Článek
Padla kosa na kámen
Když němečtí fašisté vtrhli 22. června 1941 při operaci Barbarossa do Sovětského svazu, narazili na odhodlaného, houževnatého soupeře a kromě toho museli čelit tisícům sovětských, výborně vycvičených a vyzbrojených odstřelovačů a odstřelovaček. V meziválečném období se právě Sovětský svaz výcviku odstřelovačů věnoval masivně a na té nejvyšší úrovni. Rusové totiž o účinnosti přesného mířeného odstřelování dostali v zákopech I. světové války hodně tvrdou lekci od německých a rakousko-uherských odstřelovačů a hned poté Rudá armáda i v občanské válce. Již na počátku 20. let proto Rudá armáda založila speciální odstřelovačské školy. Puška Mosin-Nagant Model 1891/30 byla upravována a adaptována jako odstřelovací puška, nejprve s montážemi a puškohledy z dílen skvělých německých mechaniků Busche a Zeisse, neboť mezi Německem a Sovětským svazem existovala v meziválečném období úzká vojenská spolupráce a od roku 1931 s domácími sovětskými konstrukcemi ( PE, PEM). Od roku 1942 byla vydávána s puškohledy PU s pevným zaostřováním a 3,5 násobným zvětšením. Další tvrdou lekci dostali Sověti od finských odstřelovačů, když vpadli v listopadu 1939 do Finska.
Němci sice poměrně rychle postupovali sovětským vnitrozemím, ale nutně potřebovali eliminovat zdatné sovětské odstřelovače a odstřelovačky, kteří jim na východní frontě způsobovali těžké ztráty. V meziválečném období Versailleskou smlouvou silně omezené Německo nesmělo vyvíjet ani vyrábět nové zbraně a reichswehr (ozbrojené síly Německa v letech 1919 - 1935) o odstřelovačství stejně nejevil valný zájem, neboť předpokládal, že příští válka bude záležitost vysoce pohyblivých ozbrojených jednotek. Ani po nástupu nacistů v roce 1933 se situace v této otázce příliš nezměnila a v červenci 1934 vojenské velení rozhodlo všechny zaměřovací dalekohledy Zeiss-Zielvier soustředěné ve skladě ve Spandau prodat. V březnu 1938 byl s rostoucí pravděpodobností vypuknutí války prodej zastaven. Už po napadení Norska v dubnu 1940 Němci poznali, že pušky s optikou nejsou zbytečnou přítěží a podobně jako finští odstřelovači Sovětům i norští snajpři tentokrát Němcům ukázali, jakou mají přesnou mušku. Němci se však stejně probudili až po dvou letech v troskách Stalingradu a začali rychle konat. V podstatě na zelené louce začaly na začátku roku 1943 vznikat německé odstřelovačské kurzy. Celkem existovalo 25 odstřelovačských škol nejen v Německu, kterými prošlo 17 tisíc odstřelovačů.
Zřejmě naaranžovaná fotografie německého odstřelovače a jeho pozorovatele z 29.března 1943 kdesi v Rusku. Puška je Kar98k se zaměřovacím dalekohledem ZF 39 Zielvier na nízké otočné, tzv. argentinské montáži. Nacistická propaganda chrlila podobné snímky statečných vojáků na frontě jako na běžícím páse.
Zaměřovací dalekohledy
Němci se znovu pustili do výroby většího množství zaměřovacích dalekohledů pro vojenské pušky v roce 1941. Nezačínali v tomto směru na zelené louce, protože v oboru optiky patřili ke špičce. Modely se označovaly zkratkou ZF, což znamenalo Zielfernrohr, tedy v překladu zaměřovací dalekohled a následoval rok zavedení. Například ZF 39 nebo ZF 41. Výjimkou byl model ZF 4, kde číslo čtyři označovalo zvětšení. Optimální uchycení na zbraně se však ukázalo jako úkol časově poměrně náročný, ale právě času rozhodně neměli nacisté nazbyt. Výsledkem bylo postupně několik různých montáží pro uchycení na zbraně. Požadavek výzbrojních důstojníků zněl ovšem zprvu jasně: levný, jednoduchý, co nejsnadněji namontovatelný a co nejrychleji vyrobitelný.
A lehký optický zaměřovač s jedenapůlnásobným zvětšením 1,5× Zielfernrohr 41, zkráceně ZF 41 tyto požadavky splňoval. Zaměřovač se upevňoval pomocí rybinovité kolejničky upevněné na levé straně pušky v úrovni stavitelného hledí, do které zapadla rybina zaměřovače. Pouze 1,5 násobné zvětšení však bylo považováno za nedostatečné pro efektivní střelbu na bodové cíle na velké vzdálenosti. ZF 41 byl na zbrani namontován daleko vepředu a velká vzdálenost od oka střelce (30 až 35 cm) poskytovala zorný úhel sotva 2°. Sledovat cíl, který se jen minimálně pohnul, bylo téměř nemožné. Vynulování dalekohledu vyžadovalo speciální pomůcky a vyškolenou obsluhu a čočky se snadno zamlžovaly. Malá průchodnost světla znesnadňovala vidění za šera. Nad tímto kompromisem nejásali běžní vojáci a odstřelovači už vůbec ne. Jako skutečný odstřelovací dalekohled se však ani nepoužíval a sloužil spíše jako kolimátorový zaměřovač. Vybaveni tímto zaměřovačem byli spíše dobří střelci, které bychom mohli označit jako ostrostřelce, v menší míře skuteční odstřelovači. Střelec nejprve zaměřil cíl prostým pohledem bez pohledu do tohoto zaměřovače a poté jen srovnal rychlým pohledem do něho. Použitelný byl ZF 41 na krátkou až střední vzdálenost. Přesto se ho vyrobilo necelých sto tisíc kusů a tento typ byl nejrozšířenějším německým optickým zaměřovačem 2. světové války. Montáže zaměřovačů byly nejčastěji rychloupínací na boční stranu zbraně.
Typ ZF 39 byl zaměřovač vyráběný v továrně Carl Zeiss v Jeně, která byla německou špičkou ve výrobě optiky .Vyroben byl kompletně z kovu, nabízel čtyřnásobné zvětšení a měl zaměřovací kříž Absehen 1, který je vhodný pro použití za dne i za horších světelných podmínek, třeba za soumraku. Byl to v podstatě zaměřovač Zielvier, který se používal už v období reichswehru a Mauser pro jeho montáž vyvinul vlastní konstrukci. Už na počátku 20. století vyvezl Mauser spoustu pušek G98 s robustní, tzv. argentinskou montáží, do zemí Jižní Ameriky a v roce 1935 tak použil na nové pušky Kar98k stejnou montáž i optiku.
Dalekohled ZF 4 se čtyřnásobným zvětšením byl ve vývoji jistým mezníkem a představoval pokus o standardizaci a sériovou výrobu optického zaměřovače. Vyráběl se tlakovým litím, měl díky tomu nižší hmotnost, byl kompaktní a odolný podobně jako sovětský model PU a disponoval točítky pro výškovou a stranovou korekci. Po roce 1945 se vyráběl v Československu jako model Z1.
Používalo se i mnoho sportovních, velmi kvalitních puškohledů od firem Zeiss, Ajak, Kahles a Hensoldt. I v závodě Optikotechna Přerov se v letech 1939 – 1945 vyráběly pro německou armádu vojenské optické přístroje, mezi kterými byly i puškohledy. Zvětšení bylo u zaměřovačů nejčastěji čtyřnásobné, některé modely měly zvětšení šestinásobné. U německých snajprů byly oblíbené kořistní sovětské pušky Mosin-Nagant a Tokarev SVT 40 se sovětskou optikou.
Německý odstřelovač v maskovacím převlečníku s maskovacím potahem na helmě míří průzorem v ocelovém štítu přes zaměřovač ZF41 na své pušce Kar 98k. ZF 41 byl nejběžnější německý zaměřovací dalekohled v druhé světové válce, ale vzhledem k malému, pouze 1,5 násobnému zvětšení nebyl pro odstřelovače vhodný. Snímek dokládá i značnou vzdálenost od oka činící 30 až 35 cm.
Gewehr 98 (G98)
Mauser je ve světě zbraní velkým pojmem. U tohoto modelu ráže 7,92 mm už firma vyřešila všechny neduhy opakovaček s otáčivým odsuvným závěrem. Uzamčení pomocí dvou ozubů na čele závěru bylo zesíleno třetím ozubem přidaným na jeho konec. Zdokonalen byl vytahovač i nábojová schránka. Jedinou vadou na kráse tak zůstala příliš do strany trčící objemná klika závěru. Lehká (4,11 kg) a přitom robustní, snadno ovladatelná (celkově 1250 mm dlouhá) odolná zbraň, která se nabíjela pěti náboji (7,92 × 57 mm se špičatou střelou) pomocí nábojového pásku měla integrovanou nábojovou schránku ve středu pažby. Všechny její verze se prodávaly v obrovských množstvích. V roce 1918 Němci neúspěšně zkoušeli zásobník na 20 nábojů, ale pružina podavače musela být příliš silná a ztěžovala manuální ovládání systému. V případě použití optiky, pro kterou měla puška připravenou montáž, muselo být do pažby vyříznuto vybrání pro upravený závěr. Při použití puškohledu na standardní neupravené zbrani by pro pohyb závěru zbylo málo místa. Puška s optikou měla efektivní dostřel 800 m a bez ní 500 m.
Karabiner 98 Kurz
Když se ve třicátých letech dostali k moci v Německu nacisté, nemuseli už vymýšlet nic převratně nového. Od roku 1902 do roku 1923 Gewehr 98 prošel několika úpravami ve třech modelech ( Karabiner 98, Karabiner 98a, Karabiner 98b). 21. června 1935 byla přijata do výzbroje německého Wehrmachtu jako standardní služební puška Karabiner 98Kurz, zkráceně Kar98k, K98 nebo K98k. Navazovala na tři předchozí modely a byla poslední zbraní dlouhého vývoje řady vojenských pušek Mauser. Při srovnání s Gewehr 98 měla o 14 cm kratší celkovou délku, zdokonalený způsob plnění nábojové schránky, změněnou konstrukci podavače nábojů a dolů ohnutou páku závěru. Vylepšený kulový náboj měl menší výšleh plamene z ústí hlavně než G98. V roce 1939 přibyl kryt přední mušky pro její ochranu a k zamezení odleskům. Vyráběla se v podniku Erma v Erfurtu od roku 1935, ale v roce 1942 tady Němci výrobu zastavili a začali zde vyrábět samopaly MP40. Kar98k se začaly poté vyrábět ve filiálce brněnské Zbrojovky v Povážské Bystrici, kde se před válkou vyráběly československé armádní pušky vz. 24, které byly čs. verzí systému Mauser 98. Od roku 1943 se Kar98k začala vyrábět přímo ve Zbrojovce Brno. Produkce pokračovala i po II. sv. válce a zbraně nesly označení 98N. Kar98k se v letech 1935 až 1945 vyrobilo 14 miliónů kusů a v základní podobě nebo jako varianta se používaly po válce ve dvaadvaceti zemích světa.
Za 2. sv. války byla hlavní německou odstřelovací zbraní. Používalo se na ni mnoho různých montáží i zaměřovačů. Většina těchto pušek s integrálním zásobníkem na pět nábojů ráže 7,92 × 57 mm byla vybavena komerčními zaměřovacími dalekohledy firem Hensoldt, Kahles, Köhler, Zeiss, Optikotechna, Jackenroll, Schneider a nejčastěji Dialytan, což byl komerční výrobek Hensoldtu, který byl využit pro konstrukci vojenského modelu, vyráběného následně několika výrobci. ZF4 se pro Kar98k nevyužíval a byl určen pro samonabíjecí pušku G43/K43. Odstřelovači dostávali jen vybrané zbraně Kar98k nejvyšší jakosti, které při továrních testech prokázaly lepší přesnost a nešlo tedy o zvláštní pušky, které by se jako přesné cílevědomě vyráběly. Zbrojaři přímo u jednotek na nich ještě prováděli úpravy. I munice pro odstřelovače byla závodní municí špičkové kvality. Chyběla však centrálně organizovaná výroba odstřelovačských pušek a každý výrobce si tak trochu ohříval svou vlastní polívčičku a vyráběl zbraně ve své vlastní režii. V letech 1940-1945 bylo německé armádě dodáno celkově 170 tisíc pušek Kar98k se zaměřovacím dalekohledem. Z toho asi 100 tisíc s typem ZF41.
Na snímku je útočná puška MP 43/1, známější pod později přijatým názvem StG 44 při srovnávacích zkouškách v Německu v říjnu 1943. Zaměřovací dalekohled ZF 4 byl připevněn pomocí montáže se třemi rameny. Dlouhý zásobník znesnadňoval zacházení se zbraní a také možnost uspokojivého krytí. Přelomová puška ukázala budoucí směr vývoje palných zbraní, ale jako odstřelovačská puška byla nevhodná.
Gewehr 41 a 43
Kar98k byla hlavní německou služební puškou až do konce války v roce 1945, ale během konfliktu Němci svůj arzenál doplňovali poloautomatickými a automatickými puškami. Zejména pro použití na východní frontě potřebovali poloautomatickou pušku. V oblasti samonabíjecích pušek patřili Němci mezi průkopníky a již v roce 1901 měli celý pluk vyzbrojený těmito puškami. Pro jednotlivce to však tenkrát byly těžké a nemotorné zbraně a k velkému pokroku tedy v jejich vývoji dlouho nedocházelo. Až sovětská samonabíjecí puška Tokarev těsně před vypuknutím II. svět. války opět Němce přinutila na tomto poli zapracovat. Zakázku na jejich výrobu dostaly firmy Mauser a Walther. Model od Mausera vycházející ze závěru Mauserovy opakovačky nazvaný Gewehr 41M se však vůbec neprosadil a projekt brzy skončil. Lépe dopadl Waltherův model označený Gewehr 41 W. Na ústí hlavně měl deflektor od kterého se odrážely tlakové plyny vzniklé výstřelem a poháněly prstencový píst navlečený na hlavni. Píst pomocí táhla nad hlavní ovládal závorník. Puška byla i tak příliš těžká, špatně vyvážená a deflektor se zanášel. Ve srovnání s Kar98k se jich vyrobil jen zlomek. Walther musel odstranit nedostatky a vylepšený model částečně okopírovaný ze sovětské pušky SVT 40 (zásobník a pístový systém) se nazýval Gewehr 43 a byl lehčí, jednodušší a spolehlivější. V dubnu 1944 byl název zbraně změněn na Karabiner 43, tedy zkráceně K43, ale to byla pouze kosmetická úprava. Nejnovější a zároveň poslední výkřik v oblasti německých odstřelovačských pušek měl mít i tlumič, kterých byl však vyroben pouze omezený počet. Puška měla přímo z výroby vyfrézovanou drážku na pravé straně pouzdra závěru pro uchycení zaměřovacího dalekohledu, což byla oproti pušce Kar98k jistě výhoda. Záměr, že by ji měla nahradit se však nezdařil. Hitlerovi již v roce 1944 výrazně teklo do bot a požadoval vyrábět zbraně i optiku v tak velkých množstvích, že nutně docházelo ke zhoršení jejich kvality. Procento vybraných kusů vhodných pro odstřelování bylo nižší než u Kar98k. Zbraně vyhovující přesností nemusely vyhovovat tolerancemi montážních lišt. Při výrobě pušky přímo s montážní lištou se stávalo, že montáž vždy s dokonalou přesností nezapadla na lištu. Problémy se ukázaly i se zaměřovači ZF4 a byly vyvinuty vylepšené modely. Zkoušky ukázaly, že K43 nedosahuje funkčních kvalit Kar 98k.
Fallschirmjägergewehr 42 (FG42)
Automatická zbraň originální konstrukce byla speciálně vyvinuta pro potřeby výsadkářů po invazi na Krétu a patří mezi první útočné pušky, které se kdy vyráběly. Pažba lisovaná z ocelového plechu připomínala tvarem tu z kulometu MG42, ale mohla mít i dřevěnou pažbu (druhý model). Zbraň měla schránkový zásobník na 10 nebo 20 nábojů a právě náboj se ukázal být achillovou patou pušky s lehkou dvojnožkou, kterou používaly pouze speciální jednotky a to ještě dost málo. Náboj 7,92 mm Mauser s plným výkonem byl pro tento typ pušky příliš silný a zbraň se při střelbě dávkou dala obtížně udržet v ruce. Puška vyráběná ve dvou verzích byla příliš hlučná a její výroba příliš drahá a tak se vyrobilo pouze 7000 kusů. Na FG42 se montoval speciálně pro tuto pušku firmou Voigtländer vyrobený zaměřovací dalekohled ZFG 42 nebo ZF4 a mohla být použita i jako odstřelovačská puška. Od konce roku 1944 se vyráběl druhý model této pušky s vylepšeným zaměřovacím dalekohledem GwZF42.
Sturmgewehr 44 (Stg 44)
Zkušenosti z fronty ukázaly, že zbraně na příliš velké vzdálenosti (okolo 800 m až 1000m) nejsou nezbytnou nutností a mnoho střetů se odehrává na menší vzdálenosti. Němečtí vývojáři proto testovali už v letech 1942-1943 pušku Maschinenkarabiner 42. Vylepšením této zbraně vznikla útočná puška StG 44 známá také pod dřívějším označením MP 43 a MP 44, považovaná za první moderní typ tohoto druhu zbraně. Tato zbraň výrazně převýšila ostatní pěchotní zbraně kompaktnější konstrukci oproti klasickým puškám a větší kadencí. Stanovila směr dalšího vývoje palných zbraní a když se objevila v roce 1943 na frontě, zaznamenala okamžitý úspěch. Střílela náboji 7,92 × 33mm Kurz na menší vzdálenost než Kar98k, ale kadenci měla srovnatelnou se samopalem MP40 a s větším účinným dostřelem. Adolf Hitler však význam této zbraně nedocenil a její nasazení brzdil. U StG 44 se také zkoušela montáž s optikou, ale zbraň s účinným dostřelem 350 metrů se ukázala pro toto použití jako nevhodná. Rozptyl zásahů byl příliš velký a po vystřílení více ran v plně automatickém režimu docházelo navíc k fatální poruše nastavení dalekohledu.
Zdroje:
Albrecht Wacker, Guus de Vries : Německé odstřelovačské pušky – nakl. Mladá fronta, r. 2017
Martin Pegler : Odstřelovačské pušky - nakladatelství Grada, r. 2011
Graham Smith, Ian V. Hogg : Vojenské ruční palné zbraně - nakladatelství Naše vojsko, r. 2006
David Miller : Encyklopedie zbraní - nakladatelství Naše vojsko, r. 2007
