Článek
Trnitá cesta do armády
Jako dominiální oblast Britského impéria vstoupila Kanada do první světové války automaticky po vyhlášení války Velkou Británií 4. srpna 1914, ale mohla ovlivnit míru zapojení do konfliktu. Kanaďané se však hlásili do Canadian Expeditionary Force (CEF) s nadšením a pochybovači či odpůrci tvořili mlčící menšinu. Kanada neměla žádnou oficiální politiku, týkající se náboru domorodých obyvatel do CEF. Příslušníci Prvních národů (kanadský, politicky korektní termín označující domorodé obyvatele, tedy indiány) byli od služby vlasti odrazováni a často museli čelit neskrývanému rasismu. Přesto se jich hlásilo překvapivě velké množství. V prvních měsících konfliktu byli někteří odmítnuti, zatímco jiným bylo povoleno narukovat. Jak narůstal počet obětí a vznikla potřeba většího množství „materiálu“, zmírnila se omezení a v roce 1915 byla vydána i oficiální směrnice pro nábor domorodých obyvatel. Kanadskou uniformu tak oblékly stovky Odžibvejů, Kríů, Irokézů, Černonožců a také Métisů a Inuitů.
Německá dominance
Na začátku 1. světové války speciální vojenské odstřelovací pušky se zaměřovacím dalekohledem neexistovaly. Němci sice koketovali s myšlenkou takových zbraní již v předválečném období, ale nakonec vše nechali u ledu. Rozpouštět ho začali v momentě, kdy se po třech měsících zprvu mobilní válka změnila v zákopovou. Nastala vhodná doba pro optické zaměřovače, které budou slídit po neopatrných jedincích, kteří nevydrží peklo rozbahněných hlubokých zákopů a vystaví záměrnému kříži dalekohledu, byť jen na okamžik, malinkou část siluety. V Německu byl lov vysoké a černé zvěře projevem společenské prestiže a populární byla i terčová střelba. Mladí příslušníci aristokracie vstupující v silně militantní společnosti do armády z důvodu cti si sebou brali i své lovecké kulovnice s optickým zaměřovačem. O schopné střelce tedy nebyla nouze. Problémem zůstávaly jejich zbraně. Civilní lovecké kulovnice byly pro hrubší vojenské zacházení málo robustní a starší lovecká munice, Patrone-88, málo výkonná. Jakmile však Scharfschützen dostali na jaře 1915 do rukou pušky Gewehr 98, jak znělo oficiální pojmenování legendárního Mausera, upravené pro cílené odstřelování a v oblasti optiky bylo Německo absolutní špičkou s řadou výrobců, začaly pro armády Dohody těžké časy.
Padáme jako mouchy!
„Vlivem přesné palby odstřelovačů ztratil jediný prapor za jeden den osmnáct mužů. Všichni byli zasaženi do hlavy a nebylo jim pomoci. A význam činnosti odstřelovačů nelze posuzovat jen podle ztrát na životech. Pokud váš zákop mají na mušce nepřátelští odstřelovači, život v něm je skutečně velmi těžký a trpí bojová morálka“. Takto psal v roce 1915 ve své brilantní zprávě ze zákopů britský major Hesketh-Prichard. Podle tohoto důstojníka a iniciátora vzniku První speciální vojenské školy pro průzkum, pozorování a odstřelování, bylo jedinou šancí jak německé snipery eliminovat, postavit proti nim vlastní odstřelovače. A Britové hlasy těchto důstojníků skutečně vyslyšeli a zahájili výcvik vlastních odstřelovačů. V polovině roku 1915 už představili i vlastní odstřelovačskou zbraň, která se sice nerodila vůbec lehce a nakonec museli šáhnout po starší Mk III Short Magazine Lee-Enfield, ale po úpravách to byla spolehlivá zbraň odolné konstrukce. Mnohem složitější než Němci to měli Britové se zajištěním kvalitní optiky.
Příslušníci Prvních národů v zákopech
„Jsou to vynikající střelci a nejtvrdší jedinci, jaké jsem kdy v této zemi potkal.“, psal podplukovník Samuel Donaldson o domorodých odstřelovačích. Důvodů pro vstup do armády měli tito muži několik. Lákadlem byla určitě pravidelná mzda i uspokojení touhy po dobrodružství, možnost cestování po světě a nezanedbatelné byly i vlastenecké důvody. Věrně po boku britské koruny stály První národy už v americké válce za nezávislost v letech 1775 -1783 nebo během britsko-americké války v roce 1812. V armádě mohli navíc naplno uplatnit své dovednosti v oblasti průzkumu, stopování a lovu. Přechod do života v armádě byl ovšem pro mnoho domorodých mužů zpočátku dost obtížný. Mnozí pocházeli z odlehlých oblastí země, kde dodržovali pouze své vlastní kulturní tradice a s Kanaďany mimo své komunity v podstatě neměli žádný kontakt. Přínosem tedy byla i interakce mezi domorodými a nedomorodými obyvateli, což před válkou v kanadské společnosti nebylo běžné. Problémem někdy byla i jazyková bariéra, neboť někteří příslušníci Prvních národů neuměli ani anglicky nebo francouzsky. Domorodí muži se však podle mnohých zpráv z fronty rychle přizpůsobili svému novému životu vojáků a často se stali cennými a oblíbenými členy svých rot.
Němci v hledáčku domorodých střelců
Jako přízrak se potuloval po zákopech John Ballendine z kmene Kríů z Battlefordu v Saskatchewanu. Na pažbu své odstřelovačské pušky si postupně vyryl 36 zářezů. Byl to velmi tichý muž, téměř s nikým nepromluvil a bedlivě orlím zrakem zkoumal pozice nepřítele. Jednou skupinka důstojníků pátrala dalekohledy po německém odstřelovači, který působil kanadským zákopům velké potíže. Najednou se zjevil jako duch Ballendine, pozoroval pouhým okem prozkoumávanou oblast, náhle zaujal pozici a ze své odstřelovačské pušky vypálil na vysoký strom. Z jeho koruny spadl německý sniper a zůstal nehybně ležet na zemi. Aniž by promluvil, Ballendine si vzal svou pušku s optickým zaměřovačem a zase zmizel v bludišti zákopů lovit dvounohé cíle. Bílí důstojníci neviděli ani dalekohledem, co rudý odstřelovač pouhým okem.
Zřejmě nejlegendárnějším kanadským domorodým odstřelovačem první světové války se však stal Francis Pegahmagabow, rodák z Parry Sound v Ontariu. V algonkinském jazyce kmene v Kanadě zvaného Odžibvejové (Ojibwe, sami si říkali Anišinábe, stejně jako příbuzné kmeny Otavů a Potavatomiů) nebo též v USA zvaných Čipevajů (Chippewa), ze kterého pocházel, se jmenoval Binaaswi, což znamenalo„Vítr, který fouká“. V mládí byl podobně jako mnoho soukmenovců lovcem a rybářem. Po vypuknutí války se ihned hlásil do CEF a byl přijat k 23. kanadského pluku zvanému Northern Pioneers. Ve Francii se vylodil v říjnu 1914 a připojil se k 1. kanadskému pěšímu praporu. Štíhlý a šlachovitý chlapík hned záhy prokázal velké dovednosti ve stopování, střelbě a také v průzkumu v zemi nikoho a dokonce i za německými liniemi. V dubnu 1915 u belgických Ypres „Peggymu“, jak zněla jeho přezdívka v armádě, kulka prostřelila pravou nohu. Jakmile se uzdravil, byl zpátky v boji. Podobně důležité jako odstřelování byl i jeho průzkum, kdy při nočních toulkách identifikoval klíčové nepřátelské pozice, mezery mezi německými jednotkami a hrozby pro jeho vlastní linie. Mladý válečník bojoval s neochvějnou odvahou po celou dobu války. Jeho nejlepší zásah byl na vzdálenost asi devíti set yardů, když trefil muže na koni. Vzhledem k nedostatečné dokumentaci je počet úspěšných zásahů nedoložitelný, ale uvádí se číslo 378, což je úctyhodná porce přesných ran. Minimálně tři stovky Němců zajal a jako jeden z pouhých 39 Kanaďanů v první světové válce obdržel vojenskou medaili tzv. Military Medal s dvěma bary na stužce a k tomu ještě další tři vyznamenání.
Po válce v roce 1921 se stal Francis stejně jako jeho otec a dědeček, náčelníkem v rezervaci Parry Island First Nation u Parry Sound v Ontariu. Z poválečné situace domorodých obyvatel v Kanadě byl zklamán a angažoval se proto v politice a jako indiánský aktivista se snažil tyto poměry zlepšit. Než v roce 1952 ve věku 61 let zemřel, byl uveden do kanadské indiánské síně slávy. V roce 2003 darovali jeho vnoučata Kanadskému válečnému muzeu medaile velkého odstřelovače a odstřelovací pušku, o nichž se předpokládá, že mu patřila. V Parry Sound má od roku 2016 bronzovou sochu v životní velikosti. Švédská powermetalová skupina Sabaton mu v roce 2019 věnovala píseň „A Ghost in the Trenches“. V roce 2022 byl uveden kanadský válečný film Battle for the Western Front (The Ace and the Scout), kde postavu Francise Pegahmagabowa ztvárnil herec Keenan Keeshig ze stejného kmene jako byl Francis.
Slušná puška pro odstřelovače, hrůza pro pěšáky
Francis Pegahmagabow stejně jako jeho kolegové odstřelovači a také všichni kanadští vojáci vyrukovali na evropské válčiště s puškami vyrobenými v Kanadě. Kanadská vláda chtěla vyzbrojit svoje ozbrojené složky moderní opakovací puškou, jež by nahradila zastaralé jednoranové pušky Snider a Martini-Henry, již během druhé búrské války. V hledáčku měla původně osvědčené anglické pušky Lee Enfield, ale Británie odmítla zbraně dodat a nedovolila ani pobočný závod v Kanadě. Kanada se tak nakonec rozhodla pro výrobu vlastní zbraně a skotský průmyslník sir Charles Ross žijící od roku 1897 v Kanadě na konci 19. století sestrojil pušku nesoucí jeho jméno. Přímotažný válcový závěr u této zbraně byl na svou dobu neobvyklým řešením, ale co se týče přesnosti to byla velmi dobrá terčovnice, leč pro vojenské účely absolutně nevhodná. Ukázalo se to při zkouškách zbraně s označením Mk I, ale ani následné úpravy a další modely Mk II a Mk III neoslnily. Příliš přesné zpracování závěru a spirálových vodících drážek v pouzdře vedlo k zanášení blátem a špínou a závěr se stal nefunkční. Mnohá svědectví hovoří o naštvaných kanadských vojácích, kteří vztekle dupali po zaseklých závěrech svých pušek Ross Mk III (model z roku 1910 na nabíjení nábojovými pásky), se kterými vstoupili na evropské válčiště. Fatálním se však ukázal hrubý konstrukční nedostatek zbraně, neboť závěr bylo možné složit dvěma způsoby, přičemž při špatném složení mohl být závěr uzavřen a aniž by byl uzamčen, mohlo dojít k odpálení náboje. Pokud vojín vystřelil z pušky se špatně složeným závěrem, vylétl mu do obličeje. Angličany vyráběné střelivo mělo značné rozměrové odchylky, což u těsné nábojové komory pušek Ross způsobovalo řadu závad. Puška byla pro zákopovou válku také příliš dlouhá a těžká. A aby toho ještě nebylo málo, nasazený bodák se vlivem otřesu při výstřelu ze zbraně uvolnil …
Puška vyvolávala pohrdlivý úsměv na tvářích Britů a kanadští vojáci se co nejdříve snažili pušky Ross zbavit a nahradit ji enfieldkou. Kanadský ministr milic a obrany Sam Hughes byl ovšem přítelem sira Rosse a tak vlnu kritiky vytrvale odmítal. V červenci 1916 však neúnosná situace vyvrcholila a všechny pušky Ross byly u kanadských divizí nahrazeny jinými typy zbraní. Puška Ross měla integrovanou nábojovou schránku na 5 nábojů ráže .303 British (7,7 × 56 R). Jediné výraznější pozitivum této zbraně, kterou byla přesnost, však dokázali využít právě odstřelovači, kteří si pušku Ross ponechali po celou dobu války. Pokud se udržovala puška vyčištěná a nabíjela kvalitní přesnou municí, fungovala pro přesnou střelbu dobře. Kanadští odstřelovači používali podivně vyhlížející teleskopické zaměřovače výrobce Warner & Swasey Company, (Model 1913 s 5,2 násobným zvětšením) vyrobené v USA. Na svou dobu už sice měly točítka pro výškovou i stranovou korekci, ale byly dost citlivé na hrubší zacházení a okulár byl příliš blízko střelcova oka, což nutilo střelce instinktivně a nepohodlně oko od optiky oddalovat, pokud nechtěl riskovat bolestivou podlitinu. Touto optikou bylo vybaveno asi 500 pušek. 907 pušek bylo vybaveno teleskopickými zaměřovači americké firmy Winchester Repeating Arms Company A5.
Velmi stateční chlapci z Kanady
Kanaďané se v 1.světové válce předvedli ve velmi dobrém světle. Svou statečností a odhodláním udělali dojem nejen na Brity a další státy Dohody, ale i na Němce, kteří je nazývali „úderníky“. V dubnu 1917 dokázali obsadit údajně nedobytný hřeben Vimy ve francouzské Champagni díky inovativním metodám boje a byla to brilantní ukázka bojového umění. Malé předválečné ozbrojené síly se během čtyř let dokázaly rozrůst téměř desetkrát. Celkově bylo Kanaďanů mobilizováno téměř 620 tisíc, 66 tisíc padlo a kolem 170 tisíc jich bylo zraněno. Příslušníků Prvních národů bojovalo asi čtyři tisíce mužů. Bojovali a umírali za zemi, v níž jim bylo odepřeno volební právo, které získali až v roce 1960. Sloužili bok po boku s ostatními Kanaďany a jejich schopnosti jim vynesly uznání a respekt, což bylo v rozporu s rasistickými náladami doma. Jako veteráni pracovali na zlepšení postavení domorodých obyvatel v Kanadě. A pak, po velmi dlouhé době se přece jen dočkali. Tedy alespoň omluvy. Kanadský premiér Stephen Harper se v roce 2008 jménem své země omluvil kanadským indiánům a Inuitům za špatné zacházení a nucený přesun do internátních škol. V roce 2022 se za roli, kterou sehrála katolická církev při násilné asimilaci dětí původních obyvatel v kanadských internátních školách omluvil přímo v Kanadě papež František. Jedenáctého listopadu u příležitosti Dne válečných veteránů se bude vzpomínat i na hrdinství domorodých kanadských obyvatel v nekonečných rozbahněných zákopech 1.světové války.
Použité zdroje:
Martin Pegler - Odstřelovačské pušky . Rok 2011, nakladatelství Grada
David L. Miller - Encyklopedie zbraní. Rok 2007, nakladatelství Naše vojsko
Ian V. Hog, Graham Smith - Vojenské ruční palné zbraně - Rok 2006, nakladatelství Naše vojsko
https://www.vhu.cz/exhibit/kanadska-puska-ross-mk-iii/
https://en.wikipedia.org/wiki/Francis_Pegahmagabow
rozhlas.cz/zpravy-svet/papez-frantisek-cirkev-domorode-obyvatelstvo-omluva-asimilace-deti-tabor_2207252254_voj
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-kanada-se-omluvila-domorodcum-za-nasilnou-prevychovu-40200220
https://parks.canada.ca/culture/designation/evenement-event/military-service-militaire
https://www.valka.cz/clanek_10899.html?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=linkthru
