Masakr U Wounded Knee v roce 1890

Nesmíš být indián!

V osmdesátých letech 19. století Američané v lakotských rezervacích vyvíjeli velmi intenzivní tlak na indiánské rodiny, aby přijaly náboženství a styl života bílého muže. Převýchovný proces neprobíhal zrovna v rukavičkách a navíc ho doprovázelo značně korupční jednání. Na indiánech se snažili vydělat obchodníci, učitelé zakazovali mluvit domorodým jazykem, upravovali vizáž indiánů dle křesťanských měřítek a tvrdě postihovali fyzickými tresty jakékoliv přestupky. Misionáři vnucovali Lakotům křesťanskou víru jako jediné přijatelné náboženství. Značný podíl na neutěšené situaci v rezervacích měl přebujelý byrokratický aparát Úřadu pro indiánské záležitosti, který patřil k nejzkorumpovanějším institucím v USA. Změnit mentalitu Lakotů, silně lpících na původním stylu života během několika málo let se ukázalo jako naprosto nereálný cíl, neboť individualismus bílého muže se smyslem pro soukromé vlastnictví půdy jim byl naprosto cizí. Pro nomádské lovce, jako byli Lakotové, byl přechod k zemědělství zvláště obtížný. Lakotský muž byl lovec a válečník a bez těchto aktivit jeho duše strádala a zastřelení kusu vychrtlého hovězího mátožně kulhajícího v ohradě nemohlo být adekvátní náhražkou ani v nejmenším. Smlouvou stanovená Velká siouxská rezervace se během 80. let rozdělila na menší samostatné agentury a zbývající půda se rozprodávala osadníkům.

Vláda chtěla rozbít tradiční kmenové vztahy a přidělila jednotlivým lakotským rodinám určité výměry pozemků. Od Lakotů se očekávalo, že na tomto kusu země budou hospodařit a chovat hospodářská zvířata a bílí farmáři je to měli naučit. Zemědělský plán ovšem nezohledňoval obtíže, s nimiž se indiánští farmáři setkali při pěstování plodin v polosuché oblasti Jižní Dakoty. Na konci vegetačního období roku 1890, v době intenzivních veder a nízkých srážek, bylo jasné, že půda není schopna produkovat zemědělské výnosy, jaké běloši od lakotských farmářů očekávali. V tomto složitém období vládě došla trpělivost a necitlivě sáhla k opatřením proti tzv. „líným indiánům“ a snížila jim příděly na polovinu. Bizoni byli prakticky vyhubeni a indiáni byli ohroženi hladem. Zoufalí Lakotové čekali na signál, že z této mizérie může vést nějaká cesta ven. V těžkých dobách se mezi indiány objevovali proroci slibující návrat starých dobrých časů. A v roce 1889 to byl Wowoka, mesiáš z kmene Pajutů. Pro Lakoty bylo jeho učení stéblem trávy, kterého se dychtivě chytili ve snaze ukončit svůj mizerný styl života pod taktovkou nenáviděného bílého muže.

Tanec duchů

Duchovním otcem Tance duchů byl Wodziwob, Wowokův předchůdce rovněž z kmene Pajutů a tančilo se již v roce 1869 v dnešní Nevadě, ale teprve Wowoka známý také jako Jack Wilson dokázal Tanec duchů intenzivně šířit mezi kmeny. Podle jeho učení bílí útočníci zmizí z domorodých zemí, mrtví předkové se vrátí jako živí a omládnou, vrátí se obrovská stáda bizonů i všech ostatních zvířat a vše bude jako v minulosti. K dosažení tohoto cíle musí indiáni stále tančit pomalým houpavým krokem v kruhu za zvuku bubnu. To je vše. Žádný boj, žádné násilí, nic z toho učení neobsahovalo. Učit se Tanec duchů do Mason Valley k severním Pajutům mířily desítky indiánů z pestré palety kmenů. Někteří jen ze zvědavosti, jiní z upřímné snahy dosáhnout pomocí tance změn. A mezi nimi bylo v roce 1889 také deset Lakotů. V roce 1890 se vrátili do lakotských rezervací se zprávou o Tanci duchů, který měl navrátit staré dobré časy. Zejména Kopající medvěd a Malý býk poté objížděli jednotlivé rezervační agentury a šířili učení Tance duchů mezi všemi Lakoty. Kopající pták doporučil tanečníkům nosit speciální „košile Tance duchů“, které je ochrání před kulkami. Zejména mezi zoufalými Lakoty se Tanec duchů velmi silně uchytil, zatímco vyspělejší kmeny, jako třeba Navahové, tanec naprosto odmítly.

Masakr

„Indiáni tančí ve sněhu a jsou šílení a divocí. Zaměstnanci a vládní majetek v této agentuře nemají žádnou ochranu a jsou vydáni na milost a nemilost těmto tanečníkům. “, psal 18. listopadu 1890 vyděšeně do Washingtonu Daniel F. Royer, správce rezervace Pine Ridge. Nebyl to zlý člověk, jenž by Lakoty nenáviděl, ale spíše o indiánech nic nevěděl a zamykal se před nimi s revolverem v ruce ve své kanceláři. Tanec duchů považoval za válečný tanec a osadníci v nejbližším okolí rovněž trvali na okamžitém zásahu armády. Na svůj post správce dorazil teprve v říjnu 1890 a funkci přebíral navíc ve velmi složitém období. V roce 1889 kongres omezil výši dávek a kombinace kruté zimy 1889–1890 s katastrofálním letním suchem Lakoty dohnalo až na pokraj hladovění. Ke správcově strachu z dalšího vývoje situace přispěl i dopis, jenž Royer obdržel od učitele J. M. Sweeneyho. Kromě jiného také napsal:

„Tanečníci jsou velmi dobře vyzbrojeni a mají dostatek střeliva. Podle mého názoru se už delší dobu připravují na potíže. Indiáni se kterými jsem mluvil mi řekli, že jim pomůže porazit bílé Velký duch, pokud budou k boji přinuceni.“

Reakce z hlavního města byla okamžitá. Vlaky plné vojáků mířily do oblasti a součástí armády byla i Sedmá kavalérie. Od konce občanské války šlo o největší soustředění armádních sil v počtu pěti tisíc mužů. Kromě modrých kabátů také zástupy žurnalistů, dychtivě očekávajících velký konflikt. Po příjezdu do Pine Ridge novináři zklamaně zjistili, že se tady nic neděje. Obchodníci v rezervaci však zajásali, neboť jejich skomírající obrat se okamžitě výrazně zvedl. Na brzkém odjezdu armády a zástupců tisku rozhodně neměli zájem. Začali obratně vymýšlet fámy a celostátní tisk zaplavily zprávy o blížící se válce. Lakotové už uměli číst a články o vyhrocené atmosféře je vyděsily. Všichni Lakotové také nebyli jednotní v otázce přístupu k novému náboženství a příjezd armády výrazně zvýšil vášně mezi jednotlivými frakcemi. 15. prosince indiánská policie zastřelila v rezervaci Standing Rock Sedícího býka a atmosféra ještě zhoustla. Smrt významného muže Lakotů byla některými považována za osud, který čeká na všechny, kdo odmítnou rezervační systém. Zastánci Tance duchů z rezervací Rosebud a Pine Ridge se už v listopadu uchýlili v obavách z příjezdu armády na odlehlou náhorní plošinu Stronghold v Badlands. Na jihu v rezervaci Cheyenne River se rovněž tančilo a náčelník Velká noha (Skvrnitý jelen, Velká stopa) byl na seznamu podněcovatelů i když netančil. Spolu s Rudým oblakem se naopak snažil tanečníky přimět nalézt cestu zpět k rezervačnímu životu. Mnoho jeho Lakotů - Mnikonžuů však patřilo k aktivním tanečníkům. K těm se přidali tanečníci, jenž uprchli z rezervace Standing Rock. 23. prosince přišel do tábora Velké stopy místní farmář John Dunn a míšenec Felix Benoist, kovář a tlumočník ve službách armády. Dunn byl předtím ve vojenském ležení plukovníka Sumnera, jenž farmáře požádal, aby jako dlouholetý přítel Mnikonžuů vyřídil vzkaz. Mnikonžuové se mají přesunout do Fort Bennett v doprovodu malého vojenského oddílu. Dunn neměl zájem něco tlumočit, ale nechal se nakonec přemluvit. Po příchodu do tábora však k Mnikonžuům promluvil takto :

„Moji milí přátelé. Přišel jsem si s vámi promluvit a říct vám, že vojáci se včera radili a chtějí dnes večer chytit všechny indiánské muže a odvézt je do Fort Mead. Poté je převezou na ostrov v oceánu na východě. Pokud si chcete zachránit životy, můžete hned odejít do Pine Ridge. Pokud mě neposlechnete, dostanete se do potíží. Chci, abyste odešli do Pine Ridge.“

Farmář mnohem později tvrdil, že nic takového indiánům neřekl, ale Benoist stál několik metrů za ním a Dunnova lživá slova potvrdil. Soudce Ricker hovořil v roce 1907 s lakotskými svědky rozhovoru, kteří rovněž Dunnova slova potvrdili. Zůstává neobjasněno, proč se farmář takto zachoval, ale dle spekulací měl strach z války a následné ztráty svého stáda dobytka. Velkou nohu znal přitom devět let a s indiány vycházel bez problémů. Mnikonžuové o něm hovořili jako o svém příteli. Historik R. Utley se domnívá, že Dunnova informace přispěla k útěku indánů z rezervace Cheyenne River. Uznávaný odborník J.Greene pak Dunnovu řeč vložil do soukolí dalších událostí, které také ovlivnily útěk tlupy Velké nohy. Proti proudu řeky Cheyenne postupoval plukovník Merriam a Lakotové ve Standing Rock byli odzbrojeni. Velká noha nechtěl rezervaci opustit a upoután na lůžku navíc bojoval se zápalem plic. Do jaké míry byl ještě vlivným vůdcem vzhledem ke svému odmítavému postoji k Tanci duchů zůstává také otázkou. Vyděšení Mnikonžuové však vyrazili hned 23. prosince na cestu do Pine Ridge. Bylo jich asi 350, z toho asi 150 žen a dětí a bylo mezi nimi 38 Hunkpapů ze Standig Rocku. 28. prosince je zhruba třicet mil od Pine Ridge jihozápadně od Porcupine Butte dostihla jedna z kompanií Sedmé kavalérie. Velel jí major Samuel M. Whitside a tlumočník a zvěd J. Shangreau mu doporučil, aby Lakoty ihned odzbrojil. Velká stopa ovšem ujistil majora, že nemají v úmyslu bojovat. Na jeho voze plápolala bílá vlajka. Vojáci pak doprovodili indiány k osm kilometrů vzdálenému potoku Wounded Knee. Vše probíhalo v klidu a bez problémů. Do týpí Velké nohy nechal major dopravit dokonce kamna a vojáci rozdali indiánům potraviny. Večer dorazil i zbytek Sedmého jízdního regimentu a počet vojáků dosáhl pěti stovek. Velení se ujal plukovník James W. Forsyth a modré kabáty si postavily stany kolem indiánského tábora na okolních vrcholcích. Strategicky zde byly rozmístěny čtyři rychlopalné polní děla Hotchkiss model 1875. Ve stanech vojáků panovala uvolněná atmosféra, ale Lakotové naopak do budoucnosti hleděli s obavami. Uprostřed vojenského tábora zažívali stísněné pocity. Ráno v 8 hodin 29. prosince 1890 zazněla polnice a vojáci započali s preventivním odzbrojením celé tlupy. Kavaleristé na koních obklíčili neprodyšně celý tábor. Lakotové pojali podezření, že Sedmá kavalérie hodlá konečně pomstít svého před čtrnácti lety zabitého slavného velitele. Byli přesvědčení, že jakmile odevzdají pušky, vojáci se na ně vrhnou a všechny je pobijí. Přijít o svou zbraň bylo navíc považováno za obrovskou potupu. Napětí mezi oběma stranami začalo rychle narůstat. Na místě určeném k odevzdání zbraní se objevilo několik pušek. Plukovník Forsyth nevěřil, že je to vše a nařídil důkladné prohledání všech mužů a týpí. Vojáci vtrhli mezi týpí a zahájili systematické prohledávání všech věcí. Pak následovaly osobní prohlídky. V indiánech se vařila krev a svatý muž jménem Žlutý pták začal tančit a vyzýval ostatní, aby se k němu připojili. V táboře měl po vypuknutí nového náboženského hnutí velmi silný vliv. Lakotové se začali pohupovat v rytmu tance a Žlutý pták je ujišťoval, že košile Tance duchů je ochrání před kulkami bílých mužů. Ty se promění v prach a neublíží jim. Napětí kulminovalo a stačila jen malá jiskra, která by rozpoutala velký požár. Válečník Černý kojot stál a svíral svou winchesterovku. Byl prý hluchý, neuměl anglicky a výzvám vojáků nerozuměl. Když k němu dva modrokabátníci přiskočili a začali mu pušku rvát z rukou, křičel, že byla moc drahá a nevzdá se jí. Jiný Lakota na vojáky volal, že jim Černý kojot nerozumí. Pak se ozval výstřel. Zda-li z této opakovačky, nebo vystřelil někdo z vojáků či indiánů není jasné. Verzí, co vlastně bylo spouštěčem konfliktu je několik. Každopádně se rozpoutala strašlivá mela. Lakotové byli v nevýhodě, neboť již odevzdali část zbraní a bojovníků bylo jen kolem dvou stovek. Polovina válečníků byla zabita nebo zraněna prakticky ihned, než vůbec stihli vystřelit. Ti šťastnější, jež nebyli zabiti okamžitě, se vrhli k hromadě odevzdaných pušek a chápali se jich k obraně. Bojovníci se pustili do vojáků i noži a holýma rukama nebo vším, co měli po ruce. Vznikla tak řada soubojů muž proti muži. Bojiště u Wounded Knee zahalil dým z výstřelů a zmítající těla. Obsluha děl spustila palbu na týpí. Stany se hroutily a začaly hořet. Velká noha zahynul v dešti kulek vojenských karabin a Žlutého ptáka zabila dělostřelecká palba uvnitř týpí. Ženy a děti se v hrůze rozprchli do prérie a snažili se uniknout z dosahu zbraní. Kavaleristé na koních je začali pronásledovat a honili je po prérii jako divoké králíky. Generál Miles, jenž přijel po masakru na inspekci, nalezl mrtvoly dokonce dvě míle od místa bitvy. Počínáním armády byl zděšen. Možná to byla skutečně pomsta za Little Bighorn. Těžko říci, co se honilo v hlavách vojáků během tohoto běsnění v mrazivém prosincovém dni.

Když obrovská mela skončila, leželo v udupaném sněhu velké množství těl. Nelson Miles odhadoval jejich celkový počet v blízkém i dalekém okolí téměř na tři stovky. Přežili pouze čtyři muži a jednapadesát žen a dětí. Také Sedmá kavalérie utrpěla výrazné ztráty. Pětadvacet vojáků bylo zabito a 39 zraněno. Spekuluje se, že mnoho obětí způsobila palba z vlastních řad. Vánice, jenž se po masakru rozpoutala trvala tři dny a znemožnila okamžité pohřbívání mrtvých. Civilisté najatí na tuto práci poté našli zmrzlé mrtvoly v groteskních pózách. Na vozy naložili 84 na kost ztuhlých těl zabitých mužů, 44 žen a 18 dětí.

Generál Miles se domníval, že plukovník Forsyth úmyslně rozpoutal masakr a hnal ho před armádní vyšetřovací komisi. Ta Forsytha zbavila odpovědnosti za celou událost a později byl povýšen na generálmajora. Americká veřejnost masakr u Wounded Knee přijala kladně. Tanec duchů byl pro ni nebezpečným kultem, který bylo nutné potlačit všemi prostředky. Nepřímo hlásal konec bílé civilizace a dle košil s ochrannými symboly předpokládal i násilné střety.

Masakr u Wounded Knee je považován za poslední větší incident tzv. indiánských válek, ale již 30. prosince 1890 došlo ke střetu asi 15 mil severně od Pine Ridge. Lakotové byli masakrem u Wounded Knee Creek strašlivě rozlíceni a shromáždilo se jich u Drexelovy misie kolem čtyř tisíc. Z toho asi tisíc bojovníků. Když dorazil plukovník Forsyth se 400 kavaleristy, ocitl se v obklíčení. Z nelehké situace ho vysvobodil teprve oddíl 9. kavalérie. Padli dva vojáci a sedm dalších bylo zraněno. Pouze diplomatická aktivita generála Nelsona Milese pak zabránila dalším střetům. Jednal s jednotlivými náčelníky a rezervace obklopilo na 3500 vojáků americké armády. Lakotové poznali marnost dalšího odporu a 15. ledna 1891 definitivně kapitulovali. Definitivně? Od té doby je u Wounded Knee pěkně živo.