Článek
Francouzské a britské zájmy
Během 17. století Francie kolonizovala oblast Velkých jezer, připojila obrovské území nazvané Louisiana a do 18. století ovládala Kanadu. K indiánským kmenům přistupovali Francouzi velmi vstřícně a jednali s nimi jako rovný s rovným. Díky čilým obchodním stykům s nimi vytvořili úzké spojenectví. Kromě obchodu také jako kompenzaci za využívání indiánské půdy a k posílení spojeneckých vazeb rozdávali indiánům pušky, sekery, nože, pokrývky, konvice ale také kromě mnoha dalších věcí i rum. Francouzští obchodníci si brali za manželky indiánské ženy. Řídké francouzské osídlení navíc indiáni nevnímali jako hrozbu územních ztrát, neboť v roce 1754 tvořil počet obyvatel Kanady pouze dvacetinu počtu obyvatel britských kolonií. Francie se mohla spolehnout na řadu algonkinských kmenů, které ji stály pevně po boku.
Britské kolonie na pobřeží Atlantiku ovšem nutně potřebovaly nová území, neboť zde byl neustálý přísun přistěhovalců z Evropy hledajících lepší život v zemi za velkou louží. Francouzské panství rozprostírající se od horního toku Mississippi až k ústí do Mexického zálivu však dalšímu územnímu rozvoji britské kolonizace bránilo. Britové chtěli odvěkého rivala vytlačit silou a hovořila pro ně vyspělejší ekonomika, více obyvatel, lepší administrativa a převaha na moři. Opřít se mohli také o silného indiánského spojence v podobě mocné Irokézské ligy, tvořené šesti kmeny, zatímco osadníci a jejich domobrana už Britům neposkytovali takový stupeň podpory, jaký očekávali.
Na počátku 50. let 18. století zahájili Francouzi výstavbu řady pevností a když v roce 1754 postavili na soutoku řek Allegheny a Monongahela pevnost Fort Duquesne, vyprovokovali Brity k akci. Menšími srážkami začala v tomto roce ta část sedmileté války, nazvaná na severoamerickém kontinentě Francouzsko-indiánská válka (1754 - 1763). O rok později se francouzským plánům pokusil učinit přítrž britský generál Braddock, který se vydal vyrvat jim pevnost z rukou, ale spojené francouzsko-indiánské síly ho donutily k ústupu a generál zasažený v bitvě u Monongahely 9. července 1755 kulkou, čtyři dny po bitvě zemřel. Ještě na smrtelné posteli prohlásil: „Příště budeme vědět, jak na ně.“
Britské panství
A Británie se z prvního neúspěchu skutečně dokázala poučit. Zapojila oddíly lehké pěchoty s výcvikem zvědů a ze zkušených stopařů z řad kolonistů sestavila zvláštní jednotky jako například Rogers Rangers. Po roce 1757 dorazily z Evropy posily v podobě dvaceti tisíc čerstvých vojáků a po dalších třech letech byla Nová Francie na kolenou. A Britové nezapomněli, kdo po nich v lesích pálil z mušket a luků. Rudým spojencům Francouzů začaly zlé časy. Velitel britské armády, generál Amherst, svým nedávným nepřátelům nevěřil a značně jim zredukoval dodávky zbraní a střeliva, zrušil rozdávání darů a zastavil dodávky rumu. Britům navíc při jednání s indiány chyběl potřebný takt a rádi dávali najevo svou nadřazenost. Indiáni zvyklí na kvalitní francouzské zboží v dostatečném množství se najednou museli spokojit s horším britským za vyšší ceny, a navíc v množství nedostačujícím jejich potřebám.
Pontiak
Bylo jen otázkou času, kdy nové britské pořádky vyvolají mezi indiánskými spojenci Francouzů revoltu. Pařížská smlouva z 10. února 1763 sice oficiálně ukončila sedmiletou válku v Americe, ale nový konflikt probublával na povrch jako žhavá láva deroucí se z útrob sopky. Mezi věrnými spojenci Francouzů byli také Ottawové, kteří s nimi navázali výborné vztahy již od počátků francouzské kolonizace oblasti a dominovali v obchodu s kožešinami. V roce 1747 se stal válečným vůdcem kmene asi sedmadvacetiletý Pontiak (Obwandiyag, Pontiac). Ctil francouzské bratry, uměl plynule jejich řeč, částečně hovořil také anglicky a domluvil se několika indiánskými jazyky. Byl organizačně velmi schopný a vynikal jako řečník. Odchod Francouzů nesl pohledný muž střední postavy velmi těžce. Neúrodný rok 1762, hlad a epidemie nemocí přispěly ke vzniku náboženského hnutí proroka Neolina z kmene Delawarů. Neolin vyzýval k návratu ke starým časům, bez bělochů, jejich zboží a kultury. Pontiak chytře využil sílící prorokův vliv a za strůjce všeho špatného označil Brity. 27. dubna 1763 promluvil k náčelníkům několika kmenů na břehu řeky Ecorse: „Vidíte stejně dobře jako já, že už nemůžeme uspokojovat své potřeby, jako jsme to dělali dosud,kdy jsme dostávali vše od našich bratrů Francouzů. Angličané prodávají zboží dvakrát dražší než Francouzi a jejich zboží nevydrží dlouho. Sotva si koupíme deku a už musíme přemýšlet o pořízení další. Když jdu za anglickým velitelem a řeknu mu, že někteří z našich bratrů jsou mrtví, místo aby oplakával jejich smrt, jako to dělají naši francouzští bratři, směje se mi i vám. Pokud požádám o cokoli pro naše nemocné, odmítne s odpovědí, že nás nepotřebuje. Z toho všeho dobře vidíte, že usilují o naši zkázu. Proto, bratři moji, musíme všichni přísahat, že je zničíme a nebudeme už déle čekat“. Pontiakova slova padla na úrodnou půdu. Velké indiánské povstání mohlo začít.
Obléhání Detroitu
Prvním cílem byla pevnost Fort Detroit a Pontiak ji chtěl dobýt lstí. Nejprve se skupinou asi padesáti bojovníků obhlédl sílu posádky a 7. května 1763 pronikl dovnitř s 300 válečníky pod záminkou konání mírové rady. Válečníci měli pod pokrývkami ukryté muškety se zkrácenou hlavní. Na Pontiakův signál měli všichni vytáhnout zbraně a udeřit na nic netušící posádku. Velitel pevnosti Gladwin se však o Pontiakově plánu dozvěděl od své indiánské milenky a posádka 120 vojáků byla v pohotovosti. Bystrému oku Pontiaka připravenost Britů neunikla a signál k útoku nedal. Místo toho se náčelník rozhodl k neindiánskému řešení a pevnost od 10. května válečníci obléhali. V okolí pozabíjeli vše, co promluvilo anglicky a hodlali posádku vyhladovět. 28. května se k obléhanému Detroitu blížil nic netušící zásobovací konvoj vedený poručíkem Cuyerem. Indiáni si na 96 britských vojáků počkali a při krátké zastávce u Pointe Pelee jich v divoké řeži 61 pozabíjeli. Zohavená těla naházeli do řeky tekoucí kolem Fort Detroit, aby obránci viděli, co je čeká.
Další cíle
Obléhání Fort Detroit spustilo vlnu dalších útoků na menší britské pevnosti. 16. května zkusili válečníci z kmene Wyandottů podobnou léčku jako Pontiak na šestnáctičlennou posádku Fort Sandusky a tentokrát lest vyšla. Zajali velitele pevnosti Ch. Pauliho, zbytek mužů pozabíjeli a pevnost zapálili. Oblíbená taktika se 25. května úspěšně zdařila také Potawatomíům ve Fort St. Joseph, kteří zabili všech patnáct zde přítomných vojáků. O dva dny později opět sehrála svou roli indiánská milenka velitele Fort Miami, ale tentokrát pomohla svým lidem a vylákala ho ven z pevnosti, kde ho bojovníci Miamiů zastřelili. Devět vojáků v pevnosti se následně vzdalo. Bez boje se vzdala také posádka Fort Ouiatenon, ale místní indiáni měli s vojáky dobré vztahy, dokonce se jim omluvili, vysvětlili důvod zajetí a nikomu neublížili. Mnohem horší osud připravili válečníci Odžibvejů 35 členům posádky Fort Michilimackinac. 2. června 1763 předstírali před zraky vojáků utkání ve hře baaga'adowe (předchůdce moderního lakrosu) proti Saukům. Velitel Etherington zatím o Pontiakově povstání nevěděl a varování obchodníků, že indiáni chystají útok nevěřil. Nikomu nepřišlo ani podivné, že indiánské ženy jsou uvnitř pevnosti v horkém červnovém dni oblečené jako v zimě. Indiáni během zápasu prohodili míček do útrob pevnosti a nahrnuli se jako v zápalu hry dovnitř. Náhle ženy zpod oděvů vytáhly zbraně, předaly je bleskově mužům a pětistovka válečníků zahájila krvavé dílo. Patnáct vojáků bylo zmasakrováno ihned a pět dalších indiáni umučili později. Indiáni z východních lesů praktikovali i rituální kanibalismus, kdy pojídali srdce zabitých nepřátel nebo části svaloviny určitých končetin. V polovině června indiánská aliance dobyla další tři pevnosti i s použitím dalších neindiánských praktik jako bylo kopání zákopů. Osm dobytých pevností, desítky brutálně pobitých a umučených osadníků a vojáků, vypálené sruby a stovky prchajících Angličany definitivně přesvědčilo, že „divoši“ jsou schopni vést organizovaný odpor.
Britský protiútok
První odvetná akce Britů ještě skončila fiaskem. Kapitán Dalyell s 250 muži sice pronikl obklíčením kolem Detroitu a posílil posádku pevnosti, ale poté se stal obětí vlastní ctižádostivosti. Pod rouškou noci 31. července 1763 hodlal překvapit Pontiakův tábor nedaleko pevnosti. Francouzi z okolí však zřejmě náčelníka varovali, a ten si na ambiciózního kapitána ve tmě počíhal. V bitvě u Bloody Run pak smršť olova a šípů usmrtila 20 vojáků a zahynul i Dalyell. K potlačení revolty ovšem hodlali Britové použít všechny prostředky a karta se začala obracet v jejich prospěch. Mezi indiány začali šířit nemocemi infikované deky a proti rudým nepřátelům používali smečky loveckých psů. Pontiak stále věřil, že ho Francie v povstání podpoří, ale francouzské ambice na severoamerickém kontinentě už tak vysoko nemířily. Kromě pevnosti Detroit obléhali indiáni další tři pevnosti, ale bez francouzské vojenské techniky byly šance na jejich dobytí mizivé a Pontiak obléhání pevností na začátku října ukončil. Také Britové si s postupem času uvědomovali, že indiány v jejich prostředí mohou totálně vojensky porazit jen stěží a Pontiakovo povstání je přinutilo vsadit na diplomacii. Královská proklamace ze 7. října 1763 stanovila hranici mezi britskými koloniemi a indiánským územím západně od Apalačských hor.
Nezastavitelný gejzír násilí
Ukončit ze dne na den vlnu násilí však nebylo tak jednoduché. Osadníci se za velké množství obětí a indiánskou brutalitu toužili pomstít a formovali jednotky domobrany, které aktivně vyhledávaly indiánské vesnice a nerozlišovaly mezi přátelskými a nepřátelskými domorodci. Agresivitou vynikala zejména skupina zvaná „Paxtonští chlapci“, která v prosinci 1763 nesmyslně povraždila dvacet pokřtěných neozbrojených Conestogů a hodlala vraždit všechny indiány bez rozdílu. V první polovině roku 1764 řádili zejména ve Virgínii také indiáni. Dlouhý konflikt ale začal válečníky vyčerpávat, toužili se vrátit domů ke svým rodinám. Pontiak přistoupil k uzavření mírové smlouvy, kterým jeho rebelie definitivně skončila až 25. července 1766 ve Fort Ontariu a umožnil pronajmout Britům pozemky pro jejich pevnosti, ale dle smlouvy indiáni neprodali své území. Pontiak při té příležitosti řekl: „Tato jezera, tyto lesy a hory nám zanechali naši předkové. Jsou naším dědictvím a my se s nimi nikdy nerozloučíme.“ Během Pontiakova povstání bylo zabito a umučeno asi 450 britských vojáků a 2000 osadníků. Další čtyři tisíce osadníků opustilo své domovy. Pontiakova koalice kmenů v bojích ztratila 200 válečníků a neznámý počet později zemřel v důsledku epidemií, které mezi ně Britové cíleně zavlekli.
Konec Pontiaka i panování Britů
V následujících letech se vztahy Pontiaka s britskou armádou zlepšily a někteří z jeho bývalých nepřátel se s ním spřátelili. Začaly se šířit zvěsti, že Pontiak přijímá peníze a dary od Britů, což někteří bývalí indiánští spojenci nesli s nelibostí. V roce 1769, během hádky, která se odehrála z neznámých důvodů, Pontiak zabil v osadě Cahokia náčelníka Makatchingu z Illinoiské konfederace. Snad ze msty, nebo kvůli stále se lepšícím vztahům k Britům byl Pontiak 20. dubna 1769 zabit jedním z Makatchingových synovců, který ho ubodal nožem. Šest let po Pontiakově smrti vypukla Americká válka za nezávislost (1775 – 1783) mezi třinácti koloniemi v Severní Americe a Královstvím Velké Británie, ve které se indiáni většinově postavili na stranu nakonec poražených Britů…
Zdroje:
https://www.detroithistorical.org/learn/online-research/encyclopedia-of-detroit/chief-pontiac
https://ictnews.org/archive/native-history-chief-pontiac-murdered-in-cahokia/
Jiří Černík – S tomahawkem proti mušketám, díl I. – nakladatelství Libri, r. 2010
Časopis Historické války, číslo IV / 2017, článek Rudí muži hájí svoji zem, autor: Vladimír Škuta
