proklínat. Muly už nemohly zakrátko povozy ani pohnout a zůstaly uvězněné ve sněhu. Crook se proto rozhodl zanechat povozy a pěšáky na místě a pokračovat směrem k řece Tongue pouze s kavalérií a nákladními mulami. Kavaleristé spali v provizorních přístřešcích z větví na zmrzlé zemi zabaleni do dek nebo bizoních kožešin. Utrápené muže navíc demoralizovalo beznadějné hledání indiánských táborů. 16. března narazili zvědové konečně na stopy indiánského tábora. Zvěd Frank Grouard mezi Lakoty žil a jeho znalost oblasti přinesla své ovoce. Crook se domníval, že by to mohla být vesnice Šíleného koně, jednoho z významných vůdců indiánského odporu vůči rezervačnímu systému a rozhodl se poslat po stopách plukovníka Reynoldse ze Třetí kavalérie s 320 muži. Reynoldsova mobilnější jednotka vyrazila nalehko, jen s nejnutnějším vybavením. Úderný oddíl se měl noční jízdou přiblížit k vesnici a pokud to situace umožní, zaútočit brzy ráno. Moment překvapení byl důležitým faktorem. Zprvu jasnou oblohu postupem času zakryly temné mraky a sněhové vločky hnané mrazivým větrem bodaly postupující kavaleristy do ztuhlých tváří. Kolem čtvrté hodiny ranní Reynolds velel zastavit v hlubším údolí, kde byli trochu chráněni před mrazivým větrem. Kavaleristé ve velkém mraze připomínali koule, jak byli nabalení do všeho, co je mohlo zahřát. Důstojníci obcházeli vyčerpané muže a varovali je před usednutím či snad dokonce ulehnutím. Téměř sedmdesát mužů už trpělo omrzlinami. V zasněženém údolí na západním břehu řeky Powder, asi deset mil nad soutokem s řekou Little Powder v dnešní jihovýchodní Montaně objevili zvědové vesnici Severních Šajenů a lakotských Oglalů a Minikonžuů. Bylo to sto týpí a zhruba 750 obyvatel, z toho asi dvě stovky bojeschopných mužů.Většina historiků se domnívá, že to nebyl tábor Šíleného koně, který ležel více na severu. Náčelníci sice měli od zvědů informace o pohybu armádního tělesa, ale pochybovali o tom, že by vojáci v těchto podmínkách a ročním období chtěli zaútočit na indiánském území a proto neměl tábor žádné hlídky. Na úsvitu 17. března 1876 všichni klidně spali.

Útok

Reynolds všem důstojníkům v rychlosti sdělil plán ůtoku. Kapitán Egan a jeho kavaleristé zahájili sestup k vesnici v údolí jednou ze dvou roklí, které se daly k tomuto účelu použít. Byla to strastiplná a velmi nebezpečná cesta, neboť sněhová pokrývka zakrývala ledové koryto plné kamenů, ulámaných větví a padlých stromů, jenž tvořily obtížné překážky pro kavaleristy i jejich koně. Obtěžkáni zbraněmi, náboji a těžkými vrstvami oblečení střídavě klouzali, padali, zase vstávali a vzápětí opatrně sestupovali ledovým korytem nebo šmátrali po záchytných bodech v podobě keřů, větví a stromů. Překvapivě se však po dokončení sestupu nikdo nezranil a Egan mohl dát spokojeně povel k posledním přípravám před útokem. Vojáci se zbavovali těžkých kabátů, nabíjeli zbraně a odkládali vše, co by jim mohlo bránit v pohybu. Američanům teď vyhovoval nejen dlouhý mírný kopeček, jenž je částečně ukrýval, ale také hustá mlha pokrývající dno údolí do kterého právě sestoupili. Bylo snad kolem sedmé hodiny ranní, když započal útok a poslední asi dvě stovky metrů je dělily od okraje tábora, který spokojeně spal v mrazivém ránu. První uviděl vojáky stařec, který se na blízkém kopečku modlil. Jeho křik vzbudil tábor a kavalérie po prozrazení útoku zrychlila do trysku. Pak už vypukla obrovská panika. Kavaleristé projíždějící mezi stany si mezitím vybírali cíle a všude okolo práskaly výstřely z revolverů a pušek. Polonazí válečníci se chápali zbraní a snažili se co nejrychleji vyběhnout z týpí, ale ta byla v těchto mrazech neprodyšně uzavřena, což jejich snahu komplikovalo. Mnozí proto vytahovali nože a rozřezávali plachty, aby únik z týpí urychlili. Zoufale křičící ženy ve spěchu zakopávaly o věci ve stanech a spolu s plačícími dětmi všichni hledali záchranu v přilehlých kopcích. Do stejných mist se z dosahu kulek snažili dobelhat i staří lidé. Novinář Strahorn si z pekelné vřavy čmáral do notesu roztřesenou rukou první poznámky. Bojovníci, kteří mířili co nejrychleji ke stádu poníků brzy zjistili, že je kavaleristé rozehnali a museli tak hledat spásu v pěším úniku do skal nebo na břehu řeky porostlém vrbami a topoly. V členitém terénu pak dokázali dovedně využít ke krytí každou vhodnou překážku v podobě trsů suché trávy, balvanů, padlých kmenů, větví, keřů nebo vrboví a zahájili odvetnou palbu, která brzy začala dělat kavalérii velké problémy. Postupně však přece jen vojáci opanovali celé bojiště a vytlačili válečníky do kopců. Ti ovšem nepřestávali pozice modrých kabátů ostřelovat. Kavaleristé zatím začali ničit zásoby ve stanech i samotná indiánská obydlí. Týpí byla plná sušeného bizoního masa, střelného prachu, nožů, sekyr, nádobí, kožešin, kůží, oblečení a zbraní. Vše začaly brzy olizovat plameny a v některých stanech vybuchovaly soudky se střelným prachem. Drtivé většině indiánů zůstalo jen to, co měli právě na sobě a v mnohých případech byli polonazí. Vojáci ničili bez rozmyslu všechno na co narazili a i když byli jen na sucharech, nebrali si žádné maso ani další kvalitní jídlo na které ve stanech narazili. Přitom ani v Crookově hlavní koloně nemohli počítat s lepšími příděly potravin o masu ani nemluvě. Hřejivé bizoní pláště, deky nebo přikrývky se daly také využít k lepší ochraně před mrazem, ovšem teď hořely ve stanech spolu s ostatními věcmi. Reynolds přihlížel ničení majetku a potravin a zuřil nad počínáním některých důstojníků, kteří nesplnili zadané úkoly. Neustálá palba indiánů z okolních kopců, které navíc posílili jejich kolegové vracející se z lovu, nakonec donutila Reynoldse opustit kolem půl třetí odpoledne hořící vesnici. Během zmateného ústupu zanechali ve vesnici všechny čtyři mrtvé a jednoho zraněného kavaleristu z celkově šesti. Kavaleristé hnali i sedm stovek indiánských poníků a indiáni sledující ustupující kolonu čekali jen na vhodnou příležitost, aby dostali co nejvíce zvířat zase zpátky. Šanci jim svou nedbalostí poskytl sám Reynolds. Jeho vyhladovělí a k smrti unavení muži nepostavili na noc hlídky a indiánům se podařilo získat zpátky asi pět stovek poníků.

Návrat

Když další den odpoledne dorazil Reynolds zpátky do Crookova ležení, Crook se na něho hodně zlobil a vyhrožoval mu vojenským soudem. Celou nadějně se vyvíjející akci pak označil za neúspěšnou. Hodlal indiánskou vesnici využít jako základnu pro další akce proti indiánům. Vojáci si mohli v teple týpí odpočinout a využít bizoního masa k nasycení a doplnění zásob. Místo toho nechal Reynolds vše spálit, sám spěšně ustoupil a mrtvé a jednoho zraněného, kterého indiáni ubili navíc nechal ve vesnici. Jako další hrubé zanedbání povinností pak označil nehlídání stáda indiánských koní, z nichž mnoho bylo ukradeno dle vypálených cejchů osadníkům. Crookovi se ještě podařilo indiánům několik desítek zvířat znovu odehnat a tento zbytek stáda pak nechal postřílet, aby zamezil neustálému dotírání jejich majitelů na vracející se kolonu a rozhodl o návratu do pevnosti Fetterman. Na zpáteční cestě bylo stále pod nulou a navíc se přidal i pravý blizard. Zubožené modré kabáty s úlevou zapadly 26. března 1876 do bran pevnosti Fetterman po téměř měsíčním velmi náročném tažení. Ani po návratu neopustil Crooka hněv nad výsledkem zpočátku slibně vyhlížející akce a proto se rozhodl Reynoldse a některé jeho podřízené důstojníky skutečně hnát k vojenskému soudu. Snad tím chtěl částečně sejmout vinu za nezdar celé akce i ze svých beder a celou váhu odpovědnosti přenést na jiné obětní beránky. Plukovník Reynolds se ještě snažil obhájit své počínání prostřednictvím obsáhlého dopisu, zaslaného přímo vrchnímu veliteli ozbrojených sil Shermanovi. Nic mu to však nebylo platné a před vojenským tribunálem byl v lednu 1877 shledán vinným ze zanedbání svých povinností. Byl odsouzen ke ztrátě hodnosti a platu po dobu jednoho roku. Jeho spolužák a kamarád z dob West Pointu, prezident Grant, mu sice trest prominul, ale přesně rok po bitvě u Little Bighornu, 25. června 1877 vystoupil Reynolds z armády a byl předčasně penzionován. Zemřel 25. února 1899 ve věku sedmasedmdesáti let.

Indiáni

V chladnu, bez ošacení a potravin se ploužili indiánští uprchlíci sněhem k táborům, kde mohli očekávat pomoc. Pouze někteří měli bizoní kůže nebo přikrývku, ale většina jedinců postupovala v lehkém oděvu. Naštěstí nespadly teploty příliš nízko pod bod mrazu a po bitvě se na několik dní i mírně oteplilo, čímž příroda soucitně podala alespoň takto poutníkům pomocnou ruku. Bojovníci dokázali získat zpět drtivou část vojáky zabavených poníků a teď všichni postupovali po proudu řeky Powder severovýchodně směrem k vesnici Šíleného koně. Po více než třídenním strastiplném putování u přítoku řeky Little Powder narazili vyčerpaní, zmrzlí a hladoví poutníci na tábor Oglalů Šíleného koně. Vesnici však tvořilo pouze asi třicet rodin a svou velikostí nemohla poskytnout nově příchozím dostatečnou kapacitu v ubytování, ošacení i stravě. Přesto první díl pomoci získali strádající právě tady. Teprve vesnice Hunkpapů náčelníka Sedícího býka v ústí Spring Creeku mohla uspokojit všechny potřeby strádajících. Indiáni byli šokováni akcí armády a náčelníci se scházeli k poradám jak reagovat na současnou situaci. Shodli se, že zůstanou spolu a budou bojovat. Crookovo tažení teď navíc rozlítilo i kdysi pokojné vůdce, jenž na své mladé muže vždy naléhali, aby se vyhýbali konfliktům. Nová situace navíc indiány přinutila semknout se a vytvořit jednotný velký tábor, který odradí armádu od případného útoku. Bylo však jasné, že tak velká vesnice se nemůže vzhledem k obrovským potřebám potravin a pastvy pro početná stáda poníků udržet spolu příliš dlouho. Přepad vesnice na řece Powder a následný ústup armády indiánům navíc zvýšil sebevědomí a ukázal, že mohou s vojáky úspěšně válčit. Jejich ztráty v této bitvě se pohybují čistě v rovině spekulací a mohou činit 30 až 50 jedinců, převážně žen a dětí, ale některé prameny uvádějí pouze dva mrtvé bojovníky.

Samotný Crook při hodnocení armádních akcí ze začátku roku 1876 psal o tom, že indiáni získali velkou dávku sebedůvěry a mnozí rezervační indiáni se připojují k volně se potulujícím skupinám, které pohrdají autoritou vlády a vystupují jako nepřátelé bělochů. Skutečnost byla spíše taková, že rezervace Rudého oblaka a Skvrnitého ohona opouštěli indiáni, kteří rezervace využívali jako zimoviště s relativním dostatkem potravin, přikrývek a obydlí, zatímco s příchodem teplejšího počasí na začátku května opět vyrazili do volné přírody. Praktikovali to tímto způsobem každý rok a nelze je tudíž definitivně zařadit mezi ryze rezervační indiány. Přesto byly informace o zahájení války proti nenáviděným bělochům jistě silným pokušením pro mnoho ryze rezervačních mladých mužů žijících již delší dobu v nečinnosti. Na začátku června 1876 tak měl tábor „nezkrotných“ již 461 rodin a mezi válečníky a náčelníky nechyběla elita prérijních indiánů. Jejich sílu okusil Crook 17. června 1876 u Rosebudu ještě bez fatálních následků, ale jeho početná kolona byla vyřazena z tažení a nemohla podpořit Custera, který dopadl o osm dní později mnohem hůře…

Zdroje:

https://www.wyohistory.org/encyclopedia/crooks-powder-river-campaigns-1876

https://www.legendsofamerica.com/battle-powder-river-montana/

Jiří Černík: S tomahawkem proti mušketám, 1. díl - nakladatelství Libri, r. 2010

https://en.wikipedia.org/wiki/George_Crook

https://www.thewarriortrail.com/battle-of-powder-river-reynolds-battle/

https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_J._Reynolds