Článek
Díky pokročilým osteohistologickým výzkumům a využití moderních technologií můžeme už delší dobu s poměrně velkou přesností odhadovat i věk, ve kterém dinosauří původce fosilií (zejména žeber a dlouhých kostí končetin) zahynul. Pomyslný rekord, který byl dříve pouze nepřímo a na základě chybných úvah odhadován až na několik století, se tak posouval od zhruba tří desítek let na víc než 40, poté se blížil k padesáti a naposledy činil 55 let. Tohoto věku se měl dožít méně známý tanzanský sauropod druhu Janenschia robusta, objevený na lokalitě Tendaguru před více než stoletím německými paleontology.[1] Tento pomyslný rekord však nyní vzal patrně za své, a to s publikací odborné práce, která vyšla již v červenci loňského roku a pojednává o výzkumu dvou obřích diplodokidních sauropodů z proslulého geologického souvrství Morrison.[2] Jedním z nich je slavný „Seismosaurus“, nyní Diplodocus hallorum, objevený v roce 1979 a s odhadovanou délkou asi 28 až 33 metrů stále představující jednoho z nejdelších známých dinosaurů vůbec.[3] Navzdory délce odpovídající až osmi osobním automobilům v řadě za sebou vážil tento relativně štíhle stavěný sauropod dle novějších odhadů „pouhých“ 20 až 25 tun (asi jako čtyři dospělí samci slona afrického).[4] Dalším kolosem je pak druhý v pořadí popsaný zástupce druhu Supersaurus vivianae, tedy ještě větší sauropodní gigant, jehož délku dnes odhadujeme na rozmezí 33 až 42 metrů. Mohlo by se tedy jednat dokonce o nejdelšího známého obratlovce všech dob, ačkoliv zdaleka ne nejtěžšího.[5] I poněkud robustněji stavěnému supersaurovi dnes paleontologové kladou hmotnost v rozmezí 35 a 44 tun, což je přibližně jen polovina odhadované hmotnosti titanosaura druhu Argentinosaurus huinculensis.[6]
Zajímavé ale je, že i 35 metrů dlouhý supersaurus byl podle autorů práce nejspíš jen průměrně velkým dospělcem v rámci své populace. Skutečné giganty možná ještě stále neznáme, i když ohromný krční obratel BYU 9024 o délce 138 cm možná patřil supersaurovi dlouhému přes 50 metrů (pokud ovšem jeho původcem nebyl obří jedinec rodu Barosaurus).[7] Oba zmínění dinosauři žili v období pozdní jury, asi před 154 až 145 miliony let, na území západní části Severní Ameriky, konkrétně v Novém Mexiku (D. hallorum) a ve Wyomingu (S. vivianae).[8] Jak se to ale má se zmíněným věkem těchto obřích sauropodních dinosaurů? Začněme s druhým v našem pořadí, tedy kolosálním supersaurem. U zkoumaného exempláře, objeveného roku 1986 a známého dnes pod sbírkovým označením WDC DMJ-021[9], nelze bohužel přesnější věk stanovit. Důvodem je, že žil ještě dlouho po dosažení kosterní dospělosti (či dospělého „kostního věku“) a nelze tedy histologickým výzkumem stanovit, v jakém stáří nakonec zahynul. Nepochybně se ale jednalo o poměrně dlouhou dobu, protože nebylo možné zpětně kalkulovat věk na základě stavby na průřezu jednoho žebra a kosti holenní, které byly výzkumu podrobeny. V obou případech bylo osteologickou analýzou prokázáno, že zkoumaný jedinec supersaura byl z hlediska kosterní anatomie již plně dospělým jedincem. Přesnější určení věku v době smrti ale nebylo možné, protože výrazná remodelace kostní tkáně znemožnila klasickou metodu sčítání linií pozastaveného růstu (lines of arrested growth neboli LAGs; cyklických přírůstkových linií na průřezu kosti). V případě supersaura podoba fosilní kostní tkáně, tvořené zejména sekundárními osteony, nejvíce připomínala situaci u jiného sauropoda rodu Camarasaurus (u jehož exempláře byl zpětným výpočtem získán maximální věk v době úmrtí 35 let).[10]
Diplodokové byli obří pozdně jurští dinosauři, dosahující délky až přes 30 metrů. Je možné, že se ve výjimečných případech dožívali i více než 60 let.
Nyní se dostáváme k prvnímu velmi pozoruhodnému údaji, který ale (jak výslovně uvádějí i samotní autoři práce), musíme brát s velkou mírou opatrnosti a nedůvěry. Zmíněnou metodou totiž maximální dosažený věk zkoumaného jedince druhu Supersaurus vivianae vychází až na fantastických 225 let! Z hlediska osteologie nicméně můžeme tvrdit pouze tolik, že zmíněný sauropod byl plně dospělý a pravděpodobně značně starý jedinec, a že je v současnosti nemožné s větší jistotou určit jeho věk pouze na základě výzkumu vnitřní stavby výrazně remodelovaného kosterního materiálu. Zajímavé je, že tři dnes známé exempláře supersaura všechny vykazují obří rozměry, což je u diplodokidních sauropodů poměrně neobvyklé – z nějakého důvodu v případě supersaurů nejspíš fosilizační pochody pomyslně favorizovaly právě velké a odrostlé jedince před mláďaty a menšími dospělci.[11] Podívejme se ale také na druhého obřího sauropoda, exemplář druhu Diplodocus hallorum s označením NMMNH P-25079. V případě tohoto obra bylo zkoumáno žebro a kost stehenní, na jejichž průřezu byly i přes výraznou remodelaci poněkud lepší podmínky pro zpětný výpočet maximálního věku úhynu daného jedince. V tomto případě vyšlo autorům výzkumu maximální stáří tohoto diplodoka na 60 let a pravděpodobně se jednalo o ještě vyšší věk. Šířka mezer mezi liniemi zadrženého růstu jsou poněkud jiné než u supersaura a naznačují poněkud jednotnější (pomalejší) tempo růstu a delší dobu vývoje. Je dokonce pravděpodobné, že tento obří zástupce druhu D. hallorum v době své smrti stále rostl a pokud by žil déle, mohl by dosáhnout ještě podstatně větších rozměrů.
Zatímco tedy dosud rekordně starými dinosaury byli zástupci druhu Meraxes gigas (obří karcharodontosauridní teropod z Argentiny, u něhož byl odhadnut věk při úhynu v rozmezí 39 až 53 let)[12] a východoafrický sauropod Janenchia robusta (u něhož však dříve zmíněných 55 let není příliš jistým a dobře podloženým odhadem)[13], nyní již známe s velkou mírou pravděpodobnosti přinejmenším jednoho sauropoda, který žil nejspíš více než 60 let, a dalšího, jehož stáří mohlo být ještě podstatně vyšší. Zajímavým faktem také je, že u druhu Diplodocus carnegii byl spočítán věk, potřebný k dosažení „plné kostní dospělosti“ (tedy délky kolem 27 metrů) na 24 až 34 let.[14] Druh D. hallorum tedy mohl mít svůj tělesný růst a vývoj (ontogenezi) podstatně pomalejší a delší. Je přitom jasné, že vzhledem k mizivému zlomku fosilních exemplářů všech druhohorních dinosaurů, které se dochovají až do současnosti, musíme nutně vyvozovat, že jakési „absolutní rekordmany“ nikdy neobjevíme – to se samozřejmě týká jak tělesných rozměrů, tak i dosaženého věku.[15] Pozoruhodným zjištěním tohoto výzkumu je ještě jedna skutečnost, která poněkud osvětluje četnost výskytu obřích exemplářů sauropodních dinosaurů v ekosystémech souvrství Morrison. Dříve obecně platil názor, že obří jedinci sauropodů byli spíše výjimečným úkazem, vyskytujícím se jen v neobvyklých případech. Nyní se zdá být pravděpodobnější, že obří dinosauři byli naopak zcela přirozeným jevem. Jednalo se totiž o velmi staré a odrostlé jedince, kteří se prostě jenom dokázali dožít neobvykle vysokého věku. Další výzkumy nám snad o tomto pozoruhodném fenoménu poskytnou více informací.
---------
Short Summary in English: Giant sauropod dinosaurs Diplodocus (formerly “Seismosaurus”) hallorum and Supersaurus vivianae are some of the longest dinosaurs known to science, reaching lengths of over 30 meters. Retro-calculation methods in one study from the last year showed maximum age‐at‐death estimation of 60 years for D. hallorum. Also, the authors showed that the rarity of such large sauropods within the Morrison Formation might be better explained as relating to their maturity as opposed to representing aberrant taxa in the Morrison Formation ecosystems.
---------
Odkazy:
---------
[1] Mannion, P. D.; et al. (2019). Taxonomic affinities of the putative titanosaurs from the Late Jurassic Tendaguru Formation of Tanzania: phylogenetic and biogeographic implications for eusauropod dinosaur evolution. Zoological Journal of the Linnean Society. 185 (3): 784–909.
[2] Woodruff, D. C.; Curtice, B. D.; Foster, J. R. (2024). Seis-ing up the Super-Morrison formation sauropods. Journal of Anatomy.
[3] Herne, M. C.; Lucas, S. G. (2006). Seismosaurus hallorum: Osteological reconstruction from the holotype. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. 36 (139).
[4] Paul, G. S. (2016). Princeton Field Guide to Dinosaurs: 2nd Edition. Princeton University Press. p. 212.
[5] Curtice, B. (2021). New Dry Mesa Dinosaur Quarry Supersaurus vivianae (Jensen 1985) axial elements provide additional insight into its phylogenetic relationships and size, suggesting an animal that exceeded 39 meters in length (PDF). p. 92.
[6] Campione, N. E.; Evans, D. C. (2020). The accuracy and precision of body mass estimation in non-avian dinosaurs. Biological Reviews. 95 (23): 1759–1797.
[7] Molina-Perez, R.; Larramendi, A. (2020). Dinosaur Facts and Figures: The Sauropods and Other Sauropodomorphs. New Jersey: Princeton University Press. p. 36.
[8] Tschopp, E.; Mateus, O.; Benson, R. B. J. (2015). A specimen-level phylogenetic analysis and taxonomic revision of Diplodocidae (Dinosauria, Sauropoda). PeerJ. 3: e857.
[9] Lovelace, D. M.; Hartman, S. A.; Wahl, W. R. (2008). Morphology of a specimen of Supersaurus (Dinosauria, Sauropoda) from the Morrison Formation of Wyoming, and a re-evaluation of diplodocid phylogeny. Arquivos do Museu Nacional, Rio de Janeiro. 65 (4): 527–544.
[10] Griebeler, E. M.; Klein, N.; Sander, P. M. (2013). Aging, Maturation and Growth of Sauropodomorph Dinosaurs as Deduced from Growth Curves Using Long Bone Histological Data: An Assessment of Methodological Constraints and Solutions. PLOS ONE. 8 (6): e67012.
[11] Myers, T. S.; Fiorillo, A. R. (2009). Evidence for gregarious behavior and age segregation in sauropod dinosaurs. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 274 (1–2): 96–104.
[12] Canale, J. I.; et al. (2022). New giant carnivorous dinosaur reveals convergent evolutionary trends in theropod arm reduction. Current Biology. 32 (14): 3195–3202.e5.
[13] Sander, P. (2000). Longbone histology of the Tendaguru sauropods: Implications for growth and biology. Paleobiology. 26 (3): 466–488.
[14] Sander, P. M.; et al. (2004). Adaptive radiation in sauropod dinosaurs: Bone histology indicates rapid evolution of giant body size through acceleration. Organisms, Diversity & Evolution. 4 (3): 165–173.
[15] Mallon, J. C.; Hone, D. W. E. (2024). Estimation of maximum body size in fossil species: A case study using Tyrannosaurus rex. Ecology and Evolution. 14 (7): 11658.
---------
