Kameny padající z nebe i hněv bohů - jak člověk dříve vnímal meteority

Dnes již víme, že občas se Země střetává se zbloudilými planetkami a kometárními jádry – vesmírnými poutníky, kteří se čas od času mohou ocitnout na kolizní dráze s naší planetou. Víme také, že například dinosauři se nejspíš stali obětí dopadající obří planetky před dávnými 66 miliony let. Ale co podobné události menších měřítek v lidských dějinách? Máme pro ně nějaké důkazy nebo záznamy ve starých textech?

Meteority v dávnověku

Odkazy na možné impakty, jak se těmto dopadům odborně říká, už byly skutečně nalézány i v biblických textech, legendách domorodců z Afriky, Austrálie i Severní Ameriky, a dokonce i v účelu masivních kamenných staveb (Stonehenge, egyptské pyramidy ad.), které měly údajně sloužit jako úlitba bohům a zároveň jako pozorovací stanice, chránící své původce před „hněvem nebes“ (dopady). Prokázané je alespoň to, že k velkým impaktům docházelo i v posledních zhruba deseti tisíciletích, jak dokládají například poměrně mladé krátery v argentinském Campo del Cielo o stáří asi 4500 let nebo krátery v australské lokalitě Henbury o stáří kolem 5000 let. Před asi pěti tisíciletími dopadl také menší desetitunový meteorit o průměru asi 1,3 metru do saharské pouště a zanechal po sobě 45 metrů široký a 15 metrů hluboký kráter, který je i dnes na povrchu dobře viditelný. Tento tzv. kráter Kamil byl objeven roku 2008 za pomoci satelitních snímků a o dva roky později byl již podrobně vědecky zkoumán. Protože záblesk vyvolaný dopadem byl dobře pozorovatelný do vzdálenosti až přes 1000 kilometrů, je pravděpodobné, že v té době událost pozorovali lidé obývající oblasti současného Egypta a Súdánu.

Přímé doklady o významné roli dopadů větších mimozemských těles ve starších lidských dějinách nemáme, což je dáno zejména absencí písemných záznamů a nejednoznačností v ústních tradicích a mytologii. Víme ale jistě, že dávné civilizace pozorovaly například exploze supernov, jak dokládají záznamy starých Číňanů, skalní malby indiánů kmene Hopi, domorodých Austrálců nebo i písemné záznamy blízkovýchodních a mezoamerických kultur. Je tedy pravděpodobné, že těmto kulturám a etnikům, bedlivě pozorujícím všechny neobvyklé astronomické úkazy, by podobná událost většího rozsahu jistě neušla. Mnohé domorodé kmeny indiánských populací i obyvatelé Evropy v době železné také prokazatelně meteority shromažďovali a příležitostně ukládali do země nebo do svých hrobek.

Vesmírní metalurgové

Mezi prvními lidmi, kteří přisoudili vesmírným tělesům schopnost ovlivňovat dění na Zemi, byli nejspíš již starověcí myslitelé antického Řecka. Ještě dříve (kolem roku 3500 – 3200 př. n. l.) však už byly z meteoritického kovu vyráběny ozdobné předměty ve starověkém Egyptě, což je zároveň jeden z nejranějších příkladů využití kovu vůbec. Mezi nejstarší doklady o použití železa staroegyptskou civilizací patří nálezy korálků z pohřební lokality Gerza, datované do doby kolem roku 3500 př. n. l. Podrobná analýza prokázala, že se jedná o materiál získaný z fragmentu železného meteoritu a lze tak říci, že na počátku egyptské znalosti metalurgie tedy stálo právě kosmické těleso. Podobné starověké využití meteoritického materiálu známe také ze Sumerského města Uru, kde byly jako artefakty využity dokonce i fragmenty tektitů, které se zároveň staly předmětem jakési náboženské úcty.

V průběhu doby železné i starověku a středověku pak představovaly „kameny z nebes“ cenné artefakty a kultovní objekty pro obyvatele několika kontinentů, od lidu megalitických kultur až po Inuity. V mnoha případech byly tyto na pohled často neobvyklé přírodniny opatrované v chrámech nebo přírodních svatyních. Občasná pozorování menších dopadů či efektních bolidů na obloze představovala domnělá poselství od bohů, na jejichž základě často vznikala nová kultovní místa i tradice (takovým místem se podle některých legend stal i jeden ze sedmi divů světa, Artemidin chrám v Efesu).

Středověk a raný novověk

Z období středověku se nám dochovaly o dopadech kosmických těles jen kusé informace. Zajímavé pozorování takové události se odehrálo například 18. června 1178, přičemž se mohlo jednat o dopad asteroidu na Měsíc a vytvoření impaktního kráteru Giordano Bruno o průměru 22 km. Údajné pozorování události pěticí mnichů z Canterbury však mohlo být ve skutečnosti pozorováním explodujícího meteoru ve zdánlivé blízkosti Měsíce nebo jiného jevu souvisejícího spíše se zemskou atmosférou. Podle propočtů by totiž po impaktu bylo z měsíčního povrchu vyvrženo na 10 milionů tun horniny, což by v naší atmosféře následně způsobilo asi týden trvající dobře viditelné roje meteoroidů. Žádná taková pozorování však nejsou k danému období zaznamenána, a to ani v pečlivě vedených pramenech evropských, arabských, čínských, japonských nebo korejských.

Nejvýznamnějším případem je ovšem pozorování pádu meteoritu u Ensisheimu (tehdy Přední Rakousy, dnes Francie) dne 7. listopadu 1492. O této události se dochovaly písemné záznamy, které ji popisují jako velmi neobvyklý úkaz, jenž vyděsil a přilákal mnoho obyvatel hradbami ohrazeného Ensisheimu i okolních vsí. Těleso v podobě jasného bolidu bylo vidět až na vzdálenost 150 kilometrů od místa dopadu, kterým bylo obilné pole nedaleko tohoto alsaského města. Meteorit přibližně trojúhelníkového tvaru vyhloubil v zemi metr hlubokou jámu a o jeho pádu později sepsal pojednání například německý satirik Sebastian Brandt (1457/8 – 1521), skicu bolidu pak vytvořil významný malíř Albrecht Dürer (1471 – 1528). Událost se od mnoha podobných liší tím, že v tomto případě máme stále k dispozici velkou část dopadnuvšího meteoritu. Jde vlastně o nejstarší takovou událost, plně doložitelnou částí původního meteoritického tělesa, v rámci celé západní polokoule. Úlomek má dnes hmotnost 56 kilogramů (z původních 127 kg).

Ještě o dva roky dříve (r. 1490) se odehrála nešťastná událost, která může být prvním a nejtragičtějším případem úmrtí při dopadu vesmírných těles. Došlo k ní v březnu nebo dubnu zmíněného roku v oblasti dnešní prefektury Čching-jang v provincii Kan-su (na východě Číny). Podle historických pramenů při ní došlo k velkým ztrátám na životech. Některé z nich dokonce hovořily o více než 10 000 obětech, což se ale dodnes nepotvrdilo. Astronomové předpokládají, že mohlo jít o větší asteroid, který se rozpadl při vstupu do hustších vrstev atmosféry. Hmotnost některých dopadajících úlomků měla činit 1 až 1,5 kg, podle jiných dobových zdrojů byly velké maximálně jako „husí vejce“. Existuje samozřejmě mnohem více podobných záznamů, obvykle jsou ale těžko ověřitelné a často i nepravděpodobné.

---------

---------

Meteority a počátky klasické vědy

Roku 1672 se nicméně myšlenka hrozby z vesmíru poprvé objevuje i v evropské umělecké tvorbě. Konkrétně jde o satirickou Moliérovu hru Učené ženy, v níž postava Trissotina přichází upozornit Filamintu na přelet komety v těsné blízkosti Země. Vědecké pojetí tohoto fenoménu můžeme vysledovat rovněž na konci 17. století, kdy se poprvé objevují myšlenky o možných důsledcích dopadu komet na Zemi. Roku 1694 Isaac Newton (1642 – 1727) uvažuje o možnosti, že velké terénní deprese jako Kaspické moře mohou být vytvářeny právě impakty a zároveň si klade otázku, zda také biblická potopa světa nemohla být způsobena podobnou událostí. Následně ale musel Newton svoji domněnku odvolat, protože pro církev byla tehdy ještě zcela nepřijatelná – orbitální mechanismus byl příliš chaotickým systémem na to, aby jej bylo možno považovat za prostředek boží vůle.

V roce 1696 britský matematik, teolog a historik William Whiston (1667 – 1752) ve své knize New Theory of the Earth („Nová teorie Země“) přímo viní možné dopady komet z velkých katastrof, jakou je třeba biblická potopa světa. V roce 1742 zašel ještě dál francouzský matematik a filozof Pierre-Louis Moreau de Mapertuis (1698 – 1759), který postuloval možnost, že v minulosti způsobily dopady komet velké změny ve složení oceánských vod a atmosféry, což mohlo vést až k vyhynutí mnoha druhů. Věda jeho doby však na podobné myšlenky ještě nebyla připravena, a tak jeho hypotéza brzy zapadla. Podobný osud měla i hypotéza belgického lékaře a botanika Josepha Noëla de Neckera (1730 – 1793), která vyšla roku 1790 v jeho díle Phytozoologie philosophique („Filozofická fytozoologie“). V něm doslovně uvedl, že „K zániku druhů nemůže nikdy normálně dojít po celou dobu existence naší planety; aby k němu došlo, bylo by třeba, aby se Země srazila s nějakou kometou nebo aby ji postihly stejně ničivé události.“ Ani tato zdánlivě bizarní myšlenka však ve své době ještě velkou pozornost nevzbudila.

Ke slovu přichází věda

V téže době, tedy na sklonku 18. století, je však již poprvé publikována myšlenka o kosmickém původu meteoritů. Vyslovil ji německý fyzik a hudebník Ernst Florens Chladni (1756 – 1827), známý také jako zakladatel akustiky a badatel, který zjistil odlišnou rychlost zvuku v rozdílných plynných prostředích. Jeho pojednání s předlouhým názvem vyšlo v roce 1794 a autor v něm přichází s teorií o mimozemském původu meteoritů. V dané době však byla ještě obhajována teorie o vulkanickém původu těchto hornin a autor byl i přes velmi přesvědčivé výpočty a přesná pozorování ve svém díle pro svoje názory spíše znevažován.

Nicméně již tou dobou Chladniho teorii napomohlo několik významných událostí, resp. zaznamenaných dopadů meteoritů: v roce 1790 ve francouzském Barbotanu, v roce 1794 v italské Sienně, dále 1795 v anglickém Wold Cottage (hrabství Yorkshire) a roku 1798 v indickém Váránasí. Nejvýznamnější událostí tohoto druhu se však na přelomu 18. a 19. století stal meteorický déšť ve francouzském LˈAigle (departement Orne) dne 26. dubna 1803. Tehdy napoleonská pařížská akademie věd dokonce nechala celou událost oficiálně prošetřit. Výzkum vedl uznávaný fyzik Jean-Baptiste Biot, který jednoznačně potvrdil, že k pádu početného roje meteoritů skutečně došlo. Přesto se ještě našli skeptikové, a to i mezi velmi vlivnými osobnostmi. Například americký prezident Thomas Jefferson po meteoritickém dešti v Nové Anglii roku 1807 doslova prohlásil, že „…yankeeovští profesoři z Yale asi lžou, když připouštějí možnost, že by kameny mohly padat z nebe.“

Meteority v moderní době

Ačkoliv se pak hledání meteoritů na zemském povrchu stalo pro mnohé vědce i amatérské pátrače doslova vášní, skutečná podstata a nebezpečí pramenící ze zbloudilých planetek a komet začaly být obecně chápány až o více než sto let později. Meteority dlouho zůstávaly pouhou neškodnou kuriozitou, vzácně objevované krátery byly (pokud vůbec) interpretovány jako výsledek běžných geologických procesů nebo sopečné činnosti. Regionální zajímavostí pro české čtenáře je také fakt, že prvním meteoritem s vyfotografovanou stopou v atmosféře a na jejím základě spočítanou dráhou se stal 7. dubna 1959 tzv. Příbramský meteorit, jehož dráhu vypočítal významný český astronom Zdeněk Ceplecha (1929 – 2009).

S impakty je ale Česká republika spojována i jinak. Například v roce 1989 přišli dva američtí geologové Farouk El-Baz a Michael D. Papagiannis z Bostonu s tvrzením, že na základě vyhodnocení družicových snímků je možná celá západní část tehdejšího Československa velkým impaktním kráterem o průměru kolem 300 kilometrů, který vznikl dávnou katastrofickou srážkou. Prvním, kdo pozoruhodný téměř kruhový tvar Čech zaznamenal, byl ale již italský badatel Galileo Galilei, který píše o podobnosti tohoto území a kráterů na Měsíci ve svém spisku Sidereus Nuncius („Hvězdný posel“) z roku 1610. V současnosti není zmíněná hypotéza většinou vědecké komunity přijímána, navíc byla českými geology již přesvědčivě vyvrácena. Česká kotlina zkrátka jako dopadový kráter určitě nevznikla…

---------

Prameny:

Alvarez, W. (1997). T. rex and the Crater of the Doom. Princeton University Press.

Buffetaut, E. (2005). Tak jako dinosauři. Dokořán a Argo, Praha.

Gould, S. J. (2005). Dinosauři v kupce sena: úvahy o povaze přírodních věd. Academia, Praha.

Galilei, G. (1610). Sidereus Nuncius. Apud Thomam Baglionum.

Chladni, E. F. F. (1794). Über den Ursprung der von Pallas gefundenen und anderer ihr ähnlicher Eisenmassen und über einige damit in Verbindung stehende Naturerscheinungen. Dostupné on-line: Saxon State and University Library at Dresden, Germany.

Powell, J. L. (1998). Night comes to the Cretaceous: Comets, Craters, Controversy and the Last Days of the Dinosaurs. New York: W. H. Freeman.

---------