Článek
Kdo s tím začal?
Domorodí historici neústupně popírají, že by si První Američané před kontaktem s Evropany snímali skalpy. John Brown z kmene Narragansettů na Rhode Islandu uvedl, že mrzačení těl bylo považováno za nečestné, dokud se ho lidé nenaučili od Evropanů. „Skalpování, zavedené Angličany před francouzsko-indiánskou válkou, potvrdilo podezření, že indiáni jsou divoká zvířata, která mají být lovena a stahována z kůže,“ napsal lakotský spisovatel a historik Vine Deloria jr. Ostatky několika stovek lidí vykopané v Crow Creek v Jižní Dakotě pocházející asi z roku 1350 ovšem vykazují všechny známky skalpování. Indiánský zvyk skalpovat své nepřátele pozorovali Angličané i Francouzi již během prvních kontaktů s domorodci v 16. století. Evropané sice skalpování považovali za nechutný zvyk barbarských divochů a tvrdě jej odsuzovali, ale v Evropě bylo přitom naprosto běžné uřezávat celé hlavy kriminálníků nebo zrádců a veřejně je vystavovat jako výstrahu nabodnuté na kůlech. Ani samotné skalpování nebylo úplně neznámé, germánští Vizigóti tyto trofeje odřezávali z hlav nepřátel již kolem roku 300 n.l. S indiány si tedy po této stránce Evropané neměli zrovna co vyčítat. Navíc přišli s nápadem vyplácet odměny za každý skalp indiána z nepřátelského kmene. Jako první s tím zřejmě přišli na severoamerickém kontinentě Angličané, když začali s vyplácením odměn za skalpy již v Pequotské válce po roce 1630. Holanďané a Francouzi nezůstali příliš pozadu.
Apači a Španělé
Během 18. století se Španělé marně snažili eliminovat problém apačských nájezdů řadou opatření, jako bylo kupříkladu budování řetězce pevností (presidií) nebo pořádání trestných výprav. Umění nájezdů totiž velmi bojovní Apači dovedli k naprosté dokonalosti. V 80. letech 18. století proto zesílila snaha Španělů na uzavření míru s vysoce mobilními nepolapitelnými nájezdníky schopnými dokonale splynout s krajinou, zamést po sobě jakékoliv stopy, vyžít téměř z ničeho a vydržet neuvěřitelnou porci utrpení. Většina apačských skupin nakonec s mírem souhlasila i vzhledem k faktu, že v roce 1786 provincie Nové Mexiko uzavřela mír s Komanči, kteří pak pomáhali Španělům při trestných výpravách. Apači už nebyli tak neviditelní a nezasažitelní jako předtím. Část z nich se usadila v presidiích, nebo v jejich bezprostřední blízkosti a dostávala pravidelné dávky potravin, jejichž základem byla pšenice doplněná kukuřicí, hovězím masem, hnědým cukrem zvaným panocha a také cigaretami. Otcem mírové politiky byl španělský místokrál Bernardo de Gálvez a od roku 1790 do roku 1821 zavládlo období relativního míru. Zároveň pokračovaly vojenské akce proti apačským tlupám, které Galvezův mírový plán odmítly a pokračovaly v nájezdech.
Mexičani
Po třech staletích španělské nadvlády se Mexiko prokousalo k nezávislosti v roce 1821. Ekonomicky vrávorající země sužovaná obrovskou mírou korupce zastavila veškerý systém dávek pro Apače, kteří se rázem ocitli bez prostředků a oprášili tak zdroj obživy, který tak skvěle ovládali v nedávné minulosti. Snahy Španělů udělat z kočovných lovců a sběračů zemědělce vyzněly naprázdno. Kořistnický způsob obživy byl jednodušší a samotný charakter krajiny ani zemědělství zrovna nepřál. A Mexiko zmítané řadou vnitřních problémů, zejména desintegračními tendencemi v některých mexických státech, bylo na apačské nájezdníky zoufale nepřipraveno. Každý stát se snažil vypořádat se situaci podle svého a slabá centrální vláda v hlavním městě ani jiné řešení nenabízela. Sever Mexika nesužovali zdaleka jen Apači, ale také Komančové a Kajovové. Míra nájezdů byla tak vysoká, že zoufalí Mexičani přišli v roce 1835 s ještě zoufalejším řešením - vyplácet velmi slušnou odměnu za skalpy nepřátelských indiánů. Na tuto vábničku se chytlo mnoho peněz lačných individuí. Ovšem černá kštice jako černá kštice a mezi oběťmi tohoto nešťastného kroku bylo také mnoho nevinných Mexičanů a indiánů.
Američani a Juan José
Základy budoucích špatných vztahů s Apači – Čirikávy, položili Američané už v roce 1837. Američtí obchodníci a lovci se po mexickém území sice nemohli volně pohybovat, ale lovci skalpů byli tolerováni. Jedním z nich byl James Johnson, kterého Mexičani využili, aby se zbavili čirikávského náčelníka Juana Josého Compy. Johnson byl jeho přítel. Vzdělaný a snad i pokřtěný Juan José v Mexiku dost řádil. Apači kradli dobytek, koně i mezky, mexické ženy prodávali do otroctví, nebo z nich učinili své manželky a z dětí vychovávali vlastní bojovníky a muže do jednoho pobili. Ukradli všechno, co se jim mohlo hodit pro vlastní potřebu nebo se dalo prodat a usedlosti vypálili. Bylo běžné, že zatímco v jednom mexickém státě loupili, ve druhém tento lup klidně prodávali. Vláda státu Sonora proto v roce 1835 schválila zákon o vyplácení odměn za apačské skalpy a Johnsona uplatila, aby se Juana Josého zbavila. Trvalo nějakou dobu, než se dostavily hmatatelné výsledky. Johnson se společníkem Gleasonem se přidali k partě dvanácti dobrodruhů z Missouri vedenou jakýmsi Eamesem a navrhli jim, že by si mohli pěkně vydělat. Za mužský skalp byla odměna 100 mexických pesos, za ženský polovina a za dětský 25 pesos. Vzhledem k faktu, že mexická měna byla tehdy k dolaru v poměru jedna ku jedné, se jednalo o skutečně velké peníze. Kupříkladu běžný dělník ve státě Massachusetts si v roce 1835 vydělal za den mezi 0,63 – 0.82 dolaru. Lovci skalpů si mohli ponechat veškerou kořist, kterou Apačům sebrali. Eames souhlasil a pod vedením Johnsona vyrazili v dubnu 1837 do okolí Santa Rity v pohoří Sierra de las Animas (dnešní okres Hidalgo v Novém Mexiku), kde tábořil Juan José se svými lidmi. Ten se o úmyslech Johnsona sice doslechl, ale nechtěl tomu uvěřit. Starý přítel by ho nezradil a vztahy Apačů s Američany byly v té době ještě poměrně dobré. Juan José se po Johnsonově příjezdu 22. dubna 1837 přítele pro jistotu ještě přímo zeptal, co je na těchto řečech pravdy. Johnson ho ujistil o vzájemném pevném přátelství a náčelník čtrnáct bělochů pozval do apačského tábora. Američani ze hřbetu jednoho z mezků sundali pytel plný pinoly – drcené pražené kukuřice a Apačové se shromáždili kolem pokrmu, který byl pro ně pochoutkou. Náklad, který měla na hřbetě pod dekou jiná mula americké výpravy stojící opodál, ovšem pro Apače neměl tak lahodnou příchuť. Byl to malý otočný španělský kanón napěchovaný kousky skla, hřebíky, kulemi, články řetězů a železným šrotem. Gleason odvedl stranou Juana Josého a předstíral, že by od něho rád koupil koňské sedlo. Během hovoru náhle vytáhl pistoli a vpálil do těla nic netušícího náčelníka kulku. To byl také signál pro Johnsona, aby strhl deku z kanónu na hřbetě muly a vypálil do skupiny Apačů kolem pytle s pinolou. Další Američani zahájili palbu z pušek a pistolí. Historik Rex W. Strickland tvrdil, že Apačové měli sami v úmyslu zaútočit na Johnsonovu skupinu, ale běloši prostě byli rychlejší. Obsah kanónu nadělal mezi shromážděnými Apači strašnou paseku a o kus dále ležící, těžce zraněný Juan José prosil Johnsona o pomoc. Pomocnou rukou byla další dávka olova z pistole „přítele“ do bezmocně na zemi se svíjejícího těla náčelníka. Z celkově asi osmdesáti přítomných Apačů se lovcům podařilo zabít dvacet osob a skalp Juana Josého mezi získanými trofejemi nechyběl. S největší pravděpodobností však později chybělo to, proč Američani zabíjeli. I když guvernér don Escalante y Arvizu ze Sonory slíbil Johnsonovi velkou odměnu za Juanův skalp a běžnou cenu za kožešiny jeho kmenových příslušníků, nejspíše zůstalo jen u slibu a žádné peníze vyplaceny nebyly. A nebyl to ojedinělý případ.
Apači po Johnsonově akci zintenzivnili nájezdy také do mexického státu Chihuahua a ke slovu se dostal mnohem „výkonnější“ chlapík než Johnson. Skotský lovec kožešin James Kirker s podporou vládních orgánů Chihuahuy shromáždil skupinu až 200 Američanů, Mexičanů, indiánů z kmene Pimů, Seminolů ale i vzdálenějších kmenů, Seminolů a Šóníů. Žádná metoda nebyla pro Kirkera a jemu podobné lovce skalpů dost odporná. Někdy Apačům podstrčili otrávené maso, jindy je nalákali na kořalku, kterou Apač nikdy neodmítl a v opilosti jim podřezali krky. Řádění nejen Kirkerova komanda zabijáků, ale opět přinášelo jen další brutální odvety apačských nájezdníků, kteří se klidně odvážili i do hlavního města Ciudad de Chihuahua. Po Americko - mexické válce v letech 1846-1848 vítězné Spojené státy získaly rozsáhlá území, ale s nimi také apačský problém a protože se zavázaly k ochraně hranice s Mexikem, musely ho řešit. Praxe vyplácení odměn za skalpy naštěstí skončila, ale najít recept na pacifikaci bojovných indiánských nájezdníků se ukázalo jako těžký oříšek. Jeho rozlousknutí zcela jistě zpomalila i občanská válka, ale i tak to Američani dokázali v případě Komančů až v polovině sedmdesátých let a u Apačů ještě o deset let později. Metody, kterými toho bylo dosaženo jsou samozřejmě otázkou rozsáhlé diskuse. A skalpy si během tohoto období strhávaly dál obě strany…
Zdroje:
Jiří Černík - S tomahawkem proti mušketám, díl II: nakladatelství Libri, r. 2011
https://digitalrepository.unm.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2004&context=nmhr
