Článek
Transformace aneb ze zastaralých moderní
V armádních skladech zůstaly po americké občanské válce tisíce předovek a otázkou bylo, co s nimi. Pokrok se nedá zastavit a tyto zbraně se staly vzhledem ke zdlouhavému nabíjení ústím hlavně zastaralými. Sedmdesátá léta 19. století byla definitivně ve znamení přechodu od předovek k zadovkám. K transformaci zastaralých zbraní byl v USA již v roce 1865 vybrán systém konstruktéra Erskina S. Allina ze státní zbrojovky ve Springfieldu. Úprava drážkovaných předovek spočívala v odfrézování vrchní části hlavně tak, aby vznikl prostor pro vsazení nábojové komory s odklopným závěrem s osou vepředu, tedy tzv. trapdoor -„padací dveře“ , jehož součástí byl i úderník. Postupně se však do výzbroje dostávaly jednoranové zbraně, které už byly vyvinuté a od začátku výrobního procesu i vyrobené jako zadovky, což byl i případ pušek a karabin Springfield Trapdoor 1873. Pro zajímavost, transformace perkusní pušky předovky na zadovku Allinova systému stála 5 dolarů, výroba nové zbraně tohoto systému dolarů dvacet.
Schéma patentu konstruktéra E.S. Allina z roku 1865.
Co vybrat?
Pestrá paleta zbraní nejrůznějších výrobců a ráží komplikovala život v americké armádě během občanské války i po jejím skončení a způsobovala problémy se zásobováním municí. Nutnost sjednotit výzbroj a vybrat vhodnou zbraň rozhýbala politicko-vojenskou mašinérii na začátku 70. let 19. století k horečné činnosti. Výběrová komise americké armády pod vedením brigádního generála Alfreda H. Terryho vybírala v letech 1872 - 1873 celkově z 99 pušek a karabin domácích i zahraničních výrobců. Zajímavostí je určitě i fakt, že členem této komise byl major Marcus A. Reno, pozdější antihrdina od Little Bighornu. Do užšího výběrového kola se dostaly nakonec čtyři zbraně : Remington Rolling Block, Springfield 1871 Ward Burton Bolt-Action rifle, Springfield 1873 Trapdoor a Sharps. Zbraně byly testovány na účinnost a rychlost střelby, efektivní dostřel, odolnost při drsnějším zacházení, střelbu v obtížných podmínkách, přesnost zásahů, použití vadných nábojů a také účinky vlhka, rzi, prachu a bláta.
Vítěz
Vítězem se po náročných zkouškách nakonec stala zbraň Springfield Trapdoor 1873. Šlo o kvalitní, robustní, velmi výkonnou, přesnou a při použití správného střeliva spolehlivou zbraň. U již pátého vylepšeného Allinova modelu systému Trapdoor, vrchní konstruktér Erskine S. Allin vychytal všechny mouchy v podobě délky, hmotnosti, ráže, spolehlivosti a funkčnosti systému. Do státní zbrojovky Springfield navíc americká vláda investovala nemalé prostředky a E.S. Allin je tedy státním zaměstnancem, čímž odpadly značné finance, které by musel státní aparát investovat do soukromého sektoru. Jediným problémem se ukázala být nábojnice. Tedy alespoň zpočátku. Plášť náboje .45-70 Government používaný od roku 1873 byl vyroben z mědi. Dno nábojnice bylo mosazné. V zahřátém závěru zbraně však měděný plášť zvětšil objem a zasekl se. Vystřelené nábojnice uvězněné v závěru karabiny museli kavaleristé pracně páčit nožem nebo podobným nástrojem, což uprostřed bitevní vřavy jistě nebyl zrovna příjemný úkol. Je to však zbraň jednoranová s kadencí střelby naprosto nesrovnatelnou s opakovačkami. Proč tedy jednoranová zbraň?
Replika karabiny Springfield Trapdoor 1873 od italského výrobce Davide Pedersoli
Slabé, drahé a složité opakovačky, nebo jen snaha ušetřit?
Zastavovací efekt a dopadová energie nábojů .44-40 do opakovaček byla totiž pro použití v armádě nízká. Jedná se přece jen o revolverový náboj. Winchester sice také zkoušel náboje .45-70 Government, ale pro závěr pušek se spodní ovládací pákou byl náboj příliš výkonný. Problém byl také s délkou nábojů, neboť standardní délka nábojů .45-70 byla 2,10 palce, což je pro opakovačku příliš mnoho. Armáda ovšem požadovala zbraň s vysokým výkonem a náboj .45-70 toto kritérium splňoval beze zbytku. Springfield byl ve srovnání s opakovačkami také mnohem odolnější vůči blátu, prachu, písku, vlhkosti a špatnému zacházení. Vojáci totiž rozhodně nebyli žádní intelektuálové a v 70. letech 19. století bylo ještě dvacet procent jedinců v USA negramotných. To je jedna strana mince. Tou druhou, jak už to bývá, jsou úspory. Státní pokladna zrovna neoplývala bohatstvím a jednoranové zbraně byly z hlediska spotřeby nábojů jednoznačně tou úspornější variantou. Dalším nepřehlédnutelným faktem byla nižší cena samotné zbraně ve srovnání s opakovačkami Henry nebo Winchester. Armádní složky měly rovněž obavy ze zásobování municí. Podle vyjádření komise byly opakovačky vzhledem k náročnějšímu mechanismu a méně robustní stavbě také vice náchylné k poruchám a poškození. Ve srovnání s občanskou válkou a počty obětí plus rozsahy bitev v tomto konfliktu, byly očekávané srážky s indiány také stále vnímány spíše jako drobné konflikty s malou účastí.
Detail na závěsný pohyblivý kovový kroužek na levé straně repliky karabiny Springfield Trapdoor 1873 od výrobce Davide Pedersoliho. Sloužil k uchycení karabiny na široký kožený řemen, který měl kavalerista na koni přehozený přes levé rameno a zbraň spočívala u jeho pravého boku. Aby se zabránilo nekontrolovatelnému pohybu zbraně, byla pro lepší fixaci přední část hlavně karabiny zasunuta do kožené botky u pravého třmenu.
Karabina pro Sedmou
Custerově Sedmé kavalérii bylo v červenci 1874 vydáno v první zásilce asi 250 karabin prvního modelu Springfield 1873 Trapdoor, které nahradily karabiny Spencer a Sharps. Zadovky nebyly pro jízdu žádnou převratnou novinkou, protože karabiny Spencer i Sharps byly zezadu nabíjené zbraně a kavalérie Unie je používala už během občanské války. Karabiny se tak staly jedněmi z prvních vojenských zbraní vůbec, které se nabíjely zezadu. Poručík James Calhoun z roty L si 1. července 1874 do deníku napsal: „Dnes byly vydány nové zbraně a střelivo Springfield. Zdá se, že s nimi panuje velká spokojenost.“ Karabina Springfield byla odvozena z pěchotní pušky Springfield model 1873. Hlaveň je u karabiny kratší (560 mm) a celková délka je samozřejmě menší (1055 mm). Váha nenabité karabiny je 3,2 kg. Efektivní dostřel byl stanoven u karabiny na 457 metrů. Hledí umožňovalo zacílit na maximální vzdálenost 1290 yardů, což je 1179,6 metrů. Podle manuálu z roku 1876 bylo možné z karabiny vystřelit až 13 krát za minutu, ale reálně spíše pouze sedmkrát. Model 1873 Trapdoor již nebyl vyráběn konverzní metodou, tedy úpravou zastaralých zbraní, kterých byly po občanské válce napěchované sklady, ale z nových dílů. Pro snížení účinků zpětného rázu u lehčích a kratších karabin je snížena laborace u náboje na 55 grainů černého prachu a Custerova Sedmá tak používá lehčí a kratší nábojnice ráže .45-55. Náboj byl nejen vynikajícím protipěchotním nábojem, ale silný zastavovací efekt dokázal také srazit koně. Springfieldka měla poměrně silný zpětný ráz a mnoho vojáků, kteří ji používali, tvrdilo, že puška dokázala každým výstřelem srazit dva muže – muže, kterého zasáhla, i muže, který z ní vystřelil. U karabiny byl tento zpětný ráz díky méně výkonnému střelivu menší. Po odstranění měděného pláště nábojnice a nahrazení mosazí se stal náboj .45 - 70 velmi populární. V roce 1892 byl sice v armádě nahrazen nábojem .30 - 40 Krag, ale jeho popularita stoupla natolik, že se stal vůbec nejpopulárnějším nábojem všech dob! Po roce 1900 byl adaptován pro střelbu bezdýmným prachem a lovci divoké zvěře ho v hojné míře v různých typech používají i dnes. Konstrukce zbraně snesla i hrubší styl zacházení, který lze v bojových podmínkách očekávat.
Klapka závěru byla umístěna jednoduše před bicí kohout. Před nabitím střelec musel páčkou na pravém boku odemknout závěr, poté odklopil blok závěru vzhůru a dopředu. Do komory poté zasunul nábojnici, blok zaklapl dolů a uzavřel tak závěr, který páčkou zase zajistil. Manuálně pak natáhl bicí kohout a stiskl spoušť. Část odborné i laické veřejnosti se přesto domnívá, že pokud by Sedmá kavalérie používala sedmiranové karabiny Spencer, jakými byla vyzbrojena v bitvě u Washity, mohlo to u Little Bighornu mít jiný průběh. Opravdu?
Dobrá zbraň a málo tréninku
Většina vojáků po občanské válce neprošla dostatečným střeleckým výcvikem. Jednotlivec mohl dle slov armádního důstojníka z tohoto období vystřílet za celý rok pouze něco kolem dvaceti nábojů. Nad rámec tohoto počtu bylo nutné si munici uhradit ze svého. V roce 1877 poručík Stephen Mills prohlásil, že „cvičná střelba na terč byla prakticky neznámá“. Po bitvě u Little Bighornu se situace dramaticky změnila a cvičné střelby byly dvakrát týdně.
Polní příručka pro karabinu Springfield 1873 nařizovala vojákům, aby zaseklou nábojnici vytlačili vytěrákem, ale zbraň nebyla vytěrákem vybavena. Kavalerista William C. Slaper z roty M Renova praporu v bitvě u Little Bighornu vyprávěl, že během boje opravil karabinu se zaseknutým nábojem, podal nabitou pušku vojákovi na palebné linii a poté opravil další. Na druhé straně mnoho vojáků chválilo sílu a přesnost karabiny. Brigádní generál John Gibbon popsal zbraň takto: „prvotřídní a pravděpodobně nejlepší věc, která se kdy dostala do rukou vojáků.“
I karabina však měla slabinu, kterou se ukázal příliš tenký krk pažby. Právě v tomto místě se zbraň ráda lámala. U modelu 1877 byl tento nedostatek odstraněn.
Archeologický výzkum
Zřejmě nedopalek cigarety způsobil v roce 1983 obrovský požár bojiště u Little Bighornu a obnaženou půdu se rozhodli důkladně prozkoumat odborníci mnoha odvětví. Pomocí detektorů kovů bylo na celém bojišti nalezeno 2 361 nábojnic a kulek, které údajně pocházely ze 45 různých typů střelných zbraní. V rámci projektu identifikace střelných zbraní na Custerově bojišti v letech 1984 až 1996, zdokumentovali archeolog Douglas Scott a expert na střelné zbraně Dick Harmon více než 150 střelných zbraní použitých v bitvě.
Vyprávění indiánů
Vzpomínky na bitvu u Little Bighornu z úst indiánských účastníků byly dlouho přehlíženy a označeny jako nevěrohodné. Když čas odvál reptání rasismem nasáklých zpochybňovačů, staly se naopak cenným zdrojem informací, neboť z Custerova praporu nikdo nepřežil a tudíž nemohl promluvit. Tu a tam si některý válečník sice také trochu více „přikořenil“svou míru hrdinství a zásluh, ale i tento nános senzace se časem s přibývajícími novými důkazy podařilo vcelku zdatně odseparovat. A jak si tedy podle indiánů vedli kavaleristé a jejich springfieldky? Rudý kůň z kmene Mnikonžuů vzpomínal, že vojáci udělali podle jeho slov „opravdu dobrý boj“. „Byla to salva za salvou do hustých řad indiánů“ vzpomínal autor několika piktogramů z bitvy. Také vraní zvěd Curley, jenž údajně sledoval bitvu ze vzdáleného vrcholku popisoval intenzitu palby z vojenských karabin jako „když se trhají nitě při roztržení deky.“ Většina výstřelů z vojenských karabin však svůj cíl nenašla. Důvodů bychom našli hromadu a jedním z nich bylo, že indiáni plašili koně máváním přikrývkami. Oglala jménem Nízký pes vzpomínal : „Měli strach, že se jim rozutečou koně a tak si uzdy namotávali na zápěstí a jak stříleli, tak je vystrašení koně tahali po bojišti sem a tam a oni stříleli do vzduchu.“
Názor odborníka
Uznávaný americký historik Gregory Michno přidal k tématu zbraní u Little Bighornu další zajímavé postřehy:
„Opakovačky jsou vhodné pouze na kratší vzdálenost. A indiánské příběhy z bitvy líčí konflikt vedený až na poslední zoufalé okamžiky většinou na delší vzdálenost, tedy 500 yardů a více. Spencerovky nebyly o nic lepší v dosahu a přesnosti než opakovačky Winchester nebo Henry. Tvrzení, že Springfield trpěl zaseknutými nábojnicemi archeologické nálezy nepotvrdily. Pouze dvě procenta nalezených nábojnic vykazovaly známky poškození způsobené páčením z vyhazovače. Kavaleristům Custerova praporu chyběl dobře obhájitelný terén a nebyli ve vzájemně podpůrné vzdálenosti. Chyběly rozkazy nadřízených důstojníků. Nedávné výzkumy pak popřely vžitou představu, že člověk je ve skutečnosti zabiják. V bitvě u Rosebudu osm dní před Little Big Hornem vypálili Crookovi muži asi 25 tisíc nábojů a zasáhli zhruba sto indiánů – jeden zásah na každých 250 výstřelů. Někdy bylo obtížné přimět vojáky vůbec vystřelit. Po bitvě u Gettysburgu bylo nalezeno 24 tisíc nabitých mušket. Z toho 6 tisíc zbraní mělo v hlavni dva až šest nábojů. Jedna zbraň měla v hlavni nabitých dokonce 23 kulí ! U Little Big Hornu bylo vyčerpáno celkově 42 tisíc nábojů na straně armády. Mnoho nábojů sice zůstalo v sedlových brašnách rozprchlých koní. I přes tento fakt připadalo na jednoho zasaženého indiána 840 výstřelů. Jedna archeologická terénní studie bojiště lokalizovala indiánské pozice a zjistila, že téměř každé místo bylo 300 až 1200 yardů od vojenské pozice. Vzhledem k těmto vzdálenostem, tendenci vojáků střílet nad hlavy nepřítele, nedostatku střeleckého výcviku a vědomému či podvědomému vadnému střeleckému postoji není divu, že vojáci zaznamenali tak málo zásahů. Hlavními faktory Custerovy porážky pak byl zejména nedostatečný střelecký výcvik a špatná palebná disciplína způsobená selháním velení. Custerovy zbraně, ani ty, které proti němu indiáni použili, nebyly příčinou jeho porážky.“
Zdroje:
Will Hutchinson - Artifacts of the Battle of Little Big Horn, Custer, the 7th Cavalry & the Lakota and Cheyenne Warriors - nakladatelství Schiffer Military History, r. 2016
Graham Smith, Ian V. Hogg : Vojenské ruční palné zbraně - nakladatelství Naše vojsko, r. 2006
David Miller : Encyklopedie zbraní - nakladatelství Naše vojsko, r. 2007
https://www.historynet.com/battle-of-little-bighorn-were-the-weapons-the-deciding-factor/
Časopis Střelectví, duben 2015 - článek autora mgr. Jana Tetřeva s názvem Padací dveře ze Springfieldu
Petr Litoš - Sběratelský lexikon, Historické nábojové zbraně - (a všechno kolem nich), nakladatelství Naše Vojsko, rok 2021
